Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. května 2004 - 16:37Volvox.cz si právě čte 22 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Jde o to přežít
Margaret Atwoodová se českému čtenáři představuje jako autorka povídek


Modrovousovo vejce je po pětici dosud česky vydaných autorčiných próz - Ublížení na těle, Loupení jehňátek, Žena k nakousnutí, Z hlubin a Slepý vrah první nerománovou částí díla spisovatelky, literátky par excellence, Margaret Atwoodové (nar. 1939), která je vedle Michaela Ondaatjeho a Leonarda Cohena v povědomí českého čtenáře asi nejznámější představitelkou kanadské literatury.

Označení literátka je v případě Attwoodové zcela na místě. Je autorkou básnických sbírek, románů, povídkových souborů, esejistických i literárněhistorických knih. Přičemž povídková tvorba je v její bibliografii zastoupena třemi tituly. V roce 1977 vyšla sbírka Tančící dívky, o šest let později Modrovousovo vejce a v roce 1992 zatím poslední kniha povídek Nápady do divočiny. Kromě toho autorka v témže roce vydala soubor drobných próz K čemu slouží kosti. Prvním mimořádným čtenářským úspěchem se stal v roce 1985 román Příběh služebné. Tato antiutopie se usadila na žebříčcích bestselerů, byla záhy zfilmována (film byl uveden i v našich kinech), byla oceněna dvěma literárními cenami, ale setkala se s rozporuplnými reakcemi kritiky. Nadšená část kritické obce, včetně některých spisovatelčiných kolegů (E. L. Doctorow), srovnávala význam díla dokonce s Orwellovým 1984, nemluvě o radikálně feministických spolcích, které si román rychle přisvojily. Autorka zkombinovala svůj vypravěčský um s žánrem sci-fi literatury a dovedla ad absurdum některé tehdejší extrémní názory, čímž vytvořila sice působivý, ale poněkud za vlasy přitažený obraz jakési muž-sko-šovinistické tyranie. Módně zvolené téma i žánr (kniha vyšla pouhý rok po hojně připomínaném roce 1984) vyšperkovala autorka navíc vhodně dávkovanou pornografií, s jejíž pomocí připoutala k románu pozornost široké čtenářské obce. Všechna autorčina díla jsou díla vzdělané, emancipované, talentované ženy, které ovšem nechybí smysl pro humor, jímž se význam jakýchkoliv ideologických motivů do značné míry zlehčuje a posouvá k jiným významům.

Muž a žena od A do Z
Ve sbírce Modrovousovo vejce lze vystopovat většinu témat a motivů, jimž autorka věnovala pozornost ve svém předcházejícím díle. Jde vlastně o jakousi zhuštěnou rekapitulaci autorčiny tvorby a přehlídku nejrůznějších variací mezilidských vztahů. V povídce Hurikán Hazel zkoumá Atwoodová vztah muže a ženy v rané fázi - na rozhraní mezi dětstvím a dospělostí. S neobyčejnou vypravěčskou lehkostí a obdivuhodným citem pro detail vypráví příběh první lásky z pozice mladé dívky. Tón romantizující první zamilovanost je ale autorčinu realistickému vyprávění cizí. Atwoodová nám ukazuje vývoj iniciačního milostného vztahu jako proces plný trapnosti a snahy vyhovět ˝vzorcům chování˝, které se od dospívající dívky očekávají. Mistrnou zkratkou dokáže autorka postihnout ambivalenci vztahu dívky k chlapci, jenž je čím dál více vztahem, který má dívku především legitimizovat v očích vrstevníků jako dospělou osobu se všemi náležitostmi. Děje se tak navzdory majetnickým nárokům chlapce, které ale plní tentýž účel. Nikdy jsem ho nelíbala jako tehdy. Bylo to naprosto bezpečné: byl nemocný, glosuje vypravěčka návštěvu u onemocnělého partnera. Autorka zkoumá partnerské vztahy u raných lásek, jako v již zmíněné povídce, vypráví o vztazích v hluboké krizi (Šereda) nebo popisuje soužití zralých párů (titulní Modrovousovo vejce). V zobrazení partnerských vztahů v jejich každodenní stereotypnosti a banalitě lze povídky kanadské autorky srovnat s tvorbou jiného anatoma pochmurné všednosti života - amerického povídkáře Raymonda Carvera. Obrácení zažitých stereotypů ve vnímání mužské a ženské role předvádí autorka v povídce Východ slunce, jejíž hrdinka - malířka Yvonne - sleduje na ulicích neznámé muže, oslovuje je a následně je zve do svého ateliéru jako modely. V titulním Modrovousově vejci je hrdinka Sally přitahována ke svému muži kvůli jeho tuposti; autorka připomíná známý opačný ekvivalent takového vztahu: zdánlivě nevysvětlitelnou náklonnost mužů k hloupým a bezbranným blondýnkám. Sally sice přiznává svému muži fyzickou přitažlivost, ale myšlenky na jeho případnou nevěru se jí v souvislosti s jeho neohrabaností zdají neopodstatněné. Nervní Sally si nepřiznaný dvojznačný vztah k manželovi, který je úspěšným kardiochirurgem, kompenzuje nejrůznějšími aktivitami, povětšinou vzdělávacími kursy. V jednom z nich - kursu forem vyprávěcí prózy - dostane za úkol neotřelým způsobem zpracovat motiv příběhu o Modrovousovi. Po pečlivém rozmýšlení se rozhodne příběh převyprávět - tentokrát z hlediska vejce, které v původním příběhu svou barvou prozrazovalo Modrovousovi pravdu o vině či nevině jeho nápadnic. Pobavená Sally si za vejce dosadí svého neškodného, zabedněného manžela. Nevinně rozpustilá představa se ale v následných nekontrolovatelných hnutích Sallyiny mysli postupně mění v zneklidňující hrozbu. Zvolená forma povídky s metatextovou vsuvkou původního Modrovousova příběhu je názorným dokladem autorčiny snahy o originální až experimentální způsob vyprávění.

Drazí rodičové
Sbírka povídek Modrovousovo vejce je dedikována autorčiným rodičům a několik příběhů je skutečně věnováno vztahům mezi rodiči a dětmi. V povídce Významné okamžiky v životě mé matky můžeme sledovat nepřekročitelné bariéry a neodstranitelné stereotypy v porozumění mezi zestárlou matkou, která neústupně lpí na svém výkladu života, a její dospělou dcerou. Autobiografické prvky nalezneme přinejmenším v závěrečné povídce Objevitelská družina, v níž Atwoodová složila humorně-nostalgický hold své matce i otci a připomněla si v ní své dětství, které díky otcovu povolání entomologa strávila z valné části uprostřed kanadské přírody. Dospělá vypravěčka představuje zestárlé rodiče jako poněkud extravagantní dvojici. Zatímco matka se i v pokročilém věku věnuje nejrůznějším pohybovým aktivitám, zvídavý otec ani na sklonku života nepřestává žasnout nad složitostí a krásou přírody a světa. Je pak jen logické, že skutečně zásadní rozmluvy mezi rodiči a dcerou se týkají zakoupení pohřebních uren pro vlastní potřebu nebo užaslého líčení exkrementu vzácného zvířete, nalezeného hyperaktivní matkou na střeše domu.

Dva příběhy o přežití
Příkladem toho, že je tato sbírka povídek jakousi kondenzací autorčiny předchozí tvorby, může být i dvojpovídka Dva příběhy o Emmě. Dvě příhody neohrožené dívky mohou být chápány jako svérázná moderní variace a osobní příspěvek k autorčiným vlastním teoriím, obsaženým v její literárněhistorické studii Survival (Přežití, 1972). Atwoodová v této práci porovnávala typická díla kanadského, anglicky psaného písemnictví s literaturou britskou a americkou. Stěžejní symbol kanadské literatury našla ve vůli přežít a přežití označila za často jediný a největší úspěch, jehož může člověk dosáhnout. Ke cti autorky je třeba říct, že svou jedenáct let starou teorii nepodpořila příběhem napsaným a la these. Oba příběhy líčí sice hrdinčino vyváznutí ze dvou velmi prekérních situací, ale nebezpečí, jimž je hrdinka vystavena, si zvolila dobrovolně. V obou případech má její dobrodružství charakter adrenalinového sportu, tedy pouhé umělé náhražky někdejších nevyhnutelných bojů o přežití v divoké kanadské přírodě. A zde - stejně jako na mnoha jiných místech - můžeme poodhalit tajemství neuchopitelnosti autorčiných próz. V žádném okamžiku si totiž nemůžeme být jisti, zda není v autorčině vyprávění přítomna ironie; jen odhadujeme, do jaké míry myslí Atwoodová svá tvrzení vážně. Autorčin smysl pro humor je někde prezentován zcela otevřeně, jinde ho jen tušíme. Ačkoli se autorka nevyhýbá kontroverzním tématům a názorům, vzápětí je dokáže nenápadně relativizovat a jen těžko může tedy její tvorba jakékoli ideologii dobře posloužit. Margaret Atwoodová se může interpretacím i dezinterpretacím svých textů jen potutelně usmívat. Ve hře se čtenářem mívá totiž většinou navrch ona.

Kniha týdne
Margaret Atwoodová
Modrovousovo vejce
Přeložila Martina Kotrbová.
Vydalo nakladatelství Volvox Globator,
Praha 2002, 212 stran.

20. 07. 2002, Jan Děkanovský, Lidové noviny

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 8436