Bože, chraň Viktorii Vychází český překlad Orwellova autobiografického románu
1950) proslavila díla, která napsal na sklonku svého krátkého života (politické satiry Farma zvířat a 1984), v nichž se mu skvěle podařilo vystihnout revoluci požírající své děti i mrazivý děs totality. Přestože byl literárně činný od počátku 30. let, v Británii se prosadil teprve reportážemi a esejemi napsanými na základě osobní zkušenosti z občanské války ve Španělsku (Hold Katalánsku, 1938). Jeho předchozí tvorba je poměrně neznámá a nese silně autobiografické rysy.
George Orwella (1903 - Autor totiž vzešel z poměrně nuzných středostavovských poměrů, ovšem rodiče se nadanému synovi snažili dopřát slušné vzdělání na elitní soukromé škole mezi chlapci z bohatých rodin. Introvertní, chudý a osamělý Orwell se tu cítil příšerně, a univerzitnímu studiu v obdobně snobském prostředí se raději vyhnul. Jako začínající autor pak několik let vegetoval mezi tuláky a bezdomovci. Tyto zážitky vtělil rovněž do románu Bože chraň aspidistru, který nedávno česky vydal Volvox Globator ve skvělém překladu Zuzany Šťastné.
Kdybych rozdal všecko, co mám... ˝A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale peněz bych neměl, nic mi to neprospěje... A tak zůstávají víra, naděje a peníze - ale největší z té trojice jsou peníze.˝ Tímto upraveným citátem z epištoly sv. Pavla Korintským, kde lásku nahradil penězi, naznačuje autor hned v samém úvodu základní téma příběhu. Gordon Comstock pochází z početné rodiny, kde se však už ˝léta nic neděje˝, a především nejsou peníze. Všichni ti strýcové a tety s rukama v klíně doufají, že by zase k penězům mohli přijít, ale ty se jaksi odmítají samy od sebe objevit. Ve světovládné Británii totiž na počátku 20. století existovala velmi početná vrstva lidí, podle některých pramenů až třetina, která nemusela pracovat, protože měla v bance dostatečné množství úspor. Orwell ukazuje, jak tato mentalita prosakuje jako ideál i do střední vrstvy.
Básníkovo (ne)snesitelné hladovění Za cenu velkých obětí poslali Gordona na soukromou školu, kde se téměř neustále styděl za svou nuzotu a náležitě si vychutnal přezíravost bohatých. Od podlézavé úcty k penězům posléze dospěje k rozhodnutí, že bohatý být nechce, protože je ˝proti bohu peněz a celé té svinské kastě jeho kněží... Nejasně si pro sebe představoval jakousi penězi nedotčenou poustevnickou existenci. Básník, který tak nějak snesitelně hladoví ve svém podkrovním bytě.˝ Básníkem se opravdu stal, totiž přesněji řečeno, uveřejnili mu několik básní. A když se na obzoru rýsuje první sbírka, rozhodne se odejít ze slibného zaměstnání, ˝z toho chlívku s podestýlkou z prachů˝, najít si něco neperspektivního a psát. Stane se příručím v knihkupectví na předměstí. Záhy však přijde na to, že lesk odříkání záhy pohasíná. Že desetihodinová pracovní doba a věčný nedostatek peněz člověka ničí ˝na duši i na duchu˝ a že když má na večer jen jedinou cigaretu, nedokáže se ani soustředit na psaní.
U Gordona tedy nejde o nedobrovolný, sociálně determinovaný sestup do bahna společnosti - jeho k tomuto způsobu života vede mindrák z peněz, pohrdání světem peněz a jejich špíny, nenávist k penězům hraničící s posedlostí, která se přetavila do čistě idealistického řešení. Orwell Gordonovu zanícenou mladickou nerozvážnost ironicky glosuje. Gordon má jen dvě spřízněné duše. První je Ravelston, okouzlující a bohatý vydavatel avantgardního časopisu Antikrist, legrační exemplář salonního socialisty. Snaží se pomáhat mladým chudým literátům a stydí se za svou zámožnost. (Zato Ravelstonova přítelkyně má naprosto jasno: ˝Dneska jsme všichni socialisti, ne? Ale nevím, proč přitom musíš rozdat všecky svoje peníze a bratříčkovat se s nižšími třídami.˝) Ochotně by Gordonovi půjčoval, ale ten se úporně brání jakékoli závislosti. Druhou je Rosemary, která v románu zastupuje Gordonova dobrého anděla strážce a hlas rozumu.
Oba bydlí v podnájmech, kam si nesmějí vodit návštěvy, na restaurace či hotely nemají peníze, a tak spolu bloumají po ulicích. Gordon navíc odmítá manželství, protože v něm vidí ˝past nastraženou bohem mamonu˝. Současně ovšem Rosemary vyčítá, že si ho drží od těla jen proto, že ji nemůže finančně zajistit.
Zříci se peněz, zříci se života Příběh má dvě klíčové epizody. První je výlet Gordona a Rosemary do přírody, který Gordon zcela pokazí, protože cestou autobusem a po trapném obědě ve výletní restauraci neustále v duchu přepočítává, kolik mu ještě zbývá peněz. Nakonec nesvede ani to, na co se nejvíc těšil (˝Copak to jde, milovat se, když máte v kapse jenom osm pencí a pořád na to musíte myslet?˝). Dramatický zlom přichází s šekem na 10 liber z Ameriky, kde Gordonovi uveřejnili báseň. Pozve Ravelstona a Rosemary na večeři do noblesní restaurace a rozšoupne se tak, že skončí v policejní cele. Propadá se pak až téměř na úplné dno. Pracuje za pár šupů v zapadlém dělnickém předměstí v půjčovně knih, neholený a nemytý přespává v nevytopeném smradlavém podnájmu. Samozřejmě už zanechal veškerých básnických ambicí, oblomovsky ˝prolajdává dny skoro v jakémsi kómatu˝. V tomto stavu ho najde Rosemary a pokusí se ho rozehřát svým tělem.
Upsat svou duši k zapomnění Dalo by se říci, že Rosemaryino následné těhotenství je obehranou fintou, jak vysvobodit Gordona z bahna, do něhož sám cílevědomě zabředal, a donutit ho, aby se stal, jak sám říká, ˝obuřinkovaným bačkorou˝. Ovšem po tom není v románu ani stopy. Rosemary dá Gordonovi zcela nesobecky vybrat, a ten se rozhodne pro manželství a pro návrat do reklamní společnosti. Sám u sebe to ˝tímhle definitivně projel˝, ale přesto cítí především úlevu, protože pochopil, že jeho boj proti penězům mu přinesl ˝strašlivou prázdnotu, pocit marnosti. Zříci se peněz znamená zříci se života.˝ Ironie ho však neopouští. Umiňuje si, že upíše svou duši tak dokonale, ˝až zapomene, že byla někdy jeho˝.
Bože chraň viktoriánskou Anglii V závěru vleče Gordon Rosemary do květinářství, aby si do svého nově zařízeného hnízdečka koupili aspidistru (kořenatku). Přestala už být pro Gordona symbolem viktoriánského šosáctví a stala se ˝stromem života˝, symbolem života lidí, kteří sice pravda žijí podle zákonů peněz, a přesto dokážou být slušní. Bože chraň aspidistru lze číst na několik způsobů. Například jako svědectví doby, obraz třicátých let, kdy Británie ani Evropa ještě neměly záchytnou síť sociální pomoci, jako zážitky intelektuála ze života na okraji společnosti, které se Orwellovi nezapomenutelně vryly do paměti. Ale dá se číst i jako výpověď literární. Realistické podání románu je působivé a velmi často až nepříjemně drsné. Orwell se drží deskriptivní tradice anglického společenského románu Conrada, Huxleyho, Fostera, neexperimentuje.
Ať žije Velký Bratr! Ovšem v tónu podání a v konstrukci příběhu nacházíme cosi jako rozpor. Gordonovo strádání nelze brát příliš vážně, protože se do něj idealisticky uvrhl sám a ve čtenáři postupně sílí pocit, že Orwell na svého hrdinu pohlíží se značnou ironií. K ní se v závěru díla připojuje Gordonova sebeironie, když se nejprve na svůj návrat do světa mamonu dívá jako na prohru, ale vzápětí jej celou duší i srdcem přijme. Z většího odstupu se tu nabízí paralela s hrdinou románu 1984, který po strašlivém mučení vychází znovuzrozen z vězení na ulici a radostně skanduje s ostatními ˝Ať žije Velký Bratr!˝ Jako by tu Orwell už počátkem 30. let jinými prostředky naznačoval, že veškerý idealistický odpor jedince proti společnosti je marný, že ať člověk usiluje o cokoli, systém ho buď sešrotuje a zadupe do země, nebo přetvoří ku obrazu svému.
Kniha týdne George Orwell BOŽE CHRAŇ ASPIDISTRU Přeložila Zuzana Šťastná. Vydalo nakladatelství Volvox Globator a Kniha, grafika, bibliofilie - KGB, Praha 2001, 242 stran.
