Filmový režisér Werner Herzog sepsal své paměti

Jakub Peřina

      Že je vám ten titulek povědomý? Sejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scénárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama.

      Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aquirre, Hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých, šli si takříkajíc za svým, většinou ovšem až do míst, kam by normální člověk nevkročil. Hrdiny pak vedou touhy, které se všem kromě nich zdají nesmyslné, často až dětinské. Není tedy úplně těžké vidět, jak se v nich vynořuje postava samého Herzoga, byť to není autor, který tzv. tvoří o sobě, spíš si k sobě z historie zve pomocníky, kteří, stejně jako on, začínají bez ničeho, nikdo jim nedůvěřuje ani nepřeje, jejich sny se ostatním jeví jako něco šíleného. „Moji hrdinové jsou duchovně spřízněni“, píše Herzog a zmiňuje Fabia Maxima, jenž pomocí vysmívané taktiky ústupu dokázal zachránit Řím před Hannibalem, malíře Hercula Segherse, jehož ve své době nebral nikdo vážně, či skladatele Carla Gesuolda, jehož hudba předběhla dobu o čtyři sta let. Zvláštní směska ve svých dobách vysmívaných outsiderů, kterým se dostalo uznání a porozumění už časem. Četba o těchhle lidech Herzogovi v době dospívání dost možná přinášela útěchu, jakousi zoufalou naději, že možné je nakonec opravdu ledaco, že nic jako být do smrti determinován místem a dobou, do kterých jste se narodili, neexistuje.

      Paměti Wernera Herzoga Každý za sebe a Bůh proti všem vyšly v roce 2022, koncem minulého roku jsme se dočkali jejich českého překladu. Teď nezbývá než čekat na překlad skvělé knihy The Twilight World. V ní Herzog vypráví příběh Hiróa Onody, důstojníka japonské armády, který se skrýval v džungli až do roku 1974 a odmítal uvěřit konci druhé světové války. Ke kapitulaci ho jezdili dokonce i přemlouvat příbuzní. Nevěřil jim, myslel si, že jde o obzvlášť proradnou taktiku Američanů.

      Celým jeho životem prostupuje nesmírná touha utéct z okovů „normality“, z neměnných představ o tom, jak by něco mělo vypadat. Jako filmový autodidakt nikdy nestudoval na žádné škole, prostě filmy začal točit poté, co v jednom skladu ukradl kameru. Obzvlášť roztomilá je vzpomínka na prvotní přípravy filmu Fitzcarraldo (umanutý dobrodruh si usmyslí, že do peruánských pralesů dopraví zázrak evropské kultury – operu; jeho cesta do nitra neprobádaných končin naráží na bezpočet potíží, například přesouvání parníku přes horský hřeben), kdy ještě po hlavní roli toužil Jack Nicholson a studio chtělo snímek točit se zmenšenou maketou lodi v teple trikové místnosti. Nepřicházelo to v úvahu, herzog musel do pralesa odjet, jeho štáb musel parník přes horu opravdu přetáhnout (deníkové záznamy kolektivního šílenství, které probíhalo během natáčení, u nás vyšly v roce 2022 pod názvem Dobývání marnosti).

      Už v roce 2015 vyšla v překladu Jany Vymazalové útlá novela O chůzi v ledu, koncipovaná také jako deníkové záznamy, které si Herzog sepisoval na pěší túře z Mnichova do Paříže, bez velkých literárních ambicí. Osm set kilometrů v nohách, necelých sto stran na papíře. Herzog propadl utkvělé představě, že pokud cestu podnikne, zachrání tím svou mentorku, těžce nemocnou filmovou vědkyni Lotte H. Eisnerovou. Podařilo se, Lotte po přijetí zbědovaného Herzoga žila ještě devět let. O chůzi v ledu je vzácný případ knihy, ve které není nic navíc. Je to dáno jak podmínkami, tím, že vznikala na nepohodlné cestě, ale hlavně Herzogem samým, který ví, že někdy je nejdůležitější moc se nesnažit. Jde o ideální vstup do jeho přemýšlení a psaní, několik motivů (stejně bláznivou několikasetkilometrovou cestu podniká, než jde požádat svou přítelkyni o ruku), které tu načrtne, se pak objevují i v jeho oficiálním životopise.

     Ten začíná koncem čtyřicátých let minulého století, Werner, válečné dítě, se narodil v roce 1942. Vyrůstal v malé bavorské vesničce nedotčené moderními technologiemi. Matka samoživitelka vychovávala Wernera společně s bratrem ve velké bídě a častokrát po několik dní ani neměli co jíst. Herzog absenci otce vítá: „Byl jsem přešťastný, že doma nemáme žádného komandýra, který by nám říkal, jak se máme chovat. Na všechno jsme přicházeli sami, bez poučování.“  Jeho dětství nakonec působí až záviděníhodně dobrodružně, Herzog se u vzpomínek rozhodně nijak nelituje. Byť neměli tekoucí vodu, chodili s vědrem ke studni, která v zimě často zamrzala a jako náhradu za matrace jim matka plnila látkové pytle usušeným kapradím. Chudoba byla všude a Herzog píše, že ji vlastně ani nevnímali jako něco neobvyklého. První třetina knihy je ale nejsilnější především v tom, jakým způsobem dokáže popsat zdánlivě obyčejný den. Tyto části se vymykají běžnému psaní autobiografií, Herzoga ostatně po celou dobu vzpomínání mnohem více než lidé zajímá, jaký je svět, když vše ztichne. Asi i proto se o jeho ženách a spolupracovnících dovídáme spíše kusé informace, až když je pouze sám se sebou, může se pořádně rozhlédnout a vnímat život.

      Na „nesmyslné výpravy“ se vydávat nikdy nepřestane: „o mnoho let později, když se velká část politiků vzdala naděje na sjednocení Německa, mě napadlo, že bych mohl přesně sledovat linii hranic a obejít tak celou zemi. Musím svou zemi obejít, abych zabránil jejímu rozpadu. Vyrazil jsem od Olivetské kaple nedaleko Sachrangu, nedaleko hranic s Rakouskem, vylezl jsem na Spitzstein…“ Následuje popis pochodu, který končí totálním vyčerpáním a hospitalizací. Ke konci si z žánru autobiografie už vyloženě utahuje, když po vzoru francouzského spisovatele Edouarda Levého (Deník, Autoportrét) poťouchle vrství zdánlivě nesouvisející informace: „Chci vědět, po čem lidi ve světě kolem mě touží. Vařím dobře, dělám znamenité steaky. Aktivisté objímající stromy jsou pro mě nanejvýš nedůvěryhodní.“

     „Jsou knihy, jako například Chůze od Thomase Bernharda, u nichž mi trvalo dva týdny, než jsem se dostal přes úvodní odstavec. Čtu pomalu, protože často odbíhám od textu a představuji si obrazy,“ svěřuje se Herzog a možná by ocenil, že jsem to u jeho nové knihy měl často podobně. Nevím, jestli zná rakouskou spisovatelku Marlen Haushoferovou, ale právě její kniha Zeď je tomu, jak se dívá na svět Herzog, velmi blízká. Román poprvé vydaný roku 1963 je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví podivné zkoušce: v chatě uprostřed lesa, kam původně přijela jen na návštěvu, musí spoustu let zůstat, protože v okruhu pár kilometrů obklopuje les neprostupná průhledná zeď, za kterou matně vidí stopy jakési apokalypsy, mrtvá domácí zvířat, člověka, který leží na poli. Motiv sci-fi se ale dál nerozehrává, naše hrdinka nedostane nikdy víc informací, prostě si jen musí v lese, který ji byl určen, vystačit s tím, co má: a to je jen pár zvířat a opravdu hodně času. Haushoferová, stejně jako Herzog, popisuje každodenní události až hypnoticky, s jakousi nevyhnutelnou fatalitou, která na každém kroku číhá, i ty nejobyčejnější denní úkony za sebou otvírají temný prostor, d kterého se vše prchavě idylické může každou vteřinu zhroutit. Je to pouze vytrvalost, ne nějaká naivní naděje, že se něco zničehonic zase změní, pouze krok za krokem, úkol za úkolem, jedině tak se dá bezvýchodné situaci čelit.

      Werner Herzog, Klaus Kinski a Claudia Cardinalová v roce 1982 přijíždějí s filmem Fitzcarraldo na filmový festival v Cannes. Teď už jsou jen samé úsměvy, natáčení ale bylo jemně řečeno komplikované. V džungli dokonce indiáni nabídli Herzogovi, že pro něj problémového Kinského zavraždí.

      Je Werner Herzog psychopat? No, je to dost dobře možné. Člověka, který tváří v tvář zmaru a šílenství (ničím jiným jeho filmová natáčení často nebyla) umí zachovat chladnou hlavu, by tak možná někdo nazval. Na otázku, kdo Herzog vlastně je, nám ale jeho autobiografie neodpovídá. Není to její chyba, Herzogovi samému tohle zjevně vůbec nepřijde důležité. Několikrát zmíní, že zaobírání se sebou samým mu vždycky bylo nanejvýš protivné – když se vidí v zrcadle, je prý schopen matně vnímat svou tvář, nikdy nevidí člověka. Kdybychom ho poslali na terapii (kterou samozřejmě vyloženě pohrdá), dověděli bychom se možná cosi freudovského. O jeho často až programovém fanatismu, neochotě ustoupit či o svých krocích nějak přehnaně přemýšlet, analyzovat je, prostě jít neustále dál, k tomu vytouženému cíli, který ale nikdy nenabízí útěchu, protože těsně před ním se vždycky vynoří další nová cesta, další protivenství (koho nebo čeho ale, osudu, přírody, Boha?), prožitky blízké smrti, které je nutné vydržet a překonat. K čemu to všechno je?

     Na tohle se autor nikdy neptá, dívá se jen dopředu, což je asi dobré motto. Žít stejně extaticky jako on, klást na sebe větší nároky než ostatní, to opravdu není v lidských silách a málokdo by z toho nezešílel. Ale nějaký ten parník, který chceme za každou cenu přetáhnout přes horu v peruánské džungli, ten před sebou, doufám, vidíme všichni. Ta otázka má tedy znít jinak. Co by byl život bez tíhy našich snů?

      P. S. Herzog kromě natáčení filmů také inscenoval opery Verdiho, Belliniho, Wagnera a Mozarta. Stejně jako nikdy nestudoval na filmové škole, nemá ani klasické hudební vzdělání.

Werner Herzog: Každý za sebe a Bůh proti všem. Přeložil Radovan Charvát, nakladatelství Volvox Globator, 308 str.

Jan Obrtlík

KULTURA / Literatura

V rychlé době je nerozumné plýtvat časem nad obskurními tématy – nacismus je snad už pryč a Tibet zase daleko – uvažoval jsem ve výprodeji, drže knihu Nacisté v Tibetu. Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera (německy Darmstadt 2017, česky Praha 2019). Výborně napsaný úvodní přehled vývoje nacistické ideologie od jejích ezoterně-národoveckých počátků na přelomu 19. a 20. století až po známou dvanáctiletku mě však přesvědčil a nelitoval jsem ani později.

Investigativní popis německé vědecké výpravy do Tibetu na přelomu let 1938 a 1939 [1] začíná životopisem jejího velitele Ernsta Schäfera (nar. 1910), nadějného mladého zoologa s loveckou vášní (paradox, avšak dobově zřejmě symptomatický). Již v letech 1931 a 1934 se tento ctižádostivý student ornitologie zúčastnil dvou expedic amerického průmyslníka a příležitostného přírodovědného kurátora Dolana do vysokohorské Asie. Jako první Evropan tam během nich zastřelil pandu velkou – pozdější symbol ochrany přírody – aby se mohla stát středem vycpané scény ve Filadelfském muzeu. (Za zmínku stojí, že již v roce 1928 „dokázali“ totéž Theodor a Kermit Rooseveltové, synové amerického prezidenta.) Převzetí moci nacisty v roce 1933 změnilo podmínky vědecké práce v Německu a ke slibné kariéře potřeboval nyní Schäfer ještě „pecku“ v podobě vlastní expedice do Tibetu. Vstup do jednotek SS v listopadu 1933 byl uskutečněním jeho osobního programu „uhnízdit se ve vykotlaném zubu šelmy [tj. nacionálně-socialistického režimu]“ (s. 51). Doporučující dopisy, například od H. Kriebela, mj. spolustrůjce Hitlerova mnichovského puče v roce 1923, toho času německého generálního konzula v Šanghaji, upozornily na jeho práci elitu režimu a náhle začalo být zájmem Říše neztratit případným odchodem do zahraničí tohoto „vikinga vědy“, který již o angažmá jednal také s americkou Academy of Natural Sciences. Začátkem léta 1936 přichází pozvání do poledního diskusního kroužku Heinricha Himmlera v sídle gestapa, kde v „přátelské atmosféře“ (společnosti tvořené z velké části pozdějšími odsouzenými při norimberských procesech) a za popíjení čerstvě vylisovaných šťáv z ovoce ekologicky vypěstovaného na statcích SS zpozoroval Schäfer zájem šéfa SS o Tibet. Zajímalo ho, zda v Tibetu nepotkal lidi s modrýma očima a světlými vlasy… Najednou bylo pro Schäfera možné plánovat i velmi dobře zajištěnou expedici, byť výhradně pod záštitou SS. Taková záštita však musela být v zahraničí utajena, protože Německo si v té době stále ještě úzkostlivě budovalo dobrou reputaci, mimo jiné i v souvislosti s olympijskými hrami v Berlíně v první polovině srpna 1936. Byla to ale také doba, kdy nacistická armáda vpochodovala do demilitarizovaného Porýní (v březnu téhož roku), což znamenalo porušení versailleské mírové smlouvy ukončující 1. světovou válku. Zvláštní rozdvojenost událostí a diplomacie není nepodobná situaci po anexi Krymu Ruskem v roce 2014. 

Popis tibetských dobrodružství party nacistických „kamarádů“ [2] pak zabírá asi 100 stran a čte se spíše jako dobrodružný román, byť převažují postavy antihrdinů. Končí jejich návratem do Říše v dějinně pohnutých posledních dnech srpna 1939. Filmové zachycení výpravy s titulem Tajemství Tibet [Geheimnis Tibet] mělo pre­miéru až v lednu 1943 [3[ a ve Třetí říši odstartovalo jakousi módní vlnu. Zájem navzdory změnám režimu pokračoval i v dekádách po druhé světové válce, byť po ideologickém přizpůsobení, které je jedním z vedlejších témat knihy. Autor věc dále sleduje k pokojnému skonu všech aktérů na přelomu milénia a mapuje dozvuky akce prakticky až k dnešku. 

Úzké téma knihy má nečekaně široké souvislosti a poskytne čtenáři objevný pohled na složitou epochu z neobvyklého úhlu. Pozadí je tvořeno ideologickou freskou pseudovědecké činnosti národních socialistů nejen na univerzitách. Organizace Ahnenerbe (doslova „Dědictví předků“) byla jakýmsi vědeckým oddělením SS, tedy ideologickým vzdělávacím aparátem bojových jednotek sloužících stranické elitě národních socialistů. Výše postavení ­SS-mani neměli být jednorozměrnými zabijáky (jak bylo v tehdejším pojetí asi samozřejmé), nýbrž museli absolvovat množství v podstatě romantických školení a rituálů na starých hradech, odhalujících jejich duchovnímu zraku, jak to se světem a s dějinami „doopravdy“ je. Ahnenerbe se také starala o vštěpování „správného pohledu na dějiny“ na všech univerzitách Třetí říše a „nechápaví“ byli v průběhu třicátých let z kateder odstraňováni stále ostřejšími metodami. Vedení SS třímal po celou dobu existence nacistického režimu Heinrich Himmler, který – ač původně katolík – v průběhu života propadl esoternímu pohledu na svět. Krutý pobočník Adolfa Hitlera věřil mnoha absurdním teoriím, mezi něž patřilo i hledání přiměřeně ušlechtilých genetických předků německého národa. Hypotetická rasa pra-Árijců měla být spojovacím článkem k bájné civilizaci supervyspělé Atlantidy, prý existující před známými dějinami. Stopy vedly na tibetskou náhorní plošinu…

Tibet byl ve 30. letech 20. století feudální teo­kracií téměř dokonale uzavřenou před zbytkem světa, jíž kromě nejvyššího z lámů (tedy dalajlámy) vládli úředníci pocházející z asi 250 čelných rodin. Ti ze svých paláců roztroušených v okolí hlavního města Lhasy spřádali sítě vztahů, diplomacie a politiky nikoliv nepodobné dvorům velkých evropských králů a císařů. Barvitost knihy doplňuje popis rafinované tibetské dárkové diplomacie a zvyku organizovat pro politická jednání opulentní hostiny o mnoha desítkách chodů. Při „setkání západního a východního hákového kříže“, jak zněla jedna z okřídlených formulací, Schäferova výprava přispěla gramofony, dalekohledy a velkým množstvím pruské kmínové pálenky, podávané za zvuku německých pijáckých písní. To vše na „střeše světa“ ve stále houstnoucí světové atmosféře jara roku 1939. Milovníci pitoreskní globalistické melanže si přijdou na své. 

Složitý diplomatický propletenec nicméně spolutvořili také úředníci britské správy, tedy představitelé tehdy nejmocnější světové říše, líčení jako decentní a dokonale disciplinovaní gentlemani obdaření téměř nadlidskou schopností zákulisního jednání. Popisem dobrodružných výprav německé skupinky po velehorách se jako červená nit vine téma britské politiky vůči Německu, trvale vyvažující tajené pohrdání snahou nezavdat sebemenší důvod k otevřeným sporům. Himmlerem vyslaní vědci od Britů v této situaci potřebovali povolení či doporučení ke vstupu do země, jež byla dosud zcela neznámá a v posledních staletích dokonale uzavřená. Britové Němce v Tibetu nechtěli, ale k otevřenému nepřátelství ještě nenadešla pravá chvíle. Sami Tibeťané měli docela pragmatický zájem o kvalitní německé zbraně, slibující mimo jiné větší respekt Rusů, Číňanů a právě Britů. Od nedávné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 znovu skloňovaná politika appeasementu je zde výstižně zachycena v detailních případových studiích jednotlivých koloniálně-správních rozhodnutí. Britské postoje k Němcům se měnily měsíc po měsíci s postupem mezinárodní krize. O úspěchu či nezdaru té které oficiální žádosti německé výpravy často rozhodovalo osobní zaujetí konkrétního britského úředníka, přičemž mnozí byli Hitlerými fanoušky, nezřídka motivovanými právě jeho rasovými názory. A zaujme i obratnost, s jakou představitelé Třetí říše dokázali těmito složitými diplomatickými sítěmi proplouvat.

Český čtenář během četby tak trochu čeká, kdy už bude zmíněna „naše“ historie: okupované Sudety či Protektorát – fokální body tehdejší celosvětové pozornosti. Dočká se pouze střídmě: v březnu 1939 proběhla rozlučková návštěva expedice u vedoucího britské Lhasa Mission Hugha Richardsona. Schäfer si zapsal do deníku:

„Znovu nám ukázal, jak moc nás nenávidí. Sdělil nám, že německá armáda obsadila Čechy a Moravu a že tak donutíme Anglii uzavřít pakt se SSSR. Začínalo nám být horko. Nejraději bychom tomu drzému frackovi jednu vrazili, ale naše expedice musela být dovedena k úspěšnému konci. Byli jsme rádi, když jsme konečně opustili Angličanův dům. Na přátelství nebo porozumění s Anglií není ani pomyšlení. Tento národ je příliš nafoukaný. No, pak tedy dojde na lámání chleba. Je lepší, když zahyne Anglie než náš národ!“ [4]

Členové Schäferovy výpravy po návratu z Tibetu v srpnu 1939 absolvovali mnohé peripetie včetně nasazení na frontě, ale porážkou Němců u Stalingradu v zimě 1941/42 skončila převážně expanzivní etapa války a oni zaujali místa v říšských vědeckých a dokumentačních institucích. Tehdy už ve „vykotlaném zubu šelmy“ uměli fungovat. Nejsyrovější částí knihy je nicméně příběh zřízení sbírky lebek a koster pro anatomický kabinet štrasburské univerzity. 

Hlavní geograf a etnolog dřívější výpravy Bruno Beger byl v Ahnenerbe pokládán za rasového experta, vynikal věrností Straně a horlivostí v boji proti „cizím etnikům“. Snažil se v rámci Ahnenerbe předstihnout Schäfera a v létě 1943 splnil Himmlerův rozkaz (jehož odůvodnění předtím sám pomohl formulovat) k vytvoření sbírky koster a lebek pro další studium a „podchycení mongoloidní rasy“. Údajně nejvhodnější a antropologicky nejzajímavější prvky však patřily v té době ještě živým lidem… Beger se s pověřením šéfa SS vypravil do koncentračního tábora v Osvětimi, kde vyselektoval asi 150 mužů a žen kýženého genetického typu (překvapivě to byli většinou Židé z okolí Soluně, další Židé z Polska a Berlína, dva Poláci a čtyři mongoloidní Asiati) a nechal je zvláštním transportem přepravit do tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku. Tam již déle působící Dr. August Hirt nechal v několika následných skupinách pod záminkou hygieny hořčičným plynem (yperitem) usmrtit celkem 86 osob a jejich těla následně použil k výrobě lebečních, kosterních a tkáňových preparátů. Ty byly později nalezeny spojeneckými vojáky v prostorách anatomického ústavu štrasburské univerzity. Identita obětí je dnes známa jen díky bádání Hans-Joachima Langa. [5] O aktuálnosti odhalování této minulosti svědčí i fakt, že pamětní deska těchto pseudovědeckých zločinů byla v Natzweileru umístěna až v roce 2015 tehdejším francouzským prezidentem Hollandem. 

Další dimenzí knihy je nepřímé zachycení prostředí a metod denacifikace Německa po druhé světové válce. Zatímco v českém prostředí je konec nacismu zdánlivě ostře vymezen – navzdory pozdějším, význam slova „osvobození“ značně měnícím událostem – především vítězstvím Rudé armády a dost možná také odplatou na sudetských Němcích, u našich západních sousedů probíhalo vše odlišně a méně jednoznačně. Spojenecké soudy byly po válce v nelehké situaci jak z hlediska kapacit, tak kvůli složitosti právních a organizačních vztahů v období Třetí říše, umožňujících téměř nekonečné rozmělňování osobní odpovědnosti i za zločiny samy o sobě dobře faktograficky zachycené. Schäfer byl internován jako válečný zajatec v letech 1945–48 a poté, co vytrvale zdůrazňoval svou „výhradně vědeckou“ práci, odsouzen jako „přisluhovač“ k peněžitému trestu. Pro vědeckou kariéru však potřeboval úplné zproštění viny. V roce 1949 byl v Hannoveru před Výborem komory pro pracovníky v kultuře osvobozen, protože na základě šestnácti svědectví „prokazatelně jednal jako protivník režimu“ (s. 213). Rodil se německý hospodářský zázrak, začínala studená válka a všichni už měli denacifikace dost. Schäfer pak udělal vědeckou kariéru v jižní Americe a v 60. letech se vrátil do Německa. V roce 1967 získal dokonce státní úřednickou definitivu. Zemřel v roce 1992, aniž se kdy se svou minulostí v SS veřejně vyrovnal. 

Bruno Beger byl na konci války s jednotkou SS na Balkáně a v severní Itálii. Tam se vzdal Američanům a po pobytu v zajateckém táboře spojenců byl v roce 1948 ihned na začátku šetření zařazen do kategorie „zproštěn obvinění“. Pracoval pak ve vydavatelství školních knih a v papírenství. V roce 1960 byl vzat do vazby v souvislosti s vyšetřováním štrasburské sbírky koster, zanedlouho však propuštěn. Není známo, proč proces začal až v roce 1970, nicméně Beger v něm dlouho úspěšně tvrdil, že o vražedných úmyslech svých nadřízených nic nevěděl. V roce 1971 byl uznán vinným ve věci „napomáhání k hromadné vraždě v 86 případech“. Byl však odsouzen jen ke třem letům vězení, z nichž byla odečtena doba vazby a internace, a zbytek trestu mu byl prominut za dobré chování, protože slovy soudu „…úplně ztratil vztah ke svému dřívějšímu počínání“ (str. 229). Nikdy nelitoval, nebylo čeho, sledoval jen vědecké cíle své doby. V roce 2002 si novinářce pln sebelítosti postěžoval, že byl tehdy navzdory svým službám Německu odsouzen k úhradě soudních výloh. Účet však nikdy nedostal a později zjistil, že jej zaplatil soudce, jeho tajný sympatizant, jehož otec byl přímým účastníkem konference ve Wannsee. [6] Beger dožil v pohodlném apartmánovém domě v pohoří Taunus a zemřel v říjnu 2009 ve věku 98 let.

Obdobnou zkušenost s německou poválečnou justicí udělal například i Simon Wiesenthal, když ve svých vzpomínkách popisuje dekády trvající systémovou laxnost vůči nacistickým zločinům. Soudy typicky uplatňovaly nejrůznější právní výhrady či označovaly svědectví za nevěrohodná kvůli drobným rozporům. [7] Koriguje se náš obvyklý apriorní pocit, že demokratické Německo je „zcela jiné“ než jeho političtí předchůdci. Jiné je, a chce být, jde však o nesamozřejmé a nesnadné procesy.

Úplně jsme zapomněli zmínit, jaké že vlastně byly vědecké výsledky expedice, jež – slovy britských tajných služeb – „sbírala informace… mající politickou i vojenskou hodnotu… a byla pokusem… dopomoci národnímu socialismu k mezinárodnímu věhlasu“. [8] Begerova měření, která na domorodých obyvatelích přes zákaz Britů i dalajlámy-regenta přece jen tajně prováděl, nepřinesla stran genetické vazby k Němcům žádná převratná zjištění. Nepodařilo se nalézt ani fosilie z dávné post-atlantské civilizace. Zajímavé však je, že výpravě se opravdu podařilo přivézt Himmlerem opěvovaný tzv. šedesátidenní ječmen. Mělo jít o velmi vitální odrůdu obilniny (dva měsíce od vysetí po sklizeň), kterou říšský vedoucí SS plánoval použít k vybavení svých tzv. branných osadníků (s. 110) při uskutečňování tzv. Generalplan Ost  [dosl. Generální plán Východ] na osídlení území uvolněných odsunem třiceti milionů Slovanů na Sibiř (s. 181). Dodnes tuto obilninu úspěšně zkoumají a šlechtí v Leibnizově Institutu pro genetiku rostlin a výzkum kulturních rostlin [9] v Gatersleben v podhůří Harzu (s. 241).

V salzburském Domě přírody lze v rámci trvalé expozice i dnes nalézt tibetská dioramata poprvé zpřístupněná v lednu 1943, [10] kdy ve vedení této instituce stál Himmlerův důvěrník SS-Obersturmbannführer Paul Tratz (s. 178). Drobná informace zmiňuje, že byla spoluvytvořena „osobami odsouzenými za NS zločiny“. V roce 2014 byla totiž poprvé otevřena kritická výstava dějin této instituce s titulem „Das Haus der Natur 1924 bis 1976 – Die Ära Tratz“. Součástí trvalé expozice je velké diorama „Stepní krajina jižního Tibetu“ a dvě menší zachycující palác Potala a rituál rozřezávání mrtvol při tzv. „nebeském“ či „vzdušném“ pohřbu.  V dioramatech jsou použity oděvy a předměty denní potřeby získané Schäferovou expedicí a obličeje postav jsou tvořeny Begerovými odlitky. Osobně se nemohu zbavit pocitu, že téma „nebeských pohřbů“ v srdcích nacistů rezonovalo. Tělo je rozsekáno na kusy, kosti rozdrceny a vše ponecháno ptactvu a zvěři jako oběť. „Celý rituál je provázen uvolněnou atmosférou, tělo totiž není považováno za nic víc než prázdnou schránku.“ [11] Pro Evropana těžko přijatelné zvěcnění těla (mrtvého) člověka bylo společným jmenovatelem gigantického válečného tažení, eugenických selekcí slabých, vyhlazovacích táborů i krutých pokusů na lidech. Na druhé straně, i Tibeťané znají úctu k ostatkům mrtvých. Aplikují ji ale pouze na buddhistické mistry. Významný americký tibetolog Kurt Schaeffer (*1966) zdůrazňuje význam relikvií pro udržení přítomnosti mistrů. [12] V této perspektivě mi blízkost nacistů s Tibeťany připadá uvěřitelná, byť se ji expedici nepodařilo doložit antropologickým měřením. Je to duchovní blízkost nezachytitelná sebepečlivějším průzkumem tvarů a barev těl.

Podle známých skutečností Ernst Schäfer sám těžkým zločincem nebyl: v roce 1942 se dokonce vyhýbal povinnosti provádět pokusy na lidech podle pokynu vedoucího Ahnenerbe Sieverse, který jej tehdy vyslal „na zaučenou“ do koncentračního tábora Dachau u Mnichova (s. 198). Schäfer byl spíše kariérista, jehož vědecké aktivity a zápal nicméně druhým poskytly argumenty a asi i odvahu k jednání. Je tak výmluvným příkladem toho, jak velkou „díru do světa“ může udělat „obyčejný“ oportunistický vědec. A poskytla-li vědecká bádání této expedice dílčí argumenty pro nacistickou genocidu, připomíná se tím zcela soudobé téma míry spoluodpovědnosti vědců za politiku své doby.

Poznámky:

[1] Nejde o výpravu rakouského horolezce Heinricha Harrera, jehož v poměrně populárním filmu Sedm let v Tibetu z roku 1997 ztvárnil herec Brad Pitt.

[2] Uvozovky se zde pokouší zachytit složitost vztahů: pětice tvořící jádro výpravy byla sestavena nacionálně-socialistickou stranou a nijak zvlášť se nemilovala, současně však měla společné cíle. V depeších do vlasti opakovaně akcentovala dobově nutný žargon „pravého německého kamarádství“.

[3] Důvodem prodlevy byly válečné priority Třetí říše. Teprve po nezdaru útoku na Rusko v zimě 1941/42 se objevila potřeba zabavit lid – samotné zprávy z fronty již nevzbuzovaly euforii. Téma „tajemného Tibetu“ s údajnými náznaky stop bojovných pra-Árijců v podobě rozpadlých hradů na tibetské náhorní plošině a etnografických detailů soudobých obyvatel bylo pro režim vítanou vzpruhou.

[4] Bundesarchiv Berlin R 135/58. V knize s. 136. 

[5] Jeho kniha Jména čísel. Jak se podařilo identifikovat 86 obětí jednoho nacistického zločinu. (něm. Mnichov: Hoffmann und Campe, 2004; čes. Praha: Ikar, 2016)

[6] Jeden z ideologických přelomových momentů. Na konferenci bylo rozhodnuto mj. o konečném řešení židovské otázky, tedy de facto o plošném zřízení vyhlazovacích táborů.

[7] Např. Tom Segev. Simon Wiesenthal: Skutečnost a legenda. (Praha – Litomyšl: Paseka, 2012) s. 165, 236-240.

[8] India Office Records L/P&S/12/4343; v knize s. 150.

[9] Leibniz-Institut für Pflanzengenetik und Kulturpflanzenforschung; https://www.ipk-gatersleben.de/

[10] https://hausdernatur.at/de/pressemeldung/neue-ausstellung-die-tibet-dioramen-als-ort-der-museumsgeschichte.html 

[11] Tuto formu pohřbu stále užívá asi 80 % Tibeťanů. Více: Tereza Kozárková. Smrt, pohřební ritus a rituály v tibetském buddhismu. Brno 2010 (diplomová práce), zde s. 79.

[12] Viz předch. pozn. s. 41.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)

Kulturní magazín UNI 02/2025 – literatura

Marek Toman

Přeložila Markéta Kliková, Volvox Globator 2024

Tajemství próz Stanislava Struhara se pokouším rozlousknout už nějakou dobu. Jejich jedinečnost snad spočívá ve zdánlivě nezúčastněném, objektivizujícím popisu, který v sobě ale střádá literární energii. Příklad následuje: kniha se skládá ze čtyř povídek, v první z nich se mladý Čech znovu ocitl v bytě svých vídeňských prarodičů. Má za úkol připravit byt k prodeji, narazí na fotky svých prarodičů z doby, kdy byli mladí, a jako popis výjevu na fotce slouží nenápadná věta: měli „tmavé oči plné světla“. Ve zkratce je tady shrnuté kouzlo starých fotografií, z nichž zúčastněný pozorovatel odečítá někdejší vztah portrétovaných. „Na poslední fotografii byla babička sama, už se neusmívala, byla úplně sama, stála tady na balkóně a shlížela dolů na ulici, na Rechte Wienzeile, mávala.“ Zdánlivě obyčejná věta popisuje nepřítomnost někoho, kdo byl a už není, a předjímá roli nepojmenovaného pozorovatele – fotografa – pod balkónem.

      Častý je motiv cizinců přejíždějících mezi Rakouskem a Československem či Českou republikou, oběma směry, kteří se usazují, zabydlují, anebo se po čase nespokojeně vracejí, aby jejich děti nebo pravnuci okusili stejný osud. Specifickou roli má učení se němčině jako přestup do nové existence. Struhar i tady dokáže výmluvně naznačovat, prošel stejnou zkušeností. S vybroušeností a kontextuálností jeho próz kontrastuje doslov, ve kterém překladatelka knihy Markéta Kliková popisuje bolestné Struharovo dospívání v socialistickém Československu a dramatický odchod do exilu. Doslov tvoří jakousi pátou povídku, protože nasvěcuje meditativní podobu Struharových textů.

      Jejich motivy si odpovídají navzájem. Ukazuje se, že lidské osudy si jsou v zásadě podobné, což nevidíme vzhledem k přesvědčení o vlastní jedinečnosti. Významným motivem je i nedorozumění, které Struhar obvykle rozehraje, nechá čtenáře strachovat se o hrdiny povídek, aby pak… ale nebudu prozrazovat. Nad touto knihou mě napadlo, jestli autor nakonec znovu neprožívá příběh českých německy píšících spisovatelů. S jejich ohledáváním nejistého místa ve společnosti, s jejich osvěživě „jiným“ viděním českých reálií, s jejich otřesenou intimitou domova, s nostalgií po něčem, co nenávratně zmizelo. Struhar možná oživuje tuto působivou tradici literárním návratem ve zcela jiné době. Je ovšem třeba říci, že v Rakousku je uznávaným, oceňovaným autorem, považovaným za vlastního.

Ztracen v melounovém cukru: Poslední z beatníků Brautigan byl týrané dítě, paranoidní schizofrenik a kultovní spisovatel

Kateřina Kadlecová

     Někdejší modla kalifornských hippies už přes čtyřicet let chytá pstruhy na věčnosti. „Poslední z beatníků“ vydal jedenáct románů, knihu povídek a deset sbírek básní plných zběsilé imaginace, lásky k přírodě i jemného, špetkou sociální kritiky ochuceného humoru. Skonal vlastní rukou 16. září 1984 a právě dnes slaví devadesáté výročí od svého narození.

      A dodnes v češtině vycházejí, zejména péčí nakladatelství Volvox Globator a překladatelky Olgy Špilarové, Brautiganova dosud nepřeložená díla. Roku 2021 vyšel Kůň, který se musel zastavit, výbor jeho poezie včetně básní dříve nepublikovaných, a loni v září parodie na drsnou školu Detektivem v Babylónu z roku 1977, s podtitulem Román soukromého očka roku 1942. Pojďme krátce zavzpomínat na toho, kdo je napsal, na Kalifornii bez takového množství požárů a na Brautiganovu dobu…

      San Francisco se v 50. letech pyšnilo spoustou kvalitních barů a literárních klubů, které se staly základnou beatnických autorů v čele s Jackem Kerouakem a Allenem Ginsbergem. Beatníky vystřídaly o dekádu později polonahé květinové děti hlásající porozumění a větový mír. Brízy z Pacifiku jako by tohle přístavní město zásobovaly svěží, čerstvou vesmírnou energií, kterou přijížděli nasávat bohémové a umělci z celých Států. Proslulé intelektuální centrum opěvuje básník a vydavatel Lawrence Ferlinghetti svou sbírkou Startuji ze San Francisca, bydleli zde literární multitalenti Michael McClure a Kenneth Rexroth nebo zenový poeta Gary Snyder. Roku 1956 se k nim přidal další mladý adept literatury, zamlklý dlouhán Brautigan.

„Byl jsem tenkrát dítě…“

      Brautiganovo dětství bylo tak žalostné, že vlastně ani dětstvím nebylo. Jeho otec Bernard se s matkou, číšnicí Lulu, rozešel, ještě než se Richard 30. ledna 1935 narodil, a nikdy se ke svému synovi nechtěl znát. Podle všeho se ti dva viděli pouze dvakrát, v obou případech jen na tak dlouho, aby Bernard stihl synkovi vrazit padesát centů na biograf. Lulu i přes beznadějnou chudobu dokázala Richardovi a jeho mladším sestrám Barbaře a Sandře vždy zajistit dostatek otčímů, kteří děti všemožně týrali. Když se rodina přestěhovala ze státu Washington o kousek níž do Oregonu, Lulin třetí manžel šikanoval patnáctiletého Richarda tak usilovně, že se mladík rozhodl postavit co nejdřív na vlastní nohy. Už nikdy nechtěl být probuzen ze spánku „strejdou Folstonem“ prostřednictvím kýblu ledové vody a zjistit, že je celý pomazaný krví právě zabité srnky. Pracoval, kde se dalo, a aby bylo doma co jíst, denně chodil na lov a rybařit. Možná už v téhle poválečné bídě, na břehu potoků a říček městečka Eugene, střádal inspirační zdroje pro svou nejúspěšnější knihu, Chytání pstruhů v Americe. Až jako osmnáctiletý začínající básník Brautigan zjistil, že by se správně neměl jmenovat Porterfield jako Lulin druhý manžel, ale Brautigan; to když poprvé viděl oficiální dokumenty, potřebné zřejmě pro sepsání maturitního vysvědčení. Jeho krizi identity to příliš nepomohlo. Začal tedy používat jméno svého skutečného otce a rozhodl se začít žít skutečný život. Odešel od nuzné rodiny, která jeho psaní rozhodně nepodporovala, a o pár let později se několikrát pokusil uchytit v již tehdy poměrně drahém San Franciscu. Vždy se však vrátil do Oregonu, kde si platil pokoj v ubytovně, a k jídlu mu sem tam něco strčila matka jeho velké lásky, tehdy čtrnáctileté Lindy Websterové.

      Brautiganovy básně, sice bez rýmů a rytmu, ale zato přetékající zjitřenou obrazností, zatím nikdo příliš publikovat nechtěl a mladík kromě pocitu nedocenění trpěl i hladem. Jeho jediná dcera Ianthe Elizabeth v otcově biografii Smrt nechytíš: Dceřiny vzpomínky (v češtině dosud nevyšla a ani nejspíš nevyjde) dokonce popisuje, jak dvacetiletý básník prohodil okno policejní stanice kamenem; podle ní jen proto, aby ve vězeňské cele dostal najíst. Pravda je však zřejmě jiná. Brautiganova matka si odjakživa myslela, že je její syn blázen, a v jeho dospívání ho onou myšlenkou doslova infikovala a přecitlivělý Richard podle svých přátel řešil stres házením kamenů do oken. Po incidentu budoucího spisovatele diagnostikovali jako paranoidního schizofrenika a tři měsíce ho „léčili“ elektrickými šoky. Žádný div, že od svého propuštění z nemocnice už matku nikdy nechtěl vidět. Domů se pochopitelně nevrátil, zmizel ve Frisku natrvalo.

„Jsem nepříliš významný básník“

      Nejprve spal po autobusových terminálech a roznášel telegramy, ale pak poznal sekretářku Virginii Adlerovou. Tu si vzal po roce za ženu a doslova se nechal vydržovat. Přes manželčiny praktické schopnosti měl vždy hluboko do kapsy. Za nocí žil natolik bohémským životem, že byl ve dne spolu s budoucím nositelem Pulitzerovy ceny za poezii Garym Snyderem nucen pravidelně docházet do charitativních jídelen na talíř špaget zdarma. U těchto hostin pro chudé si mladí bohémové vzájemně předčítali a kritizovali svá díla.

      Brautigan publikoval verše časopisecky, jednotlivě a v antologii mladých básníků, než se mu podařilo roku 1959 vydat první sbírku básní: Prostři mramorový čaj. Ze svého prvního zveřejněného románu, Konfederačního generála z Big Sur (Grove Press, 1964), se už radoval bez Virginie; tu přestalo bavit manžela neustále dotovat a odešla i s dvouletou Ianthe za jistějším životem. Knihy byla navíc komerčně neúspěšná a odsunula publikaci dalších tří již hotových próz na neurčito.

Studio JáMOR vděčí za název Brautiganovi

      Během roku 1967 se v sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury (překřtěné příležitostně na Hashberry, což je odrůda konopí) scházeli desetitisíce lidí, aby společně protestovali proti válce ve Vietnamu a příležitostně si užívali drog, sexu, rokenrolu a veřejně předčítané literatury. Událost vešla do dějin jako Léto lásky a právě v souvislosti s ní se celý svět dozvěděl o existenci hnutí hippies.

      Na konci Léta lásky vydal Brautigan shodou okolností novelu Chytání pstruhů v Americe, kterou napsal o šest let dříve v průběhu kempování s manželkou a dcerou. Právě díky nastálé atmosféře volnosti, citovosti a experimentování se tato abstraktní próza (Chytání pstruhů v Americe nebyl jen název knihy, výraz označoval i hlavní postavu, místo a událost) dočkala okamžité a obrovské popularity. Za metafory maskovaná kritika sociální situace a konzumního způsobu života průměrné společnosti našla v květinových dětech nadšené čtenáře. Jen o rok později pak hrobař amerického snu generaci hippies uchvátil surreálným románem V melounovém cukru. Stejně jako Chytání pstruhů je plný potoků a podivných tvorů žijících kdesi mezi existencí a neexistencí. Pomocí alegorických obrázků tygrů ve starých továrnách (Zapomenutých podnicích) a hrobek na dně potoků, které jsou stejně jako všechno ostatní stvořeny z melounového cukru, Brautigan popisuje problematickou společnost konce šedesátých let dvacátého století.

      Jako ve většině jeho ostatních próz se i tady setkáme s nejistým, osamělým, melancholickým vypravěčem, dokonale kopírujícím povahu skutečného Brautigana. V češtině vyšel román již čtyřikrát, naposledy v Argu roku 2018, a všude po světě se postavy, děje či jevy z Brautiganových knih staly inspirací pro další díla a instituce popkultury. Třeba známé české nahrávací studio JáMOR našlo název právě podle neuchopitelného stejnojmenného světa stvořeného z cukru.

„Všichni máme své místo v dějinách“

„…to mé je v oblacích“, vyjádřil se dvojsmyslně Brautigan, nová hvězda antikultury, která se koncem šedesátých let vznášela na vlně popkultury. Tenhle „statný dvaatřicetiletý blonďák, cca metr pětaosmdesát na osmdesát kilo, vysoký klobouk, dlouhé vlasy a žlutý knír, který mu dodává trochu anachronický vzhled“, jak Brautiganovu tehdejší vizáž popisuje česká překladatelka jeho děl Olga Špilarová, sedával v posluchárnách Kalifornské univerzity, Stanfordu, Harvardu a jiných univerzit. Ne aby studoval, ale aby byl studován! Přednášel své básně a diskutoval se studenty o zenu a tvorbě. V souvislosti s učením (sám formální vzdělání neměl a moc si na ně nepotrpěl) prý mimochodem prohlásil“ „Nechci, aby má dcera byla vzdělaná. Myslím, že ženy by měly být jen na ozdobu.“

     V této době začal mít jeho život konečně řád a směr, čímž se poněkud odcizil svým přátelům z anarchoidně charitativní společenské skupiny The Diggers, s níž často vybíral peníze na chudé prostřednictvím pouličních happeningů. Nepřestal však být aktivistou sympatizujícím s hippies. To potvrzuje i jeho neziskový projekt Prosím, zasaďte tuto knihu: nezávislý nakladatel vydal básníkovy verše na líci pytlíčků se semeny.

      Brautigan si ve svém díle hrál s formou i obsahem a mísil na první pohled zcela neslučitelné věci; v jeho knihách se vidí i socialisté i zenoví buddhisté, najdeme v nich stopy japonské básnické tradice (veršový útvar haiku) i indiánských kultur. Ve svém díle se nevysmíval jen tradičním americkým hodnotám; parodoval všechno, i sebe. Ústřední postavou jeho novely Potrat: Historická romance 1966 (vydané v roce 1971), kterou napsal za svého stipendijního působení na dnes elitním Kalifornském technologickém institutu, je knihovník, jehož pracovním úkolem je uspořádat sbírku nikdy nevydaných děl. A takových měl Brautigan jednu dobu po šuplících celkem dost. Mimochodem, jeden autorův příznivec ze státu Vermont se nechal myšlenkou na všechna ta bezprizorní lejstra válející se v literátských pozůstalostech bez šance na uveřejnění unést natolik, že knihovnu nevydaných děl roku 1990 skutečně založil. A o pět let později vzniká projekt Brautiganova virtuální knihovna, který shromažďuje nevydanou poezii také na internetu.

„Rozerván na kusy bouří lásky“

     Richard, žijící v době přející volným vztahům, navíc na odjakživa neklidné kalifornské půdě, se sice oženil (a vzápětí rozvedl) „jen“ dvakrát v životě, ale milenek, zdá se, neměl zrovna málo. Většinou měly co do činění s uměním, jako Valeri Estesová, k níž se na dva roky nastěhoval, nebo to byly vlasaté múzy známě z většiny přebalů jeho knih, jako třeba Michaela LeGrandová. Ty nejhezčí erotické básně ze sbírky Antikoncepce a důlní katastrofa ve Springhillu (česky vyšly před jedenácti lety v okouzlujícím výboru Ano, rybí hudba) zase věnoval Kanaďance Marcii Pacaudové, jejíž krása zdobí obálku prvního amerického vydání sbírky.

       Jestliže se svou první ženou Virginií vydržel jen pět let (pak ho i s dcerou opustila), pak tentýž postup zvolila i jeho druhá zákonná manželka, Japonka Akiko. Jenže po pouhých dvou letech a bez dětí. Na spisovatele to mělo pokaždé stejný dopad: pil, polykal prášky po hrstech a utápěl se v depresích. Jeho nestabilita a záchvaty nemluvnosti dokázaly rychle přejít do frenetického procesu tvorby. Zřejmě by se byl nedokázal vymnit z nejisté lokální popularity na Západním pobřeží, kdyby ho roku 1969 podstatně slavnější autor, nedávno zesnulý Kurt Vonnegut, nedoporučil velkému nakladatelskému domu Delacorte. Brautigan byl totiž divný patron, který by se dnešním vydavatelům nejspíš nezdál. Nemluvil, ale zato pil, porušoval společenské konvence, odmítal řídit auto, trpěl nespavostí a paranoiou.

     Také prý ve slabých chvílích posílal žadatele o autogram slušně řečeno do horoucích pekel, jak vzpomíná organizátor jedné z jeho harvardských přednášek, básník Ron Loewinsohn: „Po nějakých patnácti minutách předčítání, při němž hovořil pohrdlivým, arogantním tónem, prostě přestal. Lidi za ním šli pro podpis a on je odpálkoval: Fuck off!“ Počátkem sedmdesátých let se Brautiganova popularita zastavila, ba dokonce začala strmě klesat. Jako mnoho „zasloužilých“ spisovatelů začal tvůrčí psaní sám učit, na univerzitě v Montaně. Ačkoli nadále experimentoval s literárními formami, třeba ve vianovském „gotickém westernu“ Hawklinská nestvůra, jeho neobvyklá metaforičnost se okoukala mnohem rychleji než zvonové džíny, brokátové vesty a květy ve vlasech.

„Smrt je krásná limuzína“

      Všechno, co z člověka po smrti zbude, jsou nekrology, vyjádřil se sám Brautigan, který se jejich četbě s oblibou věnoval. Zánik života, ať už formou potratu, masové sebevraždy, utopení nebo sežrání tygry, byl frekventovaným tématem jeho děl. Brautiganova dcera Ianthe ve své knize tvrdí, že se jí otec s myšlenkami na sebevraždu poprvé svěřil, když jí bylo devět let.

      Odhodlal se o patnáct roků později. Čtrnáctého září 1984 ve svém tříposchoďovém kalifornském domku v Bolinas poblíž San Francisca povečeřel whisky, načež se zastřelil revolverem ráže 44 („Po stisknutí spouště se z hlavně vyvalí velká a pomalá kule jako tlouštík ospale otvírající dveře“, napsal o kalibru 44-40 zhruba dvě desetiletí před smrtí). Bylo mu 49 let.

      Spisovatelovo tělo našli o více než měsíc později, takže je datum jeho smrti pouze odhadnuto, stejně jako okolnosti. Vzal si prý život poté, co zavěsil sluchátko telefonu. Na druhé straně byla malířka Marcia Clayová, jeho tehdejší přítelkyně.

      Kritici Brautigana ke konci jeho života opravdu nesnášeli, což se projevili dokonce i v nekrolozích. Londýnské The Times například soudili, že „v jeho raných knihách byla jistá kvalita, potlačená, leč zřejmá, která hodně slibovala; ale Brautigan ji nedokázal rozvinout ani přesáhnout“. Dílo „chlápka odvedle“, který se ke konci života užíral v osamění a deprese léčil přemírou alkoholu, však bylo nakonec přeloženo do více než dvaceti jazyků. Jeho život v závějích melounového cukru byl paralelou vzniku beat generationa hnutí hippies, která Richard Brautigan chtě nechtě reprezentoval.

Reflex 30. 1. 2025

Váha stínu
Stanislav Struhar
překlad Markéta Kliková
Volvox Globator, 2023

Česko-rakouský spisovatel Stanislav Struhar se v novém románu vrací ke svému zásadnímu tématu: k životu cizinců v zemi, ve které se nenarodili. V jeho případě je tou zemí Rakousko, kam emigroval, usadil se v něm a postupně začal psát německy. Rakousko je Struharova země splněného životního snu, úspěšné spisovatelské dráhy a zároveň trvalé perspektivy nahlížení „domova“ „zvenčí“. Ve Váze stínu svou perspektivu zmnožil, jeho hlavní hrdina Elias, který pracoval ve vídeňském nakladatelství, ale byl propuštěn, se odebírá do Lisabonu.

Tady by mohli zbystřit knižní marketéři – próza z turisticky populární destinace? To dáme do médií! – Jenže Struhar zůstává věrný sobě. Román se odehrává na konkrétních lisabonských místech, ovšem k turistickému průvodci má daleko. Totiž ne. Je to průvodce podprahový, niterný. Oproti pitoresknímu městu s pohádkovými tramvajemi z fotografií a videí se nabízí Lisabon jako limit. Jako město na hranici západního světa, kde začíná oceán. Důležitou součástí příběhu jsou ostatně koupací scény, kdy se Elias snaží vstoupit do nečekaně studené vody Atlantiku. Turistické radovánky se nekonají. Jde o konfrontaci s něčím neznámým, možná nebezpečným… Tím spíše, že Elias se pokouší vstoupit do moře třikrát – v doprovodu tří žen, se kterými se v Lisabonu setká, jak si povšimla autorka doslovu, germanistka a bohemistka Kristina Kallert. A pokaždé to dopadne jinak.

To je možná jedna z nejdůležitějších metafor Struharových příběhů: integrace cizince do místní společnosti se podobá navazování milostného vztahu. Se vší převahou neznámého, s postupným vzájemným pochopením, s velkou porcí očekávání. A tak jako u milostných vztahů citová investice nemusí vyjít.

Stanislav Struhar v Lisabonu pobýval a absolvoval tam i autorské čtení. Vícenásobná zkušenost „ciziny“ jeho příběh vybavuje myšlenkovým a pocitovým podhoubím. Čtenář si může vychutnat precizní, destilovanou prózu, s důmyslně zapracovanými náznaky. Každý zdánlivě okrajový detail může něco znamenat. Jako například fotografie prarodičů hlavního hrdiny, která visí ve starém lisabonském bytě. Pózují na ní „líčko na líčku“. Autor dokázal tento detail vysvobodit ze zajetí klišé či banality – v příběhu znamená výzvu ke zopakování minulosti předků, zdánlivě šťastné. Charakteristickým rysem Struharovy prózy zůstávají také kondenzované dialogy, napsané jako popis děje, což umožňuje soustředit se na podstatnější scény, kdy čteme, co si postavy doopravdy říkají.

Tři ženy lákající muže do vln mají samozřejmě prastaré mytologické pozadí. Struharův Elias ale není hrdina z prastarých příběhů, který by měl buď odolat vábení Sirén, nebo vybrat jednu z olympských bohyň jako tu nejkrásnější. Elias velmi lidským způsobem tápe. Jeho hledání se odehrává v naprosto současných kulisách – v kavárnách, na kulturních akcích, při výpravách za lisabonskými pamětihodnostmi. U navazování vztahů váhá, nedokáže se úplně vyznat sám v sobě, dobře ví o možnostech slepých cest. Pomáhá mu současná západní Evropa, kterou Elias spolu se Struharem vnímá jako otevřený svět, v němž se my, jeho občané, můžeme přes různá existenční omezení volně pohybovat.

Povědomým motivem je víra v sílu (psaného) slova, již Struhar ostatně dosvědčuje vlastním životním příběhem. V románu jsme tak svědky autorského čtení básnířky, probíhající jako DIY akce kdesi na lisabonském předměstí. Naslouchá pestrá směsice publika včetně imigrantů, zdaleka ne všichni už ovládli portugalštinu. Akce na ně ale zapůsobí tak, že začnou psát vlastní básně. Poezie, literatura, se stává přístupným nástrojem pro integraci. Struhar nepoučuje, netvrdí, nekritizuje – jenom citlivě podává něco, co sám zažil anebo v čem se mu dá stoprocentně věřit. Stejně tak je ovšem možné nechat se prostě unášet jemným příběhem, v němž na každém detailu záleží.

UNI 2/2024, 34. ročník, únor 2024, Marek Toman