Ingmar Bergman jako spisovatel je opět mezi svými

Ingmar Bergman se s filmovou režií pozvolna loučil v první půli 80. let; za „oficiální“ stažení opony je považována rodinná sága Fanny a Alexandr z roku 1982, přestože dva roky nato následoval televizní film Po zkoušce. Ve Fanny a Alexndrovi zřetelně narazil na podzemní jezero svých raných zážitků, do té doby zcela překryté nebo složitě transformované náměty a tématy svých předchozích snímků. Teprve se skončením filmové kariéry Bergman obnažil načaté podloží, z něhož všechna ta traumata dospělosti, ty sváry rozumu, ciru a víry vzešly. Zdá se to být spontánní proces: švédský umělec tak činí s neodbytností, s pomalým spěchem člověka, který určující zážitky z dětství v sobě opatroval, rval se s nimi, čerpal z nich, ale doposud neměl kdy se jimi soustředěně probrat. A protože je Bergman skutečný tvůrce, zážitky třídí, domýšlí, hraje si s nimi – pokud hrou rozumíme aktivitu, v níž jedinec poznává sám sebe. Rodinných postav se mžná nemůže a nechce zbavit rovněž proto, že mu poskytují autorskou jistotu a energetickou úsporu: neleží před ním nutnost z ničeho vystavět vše; v existujícím mikrokosmu se může „rovnou“ koncentrovat na subtilní hnutí mysli, na umělecký tvar.

První osobní bilanci, a čtenářům i věcný podklad de svým příštím prózám, Bergman poskytl autobiografii Laterna magica (švédsky 1987, česky 1991). Následovaly Dobrá vůle, Nedělňátka (1991, 1993 překlady 1993 a 1995) a loni – do češtiny nyní už také převedené – Soukromé rozhovory. V této trojici knih je scénáristická průprava patrná, aniž díla omezovala sice na zajímavý, ale přece polotovar, který čeká na režiséra nebo po čtenáři žádá, aby si vypomohl filmem v sobě. Za povšimnutí však stojí, jak se Bergman s každou následující prózou vzdaluje podobě literárního scénáře či filmové povídky a ubírá autorské, vysvětlující vstupy. V Nedělňátkách se ještě odvolával na Dobrou vůli. A v Dobré vůli pro změnu považoval za nutné předeslat, že ji ani v nejmenším nepřizpůsobil filmu, který na základě tohoto textu natočil Dán Bille August. U Soukromých rozhovorů by odkazy a ujištění byly již zbytečné; jednoznačně běží o „čistou“ a autorovu zatím asi nejpregnantnější prózu. Pravda, jednodušší to s ní má zpočátku ten, kdo se již orientuje v Bergmanově rodině, která zde prožívá několik dalších ze svých mnoha krušných kapitol. Nic vážného ovšem nehrozí, je-li čtenář ve znalosti bergmanovských reálií nepopsaným listem.

Příběh manželské nevěry, k níž se rozhodla autorova matka Anna, je rozvržen do pěti dialogů, které ona vede se strýcem Jacobem, s vlastní matkou, s manželem Henrikem a o jedenáct let mladším milencem Tomasem mezi létem 1925 a podzimem 1935. Všichni tři muži jsou upsáni protestantskému kněžství. Annino napínání na skřipci, kde na jednom konci za mučící lano tahá srdce a na druhém autorita, řád, zákon či povinnost, je tím bolestnější. Tiše vypjaté prostředí z času na čas vydáví okamžik, v němž se nenaplněná nebo fyzicky zborcená těla „neukázněně“ vzepnou nebo sebou škubnou a vycedí šťávy. To je jedinečný, svérázný bergmanovský svět askeze a tělesnosti, mlčení a křiku. Avšak motivy milostného trojúhelníku, reakce ostav jsou univerzální: jak snadno můžeme rozumět Henrikovi, když se jeho počáteční chápavá reakce na Anninu nevěru přes noc promění v uraženost, kterou halí náhlými „starostlivými“ nároky na čisté hrnky a ubrusy!

Závěrečný prolog-epilog se vrací až do roku 1907. Anna, ještě dívka, má jít ke konfirmaci, k evangelickému veřejnému vyznání víry. Vnitřní hlas se v ní vzpírá, ale k večeři Páně pod tlakem okolí a pod dojmem z vyznání strýčka Jacoba nakonec jde. Její drama pak už bude trvalé: hlas a Bůh se v ní už nikdy nedohodnou, věci se pro ni neukáží být tak jednoduché, jak ji tehdy ujišťoval laskavý a Bohu oddaný Jacob.

Ingmar Bergman: Soukromé rozhovory. Překlad Zbyněk Černík. Volvox Globator a Kniha, grafika, bibliografie – KGB, Praha 1997.

MF DNES, 14. 09. 1997, JOSEF CHUCHMA

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR