Mise božského drzouna

Nesmlouvavý literární arbitr Marcel Reich-Ranicki jednou prohlásil, že současné německé písemnictví neservíruje čtenáři víc než omšelost a nudu. A tu se v roce 1994 ocitlo v Německu na listinách bestsellerů dílko, zachraňující pošramocenou pověst domácí beletrie. V „lepší“ společnosti výrobků s prodejem předem zaručeným, vedle románů Michaela Crichtona či Fredericka Forsytha tu figuroval román STENA NADOLNYHO (1942) BŮH DRZOSTI. Autor měl tehdy za sebou čtenářsky úspěšné, i když kritikou ne vždy kladně akceptované knihy: Objevení pomalosti (1983; tímtéž fenoménem se o více než desítku let později nechal v románu Pomalost inspirovat Milan Kundera) a Selim aneb Dar řeči (1990). Bůh drzosti měl pak podle mínění některých šanci stát se až kultovním románem konce dvacátého století.

Díky názvu, jenž oproti originálnímu titulu německému zahrnuje i jméno protagonistovo, český čtenář předem ví, že o zábavu se tu bude starat HERMÉS: posel antických bohů s křidélky na sandálech, bůh cestovatelů a obchodníků, ale též prohnaný patron zlodějů, bůh rychlých a spontánních akcí – last but not least – bůh drzosti. Na scénu dneška ho Nadolny vyvolal v závažné historické situaci, nedlouho po pádu berlínské zdi a po revolučních změnách na východě Evropy. Tedy v době, kdy řeči o soumraku komunistických bohů burácely stejně silně jako vizionářské vzývání božstev nových – těch, která by už konečně vzala do rukou duchovní nápravu ve věcech upadlé morálky, anebo jiných, jež by zase zabezpečila transformaci socialistické ekonomiky v tržní hospodářství.

S morálními a politickými modlami má ovšem Hermés do činění pramálo, zato nehodlá zůstat nic dlužen své pověsti ztělesněného symbolu mužského pohlavního orgánu. Využije svých nadpřirozených potencí vloudit se uchem do mysli člověka, zajímá se mimo jiné o komunikaci mileneckých párů. Bůh drzosti se tak účastní třeba milostného extempore mladé obyvatelky zaniknuvší NDR, jíž bylo nyní poprvé souzeno vychutnat si fyzické radovánky nikoli na tuzemské Rujáně a ne s mládencem z Lipska či Magdeburgu, nýbrž v žáru středomořského slunce s mužem z kapitalistické ciziny.

Zklamán však bude ten, kdo by zde čekal dávku pikantností, neboť i na Nadolnyho se vztahuje poznatek, otištěný kdysi v kulturní rubrice jednoho známého německého časopisu – totiž že schopnost vypořádat se s erotikou je tak trochu kamenem úrazu dnešních německy píšících literátů. Spontánní dobrodružství boha drzosti jsou tak možná až příliš protkána filosofujícími úvahami, z nichž relativně nejzajímavější sleduje rivalitu Herma s Hefaistem. Proti bohu drzosti stojí upachtěný řemeslník, ambiciózní dříč, jenž nepochopil, že i sladké nicnedělání bývá aktivitou navýsost tvořivou.

Nadolnyho román rozhodně patří k tomu lepšímu ze současné německé tvorby. Není prvoplánově společensko-kritickým dílem, což část čtenářstva přijme zřejmě s povděkem. Oslova boha drzosti tu však přece jen není zcela samoúčelná. Neboť kdo zavrhne Hermovo poselství jako nestydatost, nechť ráčí počítat s tím, že se nám na místo vypuzené činorodé drzosti a zdravé nemorálnosti začne drát něco daleko horšího: lidská brutalita a násilí.

STEN NADOLNY: BŮH DRZOSTI HERMÉS, přeložil Radovan Charvát, vydal Volvox Globator

Nové knihy, č. 11/97, listopad 1997, Aleš Knapp

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR