O pohádkách pro ty, kteří už skoro na nic nevěří

Bedřich Ludvík, absolvent scenáristiky a dramaturgie na FAMU, vylezl po převratu z kotelny a jal se v České televizi, v tvůrčí skupině Petra Kolihy, coby dramaturg připravovat experimentální a umělecky ambiciózní inscenace. Teď, ve svých třiačtyřiceti letech, knižně debutuje nevelkým souborem Pohádek pro otce a matky. Jako autor se naopak prezentuje přehledným řádem, přestože pohádky jsou to takzvaně moderní a dětem by k nim nejspíš musely být přikládány vysvětlující dovětky skoro tak dlouhé, jako jsou samotné příběhy, určené poučeným skeptikům.

Některé náměty, motivy i vyprávěcí postupy se v těch osmnácti kusech opakují; můžeme hovořit o variacích na daná témata. O životě mezi sebou rozprávějí věci: desetník se stokorunou, rakev s kolíbkou, smysl své existence hledá vteřina i ozvěna, ale málokdy lidé: ti neumějí naslouchat znamením ani sobě navzájem. Pan Pulkrábek je při svých návratech z noční směny hlasem nebes vyvoláván ke spáse lidstva a raději si vymění služby, protože ve dne k němu takové „strašení“ přes hlomoz ulic nepronikne. Všudypřítomné reklamy zvou do rájů, ale když se náhle z oblak spustí skutečné schody vedoucí do nebe a paní Boháčková je pozvána k cestě, neuvěří, jde se poradit a schody mezitím zmizí... Autor, jemný ironik, klade i antiteze: pan Procházka – na rozdíl od výše zmíněného pana Pulkrábka – bere na sebe všechnu bolest světa, a tolik se mu z toho rozbuší srdce, že tím všechny sousedy ruší a je donucen k odchodu z domu; paní Bílková tak usilovně dumá, co za zvláštní znamení je ta čmáranice na zdi, až ji přejede auto a lidé pak říkají, že její smrti předcházelo zlé znamení na zdi.

Bedřich Ludvík nemoralizuje, nepoučuje; jde z něho stesk, melancholie, nic si nenárokující smutek. Uvažuje o věcech mezi nebem a zemí. Hraje si s absurdními archetypy, s náměty, které jako bychom už znali. Říká jen – aniž by to vyslovil -, že by nebylo marné, kdybychom byli o něco pozornější a otevřenější k nehlučným signálům, jež pro každého zvlášť nesou podstatné informace. Občas se Ludvík příliš spolehne na tuchu a intuici a jen doufá, že poselství v příběhu prostě nějak je (především v textech O zapomenutém podstavce, O ozvěně, kterou to přestalo bavit). Jestliže bychom chtěli jeho prvotinu k něčemu přirovnat, pak se v určitých bodech stýká s knihou Petra Chudožilova Na velrybě.

V dovětku Bedřich Ludvík poznamenává, že jako student se myslel, že napíše generační román, a místo něho debutuje pohádkami. Ale nemá se za co stydět; díru do světa sice neudělal, ostudu si však neuřízl.

Bedřich Ludvík: Pohádky pro otce a matky. Volvox Globator, Praha 1996, 60 stran

Mladá fronta, 15. 06. 1996, Josef Chuchma

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR