|
Nový život Vavřince
Dagmar Lhotová a Zdeněk Karel Slabý vypovídají ve věci knihy S kocourem Vavřincem od jara do zimy, která shrnuje všechny Vavřincovy příběhy vyšlé v Mateřídoušce mezi lety 1967 a 1975.
V úplnosti vycházejí ty příběhy poprvé...
Ano, je jich tu přes sto šedesát. Příběhy kocoura Vavřince vzbuzují v generaci dnešních padesátníků velkou nostalgii. Věříme ale, že si ji najdou i dnešní děti. Myslíme, že si ty postavičky žijí dál...
Jak k novému vydání došlo?
Přišlo nám líto, aby ty příběhy byly pouze v archivech či muzeích, protože jak jsme řekli, jsou živé. Oslovili jsme tedy nakladatele s tím, jestli by je nechtěli vydat. Ovšem dostavila se úskalí. Papír v někdejší Mateřídoušce nebyl zcela kvalitní, občas „vypíjel“ barvy, ty pak byly občas rozostřené. Restaurovat je tedy znamenalo velkou práci. Nakonec se našel Vít Houška z nakladatelství Volvox Globator, který řekl: „Já si to vezmu na starost!“
A povedlo se...
Povedlo. Knize pomohlo, že se její formát oproti původním Mateřídouškám zmenšil, a taky to, že tentokrát nejdeme chronologicky tak, jak ty příběhy vycházely, ale skutečně od jara do zimy.
Ilustrátorkou příběhů kocoura Vavřince byla dnes už bohužel nežijící Věra Faltová. Jaká s ní byla spolupráce?
Vynikající. Seděli jsme spolu hodiny a hodiny a vymýšleli jednotlivá zvířátka. K Vavřincovi, Spytihněvovi, Mojmírovi a Otylce přibývala další, třeba myše Julie nebo kuře, do kterého se děti okamžitě zamilovaly. Věra Faltová měla nádherného pejska, takovou Otylku v černém, která při těch našich debatách sedávala s námi.
Jak těžké bylo vymyslet tu zvířecí soustavu?
Hodně. A těžké bylo i sestavit kreslený seriál tak, aby byl pochopitelný, aby měl logiku. Něco takového bylo u nás do té doby nežádoucí, obrázkový seriál byl považován za produkt západní popkultury...
Týdeník Rozhlas, č. 3, 13. 1. 2014
|  |
