Kniha o šamanismu, nad kterou se netřeba ošívat

Publikací o šamanismu u nás vycházejí desítky. Jejich kvalita značně kolísá a mnohé názvy těchto publikací až na první pohled nevzbuzují důvěru. V tomto kontextu je třeba přivítat vydání knihy Úvod do šamanismu od Thomase DuBoise, profesora skandinávských studií na wisconsinské univerzity.

DuBois ve své práci nejprve zevrubně přibližuje „dějiny setkávání s šamanismem“. Kriticky navazuje na své religionistické předchůdce, jejichž některá díla mimochodem vyšla i česky, jako Cesta šamana: jak probudit svůj vnitřní potenciál od Michaela Harnera a zvláště Šamanismus a nejstarší techniky extáze od světoznámého filozofa Mircey Eliadeho (na základě tohoto spisu vzniklo také obsáhlé české heslo „šamanismus“ na Wikipedii).

Následně Thomas Andrew DuBois podrobně popisuje šamanskou kosmologii (konkrétní šaman přitom může poznat „jen část těchto mnoha zásvětí, které znají jiní šamanští praktikující stejné kultury“), povolání a společenskou roli šamana, jeho vztahy s ochrannými duchy, které mohly mít i sexuální rozměr, a dále rituály i pomůcky, jež šaman používá či používal (bubny, masky, kostýmy, zrcadla).

Povolání k šamanství je prý někdy rozeznatelné ještě před narozením: jeden budoucí šaman údajně už „v děloze prováděl neobvyklé pohyby a neustále sebou házel“. Šamanství sice bylo (a je) spojeno s mocí, ale neslo s sebou i mnohé povinnosti, které podle kolektivního mínění převažovaly nad výhodami (a do jisté míry byl prý u šamana vyloučen prvek individuální vůle nebo „dokonce vědomí v rámci jeho role“). Autor rozebírá i různé teorie vysvětlující trans, do něhož se šamani dostávají. Odmítá scientistické výklady redukující vize na pouhé symptomy psychických onemocnění. Polemizuje rovněž s těmi, kteří chtějí vidět v současném šamanismu pouhé „přežitky“ z minulosti nebo „šarlatány“. Na druhou stranu poctivě referuje i o tom, že působivost šamanských rituálů se někdy – alespoň částečně – zakládá na tricích, jako když šaman předstírá, že z těla nemocného „vytahuje“ jeho nemoc, již představuje pírko zbarvené krví z šamanova prokousnutého rtu. Celkově však nepopírá „účinnost šamanských terapií u pacientů a komunit, které si jich cení“.

Na mnohé způsoby
U DuBoise neušlo kritice přehlížení a pronásledování, které se šamanům dostalo od křesťanských misionářů či vědců, kteří k nim přistupovali z hlediska křesťanství coby domněle nadřazeného (či jedině platného) náboženství. Ovšem referuje i o těch, kteří některé formy hnutí new age, exploatující náboženské dědictví starých kultur, označují za „součást velmi starého příběhu bělošského rasismu a genocidy indiánského lidu“.

Naopak spíše se sympatiemi pojednává o synkretismu šamanství s velkými světovými náboženstvími. V takových případech prý třeba malajští šamani sami sebe chápou jako zbožné muslimy, zatímco ti čínští pokládají své povinnosti za součást taoismu či buddhismu. Přitom třeba v Japonsku se prý můžeme setkat minimálně se čtyřmi podobami šamanismu: buddhističtí kněží, kteří na sebe berou šamanské role, asketičtí mniši synkretického řádu Šugendo, slepé věštkyně a potulní praktikující, kteří poskytují služby klientům na požádání. V Koreji zase registruje, jak je tradiční šamanismus místními intelektuály oživován coby součást národního kulturního dědictví, přičemž politická moc ho využívala coby emblému sociální stability a konzervatismu. V tradiční patriarchální venkovské kultuře prý ovšem šamanky figurovaly jako podvratný element, což využívali studentští aktivisté vnímající šamanismus naopak jako symbol politické změny.

Snad tam budu taky
DuBois vůbec s potěšením konstatuje současnou vzrůstající vlnu zájmu o šamanismus, podle něj „snad ještě nikdy předtím nebyl šamanismus tak přitažlivý pro tolik lidí na světě“. Zdůrazňuje přitom, že velký podíl na tom mají vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří mají šamanismus nastudovaný z publikací Eliadeho či Harnera. Zřejmě vskrytu doufá, že k jejich klasickým dílům čtenáři přidají i to jeho, což by si Úvod do šamanismu zasloužil. DuBoisova kniha přitom není příručkou o tom, „jak se stát šamanem“, což je případ publikace Harnerovy.

I když nemusíme souhlasit s Eliadovým tvrzením, že „znalost šamanismu je nezbytná pro každého skutečného humanistu“, tvoří šamanismus významný duchovní proud procházející napříč staletími i civilizacemi. DuBoisova publikace ho přibližuje způsobem čtivým, mnohostranným, nezkresleným předsudky.

11. 2. 2012, www.idnes.cz, Jan Lukavec, kulturolog, redaktor serveru iLiteratura.cz

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR