Skandální knihy: Oprávněný výsměch upjaté morálce

Lidová tvorba nikdy nešla daleko pro syrový obraz, říznou zkratku nebo vulgarismus. Duch se přirozeně snoubil s tělem a jejich alianci posvěcoval jednak humor, jednak průzračný, nestylizovaný výraz. V českém kontextu o tom svědčí jak původní sbírky Jana Jeníka z Bratřic nebo Karla Jaroslava Obrátila, tak četné překlady. V první řadě titul Zakázané pohádky, pod nímž jsou podepsáni Vladimir Ivanovič Dal (1801-1872) a Alexandr Nikolajevič Afanasjev (1826-1871).

Je s podivem, že oba pánové patřili svého času, tedy kolem poloviny devatenáctého století, mezi renomované literární vědce. Nadchli se pro ruský, ukrajinský a běloruský folklor, putovali po vsích, zpovídali pamětníky a zapisovali a shromažďovali jejich vyprávění.

Jenže samozvaní mravokárci a bdělá cenzura jim nepřáli. Když Dal předával Afanasjevovi svoji bohatou kolekci, povzdechl si: "V mém souboru je řada pohádek, které se nedají tisknout. Škoda -jsou velmi zábavné."

To skutečně Zakázané pohádky jsou: knížka, která vyšla česky poprvé zásluhou osvíceného Jindřicha Štyrského už v roce 1932 a podruhé v roce 1998, svedla dohromady košilaté vyprávěnky, v nichž se to hemží chuji a pizdami, které dirigují jednání svých důmyslných či naopak prostoduchých majitelů a majitelek. Sexuální libido tu však ne exhibuje samoúčelně: v jádru těch svěžích a zábavných textů nacházíme syrový, byť oprávněný výsměch - a sice upjaté morálce, naivní víře, lidské ješitnosti a hloupé sebezhlíživosti. Možná pro tuto svoji kritičnost se v domovském Rusku dočkaly Zakázané pohádky první oficiální publikace teprve po pádu komunismu, tedy více než sto let po smrti jejich sběratelů. Že jim dlouhé roky v šuplíku neuškodily, svědčí jen pro jejich výjimečnost a platnost.

Vladimir Dal, Alexandr Afanasjev Zakázané pohádky

06. 02. 2010, MF DNES víkend, RADIM KOPÁČ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR