Henry James v časech textových hamburgrů

MAGNESIA LITERA 2007 - KATEGORIE PŘEKLAD ROKU

Je to umění, co tvoří život, budí zájem, tvoří významy, skrze něž věci života chápeme a využíváme.

Po opravdové klasice se žádá, aby zněla přirozeně a objevně každé generaci, jinak ji čeká budoucnost archivních lejster. Jedno a čtvrt století, které dělí Portrét dámy (1881) Henryho Jamese (1843 - 1916) od nynějšího českého vydání, je sice prodleva už od pohledu hrozivá, nicméně opožděné splacení tohoto dluhu naší amerikanistiky má pro čtenáře jistou přednost.

Místo pětisetstránkového fasciklu v neživotném meziválečném přetlumočení se k nám kniha o "jednom potupeném osudu", v níž se šťastně potkávají Whistlerovy podobizny středostavovských Američanek s impresemi Turnerových pláten, dostává v působivém znění odrážejícím soudobé požadavky na umělecký překlad i postavení díla, které je považováno za první moderní americký román. Kateřina Hilská byla za tento výkon nominována na cenu Magnesia Litera, o níž se rozhodne v neděli.

Přestože v anglicky psané literatuře devatenáctého století existují místa, kam se zatím český nakladatel ke škodě věci nevydal, přináší tento ediční čin další klíčové dílo odbojné klasiky, jíž se u nás poslední dobou daří. Byl to zřejmě ohlas Cunninghamových Hodin a jejich obhajoba nezávislé duše napříč dějinami, co přimělo editory i čtenáře stopovat kořeny literární "modernosti" a zjistit, že spisovatelé zvolna pohřbívaní do čítankových mohyl neprojevili svého času o nic méně soucitu s hrdiny, kteří se dostali do sporu s konvencemi. Ba co víc, někteří popsali tyto lidské motivace tak pronikavě, že v době šmíráckých kultů váháme, zda náš dar dívat se není za zenitem a zda ho jen nechlácholíme technologickými šidítky, jež pro samý megapixel přehlížejí podstatu.

Henry James a jeho ženy v "proudu vědomí"
Mladší sourozenec amerického pragmatického filozofa Williama Jamese měl jako jedinec, jenž v dobové atmosféře nemohl otevřeně projevit svou sexualitu, netuctové imaginace na rozdávání. V Portrétu dámy poprvé uvedl do literatury bratrův termín "proud vědomí" a coby předchůdce hnutí modernistů se stal zajímavým i pro nejnáročnější mladou dámu své epochy. "On má jakousi vlastní šťávu a tou je postava," vzpomínala Virginia Woolfová. "Jeho původní jazyk, jeho úchop a rozmach mě vždycky znovu ohromí, i když se zároveň ptám, jak někdo dokáže před orchidejí ve skleníku spřádat sen takové orchideje."

Tak jako by nebylo poetiky Woolfové bez přispění elegantního stylisty, který jí dal "sílu rozbít větu" a "zmocňovat se věcí pozorováním", neobešel by se ani Jamesův Portrét dámy bez dědictví shakespearovských svéhlaviček a bez senzitivity Angličanky Mary Ann Evansové. Spisovatel tuto inspiraci oceňuje v předmluvě své knihy, jenže naši nakladatelé úvody jeho próz bůhvíproč nepřetiskují.

Evansová, jež se jako kritička ostrovních poměrů musela schovávat za mužský pseudonym George Eliot, devět let před Jamesem porazila viktoriánskou sentimentalitu sepsáním románu Middlemarch, a to důrazem na liberálnost hrdinky v provinčním prostředí, na její probuzenou osobnost jako míru všech věcí i mravní převahu danou zjištěním, že jsme "křehké nádoby opatrující navěky tajemství sounáležitosti".

Sto třicet čtyři let stará próza, vynikající empatií vůči všednímu detailu, vyšla u nás náhodou takřka současně s Jamesovým dílem. James však záběr Middlemarche obohatil o přehlednější tvar i kosmopolitní dosah. V míře ucelenější než jeho dosud česky publikované prózy Daisy Millerová, Listiny Aspernovy, Washingtonovo náměstí i experimenty Co všechno věděla Maisie a Utažení šroubu v Portrétu dámy shrnul své názory na anglo-americké soužití a rozkročení mezi břehy Atlantiku. Coby tulák po Evropě si ho bohatě užil. Fandil v něm spíš Británii, jejíž občanství na konci života přijal.

Léčba nebezpečnou známostí
Z tvůrčího hlediska mu tato světoběžnická východiska poskytla jedinečné šance - vždyť na Američanech už v Jamesových časech svět obdivoval lehkost, s níž se dokáží přizpůsobit životu v cizině. Přestože valnou část Portrétu dámy sepsal autor na benátské laguně symbolizující pokleslý starý svět, neustrnul na obhajobě americké nevinnosti, o jakou se dříve pokusil Hawthorne, když třeba v Mramorovém faunovi hledal chybějící části novosvětských "barbarů" v sutinách antického mýtu a nechal je ve znovuzrození projít očistcem.

James však neměl zvetšelé kulty v lásce, a tak prostřednictvím sotva dospělé krajanky, která by si po přestěhování do Evropy ráda uchovala svobodnou volbu, diskutuje se čtenářem o tomto nejvlastnějším smyslu americké literatury hlouběji a praktičtěji než Emerson či Thoreau: tím, že nezamlčí úskalí, na něž toto přirozené právo v odlišných kulturách narazí.

Třiadvacetiletá Isabel Archerová, která mu pro tento účel sedí modelem, projevuje až pudovou touhu "uvidět, vyzkoušet a poznat". Ta ji vychyluje z oběžné dráhy sedmdesátých let devatenáctého století a činí ještě atraktivnější pro prostředí, jež v dívčině snaze odolat ostrovní tradici sňatkové politiky vidí neodolatelný úlovek.

Jenže v životě příčetné a jiskrné mladé dámy nejde jen o čepec. A tak Isabel váhá mezi nápadníky ztělesňovanými tu zazobaným lordíkem, tu krajanem, který ji pronásleduje až z jejího rodného Albany, anebo souchotinářským bratrancem, jehož otec ji přijal pod svou anglickou střechu a jenž pod tlakem nemoci jediný rozumí úsilí nepřežívat "jako ve špatném překladu". Dívka ženichy odmítá; nechce je škádlit či urážet, jen by se ráda odpovědně rozhodla a poznala své možnosti, protože "co by člověk býval udělal, patří do oblasti nepodstatné stejně jako příští život".

Bude přinucena docenit také svou minulost a budoucnost, poněvadž uvíznutí na "tady a teď" jí ani v předminulém století nedávalo valné vyhlídky. Hrdinka je upřímná, oduševnělá a velkorysá, ale zároveň tak naivní a urputná, že předpokládá totéž od druhých. Bude tedy třeba kardinální zkoušky, při níž neodhadne hru madam Merlové a jejího předsunutého jezdce Osmonda. Tato dvojice ji podobně jako v Laclosových Nebezpečných známostech vmanipuluje do sítě obyčejného pokrytectví jen proto, že Isabel obdivovala a posléze pojala za manžela podřadného umělce, u něhož přecenila jeho jediný talent: schopnost tvářit se, že je vždy svůj.

Majestátní živel slova v nožkách od Chippendalea
V knize se připomíná téma světa jako iluze, jehož skutečná morálka je skryta hluboko vespod a její poznání se do člověka zaryje jako jizva. Ostatně ústa hlavní pletichářky převlečené za přítelkyni dobře vědí, že je jen konstrukt tvořený mnoha prchavými zážitky a doplňky. Jejich řeč je však pro literáty Jamesova založení výzvou a požehnáním. Příběh o pozdě odhalené pravdě tak spisovateli umožňuje vybrat si ze svatebního orákula, které v případě pochyb velí promluvit buď přímo, anebo navždy mlčet, tu třetí, nejmocnější možnost. Nekompromisní hru náznaků v prostředí naleštěných balustrád, o jejichž slonovinu se autor otírá s úhledností nejsvědomitějších viktoriánců a jejich monstrózní plurál majesticus nebo dickensovskou vševědoucnost vypravěče používá s ironií, jakou by snobové v parukách sotva obrátili vůči sobě.

V odvěkém sváru lásky se smrtí straní jeho kniha představě o citu, který je ryzí, jen pokud se trpělivě odevzdá štěstí druhého. Byť tu James vyhověl romantickému kánonu i své víře "bez kostela" víc, než by byl sám připustil, před sto pětadvaceti lety rozmetal dosavadní hranice psychologického románu novým úhlem pohledu. Ohromující síla jeho prózy tkví v nuancích podprahových pocitů, jež by soudobý kolega dokázal stěží rozlišit. Procítěná jemnost a posvátná pokora, s níž text popíše charakter člověka stodvacetiřádkovým spočinutím na jeho čajovém šálku, vylíčí osudné seznámení dvou lidí pomocí světel a stínů jejich pohnutek či zobrazí složité emoce, úzkoprsé sobectví a zakyslé násilnictví, svědčí o vůli chápat slovo jako majestátní živel, jenž dává i odnímá.

Číst Jamesovy výpravy do světa lidského rozhodování znamená podlehnout kouzlu subtilního vyjadřování, jež autorovi současníci odmítali jako "zbytnělý glamour", než byli sami obviněni z nevěrohodnosti a plytkosti svých figur a vystřídáni pokolením, pro něž byl tento znalec lidské duše dlouho svěžím arbitrem. Jeho literární šperk o Isabel Archerové není ani dnes vyčichlým románkem o tehdejších amorálnostech, jakých se nyní páchá deset do hodiny; jen je třeba číst zdroj a nevěřit ambiciózní filmové adaptaci natočené před jedenácti lety Jane Campionovou s Nicole Kidmanovou v hlavní roli.

Jen tváří v tvář zhuštěné kráse, jež je v románu svinuta jako v esovité nožce Chippendaleova nábytku, s autorovými dnešními příznivci Davidem Lodgem či Alanem Hollinghurstem doceníme, jak je důležité míti Henryho Jamese v časech literatury jako textového hamburgeru. "Právě umění tvoří život, budí zájem, tvoří významy, skrze něž věci života chápeme a využíváme," vyznal se tvůrce Portrétu dámy, "a já neznám žádné náhražky za sílu a krásu jeho procesu." A umění jako režisér života, které i jizvy proměňuje v úhledné křivky a umožňuje člověku přežít vytrvalou frustraci, toť lék přesahující kroužek spiklenců kolem paní Dallowayové.

Autor je kritik a editor překladové literatury

Henry James: Portrét dámy. Přeložila Kateřina Hilská. Volvox Globator, 2006. 568 s., 399 Kč

Henry James
Americký spisovatel a kritik (1843 až 1916), bratr psychologa Williama Jamese, uvedl do literatury pojem "proud vědomí". Svým stylem psaní - košaté popisy věcí i lidských pohnutek, silné vnitřní monology - ovlivnil generaci modernistů v čele s Virginii Woolfovou. Jeho stěžejní dílo Portrét dámy vyšlo česky loni. Česky dále mj.: Daisy Millerová, Listiny Aspernovy, Washingtonovo náměstí, Co všechno věděla Maisie, Utažení šroubu.

20. 04. 2007, Hospodářské noviny, Petr Matoušek

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR