Opuštěná zahrada – Verlassener Garten

V březnu vyšel v německém překladu v nakladatelství Wieser Verlag román česko-rakouského spisovatele Stanislava Struhara Verlassener Garten (Opuštěná zahrada).

V televizním pořadu na něj upozornila 5. Dubna také redakce Volksgruppen“ Ozvěny“.

Stanislav Struhar k překladu románu: „V první polovině devadesátých let, kdy jsem na románu začal pracovat, jsem byl zaměstnaný v Hundertwasserově muzeu Kunst Haus Wien. Když ve výstavních prostorech nebyli návštěvníci, věnoval jsem se práci na románu. Pravidelně kolem mě procházel Friedensreich Hundertwasser (občanským jménem Friedrich Stowasser), který v domě bydlel. Jeden z mých kolegů, který tehdy studoval germanistiku a komparatistiku a jako všichni ostatní neuměl česky, mi často přes rameno přihlížel, když jsem na románu psal, a najednou vyslovil přání, že by si román někdy rád přečetl. Měl jsem hotovou zhruba polovinu, když jsem dostal výpověď, a román jsem potom dokončil doma. Nechat přeložit česky psaný rukopis do němčiny a publikovat ho, bylo pro mne tenkrát nemožné. Napsal jsem přesto ještě román Rukopis, než jsem se rozhodl psát v němčině. Román Opuštěná zahrada byl vydán v roce 2004 v České republice v nakladatelství Volvox Globator.

Na jaře roku 2019 jsem náhodou potkal svého bývalého kolegu z Kunst Haus Wien, který mi při psaní románu přihlížel. Dnes vyučuje na katedře komparatistiky Vídeňské univerzity a pozval mě, abych v rámci přednášky u nich představil svou německy psanou literaturu. A já mu prozradil, že ten starý česky psaný vídeňský román už brzy může číst.“

Do němčiny román skvěle přeložila Kristina Kallert, která vyučuje na univerzitě v Regensburgu a dnes náleží k nejvýraznějším překladatelským osobnostem. Doslov Kristiny Kallert v knize naznačuje, že román je mým raným vídeňským dílem, psaným ještě v českém jazyce. Níže přinášíme doslov i anotaci k románu Opuštěná zahrada, který (v němčině) vyšel u jeho aktuálního německého vydání.

Opuštěná zahrada román

DOSLOV
Zrcadlový labyrint souvztažnosti

Román Opuštěná zahrada rakouského spisovatele Stanislava Struhara je mistrovských choreografickým dílem. V pevném taktu a se stejnými konstelacemi a průběhem se dějištěm stávají ikonické prostory – hřbitov, vila, zahrada, park, škola. I jazyk je velmi hermetický, redukovaný, precizní, každé slovo se opakováním a měnícími se souvztažnostmi povyšuje v motiv. Text lze číst jako dodekafonickou skladbu. Jedno může při opakování zůstávat tímtéž, ale také se změnit, dokonce v protiklad: z takřka skličující redukce jazykových prostředků se strhující a zároveň tíživý vír rozjíždí v nekonečno - v umělecké nekonečno.

Příběh je vyprávěn z perspektivy nejprve šestiletého a v závěru knihy sedmnáctiletého Joachima. O neštěstích – smrti bratra i matky – se dozvídá – a my s ním – pouze ze záměrně utajovaných a útržkovitých informací od příbuzných. Ve složitém světě se cítí sám. Přesto něco tuší. Umělecký cit mu propůjčuje dar vidění, sám vytváří asociativní kresby a pozoruje reprodukce visící v domě prarodičů. To je ta pravá dimenze, v níž se román pohybuje, v síti umění. Jedná se o dualistický svět Charlese Baudelaira a jeho Květů zla, o svět, v němž na levé straně schodiště visí Lucifer a na pravé Nevinnost. Tytéž schody zároveň symbolizují vzestup a pád. „Ty schody byly vždy nebezpečné,“ říká Joachim, celkem se z nich zřítí tři románové postavy.

Joachim doslova obsesivně – jedná se o obsesi vlastním traumatem – řadí prostory podle kritéria vpravo, vlevo a uprostřed. Prostředek je dějištěm neštěstí, odhalení krve: uprostřed prostěradla nachází Joachim krvavou skvrnu, uprostřed místnosti umírá bratr Richard, uprostřed schodů umírá dědeček, uprostřed pod kobercem se na parketách schovává nápis „Nenávidím vás“. Vpravo, tak jako Nevinnost, stojí truhla s rozstříhanými baletními šaty, krabice s fotografiemi a novinovými zprávami o smrti Richarda a matky, vpravo se v domě prarodičů nachází Nathaliina postel – vpravo je místo násilně ztracené nevinnosti. Vpravo či pravý roh je zároveň místem Anděla, bílé kočky, která vnáší světlo do tmy. Kočka přivádí Joachima k utajovaným voláním o pomoc. Pod přepravkami s ovocem odhaluje pro příběh klíčový obraz degasovské tanečnice s vystřiženým srdcem. Skáče dědečkovi na klín. Vlevo, v Luciferově sféře, se nachází téměř vše ostatní, každá žena sedící vedle Joachima sedí po jeho levé ruce, a je-li zmíněna ženská noha, jedná se o nohu levou. Přede všemi protagonisty se na poškozené kopii Degase odehrává narážka na smrtelně zraněnou tanečnici pozdvihující levou nohu. Statný muž zpola skrytý za oponou tanečnici pozoruje jako tmavý stín, jako vyčkávající stín mužského chtíče, kterého si Joachim, když jednoho dne vzhlédne k Nathalii, vyfantazíruje v okně za jejími zády, a tak pozná v dědečkovi viníka. Sám Joachim nezúčastněně sleduje bezstarostné štěstí dětí v parku jako „bílý stín“.

Svět románu se rozprostírá mezi bílou a černou. Bílá kočka Anděl má svůj protiklad v černém andělovi, v černém psu s legrační hlavou, v jehož očích nečekaně problýskne cosi zlého. Je to předchůdce pozdější podobenky zlovolně se šklebícího starce. I těch několik málo dalších barev – s výjimkou oranžové – se objevuje ve světlém a tmavém odstínu tedy v kontrastu podobném černé a bílé.

Vila se nicméně nenachází pouze pod vlivem obrazů, nýbrž také hudby: znějí tu bezútěšně smutné Brahmsovy zpěvy s tématikou smrti. Německé requiem slibuje rajskou budoucnost: „Uvadla tráva a květ její spadl“ – do popředí vystupuje černé či zvadlé luční kvítí v klíně nešťastné tanečnice – „ale slovo Páně zůstává navěky“. Dále zní i Wagner, jehož Baudelaire uctíval a jehož světonázor považoval za blízký svému. „Osamělý tenor v písni ,V daleké zemi‘ z Lohengrina se mne zase dotkl: Hleděl jsem do talíře a on v mém nitru zpíval.“ Lohengrin však ví, kam se bratr ztratil. Tato otázka Joachima trápí. A co Elsa, kterou falešně obvinili z toho, že bratra utopila, není vinna i nevinna stejně jako Joachimova matka v případu zmizení jeho bratra? Noc poskytuje ochranu jak Tristanovi a Isoldě při jejich dostaveníčku, tak i Joachimovi a Nathalii, pokud jeden z nich zhasne lampičku. Dny se však vlečou v dandyovském zahálení. Po škole se Joachim jako promeneur solitaire potácí ulicemi a parky, hledá motivy, stejně jako Baudelaire v Květech zla; je cizinec, nepochopený, umělec s hlavou v oblacích z Baudelairova Splínu a ideálu. Joachim následuje baudelairovský typ dandyho: je uzavřený, příšerně osamělý, se sklonem k auto-idolatrii – jejímž vrcholem je inscenace ukřižovaného v nočním okně – chladný úsměv zrcadlí odstup od světa a hrdost čerpanou z bolesti. Nitky příběhu by bylo možné rozmotávat donekonečna, od Baudelaira k Blakeovi, oba přece oslavují v Miltonově Ztraceném ráji ideálního bezbožného básníka. Zahrada je tedy opuštěná, na nevinnost se dobrovolně rezignuje, na jižní stranu nedopadá světlo.

Takto vypadá svět, utápí se ve víně. Je smrt babičky rafinovaně zinscenovanou vraždou? Nebo nehodou? Je to tajné přání pobízející k činu? Je anděl ďáblem? V tragickém příběhu tohoto světa se jednoznačného detektivního rozhřešení nedočkáme. Stopy jsou zlomkovité, dedukce jsou dost zjevné, jenže nic není jisté. Mohlo to být i jinak.

Opuštěná zahrada je kaleidoskop skrytých obrazů, nekonečný zrcadlový labyrint souvztažnosti. A my se s nimi potýkáme nad propastmi neznáma.

Opuštěná zahrada je druhé prozaické dílo Stanislava Struhara, zároveň dosud jeho poslední vydaná kniha napsaná česky. Přesto z ní již zaznívá tón jeho pozdějších německých textů. A sice zdrženlivý a přesto dechberoucí tón v atmosférickém zachycení okamžiků.

Kristina Kallert
(Opuštěná zahrada, doslov, 1. vydání,
Wieser Verlag, Klagenfurt/Celovec2020)
Doslov přeložila Markéta Kliková

ANOTACE

Když malému Joachimovi zemře bratr a následně i matka, adoptují ho prarodiče žijící nedaleko vídeňského Schönbrunnu. Jeho teta Nathalie ho přijme za vlastního, nicméně prarodiče se k němu chovají chladně. Mondénní rodinná vila na něj působí ponuře, rušivě a zároveň cize, dům obklopuje opuštěná zahrada. Ve dnech naprosté osamělosti se Joachim zaobírá minulostí, když vtom objeví stopy temných tajemství, která dům uchovává.

Nezaměnitelný styl, tak příznačný pro dnes už obsáhlé literární dílo Stanislava Struhara, se projevuje i v jeho raných prózách, napsaných v devadesátých letech ještě v češtině, do dokonalosti ho autor dovádí ve své pozdější, německy psané tvorbě. Román Opuštěná zahrada, který následoval po prozaické prvotině, povídce Všechny milované barvy, byl vydán v roce 2004 s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky a nyní poprvé vychází v německém překladu.

Vídeňské Svobodné listy č. 17/18, ročník 75, duben 2020

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 831