Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 4. června 2021 - 14:48Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Surrealistická setkávání v hlavním městě 20. století


Kniha kanadského bohemisty o Praze jako křižovatce 20. století je plná inspirativních informací.

 

Samotný název knihy Praha, hlavní město 20. století napovídá, že v centru autorova zájmu stojí kontakty surrealistů českých a zahraničních, které byly natolik intenzivní, že se podle Sayera Praha načas stala druhým světovým centrem surrealismu hned po Paříži, i když místní surrealismus byl „méně mystický a méně romantický než jeho francouzský protějšek“.

A proč nazývá Prahu provokativně „hlavním městem“ dvacátého století? Minulé století bychom v jeho pojetí měli vnímat jako synonymum modernistických snah. Praha je pak pro něj místem, kde se různé modernistické sny „znovu a znovu rozpadají, kde dříve či později vždy spadnou masky, aby se tak velká vyprávění o pokroku ukázala jako pohádky pro děti, jimiž jsou“.

Moderní historie Prahy je podle autora „názornou lekcí černého humoru“. Kde jinde získat lepší smysl pro ironii a absurdnost, trvalou podezíravost ke smyslu velkých teorií a vůči totalitním ideologiím a zároveň rebelaisovský požitek z toho, jak všechny společenské a intelektuální nároky na racionalitu nevybíravě podvrací erotika?

Zvláště tomu poslednímu je v knize věnována velká pozornost, a to v rovině umění i soukromých životů. Autor cituje například dobové svědectví o skladatelce Vítězslavě Kaprálové, že „dokázala být věrná současně několika osobám a pokaždé zcela upřímně“. V čemž v daném okruhu nebyla výjimkou.

 

RUB A LÍC MODERNISMU

Především ale Sayer opakovaně zdůrazňuje, že „modernismu“ bychom měli rozumět tak, jak Vítězslav Nezval předznamenal ve své sbírce Žena v množném čísle, totiž jako něčemu různorodému a pluralitnímu. Podle Sayera je na čase uznat, že autentickým vyjádřením moderního ducha je stejně tak abstraktní umění jako plynová komora. Což úzce souviselo i s Prahou: když Židé v době protektorátu čekali na transport do ghetta v Terezíně, byli podle Sayera soustřeďováni v boudách přilehlých k funkcionalistickému Veletržnímu paláci. Přičemž autor zesměšňuje údajnou snahu obojí zpětně oddělovat například tím, že pamětní deska není umístěna přímo na paláci, ale u sousedního hotelu na druhé straně Veletržní ulice. To prý má zřejmě spořádaně oddělovat „divošství od civilizace a modernitu od barbarství“.

Tato Sayerova myšlenková konstrukce je efektní (a obecně chápeme, co jí autor sledoval), leč v tomto konkrétním případě se Sayer mýlí: zmíněné dřevěné pavilony se totiž nacházely na pozemku, kde stojí dnešní Parkhotel, v areálu Pražských vzorkových veletrhů a tzv. Radiotrhu v sousedství nynějšího nákupního centra Galerie Stromovka. Jak poznamenává historik a novinář Petr Brod, to, že pamětní deska není umístěna přímo na Veletržním paláci, je správné, protože v něm žádné shromaždiště nebylo, nicméně „lidé neznalí místních poměrů si to vždycky pletli“ už proto, že oba urbanistické bloky měly vztah k pojmu „veletrh“. Kniha obsahuje i řadu dalších drobnějších nepřesností či věcných omylů, které ale většinou nejsou příliš závažné.

Ale zpět k Veletržnímu paláci. V souvislosti s touto budovou „z oceli a betonu“ poukazuje Sayer na paradox. Že byla otevřena v roce 1928 první veřejnou výstavou Muchovy Slovanské epopeje, kterou v té době ovšem většina českých modernistických kritiků odmítla jako anachronismus. „Lze si vůbec představit zjevnější- a pro modernistické estéty vskutku také obscénnější – spojení dvou zdánlivě nespojitelných skutečností než tento bizarní sňatek Alfonse Muchy s ocelí a betonem?“ ptá se autor po letech.

 

SURREALISTICKÁ SETKÁNÍ

A právě na takováto nečekaná spojení se Sayer zaměřuje při svých toulkách Prahou především. Jde vlastně o hledání zdejších obdob lautréamontovských nahodilých setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole, která měli (a mají) tak rádi surrealisté.

Tak za jedno z nejsurreálnějších míst v Praze označuje Vyšehrad (včetně stejnojmenné stanice). Jet metrem vybudovaným v éře socialismu skrze Nuselský most, velkolepý výplod moderního inženýrství, jenž pochází z ještě velkolepějších předválečných modernistických architektonických fantazií, a pak jít kolem Paláce kultury, komunistické výkladní skříně, ke Slavínu a Myslbekovým sochám s postavami z našeho mytického dávnověku až k Libuši a Přemyslovi, „je jako putovat proti proudu času“.

Dalším. Ještě kondenzovanějším příkladem je pro autora Tančící dům, u něhož se podivuje nad propojením křivek pražské secese, opovážlivosti českého kubismu a „bujnosti pražského baroka, které prolamovaly a ohýbaly fasády a omítky dávno předtím, než Gehry poprvé vkročil do města“. Na Starém židovském hřbitově jej zas zaráží skutečnost, že pod náhrobními kameny nakupenými jeden na druhém tam leží dvanáct vrstev mrtvol, což vyhodnocuje jako „skvělý materiál pro surrealistickou imaginaci“.

Ostatně v tomto ohledu je autor celkem vynalézavý, takže pokud se v textu mihnou nějaká další česká města, připadají mu rovněž neodolatelně surrealistická. Například v centru Brna upozorňuje ne „náhodné setkání radnice, krokodýla a kola od vozu“. Obecně dodejme, že ovšem všechna města v sobě ve zhutněné formě shromažďují odlišné, až protikladné životní styly, myšlenkové proudy i artefakty z odlišných dob a kultur, a nemusíme v tom nutně spatřovat nic surrealistického.

Navíc autorův obraz Prahy a tehdejší doby už vzhledem k názvu není vyčerpávající, ale ani vyvážený. Převažují v něm levicoví (a) avantgardní umělci, přičemž i o jejich občasné inklinaci ke stalinistickému Sovětskému svazu píše autor značně shovívavě.

A například Aragonovu báseň vyzývající k násilí („Postřílejte policajty – palte na Léona Bluma“) bagatelizuje s tím, že „byla vzata vážněji, než by si zasloužila“.

Oproti tomu fakt, že třeba František Halas sdílel svůj pražský příbytek s katolickým básníkem Janem Zahradníčkem, se do recenzované knihy nevešel.

I když známá scéna toho, jak si tito významní literáti a přátelé navzájem sundávali nad postelemi visící obrazy (Halas Zahradníčkovu Pannu Marii a Zahradníček zase Lenina), by snad také mohla obsahovat jistý surreálný potenciál. V knize se Vatikán občas objeví, ale jen jako hlasatel prudérní morálky zakazující progresivní díla – současně ale pro něj bylo podle autorovy obžaloby „mnohem snazší přimhouřit papežské oko nad holocaustem“ (tehdejší role Vatikánu je historiky dodnes diskutována a zkoumána, ale citovaný výrok se zdá trochu jednostranný).

 

SNY JSOU SKUTEČNOST V ZÁLOZE

I přes tuto mírnou zaujatost a drobná pomýlení můžeme souhlasit s Lenkou Bydžovskou, která o originálu knihy nadšeně napsala, že Sayer čtenáře udivuje „encyklopedickými znalostmi, spolehlivou orientací v odborné literatuře, memoárech a korespondenci, v beletrii a umění, ale zejména invencí, schopností osvětlit zdánlivě známé události, příběhy a díla z jiného úhlu“.

Jako příklad uveďme třeba události z listopadu 1920, které autor jaksi imaginativně dotváří.

Tehdy Češi obsadili Stavovské divadlo, načež v něm, kde měl kdysi světovou premiéru Mozartův Don Giovanni, byla záhy uvedena Prodaná nevěsta. Takže na scéně, kde Commendatorova socha prvně ožila a odtáhla bezmocného Dona Giovanniho do pekel, „přechytračil mazaný vesnický synek Jeník dohazovače Kecala, získal svou Mařenku, aby dokázal, že všechno se dá proměnit v cokoli jiného a že sny jsou jen skutečnost čekající v záloze“.

Pro českého čtenáře mohou být osvěžující i další autorovy postřehy. Například když pečlivě probírá osazenstvo vyšehradského hřbitova, kde – jak známo – převažují umělci, a kam se k posmrtnému odpočinku dostalo jen pár politiků (takovou vzácnou výjimkou byl František Ladislav Rieger, a to díky tomu, že byl i redaktorem první české encyklopedie). „Je to, jako by Poets‘ Corner pohltil celé Westminster Abbey“, konstatuje autor lapidárně.

Jindy hravě aktualizuje tradiční české zvyky, když připomíná zájem avantgardních tvůrců o markýze de Sade i sadomasochistické praktiky. O zakladateli moderní poezie Apollinairovi Sayer prozrazuje, že by se mu zcela jistě zamlouvaly české Velikonoce, přihlédneme-li k jeho opakovaným příslibům, že pozadí své milenky promění v „melange malin a mléka“, nepřestane-li masturbovat po dobu jeho služby v armádě...

I z toho je patrné, že v některých ohledech je Praha, hlavní město 20. Století lehce nekorektní a provokativní. I když některá její tvrzení musíme brát s rezervou, jde o publikaci podnětnou.

Na Západě snad mohla tamním čtenářům připomenout, jak významné místo Praha v moderní kultuře první poloviny 20. Století zaujímala, i když to bylo po zpřetrhání většiny vazeb po roce 1948 zapomenuto.

A těm zdejším může pomoci začít vnímat mnohé pražské reálie, které bereme příliš zautomatizovaně, nově, neotřele a svěže.

 

Derek Sayer: Praha, hlavní město 20. Století. Surrealistická historie, 516 s. Volvox Gobator 2021

 

Deník N, číslo 108, 4. 6. 2021, Jan Lukavec

© 1991-2021 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 206