Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 18. března 2021 - 16:29Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Jak hezky pocukrovat islám


Kniha Pawla Lisického o tom, jak papežové radí muslimům, co si mají o svém náboženství myslet

 

Papež František byl na začátku března několik dní na návštěvě v Iráku. Konala se za mimořádných bezpečnostních opatření, ale vše proběhlo v klidu. Svatý otec se sešel s nejvyššími představiteli země, soukromě ho přijal ajatolláh Alí al-Sistání (irácký Chomejní), pozdravil se se zástupci náboženských menšin, mezi nimiž chyběli zbylí iráčtí židé, kteří odmítli plnit roli stafáže: v průběhu minulého století prakticky ze země zmizeli. Papež sloužil několik polosoukromých mší. Návštěva, jak se psalo, se nesla v duchu posílení přátelství mezi různými náboženstvími a přesvědčení, že všichni lidé jsou si bratry.

Byla to první papežská návštěva v této nyní téměř výhradně muslimské zemi. Kdyby do ní přijel papež před sto lety, spatřil by docela početnou křesťanskou komunitu: v roce 1932 tvořili křesťané 12 procent populace a v Bagdádu byly celé křesťanské čtvrti. Ještě v roce 2003 žilo v Iráku milion křesťanů, dnes tři sta tisíc, necelé procento populace. Většinou ze země odešli po pádu režimu Saddáma Husajna (ten je do určité míry chránil), někteří se stali obětí Islámského státu. Podobně se to dělo a děje s křesťany v jiných muslimských zemích Blízkého a Středního východu.

Mizení křesťanů ze zemí, kam historicky předlouhá staletí patřili (kdysi to byly křesťanské země), se téměř kryje s vývojem katolické církve představované posledními papeži: začátek lze spatřovat za pontifikátu Pavla VI. (1963-1978), vývoj nabral směr za Jana Pavla II., poněkud se zabrzdil za Benedikta XVI. A akceleruje za Františka. Od 11. Vatikánského koncilu (1962-1965) se špičky katolické církve předhánějí ve zdvořilých gestech a úklonách vůči islámu, říká se tomu mezináboženský dialog. Projevy úcty nelze často odlišit od poklon, které mají rysy až servility a snahy islám prezentovat jako téměř sesterské náboženství, v němž je víc toho, co křesťany a muslimy spojuje, než dělí. Druhá strana takové ohledy necítí a rozhodně nevidí důvod reagovat adekvátními gesty, neboť ona o rozdílech, natož o dominanci a unikátnosti svého náboženství nepochybuje. Málokterý muslim by nesouhlasil s tím, že islám je jediné pravé a dokonalé náboženství a bude jednou vládnout světu (což v Evropě vůbec není vyloučeno; Houellebecqův román Podvolení nemusí být fikce).

Dějiny Evropy jsou přitom v jistém směru dějinami obrany vůči islámu, většinou ji bylo nutné provádět se zbraní v ruce. I křižácké války byly původně obrannými válkami. Role papežů v oné obraně byla klíčová, neboť byli jaksi odpovědní za udržení víry, o níž málokdo pochyboval, že je pro naši civilizaci nezbytná. Ani v tom už zdaleka nemá většina Evropanů jasno, přičemž jim katolická církev (protestanti teprve ne) příliš neodporuje a těm zbylým, kteří pořád ještě u toho setrvávají, nepomáhá. Pár „fundamentalistů“ je když tak posíláno do blázinců nebo do smetiště dějin. Církev má být moderní, má se přizpůsobovat, má být otevřená a vstřícná, a to vůči všem a všemu, samozřejmě včetně islámu: každý rok jsou v západní Evropě desítky kostelů s radostí předávány muslimským bratřím. Je to všeobecný trend, kterému se papežové nevymykají, natož populární František.

Tento zásadní rys západní současnosti nazývá polský publicista, někdejší šéfredaktor deníku Rzeczpospolita, nyní šéf týdeníku Do Rzecy Pawel Lisicki jako „permanentní pochlebování a opakované akty duchovní kapitulace“. Jeho kniha Džihád a sebevražda západu sice jemnější povahy odradí už svým názvem a budou rychle s názorem hotovi, přesto by se s ní vnímavější člověk, kterého zajímá a trápí, kudy se naše civilizace bude ubírat, měl seznámit.

První část knihy popisuje souhrnný duch naší doby, z něhož ochota submisivního chování vůči islámu vyplívá: v první řadě relativismus, politická korektnost, kult hédonismu a ztráta hodnot. V pozadí je podle Lisického kult člověka, který je postaven na roveň Boha, jenž se stal pro přední moderní teology jen abstraktním symbolem jakéhosi všeprostupujícího humanismu, do něhož se vejde cokoli. Křesťanství přestalo hrát roli fundamentu, korektivu a sloupu, na kterém je civilizace postavena. Evropské elity vnímají křesťanství buď jako relikt, který nemá větší význam než ornament na fasádě, případně jím pohrdají: na rozdíl od islámu, před kterým mají respekt, zesilovaný strachem, že by je někdo obvinil z islamofobie. Západ je sice pořád technologicky a civilizačně samozřejmě daleko před islámskými zeměmi, ale ve vztahu k minulosti, kterou většina lidí nezná, si naordinoval pocit viny, který musí neustále napravovat sebemrskačstvím a vlichocováním se údajným obětem svých údajných strašných historických činů.

V druhé části knihy Lisicki podrobuje detailní analytické kritice iluzivní představu, že islám je ve své podstatě náboženství vlastně velmi blízké křesťanství. Podrobně stopuje, jak Mohamedův Korán povstal, jaký je jeho vztah ke křesťanství, jaká role v Prorokově učení patří postavě Ježíše Krista (Issa, syn Mariin, není v islámu Božím synem, jak věří křesťané, ale jen prorokem, který předpověděl pravého proroka Mohameda, nezemřel ostatně ani na kříži, takže nemá s tím „naším“ téměř nic společného) a jaká je islámská představa Boha: zcela odlišná od představy křesťanské, v níž Bůh stvořil člověka k obrazu svému a poslal na zem svého Syna, který se na kříži za lidstvo vydal. Alláh, aniž bychom se tu příliš teologicky zaplétali, je „Něco“ úplně, ale úplně jiného.

Kolem islámu se smí jen opatrně našlapovat a úpěnlivě dbát na to, aby se muslimům nezkřivil vlásek na hlavě. Je už známým klišé, že na teroristické činy, při nichž zazní zvolání Alláh akbar!, evropský mainstream okamžitě reaguje ohrazením, že nemají nic společného s islámem. Tato dost zvláštní obrana náboženství, které nikdy neoplývalo mírností (znalec islámu Bernard Lewis ho definuje jako „militantní náboženství s fanatickými bojovníky, jejichž cílem je šířit s využitím násilí vlastní víru a právo“), je zcela v souladu s výroky posledních papežů. O těch Lisicki píše jako o „samozvaných znalcích islámu, kteří ho pravděpodobně znají lépe než jeho samotní vyznavači“. Jak píše, předkládají islám jako „pocukrovaný obrázek, který přitom má se skutečností máloco společného“.

Připomínají mu tím „osvícené“ intelektuály, kteří na Západě léta prezentovali komunismus jako mírový a demokratický systém, přičemž tomu nakonec i věřili. Snad je vedla iluze, že čím víc mu budou podlézat, tím budou komunisté hodnější, jenže ti v nich viděli to, co Lenin nazval výstižně „užitečnými idioty“.

Papežové tuto roli podle Lisického bohužel hrají (i když slovo „idiot“ nepoužije): včetně toho polského, jak smutně konstatuje. Jan Pavel II. byl přímo nazván „velkým ctitelem islámu“, políbil korán, byl první papež, který vstoupil do mešity, což se stalo v Damašku v roce 2001, přičemž se zul a prodlel chvíli pohroužen v modlitbu. Pak ocenil historii soužití muslimů a křesťanů. To sice nebylo nikdy idylické, ale dvacet let po papežově návštěvě skončilo definitivně. Většina syrských křesťanů musela prchnout, mnohé z nich zavraždili islámští radikálové. Papežův krajan Lisicki se ptá: „Jaký zásadní přínos toto gesto mělo? Jediné, co jsem zaznamenal, je vlna pochval a lichotek většiny světových médií.“

Ta umějí zaúřadovat také v opačném směru, a pokud se náhodou papež odchýlí od linie, přivalí se vlna pobouření: to se dvakrát stalo Benediktovi XVI., poslednímu zdrženlivějšímu papežovi, který si jednak dovolil citovat v akademické přednášce (v Řezně 2006) kritická slova dávného byzantského císaře na adresu islámu, a v roce 2008 se dopustil strašlivého přečinu, když na Velikonoce pokřtil v římské bazilice kritika islámu Magdiho Allama, bývalého muslima: křest muslima by měl být, jak známo, v islámu trestán smrtí, v každém případě jde o velmi riskantní čin. Oba skandály musela kurie pečlivě žehlit a staly se jedním z důvodů Benediktovy rezignace. Pak už otevření náruče nic nebránilo.

Džihád a sebevražda Západu je velmi sžíravá a bolestná kniha, rozhořčený manifest obrany vlastní víry a kultury, snad i chvílemi pamflet, ovšem napsaný vysokým esejistickým stylem a s argumenty, které se asi stěží budou vyvracet. I když je snadné si představit, že autor bude viněn z křesťanského fundamentalismu, islamofobie, neochoty vnímat duch doby, z necitlivosti vůči specifičnosti islámu, případně z nepochopení vatikánské diplomacie a taktiky, která se snaží zachránit, co se dá. Možná by se mohlo přihodit i obvinění z polského mesianismu, který je zajisté z pohledu liberálního Zápaďáka projevem zaostalosti. Jenže ta se někdy docela hodí: Jan III. Sobieski se asi také neohlížel na to, jestli u Vídně náhodou nepotírá multikulturalismus a nekazí náboženský dialog.

 

Týdeník ECHO, číslo 11, 18. 3. 2021, Jiří Peňás

© 1991-2021 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 343