Bortnik, Krzysztof; Martinek, Libor (eds.): V duchu Edgara Allana Poea

Antologie polských fantastických povídek zahrnuje díla dvanácti více i méně známých polských spisovatelů. U některých z nich bychom podobné žánrové zařazení možná nečekali. Původní koncepce vybírat pouze Poeovy následovníky naštěstí nebyla dodržena, a tak máme k dispozici čtenářsky zajímavý a poučný výbor.

Smrt a smích: polská fantastika hororu z přelomu 19. a 20. století
Krzysztof Bortnik; Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea: Antologie polské fantastiky hororu. Přel. Libor Martinek, Volvox Globator, Praha, 2019, 320 s.

Kniha V duchu Edgara Allana Poea je výbor stále živých textů polské fantastiky z delšího období přelomu 19. a 20. století. Překlad, který se musel vyrovnat s obtížným jazykem, jenž vytváří nové věci a nová stvoření, je svižný a výběr pestrý, nejistotu však trochu vzbuzuje ediční pojetí. To naštěstí literaturu samotnou nijak zvlášť nezasáhlo.

Předem je třeba zdůraznit, že kniha přináší skutečně obohacující průřez polskou fantastikou hororu a humoru. Nejenže v ní najdeme autory tak rozdílné, jako byli inovátor Karol Irzykowski a autor historických románů Henryk Sienkiewicz, navíc byly od každého spisovatele zařazeny hned dva texty. Záměr vybrat vždy jeden temnější a druhý humornější sice není vždy rozpoznatelný na první pohled, celkově ale patrný je a přináší další vnitřní různorodost. Co se týče rozsahu, najdeme v knize kratičké črty, ale i rozsáhlejší povídky. Žánrově sahají od plnokrevného hororu poeovského ražení přes grotesku, kde lidské a zvířecí tělo splývají v jedno, až k satiře s prvky tajemna i žánrové parodii.

V drobné povídce Sen Henryk Sienkiewicz rychle graduje vyprávění starého lékaře, který jako mladý zažil zvláštní období. Jeho sny byly – jak se zdá – předzvěstí hrůzné události. Tajemná není ale ani tak sama skutečnost jako spíš její vztah k rozumu a paměti hlavní postavy. Časový odstup navíc znemožňuje jakékoli přešetřování a díky vypravěčské perspektivě očima jedné z postav se zcizení zmnožuje na další úroveň.

Bogusław Adamowicz se naopak v povídce Potvůrek na vztah skutečnosti a vědomí nijak neohlíží. V jeho ironicky laděném příběhu se do skvělého manželství narodí odporné dítě „s hrbem na prsou a na zádech, s tenkými nožičkami [sic!], s prsty na nohou srostlými do tvaru žabí tlapky, s dlouhýma neobratnýma rukama“, jehož „nos připomínal ostrý zakulacující se ptačí zobák a byl také tak tvrdý a zrohovatělý“. (s. 165) Ošklivý tvor, který neumí ani správně upadnout, se ale nakonec stává úspěšným králem gnómů. Otázkou zůstává jen to, k jaké rase ve skutečnosti náleží.

Při čtení různorodého výboru se nemůžu ubránit dojmu, že vsazovat poetiku polské – a koneckonců jakékoli jiné národně pojaté – fantastiky do poeovského rámce je nejen zbytečné, ale i zavádějící. Editor a překladatel Libor Martinek v ediční poznámce připouští, že název byl původně marketingový tah, který by českému čtenáři dal představu, co ho čeká, a že ne vše bylo Poem ovlivněno. Přece si však myslím, že volba názvu – a rámce – je zbytečně povrchní a nevkládá ve čtenáře velkou důvěru. Například název polské antologie českého hororu z podobného období Czas i Śmierć. Antologia czeskich opowiadań grozy z XIX i początków XX wieku (Čas a smrt. Antologie českých hororových příběhů z 19. a počátku 20. století), která vyšla v roce 1989 a na niž český výbor také reaguje, je podle mě jak dostatečně informativní, tak i atraktivní.

Anglosaská optika celkově převládá. V ediční poznámce Martinek pojem polská fantastika hororu vymezuje pomocí anglického termínu weird fiction H. P. Lovecrafta. Některé z textů ale vyšly dříve, než se Lovecraft vůbec narodil, a většina z nich byla napsána dlouho před tím, než v eseji Supernatural Horror in Literature (1927) termín zavedl. Ve svém textu Lovecraft zkoumá tradici gotického románu a samozřejmě i Poea a nachází spojující černou nit podivna, strachu z nevysvětlitelných cizích sil. Rozpětí předkládaných zde autorů je ale rozmanitější, a pokud bychom měli hledat jejich inspirační zdroje, mohli bychom zahrnout gotický román, ale i veškeré psychologizující a historizující tendence romantismu. I to editor v poznámce naznačuje, ale rámec to nemění. Řečeno jinak: opravňovaly by nás styčné body stylu nazývat výběr kafkovským či borgesovským? A co nám to přinese?

Podstatnou součástí knihy jsou autorské profily, které mohly českému čtenáři přiblížit roli fantastiky v rámci tvorby jednotlivých spisovatelů. Většinu místa ale zabírají neuspořádaně navršená biografická fakta. O Wacławu Wolském si přečteme, že na místě gymnázia v Płocku, kde studoval, je dnes Střední škola maršála Stanisława Małachowského (je to jedna z nejstarších škol v Polsku, dnes známá jako Małachowianka), o Stefanu Grabińském se dozvíme, co si myslel o E. T. A. Hoffmannovi a že v dětství prodělal tuberkulózu, ale ve zhruba čtyřikrát kratším medailonku o Henryku Sienkiewiczovi si jen zopakujeme, že dostal Nobelovu cenu za literaturu, ale nedozvíme se nic o tom, jak se stavěl k fantastické literatuře. A v případě Kleczyńského se nedobereme ani toho, kdy byly zařazené povídky vydány (bylo to roku 1899).

Poznámky překladatele mohly být umístěny spíše na konci knihy, jak tomu u beletrie z dobrých důvodů bývá. V některých případech zabírá poznámka i třetinu stránky a působí rušivě. Ve chvílich, kdy text obsahuje i poznámku autora, stává se stránka poměrně nepřehlednou. Škoda je také některých drobných chyb v překladu, jako v případě výše citovaných nožiček. Nebo měl překladatel na mysli jejich nelidskou podobu?

Napříště by si editoři mohli zvolit velkorysejší pojetí, které by polskou hororovou fantastiku představilo způsobem, jenž se bude řídit více svým předmětem a méně vlastním předporozuměním. Prostor pro to bude. Martinek totiž svého polského kolegu Krzysztofa Bortnika přesvědčil, aby nevykračovali z vymezeného časového období a do antologie nezařazovali autory současné. V jejich případě snad už bude označení „new weird“ adekvátnější.

Původní koncepce vybírat pouze Poeovy následovníky ­– kterou sám editor beztak považuje zpětně za zavádějící – naštěstí dodržena nebyla, a tak máme k dispozici čtenářsky zajímavý a poučný výbor, který obsahem a rozpětím solidně reaguje na třicet let starou polskou antologii a přináší fantastické povídky i od spisovatelů, které si s daným žánrem běžně nespojujeme. Těžko říct, co by si o textech myslel sám Poe. Zřejmě by se divil, co všechno se s jeho jménem spojuje, a patrně by se nijak zvlášť nepoděsil. Rozhodně by se ale dobře zasmál.

www.iliteratura.cz, 12. 5. 2020, Jan Musil

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1767