Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 6. listopadu 2019 - 19:48Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Peter Meier-Hüsing: Nacisté v Tibetu (ukázka z knihy)


Kniha Petera Meiera-Hüsinga (*1958) o nacistické expedici do Tibetu, která se uskutečnila v letech 1938–1939 a trvala šestnáct měsíců, je také o všem, co výpravě předcházelo a co ji následovalo. Podnik provázela improvizace a legendy o něm neumírají. Pět mladých důstojníků SS obdrželo tehdy oficiální svolení navštívit „zakázané město“ Lhasu, což se do té chvíle nepodařilo ani jedinému Němci.

 

Příčin pro expedici bývá uváděna řada, je otázkou, která z nich byla nejpodstatnější. Ani Peter Meier-Hüsing neodpoví beze zbytku a veškeré motivace tady objasnit nepůjde nikdy, takže spekulace okolo kontaktů Hitlerovy Třetí říše a Tibetu sotva někdy ustanou.

Autor je ovšem seriózní historik, spisovatel i novinář (pracuje pro Rádio Brémy). Taktéž se věnuje horolezectví a historii alpinismu, ale byl to jeho zájem o vzdálený Tibet, co jej přimělo, aby se začal obírat esoterickou posedlostí Heinricha Himmlera, záhadnou expedicí ornitologa Ernsta Schäfera (1910-1992) a jejími dohrami a novými interpretacemi ve zbytku dvacátého století a celým jejím ideologickým pozadím.

Dozvíme se mnohé například i o Společnosti Thule, která ústy „zasvěcenců“ prohlašovala, že prý byli „Praárijci“ kdysi vyhnáni obrovskou přírodní katastrofou ze země na území dnešní pouště Gobi a částečně skončili v Tibetu, částečně na území pozdějšího Německa. A dočteme se i ledacos o zeměpisci Karlu Haushoferovi (1869-1946), který opakovaně poukazoval na to, že je třeba „znovu dobýt“ centrální Asii a Tibet jako „srdeční krajinu světa“, kterou je třeba plně ovládat.

Jak však nás Meier-Hüsing ujistí, je podobné spojení výmysl. Ať už ale byla tato souvislost jakkoli fantastická i nereálná, nacisté ji dlouho a vytrvale považovali za skutečnost.

 

 

Ukázka z knihy

Z předmluvy

Někteří lidé míní, že se jednalo o okultní misi, jiní, že se jednalo o čistě vědecký podnik, a mohlo se konečně jednat i o tajné politické poslání na objednávku SS. Nic z toho není úplná pravda, ale není to ani nepravda, protože tibetská expedice Ernsta Schäfera v letech 1938/1939 byla vedena zvláštní směsicí různých zájmů. Lze nalézt stopy a důkazy pro všechna tato tvrzení a zároveň nechť je toto mé dílo biografickou skicou o propastech, ke kterým může vést mocná ctižádost a oportunismus, a o principu přežití v dobách radikální diktatury.

Tibetská expedice sice původně vznikla na základě přání a snů mladého zoologa Ernsta Schäfera (už byl předtím v Tibetu dvakrát pod vedením Američana), ale jeviště připravovala SS a ideologickou režii vedl Heinrich Himmler, zatímco Ernst Schäfer byl v této hře spíše manipulován, než aby byl sám aktérem...

 

Fiktivní představa „Árijce“ jako nositele kultury

Peter Meier-Hüsing: Nacisté v Tibetu(str. 13) Potřeba klasifikace druhu homo sapiens vzrostla během evropského osvícenství, protože jsme i v říši zvířat měli jasně co do činění s nižšími a vyššími tvory. Carl von Linné uveřejnil v roce 1735 své klíčové dílo o biologické klasifikaci. Byl tam zahrnut také člověk, lidstvo však ještě nebylo rozděleno do různých ras. Pokračovat v takovéto zoologické systematizaci i mezi lidmi se brzy ukázalo jako logické a potřebné. Göttingenský antropolog Johann Friedrich Blumenbach promluvil v roce 1775 s odvoláním na Linného jako první o „Pěti velkých rasách“ a ovlivnil tak odpovídající terminologii na dlouhou dobu. Sám se však brzy chytil do pasti svého hodnocení, jako při zdůraznění estetických vlastností bílé rasy:

„Tuto variantu jsem pojmenoval po Kavkazském pohoří, protože v jeho sousedství žijí. Je to nejkrásnější lidská rasa, a pokud je možné určit kolébku lidstva, pak mluví všechny fyziologické důvody pro předpoklad, že mohla stát zde… A Gruzínci mají bílou kůži, to je pravda, ale tato barva může snadno degradovat v tmavou.“

Téměř současně s ním vydal svou Antropologii nejméně stejně vlivný Immanuel Kant, jenž rasu definoval pomocí „složení krve“ a zformuloval myšlenky, které měly brzy vyústit v politický rasismus… Jedním z mála myslitelů doby osvícenství, kteří se postavili proti této koncepci, byl Alexander von Humboldt. Vznesl argumenty proti „neradostnému předpokladu existence vyšších a nižších lidských ras“, patřil však k menšině. Podobné myšlenky jako u Blumenbacha a Kanta byly mezitím souběžně zformulovány v Anglii a Francii…

K rozvíjejícímu se antropologickému rasismu se brzy přidružila koncepce „árijství“, která pocházela z jiného pramene duchovní historie. Od doby, kdy indický subkontinent připadl britskému impériu, se západní intelektuálové začali zvýšenou měrou zabývat duchovními dějinami Indie. Netrvalo dlouho a filologové shledali frapantní podobnost staroindického sanskrtu a evropských idiomů. Závěry, které se nabízely, zněly revolučně: pokud se zdá, že nové a staré evropské jazyky je možno odvodit ze stejných pramenů, jako je sanskrt, museli bychom také vycházet z toho, že takto mluvící národy jsou příbuzné. Germáni, Keltové a Anglosasové by následkem toho nebyli potomky starozákonních pokolení, ale příbuznými národů, které na jižních svazích Himálaje položily základy k rozvinuté kultuře Indie a k hinduistickému a buddhistickému náboženství.

Tento scénář otřásl jistotami západních zemí a nikdo neformuloval novou myšlenku tak naléhavě jako německý filosof a filolog Friedrich Schlegel: „Všechno, absolutně všechno pochází z Indie… Proto nám nepřipadá příliš ohromující myšlenka, že největší národy vzešly z jednoho kmene; že jsou koloniemi jednoho národa, a byly by pak nikoliv bezprostředně, ale zprostředkovaně indickými koloniemi.“

Co byl zač tento mysteriózní lid z daleké Indie? Jeden anglický učenec začal hovořit o „Indoevropanech“ a německý učenec o „Indogermánech“, samotný Schlegel však razil pojem „Árijců“. Ten i brzy prosadil a odstartoval tím svou kariéru. Také ostatní myslitelé a spisovatelé byli uchváceni myšlenkou, že základy náboženství a vědy neleží mezi Egyptem a Jeruzalémem, ale spíš v indickém starověku. Voltaire napsal: „Jsem přesvědčen, že všechno pochází od břehů Gangy: astronomie, stěhování duší atd.“ Johnann Gottfried Herder dodal: „Pevný středobod největšího světadílu, prastará pohoří Asie, dala vznik prvním sídlištím lidského pokolení.“

Nálezy zkamenělých mořských tvorů ve vysokých výškách poté způsobily, že znovu ožily spekulace o velké potopě a objevila se otázka: neměli bychom hledat počátky lidstva spíše ve velehorách? Immanuel Kant se odvážil jít ještě dál tvrzením, že počátky lidstva je třeba hledat v Tibetu jako v nejvýše položené zemi světa, „pravlasti umění a věd“…

 

Esoterické vědy jako inspirace nacistů

(str. 18) V posledních desetiletích 19. století byl v Evropě obecně rozšířen názor, že sice máme co do činění s několika vyššími či méněcennými lidskými rasami, ale korunou tvorstva je právě bílá kavkazská rasa. K tomuto antropologickému rasismu vyšly různé publikace a pamflety sepsané přírodovědci či filosofy, a to stejnou měrou ve Francii, v Anglii i v Německu. Dalším logickým krokem se stalo odvození politické koncepce na základě biologicky dané nerovnosti lidí… Jedním z důležitých našeptávačů ideologických hesel byl francouzský šlechtic Arthur de Gobineau (1816-1882), který vydal svou Esej o nerovnosti lidských plemen… Jeho varování před míšením ras nebo krve přímo ovlivnilo rasové učení národních socialistů. Gobineauovi byl ovšem explicitní antisemitismus ještě úplně cizí. Doplnil jej teprve rodilý Angličan, který však psal v německém jazyce, Houston Stewart Chamberlain (1855-1927). Právě Gobineau jej velice inspiroval. Chamberlainova práce Základy devatenáctého století z roku 1899 se především v Německu stala klasickým dílem radikálního antisemitského rasismu a pozdější zeť Richarda Wagnera tedy přímo připravil ideologickou cestu nacistickému nacionálnímu (völkisch) rasismu. Než v roce 1927 zemřel, poznal ještě osobně vůdce NSDAP Adolfa Hitlera, kterého velice obdivoval…

Další (okultní) příspěvek ke spojení nacistů s Tibetem pochází z pera polského spisovatele a cestovatele Ferdinanda Ossendowského. Tento učený přírodovědec, který mnoho let žil a pracoval v asijských zemích, zveřejnil v roce 1921 v anglickém jazyce zprávu o svých zážitcích. Rychle se stala bestsellerrem. V roce 1924 vyšla pod názvem Zemí zvířat, lidí a bohů i v Německu, kde se rovněž prodávala velmi dobře.

Ossendowski, který se do té doby nepouštěl do žádných teosofických spekulací, rozšířil mýtus Praárijců páté rasy o její asijský domov jménem Šambala a o neméně mytologické místo, podzemní království Agarta. Jak se zdá, tato rozsáhlá země, ukrytá pod pohořím Himálaj, střeží největší duchovní tajemství a veškeré vědění lidstva – a díky těmto silám ovlivňuje pod vládou moudrého „Krále světa“ nepozorovaně osudy „horního světa“…

Ossendowského bestseller se objevuje na slavném seznamu četby Heinricha Himmlera…

 

Ozvěna z dálky neboli obnovené spojení nacismu s Tibetem

(str. 242) Neexistují ovšem pouze roztroušené relikty, ale také něco jako ozvěna Schäferovy expedice a je z větší části živena tajemným nimbem, který ulpěl na původně prozaickém podniku do takové míry, že je od něj neoddělitelný. To platí jak pro nevinnou legendu o Schäferově tajemné sbírce ptačích kožek, kterou nám popsala ornitoložka Sylke Frahnertová, tak pro humornou vědeckou frašku o vousatém Buddhovi z meteoritického kamene, údajně z fondu Schäferovy expedice, zmíněnou na počátku mé knihy. Sahá to však až po ideologicky nechutnou, až obstruzní scénu nacistických okultistů, ve které dnes stejně jako kdysi straší dekorace z expedice Ahnenerbe SS do Tibetu. Tyto dekorace se pak objevují znovu a znovu v různých formách a převlecích a představují podklad pro vytvoření nových mýtů. Historie expedice by zůstala neúplná bez pohledu na fantastické světy této bizarní subkultury.

Erns Schäfer a antropolog Bruno Beger se přes všechny své vazby na ideologii SS a Heinricha Himmlera považovali za přírodopisce. Byl to zejména první z nich, kdo se u své tibetské expedice snažil zabránit vytčení jakýchkoli esoterických cílů. Himmler a Wiligut/Weisthor mladým příslušníkům SS uložili, aby jako věřící v učení o světovém ledu pátrali na střeše světa po stopách vysoké árijské kultury, ať již po artefaktech předbuddhistického Tibetu nebo po rasových stopách Árijců v řadách tibetské šlechty. Přes všechna Begerova antropometrická měření asiatských lebek a přes všechno blábolení o zmizelých mužně válečnických královských říších na tibetské půdě však byly výsledky týkající se árijsko-indogermánské doby překvapivě nepatrné, respektive nebyly vůbec žádné. Toto téma pak nebylo v publikacích vyšlých po roce 1939 už nikdy zmíněno. Kromě toho je známo, že si začátek dobyvačné a zničující války vyžádal řešení zcela jiných úkolů, než jaké představovalo hledání indogermánských stop na náhorních plošinách a v pouštních oblastech centrální Asie.

Výše uvedené propojení Schäferovy expedice s okultními obrazy světa se však od té doby na celou akci lepí stejně pevně jako žvýkačka. Po roce 1945 byla tato souvislost vícekrát oživena neonacistickými okultisty, autory fantastické literatury se sklonem k šeptané propagandě, ale také šiřiteli profánní kultury formou komiksů a filmů. Témata jako „nacisté a okultní tajemství“ nebo „nacisté v Tibetu“ šla vždycky na odbyt, bylo to „spooky“, bizarní či skurilní, i když to vlastně vždy bylo daleko od historické pravdy. Víme to ale opravdu jistě?

Z lehkého zaváhání typu „mohlo to však být úplně jinak?“ je živ celý žánr mystery. V duchu tohoto nového pojetí nacismu a Tibetu byl znovu zpracován kompletní okultní inventář, který je pravidelně, plánovitě a s užitím bohaté fantazie rozšiřován a obohacován o nové kombinace od Atlantidy po Agartu, od učení o světovém ledu až po hrad Wewelsburg. Nacistická ideologie nebo ideologie SS měly přirozeně svůj okultní, magický nebo mystický rozměr, což je nejlépe patrné z Himmlerovy koncepce jeho černého řádu. Tento obraz světa byl antisemitský, antidemokratický, iracionální a protikřesťanský. Pozitivně řečeno byl patriarchální, elitářský, autoritativní a magický. Pro obraz světa dle řádu SS byl charakteristický iracionální a magický pohled na svět, kvaziprotiklad židovsko-materialistického obrazu světa. Přestože se seriózní školská věda této dimenze nacistické diktatury často zalekla, nemá smysl předstírat, že nikdy neexistovala. Tím by se jen připravila půda pro nekonečný proud nových mystifikací a tím také nových atrakcí. Bylo by fatální přenechat okultní stránku SS pseudovědám nebo triviální literatuře. To, co je tajemné, je vždy přitažlivé. Může být úplně neškodné vyprávět, jak se Indiana Jones pere se zlotřilými nacisty při honu za magickými předměty, jako jsou Archa úmluvy nebo Svatý grál. Na celém světě jsou však bohužel lidé, kteří opravdu věří, že přeživší kádry SS v podzemních pevnostech v Antarktidě (nebo Tibetu) čekají se svými zázračnými zbraněmi na den, který bude vhodný k úderu ve jménu Čtvrté říše. Tady viditelně splývá kryptohistorie s fantasy…

V roce 1951 vydali Louis Pauwels a Jacques Bergier ve Francii knihu Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens), která se rychle stala bestsellerem (o rok později vyšla v Německu pod názvem Aufbruch ins Dritte Jahrtausend; česky vyšla poprvé v roce 1969 v překladu Jiřího Konůpka). Louis Pauwels (1920-1978) byl konzervativním novinářem, po určitý čas žákem esoterika Gurdjieffa, a později pracoval jako redaktor v listu Figaro. Jacques Bergier (1912-1978) pocházel z Oděsy, byl Žid, bojoval ve druhé světové válce v odboji a byl nějaký čas vězněn v koncentračním táboře. Později pracoval jako přírodovědec pro spojenecké tajné služby. Pauwels a Bergier se stali slavnými především kapitolou, která se pod názvem „Několik let v absolutním jinde“ zabývá epochou národního socialismu, a to navzdory tomu, že tato kapitola představuje jen jednu část jejich bestselleru. Krátké shrnutí základní teze: za vnější, viditelnou historií německého fašismu se skrývá skrytá, esoterická rovina, která je vlastně rovinou řídící a rozhodující. Její realita nebyla dosud nikdy rozpoznána. Podle toho by byli všichni vedoucí exponenti Třetí říše přívrženci magického obrazu světa, jehož pravé cíle byly patrny pouze zasvěceným.

Směs polopravd, dojmů a neprokázaných tvrzení značně přispěla k tomu, že se Jitro kouzelníků formálně stalo živnou půdou pro vznik dalších elaborátů, nyní již z oblasti nacistického okultismu. Nacistické mýty, poprvé zformulované Pauwelsem/Bergierem, byly v následujících desetiletích vesele a bez jakéhokoliv prozkoumání kolportovány dál. Oba autoři sice sami označili svou metodu za „fantastický realismus“, jejich původně dobře míněný osvětlující impuls však bohužel zůstal většinou na půli cesty.

Sem patří také téma „Tibet“. Karl Haushofer měl údajně stále znovu připomínat důležitost dobytí centrální Asie a Tibetu, protože tam měli po prehistorických katastrofách (učení o světovém ledu!) přežít poslední zástupci vysoké árijské kultury. Ti se pak údajně stáhli do velkých podzemních jeskynních systémů po Himálajem. V Berlíně měly existovat celé kolonie Hindustánců a Tibeťanů a Rusové měli při svém vstupu do Berlína v roce 1945 „najít mezi mrtvými asi tisíc dobrovolníků v německé uniformě bez průkazů a označení, viditelně náležejících k himálajské rase“…

Toto všechno se dobře hodí do filmu o tajemstvích a spiknutích, postrádá to však jakéhokoliv reálného obsahu, jak jsme již poznali při detailním zkoumání. Zvláště perfidní je u takových fikcí a projekcí ta skutečnost, že činí z Tibeťanů ideologické pomocníky nacistů, kterým dokonce měli dodat jejich hesla. S těmito souvislostmi pak dále pracují i jiní, neonacističtí autoři.

 

Peter Meier-Hüsing: Nacisté v Tibetu. Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera. Z německého originálu Nazis in Tibet (2017) přeložila Gabriela Kalinová. Redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 7. svazek edice Tibet vydalo nakladatelství Volvox Globator. Praha 2019. 272 stran

Literární noviny, 21. 3. 2019

© 1991-2019 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 8