Ať mi nikdo netvrdí, že se lidi neradi hádají. Naopak, dělají to s takovým gustem jako by se zrovna zakusovali do krásně prouzené klobásy. Teď se kolem mě například všichni vášnivě dohadují, jestli máme mít na Hradě ovara, nebo raději něco jiného. A s literaturou a náboženstvím je to nemlich to samé. Každý má na tyhle duchovní obzory lidstva nějaký názor, nejlépe opačný než ten druhý. Ale to není žádná novinka, zvlášť když jde o literaturu. Tak třeba za dávných časů, přesně před stol lety, se v Rusku rozhořel spor mezi tzv. formalisty, které dneska zná ž opravdu jen málokdo, a marxisty, které sice asi zná skoro každý, ale vlastně by je už raději ani neznal. Pokud někoho zajímá, o co v tomhle intelektuálně výživném sporu vlastně šlo, měl by si pořídit knížku Formalismus v polemice s marxismem (ÚČL AV ČR). Připravila ji Hana Kosáková a najdeme v ní čerstvé překlady textů velikánů literární vědy, jako byli Viktor Šklovskij, Boris Ejchenbaum či Anatolij Lunačerskij. Jako na každé polemice, i tady jsou nejzajímavější názorové posuny, jež někteří prodělali v souvislosti s vývojem politických událostí, kdy se s tíhou objektivní historické nutnosti dostali k moci vůdcové, kteří jiným názorům moc nepřáli. Proto není divu, že například Šklovskij ještě v roce 1919 rázně tvrdil, že „nové formy se v umění neobjevují proto, aby vyjádřily nový obsah, ale proto, aby nahradily formy staré“, avšak v roce 1930 už sebekriticky přiznával, že „to byl můj omyl“, neboť „člověk, který tvrdí nebo tvrdil, že třídní boj se literatury netýká, tím neutralizuje určité úseky fronty“. Není se čemu divit, i já bych pod tlakem okolností dokázal změnit názor a třeba i říct, že uzeniny nejsou úplně zdravé, protože přece jenom „idiot nemění názory“.
Naproti tomu český spisovatel a esejista žijící ve Francii, kterým kupodivu není Milan Kundera, ale Patrik Ouředník, žádné názory zatím odvolávat nemusí. Naopak, formou knižní eseje nazvané Antialkorán (Volvox Globator) zaútočil na novinový článek „Já nejsem Charlie“ skromného nositele Templeonovy ceny Tomáše Halíka. Ouředníkova kritika ochrany nobo spíš ochrany kritiky náboženských symbolů může být lidem u nás docela sympatická. Zvlášť pokud mají rádi umění karikatury a myslí si, stejně jako Ouředník, že je potřeba bránit „svobodu rouhání“. Sladká Francie, země sýrů a charcuterie artisanale! Tam si mohou dovolit vybrané hádky třeba i módní doplňky, jako jsou šátky. Jak by řekl profesor Klausus: „Mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století.“
