Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 5. února 2018 - 16:44Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Oni mají zbraně, my máme šampáňo!


PATRIK OUŘEDNÍK O ISLÁMU A O TOM, JESTLI SE MŮŽE KRITIZOVAT

V lednu uplynuly tři roky od masakru v pařížské redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo. Bylo při něm zabito osm členů redakce a další čtyři náhodní lidé, kteří se islámským teroristům připletli do cesty. Hodinu a půl po činu se objevuje slogan Jesuis Charlie: vymyslel jej art director časopisu Stylist Joachim Roncin a hodil na Twitter, odkud se raketovou rychlostí šířil do světa. Krátce nato vychází v Lidových novinách článek Tomáše Halíka Proč nejsem Charlie s podtitulem Před urážením náboženských symbolů dávám přednost laskavému humoru, ironii a polemice.

Polemiku tehdy jeho článek vyvolal skutečně docela značnou. Samozřejmě že Halík činy teroristů odsoudil, ale de facto naznačil, nebo by se to dalo z článku vyvodit, že „do jisté míry“ si za vražedný hněv teroristů mohli karikaturisté sami. K tématu se pak ještě několikrát vrátil, nejobsáhleji v textu Případ Charlie aneb Co je Západ a zda a proč chceme být jeho součástí, kde předestřel svou představu pokojného soužití s islámem, soužití, které „nezodpovědní“ karikaturisté z vyvražděné redakce vlastně narušovali.

Tři roky poté vychází knižně polemika nejen s Tomášem Halíkem, ale i s řekněme „iluzivním“ pohledem na současný islám a jeho podobu v západní Evropě. Autorem je Patrik Ouředník, autor řady knih stojících mezi beletrií a esejistikou. Ouředník žije ve Francii, takže má téma jaksi přímo na ulici před sebou. Knihu nazval Antialkorán - v narážce na dávný spis Václava Budovce z Budova, který by dnes byl jistě označen za islamofobní. Patrika Ouředníka si snad nikdo islamofobem nazvat netroufne, i když ani to vyloučit nelze. Termín se požívá totiž až příliš paušálně na každého kritika islámu, což je výjimečná situace v porovnání se světovými náboženstvími. Kritika křesťanství je už dávno přirozeně vnímána jako právo na výdobytek moderního Západu, zatímco kritika islámu, a to v širokém slova smyslu včetně věcí opravdu sporných, ba ostudných (postavení žen, vztah k homosexuálům), je okamžitě cejchována jako islamofobie. Islám se tak těší v západní intelektuální společnosti zvláštnímu privilegiu a ochraně. Nad islámem se drží soustavný ideologický dozor, který stíhá každého, kdo by se jej neuctivě dotkl. Má to různé důvody, mezi nimi i strach před jeho přece jen poněkud agresivnější povahou, ale v každém případě se „sémantickým kejklem“, jak to nazývá Ouředník, podařilo ztotožnit kritiku islámu, respektive islamismu, s rasismem. A tímto v současnosti největším proviněním západního člověka umlčet taky ty, kteří si především nepřejí, aby náboženská dogmata určovala chod společnosti.

To je vlastně jádro Ouředníkových polemik. Jako bytostný liberál, žijící v zemi, která se dostala asi nejdál ve schopnosti skloubit svobodu s uměním žít, se znepokojením sleduje, že tato země o své „savoir vivre“ přichází. Příčinou je nečekaný, ale už markantní tlak na to, aby se společnost přizpůsobila náboženské ideologii, jejíž nositelé přišli do země jako hosté, v níž ale nyní vystupují s požadavky, jaké obvykle hosté nemívají. Případ Charlie Hebdo je samozřejmě zcela extrémní podobou tohoto nároku (za půl roku se opakoval v Bataclanu), ale není to něco, co by se zcela vymykalo z trendu: tedy z postupného pronikání do společnosti a jejího přizpůsobování k obrazu islámského fundamentalismu.

Islám je náboženství, které se ani netají nárokem přizpůsobit společnost svým představám. Jedním z prvních požadavků je, že nemá být uráženo, haněno či trpěno. To zní oprávněně, Halík se za to plně staví: „Já si myslím, že rasa, národnost a náboženství jsou tři věci, které se nemají urážet.“ Jistě, nemají. Ouředník však upozorňuje, že právě francouzská historická lekce je taková, že člověk má právo náboženství hanit, tupit a karikovat. Svoboda rouhání se je specifická forma svobody slova, jež souvisí s požadavkem kritického myšlení: není idea, která by nemohla projít zkouškou tupení a hanobení. Náboženství totiž není rasa ani národnost! Ty hanobeny být nesmějí, neboť do své kůže se člověk rodí. Náboženství je ale ideový soubor určitého pojetí světa. Můžeme k němu mít úctu, ale také nemusíme. Je to věc vkusu, na jakou podobu člověk přistoupí, však si Charlie Hebdo nekupoval každý. Je ale zcela oprávněné takové karikatury kreslit a tisknout. Po staletích útlaku a mnohdy bolestivého osvobozování (Ouředník v úvodu připomíná posledního popraveného Francouze za blasfemii, mladíka de la Barre, roku 1765 – k jeho provinění patřilo vlastnictví Voltairova spisu) se do Evropy s islámem vrací nárok na vytváření zón nedotknutelného. Od konce osmdesátých let, píše Ouředník, francouzští muslimové začali požadovat specifická – náboženská – práva. „Ve jménu halíkovské tolerance se postupem doby mlčky trpělo čím dál zjevnější porušování pravidel hry. O tři desetiletí později se situace nejen nezklidnila, nýbrž vyhrotila do dnešní podoby. Savoir-vivre se zdá být minulostí.“

 

Potenciální fašismus

Halík a řada dalších vynaložili ve svých textech a vystoupeních dost snahy předvést islám jako okojné náboženství, jemuž se děje zaprvé křivda, za druhé se mu občas splaší a z řetězu utrhne nějaký mladý fanatik. Ten ale přece kouří, pije, bere drogy, žije nemorálním životem. Ouředník tady vtipně upozorňuje, že všichni teroristé toto dělali do okamžiku radikalizace, jakmile se islamizovali, přestali s tím a do ráje vstupovali čistí. Ostentativní obhájci islámu rádi poukazují na jeho klidný, mírumilovný a slitovný charakter. Ouředník není první, kdo o tomto sdělení pochybuje, ale není kvůli tomu ještě nepřítelem islámu. Jenom by doporučoval trochu zdrženlivosti a opatrnosti. Korán a jiné svat texty nabízejí dost důkazů ne právě stoprocentně mírumilovného poselství: Ouředník cituje pasáže vyzívající k násilí, ať již na nevěřících, nebo na ženách. Je pravda, že je najdeme i ve Starém zákoně, avšak v mnohem menším množství. V tom by ale také nebyl problém. Potíž je v té formě islámu, která korán (a jiné svaté texty) bere jako vtělené slovo Boží, tedy doslova jako zjevenou pravdu. V takové pozici již křesťanství, až na zanedbatelné extrémy, dávno není. V islámu se však tento fundamentalismus prosadil jako hlavní proud a zasahuje také masy evropských muslimů. Jejich názory a postoje jsou tak ve velké míře velmi vzdáleny světu dnešních Evropanů. Žijí v mentálně jiném světě a není pravda, že se tomu západnímu přibližují. Pravdou je opak. Samozřejmě, že to jsou lidé jako my, ale jak píše Ouředník, který se sními setkává každodenně, „co se pojetí světa a společnosti týče, blízko nám naprostá většina muslimů není“. Je to vzdálenost, která se vyznačuje permanentním nátlakem na politické instituce ve jménu náboženství a „vlastních tradic“ a nezastřeným odmítáním sekulární organizace společnosti. Ouředník, který se jinak vyhýbá ostřejším formulacím a nedotýká se ani faktu demografického nárůstu, jenž je podobně hrozivý, má za to, že jde o „první etapu potenciálního teokratického fašismu“.

 

My máme šampáňo!

Ouředník miluje Paříž, kam patří a kde se naučil žít. Ví dobře, že k Paříži patří lidé různého původu, kteří se mísí, potkávají, milují. Jak píše v závěrečné eseji, na pozemském světě je málo věcí tolik příjemných a natolik civilizovaných jako poklidné terasy pařížských kaváren za soumraku. Takové byly 13. listopadu 2015, kdy je z klidu vyrušili bojovníci islámu a pět z nich ponořili do krvavé koupele. Následující vydání Charlie Hebdo tehdy vyšlo s karikaturou chlapíka s prostříleným břichem, z něhož místo krve prýští sekt: „Že mají zbraně? Kašlem na ně! My máme šampáňo!“

Opět se vynořil věčný refrén: „To nemá s islámem nic společného.“ Ouředník na to odmítá přistoupit. To by musel, jak píše, přistoupit na to, že plynové komory nemají nic společného s nacismem, organizované hladomory s komunismem, křižácké výpravy s křesťanstvím, náboženské války s náboženstvím. Je však jisté, že islám z Evropy a Francie již nikdo nedostane a že příští generace s ním ve stále větší míře budou žít a budou se s ním potýkat. Záleží také na tom, jak dalece se mu bude ustupovat. Džihádisté mají dva objektivní spojence: nenávistníky, kteří vidí teroristu v každém Arabovi, a „věčné svazáky a svazačky, prospěšné idioty, kteří osočují z islamofobie všechny, kdo se odváží kritizovat islám a islamismus“.

V závěru pak Ouředník uvažuje, co dělat. „Není toho mnoho,“ píše. „Vzdorovat islámskému teroru – ozbrojenému i ideologickému - , pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém…“ Jsou to slova Pařížana, jenž na rozdíl od našich teoretiků ví, oč jde. Ale poučná a prospěšná jsou i pro nás. Právě pro nás.

 

Patrik Ouředník: Antialkorán aneb Nejasný svět T. H. 87 str.
Vydal Volvox Globator, Praha 2017

Echo, č. 5, 1. 2. 2018, JIŘÍ PEŇÁS

© 1991-2019 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1112