Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 5. dubna 2017 - 18:22Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Phillips, Anita: Obrana masochismu


ISBN: 978-80-7511-298-9

Autorka přináší jednu z možných interpretací masochismu a netvrdí, že jde o cestu vhodnou pro každého; dává si přitom záležet, aby tuto verzi oddělila od variant patologických. Kniha nabízí promyšlenou a vášnivou apologii masochismu psanou zevnitř komunity.

Inteligentní perverze
Anita Phillipsová: Obrana masochismu. Přel. Daniel Micka, Volvox Globator, Praha, 2016, 227 s.

Masochisté nejsou slabí, ač se mohou rozhodnout hrát roli slabých. Ve skutečnosti jsou jejich hlavními rysy síla a vitalita. To je ústřední poselství nevšední knihy Obrana masochismu (A Defence of Masochism, 1998) od Anity Phillipsové, redaktorky literárního časopisu Interstice a autorky článků o současné sexualitě a umění.

Běžně se masochismus řadí k poruchám osobnosti a sexuálním úchylkám a lidé si s ním spojují temná sklepení, důtky, pouta a sexuální otroctví. Případně sexuální praktiky tak nechutné, že se stydí na ně jen pomyslet. Pojetí, jež se v knize snaží obhájit autorka, sice cosi z tohoto tradičního chápání přejímá, ale především se pokouší o důkladnou reinterpretaci. Masochismus chce Phillipsová „zachránit před klinickým diskurzem, který jej nazývá jakousi nemocí". Ráda by jej navrátila do kontextu odlišné lidské zkušenosti a umělecké tvořivosti. Podle ní je totiž univerzální a „hluboce zakořeněný jako imaginativní možnost" – a v tomto smyslu je to přirozený a dalekosáhlý aspekt kulturního života. V tom nepřímo navazuje například na psychiatra a sexuologa Iwana Blocha (1872–1922), který už na počátku 20. století zdůrazňoval lidskou potřebu rozmanitosti sexuálních vztahů.

Životní intenzita
V masochismu tedy nejde o touhu po neexistenci, nelze jej ztotožnit s pudem smrti, paradoxně jde o vystupňování životní intenzity: v celé její drsnosti. „Masochista tím, že trpí a nechává druhého, aby byl jeho bolesti přítomen, získává silný pocit reality, pocit zvířecí zranitelnosti a krutých sil, které odporují jeho touhám." Phillipsová jej srovnává s mnichem: oba si uvědomují důležitost integrace bolesti a strádání do své životní zkušenosti a nechtějí si něco takového upírat, oba objevili cestu, jak zájem o smrtelnost či negativnost proměnit v užitečnou sadu klíčů pro život.

I když dnes náboženská víra mnohé ze svých pozic ztratila, různé varianty či obdoby asketických praktik jsou na vzestupu: „Propichujeme si těla, umrtvujeme si chutě prostřednictvím vegetariánské či jiné speciální diety a testujeme se v mezních situacích pomocí různých druhů cviků. Všechny tyto metody můžeme například používat ve snaze dosáhnout lepší postavy, ale rychle na sebe berou i jiný význam. Každý, kdo někdy držel dietu, ví, že je to bezpečný způsob, jak se obsedantně zajímat o jídlo, protože chuť, je-li frustrovaná, se stává silou naléhavou a urgentní, nikoliv jen mírným pobídnutím. Dvacet bazénů ve studené vodě vám povzbudí krevní oběh, ale musíte nejprve překonat nechuť prvního ponoření do vody, abyste se vůbec začali pohybovat." Tyto druhy sebetrestání nás podle Phillipsové upozorňují na materiál, z něhož je naše tělo utvořeno, na jeho slabiny, citlivost a nutný vztah s vnějším světem.

Masochismus tedy autorka nepojímá jako pouhé sexuální praktiky spojené s násilním. Naopak, masochismus podle ní před násilím „prchá" a místo něj vytváří neobyčejný a podmanivý scénář, který je třeba pochopit, aby se s ním dalo tvořivě pracovat. Je to velmi „inteligentní perverze", ale také druh senzibility a imaginace; v knize se proto věnuje i známým uměleckým dílům, jež se k tématu vztahují, jako jsou Venuše v kožichu (Venus im Pelz,1858, č. 1991) Leopolda von Sacher-Masocha, Příběh O (Histoire d'O, 1954, č. 1991, jiný překlad 2005) Pauline Réageové, Modrý samet Davida Lynche (1986) či Miracle de la rose (Zázrak růže, 1946) Jeana Geneta. Především ale obecně uvažuje o spojitostech umělecké tvorby, sublimace a masochismu. Aby umělci mohli pracovat, musejí prý být připraveni eroticky se stimulovat a nabíjet, otevírat se vysokému stupni vzrušení již na samém počátku. To možná vysvětluje oblíbenost ženského aktu, který může heterosexuálního muže podněcovat natolik, aby u něj započal umělecký proces. Tento proces jsou schopny odstartovat předměty neuvěřitelné krásy, hrůzy či dojemnosti, vše, co v umělci vyvolá silnou reakci. Podobně jako malé dítě se pak tvůrce přestane psychologicky kontrolovat; na rozdíl od dítěte se však do takové situace dostává úmyslně. Místo aby pak silnou reakci uvolnil, třeba přímou sexualitou, podrží si ji a nechá se jí unášet. Na této úrovni vzrušení je podle autorky vždy cosi bolestivého; umělci se odlišují schopností riskovat psychologický „výbuch", vzrušení přeměnit na energii a energii na estetický výsledek.

Kdo komu bičík
Některé z výše jmenovaných literárních děl autorka rovněž svébytně zařazuje do klasické literární tradice. Když si hrdinka Příběhu O nechá do těla vypálit zvláštní znak svého pána Stephena a kůží provléknout kroužky s jeho značkou, vykládá to Phillipsová jako specifické navázání na rytířské romány, a současně jejich převrácení. Přijetí značky sira Stephena je obdobou zvyku, kdy středověký rytíř na sobě nosí barvy své dámy: „O, stejně jako rytíř, potřebuje patřit, oddat se jinému. Potřebuje sira Stephena, aby nepatřila pouze sobě." Kupodivu však scénu dobrovolného ponížení muže před prostitutkou autorka nedokáže vnímat jinak než jako parodii: „Klečením před prostitutkou – gestem ironického ohnutí dokonalého jemného rytíře před krásnou, ctnostnou dámou – jí masochista ostudně sděluje právě to, jakou je ve skutečnosti prostitutkou a jak podřadným klientem je on. Nejenže se očerňuje tím, že se snižuje, ale snižuje i ji tím, že zdůrazňuje, jak je její řemeslo převráceným jevem k vysokému druhu vášně, kterou on evokuje." V tomto bodě možná pisatelka postupuje až příliš sofistikovaně (a současně tradicionalisticky a moralistně), vždyť proč by muž nemohl i v prostitutce uctívat krásnou a silnou ženu, jíž se v té chvíli vzdává či koří?

Sama Anita Phillipsová zjevně není zcela uchráněna stereotypů, které se jinak snaží všemožně nabourávat. Píše například o mužských obavách z obvinění ze zženštilosti: „Většina mužů nechce mít nic společného s nepřípustnou touhou podrobit se, neboť ohrožuje jejich představu mužství tím, že je dává napospas a činí je výlučným majetkem opačného pohlaví." Místo toho tvrdí, že na mužském masochismu není nebo nemusí být nic zženštilého, „ani není nic neetického na mužské sexuální dominanci (kromě případů vynuceného sexu či znásilnění, jež porušují křehkou úmluvu mezi sexuálními partnery)". Současně ale vehementně a právem protestuje proti představě, že všechny ženy jsou jaksi od přirozenosti rády, když jsou podřízeny dominantním mužům, nebo že dokonce od přírody, bezvýhradně a dobrovolně přijímají své zotročení. Odsuzuje přitom Nietzscheho nabádání čtenáře, aby šel za ženou s bičem. V tomto bodě je ovšem autorka možná příliš rezolutní, protože někteří interpreti citovaný výrok vykládají zcela opačně: totiž že onen nástroj měla pak v ruce třímat žena, ne muž. A to nikoli zcela nepodloženě: známa je fotografie zachycující německého filozofa zapřaženého do vozíku, na němž stojí Lou Andreas-Salomé svírající bičík.

Průzkum krinolín a jehlových podpatků
Autorčina interpretace masochismu nakonec přechází v idealistickou vizi uspořádání lidské společnosti: „V mé vlastní utopii by muži neměli žádný problém přiznat se ke svému masochismu, a ani ženy. Stejní lidé by mohli být asertivní, a dokonce dominantní, problém by se dal do pohybu, místo aby zůstaly zúžené na genderové role. Tato utopie by nebyla bez konfliktů ani roztrpčenosti, ale umožnila by lidem obývat znevažované oblasti sebe samých, žít spolu méně bázlivě a zajímavěji." Přítomným pokusem o detabuizaci současně udělala podstatný krok směrem k tomuto vysněnému stavu.

Phillipsová ovšem nezůstává jen o obecných úvah, místy se zaměřuje i na detaily masochistické „praxe" (u níž naznačuje, že ji zná z vlastní zkušenosti). Ostatně totéž před ní už činili i četní autoři krásné literatury, jejichž díla analyzuje. Například Pauline Réageová při psaní zmiňovaného Příběhu O údajně propátrala ženské oděvy z osmnáctého století – krinolíny, nabírané hedvábí – s jakousi až „charakteristickou akademickou důkladností". Současná imaginace ctí podle Phillipsové především obuv: jehlové podpatky, které dloubají do zad či hrudi partnera ležícího na zádech, špičaté boty, jež mohou kopnout či být políbeny, nebo dokonce zamazané boty, co je třeba vyčistit. Krutý partner nikdy nenosí účelnou obuv: „Sadomasochismus je prostě neslučitelný s nošením zdravotní obuvi Birkenstock."

Dodejme, že řadu ještě praktičtějších instrukcí (ohledně kontroly vylučování či „tamponových hrátek") a popsaných pomůcek (klády, elektřina, kolíčky na prádlo) obsahuje kniha Základy BDSM pro začátečníky: Příručka pro dominanty a submisivy začínající objevovat tento životní styl (Epocha, 2016) Michelle Fegatofiové. I zde se čtenář dočte, že příznivec tohoto životního stylu není slabý, naopak jde o silnou osobnost, která dokáže poslechnout své vnitřní volání po poslušnosti a po potěšení svého Pána či Paní.

Literární vědkyně a žurnalistka Anita Phillipsová přináší jednu z možných interpretací masochismu a důsledně hlídá, aby ji oddělila od variant patologických, jejichž existenci nepopírá. I když se všemi jejími interpretacemi nemusíme souhlasit, jde o text inteligentní a vášnivý, který třeba někomu otevře oči a pomůže mu přiznat si sklony, jež sám před sebou skrýval. A dalším ukáže bohaté množství významů tam, kde dříve viděli jen jednorozměrné utrpení a násilí.

www.iliteratura.cz, 5. 4. 2017, Jan Lukavec

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 293