Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 16. března 2017 - 18:34Volvox.cz si právě čte 10 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Kýžené žrádlo pro chtivé sáňkaře


ROZTODIVNÉ PŘÍBĚHY O KRAKONOŠOVI, JAK JE SESBÍRAL, UPRAVIL I DOMYSLEL HUMANISTA V 17. STOLETÍ

Vloni vyšla kniha příběhů o Krakonošovi, jak je v 17. století podle ústního vyprávění chudiny a lipských trhovců zpracoval a rozvinul humanista Paul Johannes Praetorius a po něm z němčiny mimořádně době přeložil Jan Ort. Přesněji vyjádřeno, český svazek Pravdivé a nadmíru žertovné, ale i strašidelné příběhy, které se udály v Čechách a ve Slezsku je překladatelův výběr z originálních textů: německý autor totiž ve svých knihách uveřejnil 241 vyprávěnek, kdežto jeho český kolega „jenom“ 109 (dle sdělení své ediční poznámky vynechal ty, v nichž se zřetelně opakovaly vyprávěcí postupy a objevovaly tytéž motivy). Ještě se patří doplnit, že loňské vydání je zdejší druhé – prvně knížka vyšla roku 1970 v nakladatelství Kruh.

Praetorius nebyl jediný autor, který se tehdy Krakonošovi věnoval, psal o něm třeba i Bohuslav Balbín, avšak právě o Praetoriově práci se běžně lze dočíst, že jeho zachycení Krakonoše je nejvěrnější, a proto že funguje jako pramen představ o původu tohoto horského ducha (v onom věku ještě známém jenom jako Rýbrcoul, jméno Krakonoš vzniklo až v 19. století). Důraz na autorovu původnost je rozkošný, neboť Praetorius vyprávění, jež se doslechl, rád upravoval po svém. Cizeloval je, některé si dokonce docela vymýšlel a celkově vůbec podřizoval jejich znění funkci, kterou jim správně přisoudil: historie Krakonošových činů měla fungovat jako zábavná a dobrodružná, de facto komerční literatura. A tak rovněž zabírala, sešitky vyprávění o Krakonošovi mívali úspěch. Avanturistické i zábavné čtením je dodnes, i když nejspíš z jiných důvodů než před třemi sty padesáti lety, kdy tyto příběhy vyšly poprvé. Praetorius jako autor fascinuje svou samozřejmostí a jistou nestydatostí, jaká je pro soudobé psaní stěží myslitelná. Anebo naopak: jaká by působila jako fantastický a důmyslný inovativní vypravěčský výmysl. Třeba do svých vyprávění neváhá v nejnapínavějších momentech vstupovat a dlouze vysvětlovat, proč je lepší pointu příběhu coby neověřitelnou pochybnou zvěst neuvést a raději ji nahradit právě poznamenáním, že čtenář má vyzrát na svou zvědavost a pokorně zůstat spokojen aspoň s tím málem, co se dosud o daném Krakonošově činu směl dovědět.

Naznačený souboj mezi vypravěčovým (autorovým) neustálým pokušením podkopávat Krakonošovu autoritu a mezi Krakonošovou neuchopitelnou rozpustilostí je na knize nejzábavnější. Samozřejmě jde o texty z doby, kdy vlastnosti či chování postav bývaly nemotivované: prostě jsou, jaké zrovna jsou. Nepatří se je zpochybňovat ani o nich rozumovat, je pouze nutno je přijmout – třebaže to může být těžké. A tak někdy Krakonoš sic trestá zlo a rozmařilost mocných a pošetilých, jindy ale škodí boháčům i chudákům, protože škodit chce: třeba neváhá unaveného šlechtice, poklidně cválajícího krajinou a toužícího dojet se občerstvit do krčmy, pro své pobavení šalebně svést z cesty ne okraj vysoké skály a bez zjevného důvodu ohrozit jeho život.

Není tedy snadné přijít na to, kdo je Krakonoš ze slezské strany a zřídkavě české strany hor. Je to „obvyklé strašidlo“, které „prý přebývá u samot na Sněžce“. Taky je to „přestrojený duch“. Svede se v cokoli proměnit, svede kohokoli a cokoli v cokoli proměnit. Svede dokonce zemřít, a přesto zůstává naživu. Vypadá a vystupuje vlastně jako ďábel nebo Zeus, jenž Slezsku vládne ze Sněžky. Všelijaké taškařice či ať už jakýkoli výkon domnělé spravedlnosti jistěže patří k základní výbavě Krakonošových dobrodružství. Objevují se ale i prvky nečekané, třeba v příběhu Krakonoš v roli loutnisty: „Stalo se roku 1542, že student Quasimodogenitus chtěl z kratochvíle putovat a jít přes Krkonoše: Cestou, aby si zkrátil čas, si úmyslně vzal do ruky loutnu a zahrál na ni (k potěše svého opuštěného miláčka) tu či onu milostnou písničku“ Následně potká Krakonoše přestrojeného za jiného studenta, jenž si na něm vyprosí loutnu do zápůjčky. Chvíli brnká pěkně, jakoby nic, potom – aby studenta dopálil – začne tropit psí kusy, skáče s loutnou po stromech a mrštil jí o zem, aniž se jí něco stane, ale jako by se rozbila na tisíc kusů. Proto rozčilený „student se naučil cestovat skromněji: A tak místo milostné písničky začal hrát na své loutně křesťanskou píseň“. Vida, že rovněž díky strašidlům se křesťanství drželo v Čechách.

Paul Johannes Praetorius: Krakonoš. Pravdivé a nadmíru žertovné, ale i strašidelné příběhy, které se udály v Čechách a ve Slezsku. Přeložil Jan Ort. Vydalo nakladatelství Volvox Globator roku 2016. 88 s. 199 Kč.

Echo, č. 9/2017, březen 2017, LUKÁŠ NOVOSAD

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 349