Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 23. ledna 2017 - 16:38Volvox.cz si právě čte 9 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Mrtvé tažné zvíře a poprava ženy gilotinou


„Od rozsápání chromého osla Charlota, kterého před zraky vypravěče na cáry roztrhají čtyři strašné dogy, přes návštěvu pověstné Morgue, místa, kde byly k identifikování vystavovány neznámé mrtvoly, až po drásavě krutý popis posledních dnů v objetí věznice, před samotnou popravou titulní hrdinky – Henrietty... Všichni máme svého mrtvého osla, kata, který k zátylku přitiskne ostří osudu!“ Z předmluvy Martina Jirouška.

Pod vlivem a za ponoukání Martina Jirouška vloni nakladatelství Volvox Globator poprvé česky vydalo pověstný frenetický text Julese Janina (1804-1874) Mrtvý osel a gilotinovaná žena (1829). Jeho dnes napůl zapomenutý autor byl synem francouzského lékaře, vystudoval práva a nejslavnější své dílo o oslu a jeho dámě či dámě a jejím osudovém oslu (jak chcete) vydal jako jistou provokaci, ba snad hřích mládí už ve svých pětadvaceti letech, aby je - bohužel - nikdy více ničím nepřekonal.

Je to zvláštní kniha. Fakticky se jedná či mělo původně jednat o parodii, která si ztropí šprýmy z paraliterárních stereotypů doby. Nicméně svobodomyslný autor se neovládl a všemi těmi jevy je očividně okouzlen, ba uchvácen, načež podléhá tomu, co by jiný pouze odbyl anebo zesměšnil, a je sám králem té frenezie, již snad chtěl zparodovat.

Půvabné, byť místy morbidní dílo (jiný překlad jehož části přineslo už před lety památné číslo výtečného měsíčníku Plav) má celkem devětadvacet kapitol - s tituly jako Morgue, Galvanismus, Paměti oběšence, Nevěstinec či Pojednání o mravní ošklivosti - a každá z těchto sekvencí je stylově uvedena nějakým jednoduchým úslovím (například „nic nového pod sluncem“) či přiléhavým, anebo, a to přiznejme, i méně přiléhavým mottem z bible, Cata, Vergilia, Shakespeara, La Fontainových bajek, trestního zákoníku, ale kupříkladu i z práce věru že ve svých časech vynikajícího brakového spisovatele Fréderica Soulié (1800-1847), který se mimo jiné stal (i když teprve později) autorem osmisvazkových Ďáblových pamětí (1837-1838). - A mezi všemi těmi citáty si taktéž všimněte prosté věty z díla Charlese Nodiera říkající nám, že „skutečně nevinné dívky nejsou v tomto světě běžné“.

Vlastní knížka pak mezi tato motta kupí hrůzy. Ale jak v předmluvě upozorňuje i Martin Jiroušek, není ono kupení u Janina ani zdaleka tak surreálné a náhodné, jak by si mnohý čtenář v první chvíli mohl pomyslit, a věru že mistrným tahem se tu tak stává moment, díky němuž disponuje tímtéž jménem kat titulní hrdinky i její v momentech popravy dávno už zabitý osel...

Janinovo dílo je dnes úvodem doplněno hned třemi předmluvami. Jednak tou Jirouškovou (perfektní, i když snad poněkud eklektickou; to jak znalý autor nachází souvislosti téměř všude), jednak dvěma dnes už poněkud bizarními předmluvami dobovými. Jen ta poslední pochází z pera autora samého a prostřední předmluva původně předcházela celým Janinovým spisům. - Překlad od Jany Němcové bohužel nikdo nezbavil občasných překlepů.

A Jules Janin sám? Byl, jak lze dodat, ve své době možná tím nejvlivnějším divadelním kritikem a vytvořil dokonce šestisvazkové Dějiny dramatické literatury (1853-1858). Mrtvého osla a gilotinovanou ženu to nezastínilo.

Jules Janin: Mrtvý osel a gilotinovaná žena. Ilustrace Michaela Kukovičová. Překlad Jana Němcová. Předmluvou opatřil Martin Jiroušek. Redakce Markéta Hofmeisterová. Obálka a grafická úprava Miloš Drtina. Vydal VOLVOX GLOBATOR jako 11. svazek edice Alrúna. Praha 2016. 168 stran. ISBN 978-80-7511-295-8

 

Barona Prášila (jen mírně) připomíná úryvek z patnácté kapitoly:

Motto: Nestoudní Turci mě napichují na rožeň. Rabelais: Gargantua a Pantagruel

„Možná, páni, nevíte, co je takový kůl.

Tenhle ostrý předmět je umístěn na vrcholku našich památek, a příliš se nepodobá těm hromosvodným tyčím, které jste vynalezli vy, jiní Evropané, jako byste chtěli každou chvíli vzdorovat osudu. Šlo o to narazit mě obkročmo na kůl, a abych si lépe uchoval rovnováhu, ke každé noze mi připevnili dvě železné koule. První bolest byla ukrutná. Železo se mi pomalu zanořovalo do těla, a drahé slunce, jehož stále silnější paprsky zasahovaly třpytivé kupole Konstantinopole, by mě v poledne pravděpodobně nezastihlo živého, kdyby se mi z každé nohy železné koule neuvolnily a s rachotem nespadly, a tak když se má muka stala snesitelnějšími, začal jsem doufat, že nezemřu. Moře Konstantinopole je krásné – je to široká bílá rovina, protkaná malými ostrůvky pokrytými zelení a brázděná ve všech směrech loděmi do Evropy. Z výšky, kam jsem byl umístěn, jsem pochopil, že Konstantinopol je královnou měst. Nyní jsem se nad ní vznášel. U svých nohou jsem viděl její zářivé mešity, její římské paláce, její zahrady zavěšené ve vzduchu, její rozlehlé hřbitovy, tichá útočiště pijanů medoviny, a ve své vděčnosti jsem vzýval Boha věřících. Má modlitba byla bezpochyby vyslyšena, neboť jeden křesťanský kněz mě vysvobodil z nebezpečí těchto dní, unesl mě do své chýše a zachránil. Sotva jsem byl vyléčen, vrátil jsem se do svého paláce, mí otroci mi padli k nohám. Nazítří jsem si koupil první ženy, které se mi představily. Znovu jsem si napěchoval svou dlouhou dýmku z mořské pěny, namočil ji do růžové vody, a pokud jsem někdy pomyslel na němé Jeho Výsosti a jejich hrdelní trest, bylo to proto, abych si připomněl, že je třeba kupovat ženy takové, jaké jsou, a především abych si s větší hrdostí vzpomněl, že Bůh je Bůh, Mohamed je jeho prorok a Stambul je perlou Orientu.“

Takto mluvil Turek.

Dlouhé vyprávění ho ale unavilo. Nenuceně klesl do polštářů lenošky a znovu zaujal požitkářský postoj dobrého věřícího, který kouří v poledne svou dýmku. V této pozici, kdybych byl malířem, bych vykreslil klid a štěstí. Podle mě nic tak nevyjádří odpočinek jako bohatý Osman položený na perském koberci, bez starosti, bez přání, beze snů, a v téhle šťastné ospalosti Orientu, která vás nenutí dokonce ani zavřít oči, jako by to již bylo pro smrtelníka příliš velké násilí.

Často jsem si povšiml, že zajímavý a přirozené vyprávěný příběh podivuhodně působí na lidi, vzájemně je sbližuje nevímjakou shodou počitků, a často mění nudnou tvář večera v zábavnou. Lidé jsou z něj stejně radostní jako z jídla bez pečeně, které paní de Maintenon nabízela svým hostům. Dobrý a dlouhý příběh často nahrazoval pečeni, která scházela. Takto, po poněkud lakonickém vyjádření Osmanově, získal večer novou tvář – přiblížili jsme se ještě více jeden druhému, a dokonce paní domu podlehla zřejmě proti své vůli všeobecné zábavě a... A řekla nám, abychom si rozdělali oheň...

Literární noviny, 18. 1. 2017

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 343