Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 6. října 2016 - 16:01Volvox.cz si právě čte 9 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Příběh muže. Autobiografie Marka Twaina


V češtině vychází první díl ucelených spisovatelových pamětí

Mark Twain: Autobiografie I. Z angličtiny přeložil Roman Tadič, odpovědný redaktor Michal Hrubý.
Vydalo nakladatelství Volvox Globator roku 2016. 458 s. 499 Kč.

Jméno Samuel Langhorne Clemens sice zní poutavě, slibuje majitele dobrodružné povahy z 19. století, ale konkrétně něco řekne asi málokomu. Přitom slibuje správně, protože jméno Mark Twain již známé jistě je. Jde totiž o pseudonym pana Clemence aneb „značku dvě“, již si spisovatel zvolil jako vzpomínána měření hloubky vody z let, kdy pracoval jako kormidelník na Mississippi. Narazil-li na něj člověk včas – tedy ani dřív, a především ne později, než se patří-, má Twaina zařazeného v partě s Julesem Vernem, Karlem Mayem, J. R. R. Tolkienem, ani, i Karlem Poláčkem, Jaroslavem Foglarem a Vojtěchem Steklačem. Ti nejodvážnější by ještě přiřadili Felixe Háje. A ti nejmladší odrostlí Joanne Rowlingovou. Ne že by se v těchto končinách nevyrůstalo ještě s jinými hrdiny, ale ti vzešlí od těchto autorů tvoří všeobecný grund, k němuž se celoživotně lze upínat, třebaže je těžké se k jejich četbě vrátit. Později už to nebývá ono. Ostatně jak to ve svém fejetonu napsal básník Jan Skácel: „Na Karla Maye si lze už jenom vzpomínat.“ (I když tvrdil také to, že Verna lze číst v kterémkoli věku.)

Twainova kniha Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna – ač zhusta vydávány v jediném svazku, jsou to romány dva: první je Dobrodružství Toma Sawyera a vyšel roku 1876, druhý Dobrodružství Huckleberryho Finna a vyšel roku 1884 – je našinci povědomá i díky filmové „coververzi“ Páni kluci, jež vznikla po sto letech od narození Toma Sawyera. V ní sice soudobé vykreslení amerického maloměsta a vztahů bílých s černými ustoupilo fantaskní idyle českého maloměsta z dávných a ovšem smyšlených časů, ale zůstala třeba znalost některých dialogů. Jako toho z úvodu dobrodružství Sawyerových: „Tome!“ Žádná odpověď. „Tome!“ Žádná odpověď. Kam se ten chlapec mohl podít? Tak, Tome!“ (…) „To svět neviděl, co si ten chlapec dovoluje!“ Je to nejznámější česká kainovská adaptace. Starší černobílá televizní trilogie z let 1966 a 1967 už je pozapomenuta, rozhlasové mají smůlu, že zasáhnou z principu méně posluchačů než televize. Každopádně snad je Twain v tuzemském povědomí přítomen tolik také proto, že k českým překladům jeho nejslavnějších děl došlo vlastně záhy po jejich uveřejnění: Huckovy příběhy vyšly díky přičinlivosti Karla Ladislava Kukly už roku 1983 pod názvem Dobrodružství tuláka Finna.

Twain si ve svých románech samozřejmě vymýšlel. Taky ale usiloval o to, zachytit náladu amerického maloměsta jaksi bez příkras, proto třeba používal „hovorový“ jazyk. Ne že by v americké angličtině existovalo totéž dělení jazyka jako v češtině, ale prezentovaný mix černošské angličtiny, nářečí a jazyka ulice byl na tehdejší dobu nezvykle ostrý. Tom ještě byl miláček, ale Huck dráždil. A to nejen jazykem, rovněž tematicky – vyprávění o floutkovi, který se kamarádí s černochem a pomáhá mu utéct, bylo výbušné. A tak Twainova knížka sice byla hojně čtena, avšak zároveň byla hodnocena jako hrubá a nevhodná a mockrát se vydavatelé pokoušeli autorův styl okrouhat a uhladit. Ostatně to platí dodnes: ve vydání z roku 2010 například bylo slovo negr nahrazováno slovem otrok, protože negr se v současnosti nenosí. Bez ohledu na to, že text, z něhož je vyškrtán, je velice rovnostářský a účtuje s rasismem. Známe ovšem takové přecitlivělé skotačení také od nás, vždyť z Ladova Kocoura Mikeše byl jako nevhodný vyhazován příběh o cikánech, kteří kradou slepice.

 

Hledání vhodného klíče

Nejen nelibé zkušenosti s vydavateli, ale možná i ony mohly za Twainovo rozhodnutí nechat svou autobiografii vydat až sto let po své smrti (zemřel v dubnu 1910). Jak bude ještě uvedeno, nepovedlo se mu to úplně, ale skoro přece jen - v angličtině v ucelené podobě a tvaru, který si autor snad představoval, vyšel první díl Autobiography of Mark Twain v listopadu 2010 (760 stran), druhý v říjnu 2013 (736 stran) a třetí loňského října (792 stran). Jejich četba jsou rozechvělé chvíle, neboť jsou ovlivněny vědomím, kolik generací do těchto stránek nahlédnout nesmělo. Zažít tu vlastně jde pocit, který – pokud se něco nezmění – poznají zdejší potomci za desítky let nad knihami Milana Kundery, jejichž české znění dosud chybí. Každopádně na vydání Twainova opusu si v češtině brousilo zuby víc překladatelů a vydavatelů, ale nejvíc odvahy převést a uvést tak rozsáhlý a riskantní projekt nakonec měli Roman Tadič a Volvox Globator, jejichž prací a péčí právě vyšel první díl.

Než se do něj pustíme, vzpomeňme ještě vysvětlení, s nímž vypravěč loučí čtenáře s Tomem: „Tím se tato kronika končí. Jelikož jde o příběh chlapce v přesném smyslu toho slova, musí zde skončit; příběh by nemohl dlouho pokračovat, aniž by se stal příběhem muže. Píše-li kdo román o dospělých lidech, ví přesně, čím přestat – totiž svatbou; ale píše-li o mladistvích, musí přestat, kde se to nejlépe hodí.“ Twainova Autobiografie na tuto poznámku vlastně navazuje: sice nesměruje ke svatbě, ale její téma je zřejmé – neustále přemýšlí, jak příběh o životě dospělých pojmout. Hledá k němu klíč. A také proto trvalo tak dlouho, než vůbec nějaký vznikl. Twain se o sepsání vlastních vzpomínek pokoušel dlouhá léta, nejméně tři desetiletí. Mnohokrát začal, mnohokrát toho nechal. Mezi jednotlivými pokusy byly pauzy delší i kratší. Žádný však dlouho nenašel naplnění. Dokončit své dílo, a to ještě jen nahrubo, bez pořádné redakce, nakonec Twain stihl na poslední chvíli, takřka na smrtelné posteli.

Ony neslavné nevalné začátky byly dány právě hledáním vhodného výrazu: Twain dlouho neznal jiný způsob pojetí životopisu, než je chronologický. Jenže při jeho nárocích netušil ani to, odkud začít: v dospělosti? U nejranější vzpomínky? U vyprávění, která měl zprostředkovaná? Co všechno vlastně zaznamenat? Jen vlastní osudy? Komentovat politiku? Komentovat církev? Vzhledem ke své ironii si nesvedl představit, že by se přesahů vzdal. O svých záměrech občas zpravoval přátele, jist si byl jenom tím, že redigovat výsledek rozhodně nenechá svou ženu, aby jí případně neubližoval. Část svých zápisků dokonce publikoval, jako chuťovku a jenom časopisecky, knižně odmítal. Postupně se vlastně osvobozoval od původních představ, zbavoval se všech omezení chronologie. Až nakonec došel k tomu, že nejlepší metoda, jak zachytit život v jeho komplexnosti, je nenechat se svazovat časem, nýbrž porůznu skákat v úvahách a ve vzpomínkách podle toho, nač si hlava zrovna vzpomene.

 

Odkaz pro všecky další

Nechal se vést aktuálním rozpoložením, vlivem toho, co zrovna četl, zahlédl, jedl. Co se zrovna dělo: „12. ledna 1906: Povídání o sedmdesátých narozeninách pana Whittiera mi připomnělo, že nedávno si sedmdesátka našla cestu i ke mně – přesněji řečeno dorazila 30. listopadu, ale plukovník ji nemohl slavit v tomto termínu, protože tento termín si nárokoval prezident, aby mohl být využit jako Den díkůvzdání. Při pátrání po kořenech této instituce dospějeme do Nové Anglie před dvěma či třemi stoletími, kdy si zdejší lidé uvědomili, že jestliže se jim podařilo vyhubit své sousedy indiány, mají být opravdu zač vděční – jednou ročně, ne častěji. Den díkůvzdání se stal zvykem z toho důvodu, že v průběhu času, jak roky ubíhaly, tito lidé zjistili, že hubení přestává být vzájemné a úspěchy se vyskytují pouze na straně bílého muže, tedy na straně Páně, bylo tudíž vhodné Pánu za to poděkovat a zavést každoroční chválení.“

Aby se osvobodil ještě víc a nerušil chvatnost svého uvažování soustředěním na psaní, rozhodl se navíc, že svou autobiografii nechá zapisovat někoho jiného – a diktoval ji stenografce. Zápisy nakonec vznikaly tři roky, mezi lety 1906 a 1909, a jistěže se v nich projevil Twainův temperament. Autor byl nejprve nadšený, že objevil jediný možný způsob, jak paměti psát, byl přesvědčen, že vynalezl návod pro všecky své kolegy (aniž přemýšlel o tom, že nekonečná série týchž postupů by stvořila unylost). V opojení svým nápadem a v uspokojení, že po desetiletích konečně svede v „psaní“ pamětí pokročit, diktoval zpočátku často a hojně. Později jeho zájem o dílo upadá, respektive soutěží se zájmy jinými. Zároveň bere za své jeho někdejší přesvědčení a odhodlání „napsat vše tak, jak to bylo“. Vymýšlí si, do přepisu činí nové přípisy, dělá ho lepším – ve smyslu, že jej přikrášluje. Úkrok komentuje alibisticky: přesně život zachytit beztak nelze, jelikož člověk si tak jako tak pamatuje výseče a má přirozenou touhu tvářit se lepším.

Přitom však nadále odmítá svolit k publikaci. Chtěl při psaní cítit absolutní volnost, neomezovat se ohledy na žijící osoby ani dobové mravy. Anebo jinak, ohledy bral maximální: než uveřejňovat polotovar, raději vydal pokyn uveřejnit zápisy sto let po svém úmrtí, až bude jisté, že už si je nepřečtou nejen ti, k nimž se Twain vyjadřuje (a je nevybíravý, třeba svého nakladatele má za hanebného vydřiducha), ale ani potomci a ideálně ani potomci jejich potomků. Taky je sebejistý, pokorou opravdu netrpěl: míru kritičnosti a arogance, již věnuje církvi, glosuje tak, že tyto zápisky by měly vyjít nejdřív tak roku 2406. Jenže, jak už to bývá, měl smůlu. Přece jen se našli ambiciózní editoři, kteří jeho paměti vydávali dřív. Poprvé Albert Bigelo Paine roku 1924, podruhé Bernard DeVoto v roce 1940, potřetí Charles Neider o dalších devatenáct let později. Všem třem pokusům však byla společná nedostatečnost: žádný z editorů nezvládl pracovat s celkem nadiktované autobiografie (snad ji ani neměli k dispozici), každý však byl přesvědčen o opaku. Všichni také v zápiscích hodně škrtali a vydávali jenom to, co si jim líbilo a zdálo. Paine navíc nepochopil vůbec Twainovy úmysly a zápisy srovnal chronologicky, čímž naruby převrátil tvar, který Twain světu odkázal jako v daném žánru ustavující. Ten tedy, už i v češtině, je ke čtení až teď. Stojí za to.

Echo, č. 39, 30. 9. 2016, Lukáš Novosad

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 563