Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 30. září 2016 - 15:56Volvox.cz si právě čte 7 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Zpověď za denního světla


Zpověď za denního světla
Soukromé rozhovory Ingmara Bergmana

Švédský režisér Ingmar Bergman (1918), který už před lety uzavřel filmovou dráhu, nezapře ani ve svých prózách autorský ohled k jejich potenciálnímu zfilmování. Literární úroveň Bergmanových „filmových románů“ jim však dává oprávnění k samostatné, na filmu nezávislé existenci. Vedle autobiografie Laterna magica (1987, česky 1991) to platí i o dalších titulech Dobrá vůle (1991, česky 1993) a Nedělňátka (1993, česky 1995), které formou rodinných retrospektiv nahlížejíc privátního životopisu režisérových rodičů – v prvém ještě před Bergmanovým narozením, v druhém už v letech jeho raného dětství. Filmové verze těchto knih ovšem realizovali již jiní režiséři.

Právě scénáristická záměrnost a filmová předvídavost vedly Bergmana v jeho spisovatelství k ukázněnému vyjadřování a vytříbenému stylu. Literát Bergman s mimořádně vyvinutou vizuální a smyslovou představivostí úzkostlivě dbá i při nesporné výrazové bohatosti o úspornost slova. Ani při zevrubných popisech nezatěžuje vyprávění rozvětvenými souvětími. Čteme-li například větu „Anna si přejede rukou přes čelo a vlasy, jako by se chtěla zbavit pavučiny“, vybaví se nejdříve naznačené gesto fyzicky, pocitově a až pak vystoupí křehký půvab příměru.

 

Matka a syn

Próza Soukromé rozhovory, napsaná roku 1994, vznikla jako naléhavý autorův pokus o znovushledání s matkou, k níž měl celoživotně nevyrovnaný vztah. Knihu, ač má svůj samostatný příběh (mimomanželský vztah k mladšímu muži), čteme v druhém plánu jako Bergmanovu snahu proniknout do matčiny rozporuplné povahy; čitelná je i autorova nenápadná intimní konfrontace s matkou v její zlomové životní situaci. Bergman v ní zkoumá ženskou stránku své psyché a shledává tu i rodové kořeny svých neuróz a komplikovaných vztahů k ženám. V Soukromých rozhovorech představil matku jako výjimečnou osobnost, emocionálně náročnou a názorově neústupnou. Uzavřená, stažená do sebe, byla rozhodnuta jít hrdě svou cestou proti všem – i proti Bohu. Až když zemřela, vytkl režisér matce ve svých memoárech citovou zdrženlivost a zároveň o ní natočil dokument-poctu Karinina tvář (1985) poskládaný z fotografií z alba: skrze statické záběry nevpíjel do proměn matčiny tváře s láskyplnou synovskou něhou i nesmířeným vzdorem.

Děj v Rozhovorech, rozvržený do pěti časově i dramaticky oddělených úseků a obestřený dobovým koloritem Švédska 20. A 30. Let, tvoří dialogy hlavní hrdinky Anny s osobami jí nejbližšími. Dialogy, v nichž mají hlavní slovo zpovědní monology, které u Bergmana už tradičně nabývají podoby otevřených psychoanalytických promluv. Hned na začátku polemizuje Anna s Lutherovým zrušením kostelní zpovědi, kterou měl nahradit profánní „soukromý rozhovor“. „Jenže ten skvělý reformátor se příliš nevyznal v lidech. Když je denní světlo a ty sedíš tváří v tvář někomu jinému, je to těžké. S magickým příšeřím zpovědnice, mumlajícími hlasy a vůní kadidla to jde rozhodně líp.“

Anna se svěřuje starému pastoru Jacobovi nikoli jako kajícná hříšnice očekávající rozhřešení či odsudek, spíš prosí o přátelský náhled na své milostné trápení. Bergmanův pastor dostojí kněžské povinnosti, ale především je Anniným utěšitelem, který – je-li třeba – umí nabídnout i němou sdílnost („budeme jenom společně pociťovat vzájemnou oddanost. To má taky svůj smysl“.)

Jádro této historie manželské nevěry však není milostné, nýbrž duchovní. Dokonce všichni tři muži zde vystupující zastávají kněžské povolání. Bergman na sklonku života jako by se znovu vrátil k někdejšímu naléhavému problému „mlčícího Boha“, který kdysi zanechal nedořešený, když prohlásil, že s ním skoncoval nadobro. Oba mladší pastory – Annina slabošského manžela a váhavého milence – lidsky i duchovně převyšuje vyrovnaná osobnost starého Jacoba, který se výrazně odlišuje od rozvrácených Bergmanových kněží-intelektuálů svádějících zápas s Bohem, v nějž přestali věřit. Typově je nejspíš spřízněný s židovským antikvářem Izákem Jacobim z Bergmanova filmu Fanny a Alexandr (1982), takže nám při čtení může Jacob evokovat i fyzickou podobu herce Erlanda Josephsona. Ani jako laskavý a nezpochybnitelný boží exponent nepřesvědčí Jacob vzpurnou Annu, zklamanou v manželství a toužící po lásce, ale aspoň jí v jejich „soukromém rozhovoru“ zprostředkuje poselství boží lásky.

Bergman se před Jacobovou lidskou autoritou a neochvějností jeho víry s úctou sklání, až se zdá, jako by ho k této „konverzi“ přivedla nikoli moudrost pozdního věku, ale bytostně nutkavá potřeba smíru stůj co stůj, potřeba stvořit tuto celistvou personu silného ducha navzdory všem selhávajícím bezvěrcům a skeptikům – i navzdory sobě.

Díky Bergmanovu uměleckému mistrovství se však Jacoba nestal literátsky ušlechtilý světec ani sucharský mravokárce, ale skutečný znalec života, citlivý a jemný člověk. Jacobova slova jakoby vytesaná do kamene kanou do Anniny bolavé duše jako balzám smíšený s pelyňkem, když jí říká: „Být milován člověkem, jako jsi ty, je vzácný dar. Neříkám tedy, že ho máš přestat milovat, to by byl podivný požadavek. Říkám ti jen, abys s ním přerušila veškeré styky, myslím tím opravdu veškeré. Tím způsobem mu projevíš svou lásku.“

 

Zápas duše s tělem

Pro Bergmana – syna protestantského kazatele – měla od dětství existenciálně klíčový význam bohoslužba večeře Páně, která se také často objevuje v jeho filmovém i literárním díle, zásadně pak ve filmu Hosté večeře Páně (1962). Jacobovo umírání vkomponoval Bergman do podomácku uspořádaného obřadu, při němž kněz v předsmrtné agonii poroučí svou duši Bohu.

Ani nezvyklé zpokornění u tohoto tvůrce však nemohlo úplně „přestrukturovat“ jeho vyhraněnou osobnost:výjev Jacobova zápasu se smrtí pozorujeme soucitnýma, rezignovanýma očima stárnoucí Anny, která naslouchá biblickým výrokům Krista při Poslední večeři a přitom vidí odpudivé příznaky tělesného utrpení umírajícího. V této závěrečné scéně sporu duše a Jacobova rozkládajícího se těla, z něhož se „nedůstojně“ řinou zvratky při přijímání hostie, se Bergman jakoby vzepřel Jacobově pokoře a přiklonil se k Anně (matce) s jejím zapíraným neštěstím, jež ji odduchovňovalo a kalilo její pohled.

Přecházeje v autorském rozdvojení od jedné figury k druhé, nemohl Bergman dopustit, aby konec jeho románu „zatemnila“ Jacobova smrt a Annin drtivý smutek. K pěti kapitolám „rozhovorů“ proto připojil ještě epilog- dávné setkání Anny s Jacobem v roce 1907, z něhož jí v paměti silně utkvělo knězovo plamenné confiteor. Pro mladou dívku, odmítající pokryteckou účast na večeři Páně, mělo tehdy Jacobovo vyznání oddané víry v Boha význam zasvěcení. Epilog je i Bergmanovým usmířením: návrat do dívčího spirituálního zžitku zasune Annin prostý životní příběh do rozměru sub specie aeternitatis a vzpomínkou oživlý Jacob prosvětlí její chmury i celou knihu.

STANISLAVA PŘADNÁ
Autorka přednáší na FF UK

Ingmar Bergman: Soukromé rozhovory (Enskilda samtal, Stockholm 1996). Ze švédského originálu přeložil Zbyněk Črník, vydal Volvox Globator, Praha 1997.

Respekt, 07. 09. 1997, STANISLAVA PŘADNÁ

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 473