Našinec a Prázdné cesty

SETH MORGAN: Našinec
(Volvox Globator, přeložil Jan Čáp)

V srpnu 1970, po výročním srazu absolventů Jeffersonovy střední školy v Port Arthuru, který byl pro Janis Joplin spíš nezvládnutelně potupným okamžikem než satisfakcí za dávný smích tehdy jen průměrně úspěšných spolužáků, si frustrovaná zpěvačka během osmačtyřiceti hodin domluvila svatbu s nejzvrácenějším a nejproradnějším mužem, jakého kdy poznala – se Sethem Morganem. V té době se znali asi měsíc; prvně ji Morgan navštívil koncem července, kdy jí donesl objednanou dávku kokainu. Přestože se příliš často nevídali, Janis ho zbožňovala a chtěla ho mít pořád u sebe. Podle ní jediný problém v jejich vztahu spočíval v tom, že mu nemohla zabránit, aby se po společně strávených víkendech nevracel do San Franciska, ke své komunitě lidí na okraji společnosti. Byl tam i v době, kdy Janis v říjnu 1970 zemřela. Když se to Seth dozvěděl, požádal její kamarádku Peggy, aby se s ním vyspala, a pak si stěžoval, když byl odmítnut. Ostatně sám se o Janisině smrti vyjádřil jen jako o ‚nevhodně načasovaném výpadku.‘ Není divu, že Sunshine, jiná z Janisiných kamarádek, o něm v tisku prohlásila: „Nikdo ho neměl rád... Byl to odpornej hajzl.“

Po smrti Janis si Seth Morgan otevřel v San Francisku kino, kde uváděl zahraniční umělecké filmy v domnění, že přitáhne studenty z nedaleké Marin College, ale když tenhle záměr nevyšel, předělal ho na pornokino. I to zakrátko zkrachovalo a Morgan byl v roce 1977 odsouzen za ozbrojenou loupež, při níž připíchl své oběti dýkou ruku k podlaze. Ve vězení ve Vacavillu strávil tři roky a právě zde zahájil svoji literární činnost; v roce 1978 vyhrál celonárodní autorskou soutěž, kterou pro americké vězně organizuje P.E.N., a o pár let slavil úspěch se svým románem Našinec, který se nedávno dostal i na náš trh. Z velké části autobiografická kniha mohla těžko zachycovat jiný svět než ten, který Morgan tak důvěrně znal – svět šlapek, feťáků, dealerů, bezdomovců a podplacených policistů, žijících na jednom bulváru pod světlem neonového nápisu striptýzového baru U modrých tónů na straně jedné a džungle vachařů a kriminálníků na straně druhé. Oba světy, byť na první pohled tak rozdílné – jeden svobodný, pestrobarevný a poklidný, druhý stísněný, šedivý a nebezpečný – mají až příliš společného. V obou z nich má život jen velmi mizivou cenu, nikomu nelze věřit, protože za dávku bílého prášku nebo očka u policie se každý stává práskaček. Pokud se ovšem dřív neznelíbí všemocné mafii. Na vlastní kůži prožité zákony pouliční i vězeňské džungle umožnily Morganovi barvitě popsat ten zvláštní svět lidí na šikmé ploše, aniž by si pro větší efekt svého líčení musel cokoli vymýšlet. Jeho realistický styl, proložený autentickou mluvou od drsných slangových výrazů až po feťáckou a kriminálnickou hantýrku, je dostatečně vzrušujícím pohledem na panoptikum těch nejbizarnějších lidských existencí, kde není místo pro štěstí, lásku a happyendy a kde i relativně kladné postavy nedostávají žádnou šanci – pokusí-li se někdo o útěk přes vězeňský plot, pak...

„Dozorce McGee zvrátiil hlavu dozadu, smál se, sklopil pušku a do komory vložil nábojnici. Byl to zvláštní tupý zvuk jako zakašlání, který vypálil Šeptounovi do zad díru velkou jako talíř.“ Popis takovéto společnosti by s největší pravděpodobností byl zajímavý a čtivý i sám o sobě, Morganovi ale slouží jen jako prostředí k hlavnímu, lehce detektivnímu příběhu Joea Speakera, narkomana a pozdějšího vězně odsouzeného za loupežnou vraždu. A právě v tomhle příběhu je největší úskalí celého románu. Zatímco prostředí, kterými Speaker čtenáře provází, jsou výtečně popsanými apokalyptickými scenériemi zkrachovalých existencí, příběh samotný je jako vystřižený z laciného hollywoodského filmu, kde hlavní hrdina, třebaže udavač a zloděj, zákonitě musí projít všemi nástrahami a dospět k šťastnému konci. A jestli tam na něho čeká věrná žena (výjimečně může být dřívější prostitutkou) s dítětem, tím líp. Zlo (v tomto případě nelítostný gangster Klenůtek Mojžíš) je potrestáno, hrdina žije a usmívá se.

Možná, že i tenhle přehnaně pohádkový a poněkud bezradností působící románový konec obsahuje autobiografické prvky (ostatně život dokáže psát taky pěkně kýčovité scénáře), ale k předcházejícímu příběhu se hodí jako hořčice k melounu. Jako by se Morgan snažil na závěr celý děj trochu odlehčit, posunout z oblasti totálního zoufalství a bezvýchodnosti k optimističtější hranici, čímž důvěryhodnost a autentičnost prožitků v celém románu bohužel shazuje. A to ke své škodě – všichni ti zkrachovanci pak najednou působí jako výplod bujné fantazie čtenáře černé kroniky a neznat skutečné Morganovy životní příběhy, nebyl by problém nabýt přesvědčení, že autor knihu sepsal v útulném pokoji svého bytu někde na Manhattanu.

PS: 17. Října 1990 opilý a zfetovaný Seth Morgan přinutil svou zdráhající se přítelkyni, sedmatřicetiletou Diane (Suzy) Levinovou, aby se s ním projela na jeho Harley Davidsonu. O chvíli později narazilo přední kolo do dělícího pásu a Morgan vletěl šedesátikilometrovou rychlostí přímo po hlavě do sloupu na mostě. Ani Seth ani Suzy neměli přilby a oba byli okamžitě mrtví. Bylo to pouhý den poté, co byl zatčen za jízdu v podnapilosti...

ROSA LIKSOM: Prázdné cesty
(Volvox Globator, přeložil Vladimír Piskoř)

Finská spisovatelka Rosa Liksom měla nedávno navštívit pražský mezinárodní veletrh Svět knihy ‚97, zaměřený letos právě na Finsko, a při této příležitosti představit svoji první knihu, která se objevuje na našem trhu, povídkový výbor Prázdné cesty. Ačkoli RosaLiksom má na svém kontě i filmové a divadelní scénáře a jeden román, nejvíc se věnuje právě povídkám, které vyšly již v sedmi souborech; ze dvou z nich jsou sestaveny Prázdné cesty. Ovšem nakolik jde vždy zrovna o povídky v klasické formě, by mohlo být tématem dalekosáhlých úvah. ‚Povídky‘ Rosy Liksom jsou totiž častěji spíš jen několikařádkové črty, náznaky skutečných povídek a aforismy. Liksom vypráví převážně v ich-formě a její texty jsou jakoby zkrácenou verzí z pamětí velmi svérázných postaviček, mužů i žen, starších i mladých, vzdělaných i takřka negramotných, vždy ale nějak silně psychicky poznamenaných. Autorka se snaží tyhle typy oddělit a postihnout nejčastěji stylem jazyka, který nahradí i nejobšírnější popis a vcelku jasně a přesně vypovídá o postavení, věku i vzdělání vypravěče. A protože se Rosa víc než na intelektuální postavy zaměřuje jak na typy na šikmé ploše, tak i na docela obyčejné staré a opuštěné lidi nebo na svérázné obyvatele malých vesniček, ponechává jejich vyprávění v hovorové a slangové řeči, nezřídka se spoustou gramatických chyb. Rosa Liksom se nesnaží o nějak popisnější a obšírnější vyprávění, jejím účelem je vylíčit zajímavý příběh završený více či méně překvapivou pointou, což se jí taky ve většině případů daří. I tady si ale pohrává se širokou škálou řešení – od nečekaných vyústění, která jsou lehce morbidní nebo absurdní až po hrabalovsky poetická či zakončená vtipem z oblasti černého humoru. Zvlášť důmyslná pointa jedné povídky (autorka je ponechává bez názvu) spočívá v odhalení pohlaví pisatele, který se v celém textu dokáže vyjadřovat tak, aby jeho totožnost nebyla prozrazena použitím ženského nebo mužského rodu (zde je třeba ocenit především překladatele Vladimíra Piskoře – finština totiž u sloves nerozlišuje ženský a mužský rod a zachovat anonymitu pisatelova pohlaví až do poslední věty muselo dát pořádnou práci). Jen několikrát povídky působí dojmem nedotaženosti, jakoby Rosa jen zaznamenala prvotní ,nedopracovaný nápad, ve kterém nedává prostor ani pointě ani možnosti pořádně rozehrát dějovou, pocitovou nebo popisnou linii. To je ale pár výjimek, jinak Prázdné cesty působí jako pečlivě sestavený výbor. Každopádně je dobře, že se tahle kniha na náš trh dostala a po nedávném vydání novely Švihadlo dalšího Fina Juha Seppäläho v záplavě angloamerické literatury poukázala i na jiný literární svět, kde se v současnosti něco děje. Jen by to chtělo takových seznámení víc.

Rock & Pop, č. 6/97, červen 1997, Honza Dědek

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3396