Pohlednice potácivých lidí, kteří nedokáží obstát

Finská republika se ujala patronátu nad právě probíhajícím pražským mezinárodním veletrhem Svět knihy ´97, k němuž nakladatelství Volvox Globator načasovalo svazek Prázdné cesty letos devětatřicetileté Rosy Liksom (což je pseudonym; „liksom“ švédsky znamená „jako“).

Vladimír Piskoř knihu sestavil z vybraných čísel povidkových sbírek Zapomenutá chvíle (1986) a Ráj prázdných cest )1989). Vzniklo album bezradných existencí, na nichž se osud dopouští neodvolatelných schválností; těmhle lidem není dáno ani přáno. Na případnou přívětivost reagují s krajní nedůvěrou; díky, stačilo, říkají si. Potáciví hrdinové buď v monolozích vychrstnou prožívanou nicotnost i hrůzu (ironií je, že většinou naprosto bezelstně, s jistou pýchou, netušíce, kým vlastně jsou). Anebo prozaička podává lakonické zprávy o situacích, jež jsou ponuré tím, jak důkladně jsou všední a doléhající. Rosa Liksom tu není epikem, ale posluchačem a pozorovatelem, který si vystačí s několika odstavci či stránkami. Jako by se rozevřela opona a poté, co se odehraje scéna s atmosférou podobnou Kaurismäkiovým filmům, se zase zatáhla. Ovšem jakmile při podávání těchto rychlých svědectví autorka ustoupí od nezaujatosti (ale též soucitu) a nabude dojmu, že nad postavami má takovou převahu, že s nimi může „vtipkovat“ a předhazovat je čtenáři, zůstávají z textů pouhé grify.

„Nemáme sociální schopnosti. Přišli jsme z lesa a najednou jsme zpozorovali, že tady (ve městě) žijí lidé,“ tvrdí o Finech filozof Esa Saarinen; tento údiv lze objevit i u hrdinů Rosy Liksom. Náleží k nepřenosným rysům jejích próz stejně jako prorůstání přírodních cyklů ději. Krátké léto, při němž příroda šílí, šero, které nadlouho zatáhne krajinu, mrazy, jež lidi uvězní do místností a vztahů – to je samozřejmě typicky skandinávské dějiště, u Rosy Liksom ovšem nikdy pouhá dekorace, ale nikdy také hlavní hrdina. Po různých metropolích žijící autorka pocházející ze severu Finska, z Laponska, má přírodu v sobě, ale také od ní získává kosmopolitní odstup. To ji zřetelně odlišuje od moderního klasika finsky píšících Laponců Tima K. Mukky, jehož stěžejní dílo Země je hříšná píseň v nedávných letech dvakrát vyšlo i česky.

Kniha Prázdné cesty bohužel postrádá doslov, jenž by autorku uvedl do souvislostí; přitom by se minimálně dalo čerpat z Piskořova rozhovoru s Rosou Liksom zveřejněného v revue Světová literatura 1/1992 společně s ukázkami z Ráje prázdných cest a s poznámkou Markéty Hejkalové o současné finské literatuře. Dalším domácím zdrojem mohla být monotématická skandinávská „Světovka“ 4/1992 a některá jiná čísla této revue.

Rosa Liksom: Prázdné cesty. Vybral a přeložil Vladimír Piskoř. Volvox Globator, Praha 1997, 112 stran.

MF DNES, 09. 05. 1997, JOSEF CHUCHMA

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3728