Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 18. února 2016 - 19:09Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Lewis, Bernard: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď


Proč je mezi současnými muslimskými státy tak málo těch demokratických a plně fungujících?
Bernard Lewis: Kde se stala chyba? Vliv Západu na Střední východ a jeho následná odpověď. Přel. Ladislav Dlabal, Volvox Globator, Praha, 2016

Bývaly doby, kdy intelektuální život islámských společností představoval nesmírný příspěvek pro rozvoj tvořivých schopností a vědeckého poznání lidstva. V rozvíjení a zprostředkování různých odvětví vědy hráli obyvatelé středověkého Středního východu – křesťané, židé a především muslimové – významnou roli. Tito lidé zdědili starověkou moudrost pocházející z egyptské a babylonské říše. Přeložili a zachovali mnohé, co by se jinak z moudrosti a věd starých Peršanů a Řeků nenávratně ztratilo. Jejich iniciativa a otevřenost jim umožňovaly doplňovat mnohé nové prvky z věd a technických dovedností pocházejících z Indie a Číny. Přibližně koncem středověku však v tomto vývoji nastala převratná změna a dnes je pro mnoho lidí slovo „muslim“ synonymem pro barbarství, fanatismus či středověké tmářství. Proč k tomu došlo? Kde se stala chyba? To je námět stejnojmenné knihy britsko-amerického historika a politického komentátora Bernarda Lewise (*1916), která na začátku letošního roku vyšla ve druhém českém vydání.

Zatímco v Evropě došlo na počátku novověku k technologické revoluci a dalším změnám v intelektuální a materiální oblasti, v muslimském světě podle Lewise spělo v téže době nezávislé bádání ke konci a „věda byla převážně omezována na uctívání souboru odsouhlasených znalostí. Existovaly zde praktické novinky, například v Egyptě byly vynalezeny inkubátory a v Turecku objevena vakcinace proti neštovicím, tyto inovace však nebyly vnímány jako součást vědy, ale jako praktické pomůcky,“ o kterých se dnes navíc dozvídáme především od dobových západních cestovatelů. Svázanost společenskými pravidly a omezeními přitom byla z jistého hlediska v muslimských státech menší než v Evropě: „Islámská nauka se důrazně stavěla proti dědičným privilegiím všech forem. A třebaže toto původní rovnostářství bylo v mnoha ohledech upravováno a rozmělňováno, zůstávalo přesto dost silné, aby dokázalo zamezovat vznikání kněžských kast či aristokratických vrstev. I na začátku 19. století měl v islámských zemích nemajetný muž neurozeného původu lepší šanci na dosažení bohatství, moci a vysokého úřadu než v jakémkoli státě v křesťanské Evropě, včetně porevoluční Francie.“

Příkladem odlišné civilizační trajektorie, na kterou se obě oblasti v té době vydaly, je pro Lewise osud velké observatoře vybudované v roce 1577 v istanbulské Galatě. Ta vznikla z podnětu Taqího ad-Dína (1526–1585), významné postavy v muslimské historii věd a autora několika knih o astronomii, optice a mechanických hodinách. Tento muž byl v roce 1571 jmenován do úřadu vrchního astronoma (a astrologa) sultána Selima II. O několik let později přesvědčil nového sultána Murata III., aby mu povolil vybudovat observatoř, která by svým technickým vybavením a odborným osazenstvem byla srovnatelná s observatoří jeho slavného současníka, dánského astronoma Tychona Braheho. Zde však, jak říká autor, „veškerá podobnost končí“. Observatoř Braheho a výsledky, jichž zde dosáhl, otevřely cestu nesmírnému a novému rozvoji astronomické vědy. Naopak „observatoř Taqího ad-Dína byla na doporučení nejvyššího muftího a z rozkazu sultána srovnána se zemí oddílem janičárů. Tato observatoř měla v zemích islámu mnoho předchůdkyň, ale až do období nástupu modernizace neměla bohužel žádné následovnice.“

Lewis přitom neprovádí to, co komentátor Českého rozhlasu Jan Fingerland nazývá téměř „povinným rituálním pokáním za kolonialismus“, ale příčiny osudové „chyby“ hledá uvnitř daných islámských společností samotných. Ty podle autora nástup Evropy dlouho nebraly příliš na vědomí. Období intenzivní překladatelské činnosti, které v předešlých staletích přineslo do zorného pole muslimů i dalších arabských čtenářů řadu řeckých, perských a starosyrských děl, skončilo a nová evropská exaktní literatura jim byla takřka zcela neznámá. Až do konce 18. století byla na Středním východě přeložena jen jediná lékařská kniha – pojednání o syfilidě. Renesance, reformace i technologická revoluce se podle Lewise „šířily bez sebemenšího zájmu ze strany islámských zemí, kde stále ještě přežíval sklon odmítat obyvatele ze zemí za západní hranicí jako zaostalé a nevzdělané barbary, považované dokonce za mnohem méněcennější než kultivovanější nevěřící z východní Asie. Ti vlastnili alespoň užitečné dovednosti a prostředky, které mohli předávat. Evropané dlouho neměli ani jedno, ani druhé.“ Lewis dokonce otevřeně přiznává, že takové hodnocení po dlouhou dobu „odpovídalo skutečnému stavu“. Avšak v určité chvíli se stalo přežitým. Podceňování Evropy se odráželo i v tom, že muslimové sice cestovali do zemí ležících na jih a na východ od islámských říší, zato směrem za severozápadní hranici velmi málo. Zatímco „západní zajatci z Východu, kterým se podařilo uprchnout nebo byli vykoupeni, byli tvůrci rozsáhlého písemnictví, vyprávějícího o jejich dobrodružstvích, o zemích, které viděli, a o lidech, s nimiž se v tajemném Orientě setkali. Naopak zajatci ze Středního východu, kteří strávili určitou část života na Západě a podařilo se jim vrátit domů, byli většinou zamlklí a o jejich zkušenosti tu nepanoval žádný velký zájem, s výjimkou nemnoha dochovaných zpráv. Západní svět tak zůstával mnohem tajemnějším než Orient. Jestliže pak na straně Západu vyvolával Orient značnou zvědavost, opačně byl tento zájem pouze minimální. Tyto vzájemně odlišné pohledy se živě projevovaly v zájmu o jazyky druhé strany. Na evropských univerzitách i jiných místech se studium východních jazyků intenzivně rozvíjelo díky vědcům, kteří se začali nazývat orientalisty obdobně podle vzoru helénistů a latinistů. Až do poměrně nedávné doby nebyly v Orientě žádní odborníci zabývající se západní kulturou.“ Ani tam nebyla rozšířena znalost evropských jazyků. V zemích východního Středomoří byla rozšířenější pouze italština, která proto sloužila jako komunikační prostředek mezi Východem a Západem. Avšak i znalost tohoto jazyka se podle Lewise „týkala hlavně východních křesťanů a židů a jen vzácně, pokud vůbec, muslimů“. Někteří muslimové nicméně Evropu přesto navštívili. Lewis barvitě a šťavnatě referuje o jejich zážitcích, zvláště o překvapení až šoku, kterou u nich vyvolávaly výdobytky evropské vědy a hudba. A v neposlední řadě místní ženy. Muslimští návštěvníci prý s úžasem a často i s hrůzou vyprávěli o údajné necudnosti a „svéhlavosti západních žen, o neuvěřitelné svobodě a nesmyslné úctě, která se jim zde prokazuje, a o nedostatku mužné žárlivosti evropských mužů, čelících nemravnosti a promiskuitě, v nichž si jejich ženy libovaly“. Mimochodem totéž si zřejmě dodnes četní Arabové (a další obyvatelé třetího světa) myslí o evropských (a amerických) ženách, z čehož pramenily i odsouzeníhodné excesy v mnoha německých městech o loňském silvestru.

Jako další hendikep muslimů uvádí Lewis jejich opovrhování nevěřícími a především přezírání tradičních zaměstnání nemuslimů. Určité profese a povolání byly pokládány za židovské, řecké či arménské, a proto natolik nedůstojné, aby o ně muslimové či Turci usilovali. Možná z těchto důvodů byla většina státem financovaných hospodářských iniciativ neúspěšná, zatímco menšiny a jejich zahraniční sponzoři ve stále větší míře kontrolovali hospodářství. Změnu poměrů autor plasticky ilustruje na konkrétním příkladu, šálku kávy: „Káva původně pocházela z Etiopie, poté se začala pěstovat na obou březích Rudého moře a přes Arábii a Egypt se dostala do Sýrie i do Turecka, odkud se vyvážela do Evropy. Cukr pocházel z Persie a Indie. Po dlouhou dobu se káva i cukr dovážely do Evropy přes Střední východ anebo ze Středního východu. Později však koloniální mocnosti objevily, že by mohly kávu i cukr pěstovat hojněji i levněji ve svých nových koloniích. To se jim podařilo tak důkladně a natolik úspěšně, že začaly kávu i cukr vyvážet na osmanské území. Pokud se na konci 18. století nějaký Turek či Arab uchýlil ke své tradiční slabosti, šálku slazené kávy, se vší pravděpodobností pocházela z nizozemské Jávy či španělské Ameriky a cukr z britské či francouzské Západní Indie, pouze vroucí voda zůstala místní. V 19. a na začátku 20. století však i toto přestalo být pravdou, protože evropské koncesionářské společnosti přebíraly ve městech na Středním východě zásobování vodou i plynem.“

Autor ve stručnosti mapuje i způsoby, kterými se jednotlivé arabské země pokoušely modernizovat či alespoň přijmout některé vnější znaky úspěšnějšího Západu. Poukazuje přitom na některé paradoxy. Například na to, že zákonem garantované zrovnoprávnění žen dosáhlo v dané oblasti „nejvyšší úrovně v Iráku a v bývalém Jižním Jemenu, v zemích s nechvalně proslulými represivními režimy“. Nebo přibližuje svéráznou selekci (či dokonce cenzuru), jíž jsou jednotlivé prvky naší kultury během svého transferu na Východ vystaveny a ne všechny projdou: „V současnosti přijali ozbrojené síly, státní úředníci a značná část městské mužské populace (Středního východu) oblečení západního stylu. Dokonce i diplomaté z Íránské islámské republiky nosí západní obleky, jejichž součástí není jen vázanka, což symbolizuje odmítnutí západní kultury a jejích symbolů. Z nějakého důvodu přisuzují vázance symbolický význam, snad proto, že vzdáleně připomíná tvar kříže.“

I když je Lewis mnohými arabskými autory, jako je Edward Said, za svoje texty napadán, a je dokonce hanlivě označován za „sionistického orientalistu“, rozhodně jej nemůžeme považovat za autora protiarabsky či protimuslimsky zaujatého. Snaží se o spravedlivý přístup. Osudy daných států obývaných muslimy nevidí nijak fatalisticky, jejich občanům nepřičítá nějaké nezměnitelné charakterové vlastnosti, geneticky danou méněcennost ani fanatismus. Věří, že pokud se „zbaví pocitů křivdy a nedobrovolné oběti, urovnají své spory a spojí svůj talent, energii a zdroje ve společné tvůrčí úsilí, mohou pak znovu v moderním období učinit Střední východ významným civilizačním centrem, stejně jako tomu bylo už ve starověku a středověku. Taková volba je prozatím v jejich rukou.“ Dokonce právě on byl podle Martina Hály jedním z těch, kteří po 11. září 2001 přesvědčil vůdčí americké politiky o tom, že demokracie v Iráku je v zásadě možná (těžko ovšem předpokládat, jestli s ním byly konzultovány i konkrétní kroky obnovy země, která byla všechno, jen ne úspěšná, takže k demokracii má dnešní Irák nepochybně stále velmi daleko). Lewis si přitom váží úspěchů, kterých na cestě modernizace dosáhlo Turecko. Byl dokonce souzen za to, že kvůli svému obdivu k Ankaře popírá genocidu Arménů prováděnou právě Turky. To ovšem podle Fingerlanda není zcela oprávněné: Lewis jistě nepopíral historickou realitu masových vražd arménského obyvatelstva, tvrdil jen to, že ony skutky není možné automaticky považovat za genocidu.

Nové vydání této knihy, jejíž první edice byla vyprodána již před mnoha lety, vítáme. I když je škoda, že se český překlad více nedrží pravidel českého pravopisu, zvláště v oblasti shody přísudku s podmětem. Lewis v ní střídá příběhy konkrétních vynálezů a cestovatelů, etymologické exkurzy vysvětlující na jednotlivých pojmech a jejich sémantických proměnách odlišnosti mentalit a obecné sociologické a kulturologické úvahy. Třeba o evropském principu polyfonie a jeho významu v hudbě a přeneseně i v zde zdejší politické kultuře. Jeho kniha je psána srozumitelně a poutavě. Může výborně sloužit jak k narušení četných místních nesmyslných protimuslimských předsudků, tak i k pochopení stejně tak nepravdivých stereotypů o našem kontinentu, s nimiž k nám dnes přicházejí vyznavači Alláhovi. Pro rozvoj vzájemného porozumění je každopádně záhodno, aby tato publikace byla pozorně studována stejně tak v Evropě jako na Blízkém východě.

www.iliteratura.cz, 17. 2. 2016, Jan Lukavec

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 899