Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 29. ledna 2016 - 17:03Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Roztříštěná mozaika bez spárovací hmoty


Představte si, že existuje bar, kde lidé prahnou více po smysluplném životě než po smyslném drinku. Bar, kde Vám majitel jménem Maurizio ukáže na mapě místo, které musíte kdykoli v budoucnu navštívit. Jedinou podmínkou je, že až svou misi splníte, vrátíte se a povyprávíte mu, co jste se na cestě dozvěděl. Takovým místem je kavárna U Lososa, kde příběh hlavní postavy Handersona začíná a kde také končí. Po čtyřiceti letech putování po světě se vrací na „místo činu“, aby splnil svůj slib a vypověděl přítomným posluchačům, co na své netypické pouti zažil. Netypické proto, že neputoval po velkých městech ani v divočině, ale po všemožných zapadlých barech a kavárnách.

Jak se můžeme dočíst na obálce knihy, jsou Neviditelné bary básníka, textaře a zpěváka Luciena Zella jeho prvním románem, nepokrytě inspirovaným Neviditelnými městy Itala Calvina, jak ostatně sám autor uvedl v rozhovoru pro Artikl.org. A podobně jako je tomu u Calvina, ani Zell neklade své fantazii žádné hranice, a tak se ocitáme např. v baru U Viana, kde se razí pravidlo „co zahrajete, to si vypijete“ a kde se v duchu Pěny dní nachází „pianocktail“, který vám dle vašich hudebních schopností namíchá patřičný drink. Avšak v momentě, kdy byl pianocktail seřízen tak aby reagoval na mluvené slovo a hudební soutěže vystřídaly soutěže poetické, došlo v důsledku otravy špatně namíchaných koktejlů vlivem špatné poezie k zániku baru. A podobných (dů)vtipných barů s jejich neméně (dů)vtipným koncem lze zde najít desítky – např. Morfeus, kam si lidé chodí pro vydatný spánek, přičemž nápoje zde podávané vyvolávají u zákazníků noční můry, po nichž přichází katarze, nebo bar In vino veritas, kde probíhají soudní líčení pod vlivem alkoholu apod. Po několika stránkách je však zřejmé, že o románu zde nemůže být řeč. Postava Hendersona se nijak nevyvíjí, neprochází ani žádnou iniciací, ačkoli zkušenosti, které na svých cestách získává, a příhody, které prožívá, k tomu vyloženě vybízejí.

Rámcový příběh, jímž jsou Neviditelné bary uvozeny, tedy návrat Hendersona do kavárny U Lososa, zde nefunguje, jednotlivé vzpomínky nespojuje, natož aby je udržel jako celek - a tedy román. Čtenář se sice spolu s hrdinou dostává do zajímavých podniků, poznává různá moudra ze všech koutů světa a setkává se třeba s Kenem Keseym či Charliem Bukowskim, ale postava Hendersona zůstává vždy upozaděna – není aktérem popisovaných situací, spíš jen pozorovatelem, neznáme ani jeho myšlenky a vstupů „ze současnosti“, kdy se Henderson projevuje nejvíc, je poskrovnu. Čtenář tak nemá příležitost navázat s hlavní postavou užší vztah, vlastně ji téměř nepozná, o její motivaci k putování o barech se dozví v podstatě jen z „meziřečí“ („Mým věrným průvodcem se stala nuda, ano, nuda. Nuda je přítel, spojenec všech průzkumníků a umělců. Ti, kdo se nikdy nenudí, se nikdy neotevřou něčemu novému. A jelikož jsem byl odjakživa silně alergický na svá svévolná pravidla, vždycky jsem se pokoušel dostat někam, kde bych se mohl pohupovat na hladině zvídavosti a kde bych netrčel v pasti lhostejného sebeuspokojení. Vždy mě zajímalo, co je normální a proč mi normálnost připadá tak zvláštní.“), přitom na rozsahu téměř čtyřech stech stran je k tomu jistě dostatečný prostor. Neviditelné bary zkrátka trpí absencí plynoucího příběhu, jenž by jednotlivé epizody ucelil v podobu románu, jedná se spíše o mozaiku více či méně ztřeštěných epizod. V důsledku čehož ani závěrečné vyústění Hendersonova příběhu nezazní v plné síle, kterou v sobě jeho setkání s Lee Armstrongem má. Ostatně – jak se kniha plná životních pravd (od Šalamounova „i toto pomine,“ až po buddhistického mnicha, který na otázku, jak zvládá sexuální abstinenci, vtipně odpoví: „A proč by mi mělo chybět šoustání, když celý den nevycházím z orgasmu?“) snaží čtenáři sdělit – nic není náhoda a každá cesta má svůj cíl.

Neviditelné bary vskutku mají ambice stát se knihou, která pozmění vnímání všedních záležitostí a nabourá dosavadní způsob myšlení, což se do jisté míry Lucienovi Zellovi daří. Jen je jich příliš a po čase přichází jistá únava. Čím se kniha liší, je její jazyk. Lucien Zell v sobě básníka nezapře, a tak se knihu snaží vystavět na poetických obratech a slovních hříčkách, čímž si nemalou pochvalu zaslouží překladatelka Radka Knotková, které se podařilo vytvořit hravý jazyk i v českém překladu (např. hlavní chodové v jídelním lístku, název baru Ostravadný apod.). Ačkoli by možná jednotlivé obrazy nevynikaly na poli básnickém („Mé srdce je jako vlak, který jsem právě propásl.“), prozaický text je jimi ozvláštněn a i přes jistou banálnost jim nelze upřít originalitu („Vůbec neškodilo, že voněla úplně stejně, jako Tádž Mahal vypadá za úsvitu.“).

Jak tedy shrnout rozporuplné dojmy z knihy? Na jednu stranu si velice cením nápadu na existenci kavárny, kde najdete nový směr životní cesty. Na druhou stranu s nemůžu ubránit jistému zklamání, že místo avizovaného románu představují Neviditelné bary spíš (již zmíněnou) roztříštěnou mozaiku epizod z fantaskních barů bez dostatečné spárovací hmoty, která by dokázala udržet čtenářovu pozornost, takže katarze se nekoná, ačkoliv Hendersonovo putování světem k ní má pěkně našlápnuto. Zůstává jen příjemná četba pro nenáročné čtenáře, kteří nečekají nic víc než hru fantazie a několik životních pravd, k nimž se mohou časem kdykoli vracet, aniž by museli následovat chronologii příběhu.

Lucien Zell: Neviditelné bary. Přel. Radka Knotková. Volvox Globator, Praha 2014

Protimluv Revue pro kulturu, 1. 2. 2015, Karin Jamnitzká

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 790