Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 13. ledna 2016 - 18:16Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Sten Nadolny: Bůh drzosti Hermés


Prozatím poslední román německého spisovatele Stena Nadolnyho BŮH DRZOSTI HERMÉS je potměšilou pohádkou i groteskou, jež se s notnou dávkou ironie bere ne mušku soumrak civilizace. Oprašuje mýtus nesmrtelnosti antických bohů: tvrdí, že někteří z nich žijí mezi námi dodnes. Knihu vydává nakladatelství Volvox Globator v Praze.

 

Cesta k trpícím
Hermés věděl, že v prvním návalu lehkomyslnosti po svém propuštění udělal velké chyby. Jeho slabá božská morálka se scvrkla do navenek komického, vnitřně však víc než ubohého uspořádání, a z pouhého znechucení a choutek ničit obhajoval pustou nemorálnost, což mu poskytovalo jen částečné uspokojení a božského v sobě neměl nic.

Ve světě lidí se psal rok 1993. Bylo to 2190 let po jeho připoutání ke skále na Paléa Kaiméni a druhý rok jeho osvobození. On sám měl pocit, že musí začít od začátku, jako po narození v jeskyni na Kylléně, dokonce ještě předtím, kdy byl pouhý úd v družině Velké bohyně a nanejvýš myšlenka k mužskému božství.

Ale co jsou to chyby? Od pradávna věděl: podaří-li se pravidla hry obrátit, může se z chyby ještě stát vítězství. Byla to jeho specialita, překroutit všechno ve smyslu, který mu vyhovuje. A celkově byl teď veselejší a důvěřivější než jako duch doby v televizi. Ano, jméno Hermés utrpělo a jeho televizní pořady, teď už zcela bohem opuštěné, k tomu bohužel stále přispívaly.

Ale měl naději: znal teď svět a svého protivníka Héfaista. Zadruhé ovládal jako bůh soumraku umění stát se neviditelný, byl mistr účelného, lstivého sebezmenšení. Rok žil v přestrojení v malém městě jako příručí v knihkupectví a sloužil tříprsaté bohyni četby – její symbol vyčníval nad vstupem do krámu z ulice, poznal v ní někdejší Velkou bohyni. Protože si nemusel brát ke čtení žádnou knihu z police, nýbrž se jen hůlkou dotkl jejich hřbetů, věděl téměř všechno, co se bylo možné z knih naučit, s výjimkou héfaistovské matematiky, k níž měl odpor stejně jako dřív. Poté co hrál určitou dobu ducha doby, ho teď zajímaly knihy, v nichž byl popisován pravý opak – a vůbec to nebyly knihy, jež by šly nejméně na odbyt. Jednou, myslel si, budu skutečně duchem doby – určím jej já sám, ne ve smyslu Héfaistova řízení médií! Potom už nebude drzost bezbožná, nebude to jen špína, bídáctví, zločin, úskok, zpustlost jako dosud, nýbrž ji budu sám provázet, bude pramenem radosti a poznání, dokonce štěstí. Ne že by mě lidé až tak zajímali (s výjimkou krásných žen), ale rozhodně nechci, aby byl Hermés podceňován a považován za vyřízeného.

Héfaistos se samozřejmě pokusil zůstat mu na stopě a berli, i klobouk a sandály mu opět vzít. Ale i on udělal chybu: zasvětil ho do své metody. Hermés se každému kovu vyhýbal, měl s sebou někdy dokonce elektronický detektor, aby rychle zjistil, odkud mu hrozí odposlouchávání – samozřejmě se pak sám musel od přístroje vzdálit. Mimoto zjistil, že snad všichni, kdo v této zemi prodávají želé a huspeninu, jsou Héfaistovi informátoři, a že každá potrava z kolen a kloubů je výjimečně dobře chráněna proti krádeži. Ale co to bylo platné proti neviditelnému Hermovi, který mohl nadto ještě létat? Samozřejmě nechal kovářský bůh přísně hlídat bohy i duchy předpokládaje, že je bude Hermés vyhledávat. V tom ho ale podcenil, s několika nesmrtelnými Hermés přece jen mluvil. Till Eulenspiegel například věděl, proč má THÉNA V Aténách zákaz opustit město: protože se Héfaistovi nepodařilo zkrotit jejího ducha. Byla stejně jako on bohyní vynálezů a řemesla, mimoto jí nebylo možné ničím kompromitovat ani vydírat, mohl ji pouze izolovat. A v Yorkshire mu jeden skopec, v němž se skrýval Robin Hood, pověděl, co obsahovala poslední delfská věštba: že se situace ve světě zhorší, spojí-li se Apollón a Hermés ke společné věci. „Zhorší? A pro koho?“ zeptal se Hermés.

Jednu chvíli se pokoušel získat na svou stranu děti, neboť ty byly rození hermetikové: byly nevypočitatelné, předpojaté, měly oči stále dokořán. Hořely zvědavostí a nestyděly se za to. Bohužel později tyto dobré vlastnosti ztratily, měly ještě příliš málo rozumu, jež by jim mohl pomoci vzít je s sebou do období dospělosti. Hermovi se sice podařilo zbavit je závislosti, ve škole rády opisovaly nebo nechaly opisovat, sem tam dokázaly něco štípnout, nechaly se však také, hermeticky rozpustile, od ostatních okrást. Učily se tak životní hře nevzrušivého dávání a braní, pod tlakem škrobené korektnosti to však opět zapomínaly a buď se pak příliš přizpůsobily, nebo naopak neznaly mezí.

V každém případě se mohl do dětí dobře schovat, neměly na sobě téměř žádný kov, snad jen když právě nosily rovnátka na zuby. Musel j ovšem přesvědčit, aby odmítaly chodit v džínách, a to kvůli nýtkům, které byly dobře slyšet. Jednoduchá ěc, seděl přece v jejich mozku a mohl tak vytvořit iluzi, že je džíny nesnesitelně škrábou. Malou Margret v Londýně naučil „Baladu o Villonovi a tlusté Margot“ v bezchybné francouzštině, kterou se sama nikde učit nemohla. Žila ve velkém domě nedaleko parku a měla vznešené výjimečně stydlivé rodiče. Když přednášela refrén „... v bordelu, kde jsme jako doma“, měla u všech, kdo uměli francouzsky veliký úspěch. Samozřejmě ji brzy odvedli do televize. Héfaistos pojal podezření a nechal ji prošetřit, aby svého odpůrce polapil.

Hermés měl zvláštní potíže najít lidi svého druhu. To bylo tak: tito lidé měli sice důležité vlastnosti jako zvědavost, intuitivní jistotu zásahu, odvahu a k tomu i chuť změnit sebe i jiné. Ale společnost je neuznávala. Jen zřídka to byli úředníci, inženýři a obchodníci, pohybovali se světem jako blouzniví zpěváci, spisovatelé, lyžaři, prostitutky, návrháři a podvodníci. To ještě nebylo nejhorší: aktivní zvědavost, označená systémem za „nestydatost“ nebo „obtěžování třetích“ a tudíž zapovězená, se začínala skutečně klonit k brutalitě, protože byla tak dlouho bohy opuštěná. Příliš často byli hermetici alkoholizovaní a násilničtí, byla jich plná vězení. Sem tam se jim zdařila chaotická revoluce, ba spíše se jim nezdařila, uvedli ji sami v chaos.Napáchali mnoho zla, zaneřádili svět válkou, Hermovi pomalu docházelo, že Héfaistovi mohou být pro jeho plány právě bohem opuštění hermetici zvlášť vítaní. Koneckonců byl odkázán na určitou míru ničení, aby mohl dál vyrábět.

Hermés se v dřívějších dobách, stejně jako ostatní bohové, držel bohatých a šťastných lidí, a mnohé vhodné jednotlivce učinil sám bohatými a šťastnými, protože pak o něm věděli, byli mu vděční a modlili se k němu. Teď si všiml, že se téměř všechno změnilo. Zbohatl-li dnes někdo, tak bez božského přičinění a jen díky systému. Nebyl však potom zpravidla šťastný, nýbrž jen vypočítavý a nevrlý. Takže v takzvané elitě Hermés své lidi nemohl ani najít, ani umístit. Tam, kde je našel, převládala však příliš velká chuť k slepé destrukci.

V hlavě jednoho nadaného čtrnáctiletého chlapce, jemuž právě pomohl se hrou na kytaru, se náhle ocitl mezi hordou těžce opilých, vřískajících výrostků, chystajících se v noci zapálit dům cizinců tmavé pleti. Tvrdili, že to bude legrace, současně však věřili, že jednají v jakémsi rámci něčeho nebo podle nějakého nařízení. Definovali se, pokud jim to chlast dovolil, jako političtí – přesnější pojmy nalézt možné nebylo.

 

Stan NADOLNY je současný německý spisovatel, člen Bavorské akademie krásných umění, žijící v Berlíně. Narodil se 29. července 1942 v Zehdenicku na řece Hael jako syn spisovatelského páru Isabelly a Burkharda Nadolných. Vrostl v Horním Bavorsku, studoval historii v Göttingenu, Tübingenu a Berlíně, absolvoval prací o výmarské republice. Roku 1990 přednášel moderní poetiku na univerzitě v Mnichově. Obdržel řadu literárních cen. Z jeho tvorby jmenujme romány Netzkarte (Síťová jízdenka, 1981), Die Entdeckung der Langsamkeit (Objevení pomalosti, 1983), Selim oder Die Gabe der Rede (Selim, aneb dar řeči, 1990), Das Erzählen und die guten Absichten (Vyprávění a dobré úmysly, 1990), Ein Gott der Frechheit (Bůh drzosti Hermés, 1994).

Lidové noviny, 22. 2. 1997, jmf

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 795