Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 10. září 2015 - 18:10Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

MEDVÍDEK PÚ


MEDVÍDEK PÚ
BENJAMIN HOFF
Jmelí ve Stokorcovém lese

Jubilejní 15. svazek řady Na cestě, jež už svým kerouakovským emblémem signalizuje zájem stopovat kulty v poválečné americké literatuře, vyčlenilo nakladatelství Volvox Globator pro traktát hudebníka, fotografa a teoretika bojových umění Benjamina Hoffa Pú a tao (1982; v originále jako The Tao of Pooh, tedy spíše „Púovo tao“, anebo asi nejblíže „Tao o Púovi“). Filosofující próza, svým ustrojením a vyzněním přesně zapadající do osiček kultovních amerických pnutí sedmdesátých a osmdesátých let, snažících se vykompenzovat neúspěšné kolektivní hnutí „kontrakultury“ individuálním formováním takzvaného pozitivního vědomí existence, se pokouší popsat energii esenciálního textu světové literatury pro děti a mládež dvacátého století – pohádkových novel Medvídek Pú (1926) a Púovo zátiší (1928), které anglický dramatik a žurnalista Alan Alexander Milne (1882 – 1956) pořizoval původně pro svého malého synátora Kryštůfka Robina a které česky vycházely vždy souborně pod titulem prvé z nich (jen v albatrosu celkem devětkrát).

Hoffův pokus byl vzhledem k nebetyčné popularitě předlohy rovněž patřičně zbožněn – autor proto ještě o deset let později přichází s traktátem Prasátkovo H – a inspiroval řadu dalších knih – nápodobců, jichž je prý podle nejnovějších informací z říjnového frankfurtského veletrhu čtrnáct. Evidentně tu jde o klasický příběh metatextu, jenž byl naroubován na jádro a jenž nyní coby vrstva prvního řádu obrůstá dalšími slupkami jako cibule - společně s britským literárním sociologem Jamesem Sutherlandem vidíme názornou ukázku toho, že základní vlastností (kultovního) bestselleru je jeho bytnění tíhnutím k nedořečenosti, k devalvaci původního sdělení. Pokusíme se nyní ukázat, že oním parazitem, oním jmelím a kokoticí, jež napadly zoomorfní lidské panoptikum Milneova Stokorcového lesa, nejsou jen tyto dodatečné satelity, ale už sám metatext Hoffův.

Vyjasněme si nejdřív, že bych neměl zhola nic proti tomu, aby byl ten nesmírný medvědí ohodář Pú, „šťastný a klidný za všech okolností“, kladen do souvislosti s filosofií Tao-te-ťingu a upínán do svěráku východoasijských myšlenkových systémů, v němž americké kulty odjakživa hledají spásu před masochismem západní civilizace. Ostatně, vždyť „Michal Pú, Přítel Prasátkův, Soudruh Králíčkův, Objevitel Severní Točny, Ijáčkův Utěšitel a Nálezce Ocasu“ není ani tak majetkem Christophera Robina Milnea a dalších dětí různé barvy pleti, jako majetkem adolescentů a vnímavých dospělých (nevěřící odkazuji na Tolkienovu studii O pohádkách a drze i na svůj starší text Jak jsem ilustroval Medvídka Pú, otištěný v revui Zlatý máj 3/1993). Avšak Hoffův problém tkví v tom, jak je tam Pú kladen a jak je tam napojován: na krátkém prostoru 90 stran předvádí s taoismem bohužel – co jiného – podobnou ekvilibristiku, jakou vyžongloval vulgární marxismus s učením Karla Marxe či jeho kultovní souputník a krajan Robert Maynard Pirsig se zenbuddhismem, když rekognoskoval lidskou areté v próze Zen a umění údržby motocyklu (1974; letos vydal rovněž Volvox Globator). Pirsig se i Hoff v jedné literární éře dvakrát předvedli, jak někdy mohou fungovat americké literární kult: v tomto procesu neúčinkuje někdy první, adorační, fascinativní a mělká fáze jen na straně čtenáře a konzumenta, ale i na straně autora a osnovatele.

Kdyby tao nebylo Hoffem zjednodušováno, vulgarizováno, pak by každá stránka jeho knihy Pú a tao měla nabýt formy „cesty, kterou nelze nikdy popsat slovy“, „nepopsané desky“, mít v sobě zkrátka napětí pchu, pro něž má náš komunikační okruh přibližný substituent tabula rasa. A pak by tedy měla vypadat takto:

 

 

 

Jelikož existuje nespočet cest, jak Púa na tao napojit, přičemž pchu je vyjádřením tohoto nekonečna. Snadno nahlédneme, že svobodomyslné tao samo se dosti vzpírá přenášet informace orálně-verbální nebo ideografickou cestou a tak už prvotní autorský záměr napojit nějaký text na tao a vydat o tom další text dosti drhne; v knize toho totiž neschováš tolik jako ve výuce kung-fu milý Hoffe. (Tato má recenze, aby bylo jasno, však v sobě napětí pchu mít nemusí, neboť neskrývá svůj západocivilizační charakter a neboť jen komentuje některé Hoffovy nesrovnalosti s Mistry – koneckonců, někdo to udělat musí, Hoffa pudily jiné nutnosti ...)

Teď to hlavní: způsob, jakým autor navzdory tomuto úhlavnímu napojovacímu zádrhelu Púa a tao kontaktuje, ono jmelí, které obrostlo Stokorcový les, není vůbec taoistické, ale metodicky západocivilizační, učenostní, chytrácké, konfuzní. Má tedy přesně ty chyby, jaké autor vytýká chování euroamerického člověka, jeho vdě a filosofii a jaké má za zlé i Púově sousedce Sově a čínskému mysliteli Konfuciovi. Hoff – vykazující podobné vlastnosti pseudovědeckého argumentu v podobě falešného připodobňování, nesmyslného komparování a vykutávání něčeho z ničeho, jakým se ve svých prózách chechtá třeba David Lodge – například už prologovou pasáž knihy přizdobí autorským textem, který graficky vypadá jako citace (ačkoli Milneova kniha ji neobsahuje) a z něhož vyvozuje důvod, proč si o relaci Pú – tao vůbec povídat. Dalším příkladem je přemítání nad chimérou Hnetubuda (připomeňme, že ji u Milnea vytvořil na dveřích Kryštůfek Robin, když pravidelně odcházel do školy): Hoff, který zřejmě vůbec nepochopil pohádkovost tohoto pojmu, ho využívá ke kritice poživačného a nekomunikativního (euro-)amerického způsobu života. Tedy spíše jeho vlastní snahy, přání a touhy napojit text na ozdravné kultovní proudy osmdesátých let než na vlastní tao ho vedou při formulaci tohoto traktátu.

K tomu, že Hoffa by mohl začít podezírat i pozorný čtenář kontrolující předlohu s metatextem, svádí i nepříliš přesvědčivá výbava titulu: absence překladatelsko-edičního aparátu. Pomineme-li skutečnosti, že navzdory hojným citacím z české verze Medvídka Pú z pera Aloyse a Hany Skoumalových není o tomto kongeniálním převodu v tiráži ani slovo (což by při použitém množství ukázek byla alespoň slušnost) a že tiráž neinformuje ani o užití původních anglických ilustrací Ernsta L. Sheparda (náš čtenář si Púa fixoval s kresbami Jaromíra Zápala), nenamáhala se překladatelka metatextu Lucie Cronin-Kliková ani podčáríkově nebo hvězdičkovitě naznačit, že některé Púovy veršovánky převedla jinak než Skoumalovi. Disproporce mezi jejím řešením (Croninová-Kliková, str. 28) a původním překladem (Skoumalovi, str. 45 z albatrosího 8. vydání) může nebohého púofila bez anglické předlohy naplnit beznadějí, že Hoffova argumentační imaginace postrádá jakékoli břehy.

Přes tento dvojí druh nekorektnosti jsmem rád, že Hoffův traktát vyšel, byť nad ním nejásám. Snad mi rozumíte: ukazuje totiž, na jaké nožičky se občas stoly literárních kultů stavějí, a potvrzuje, že nápady něco na něco parazitně naroubovat jsou nápady pošetilců, stejně jako je pošetilý v tom všem nevinný Pú, včerejší, dnešní i zítřejší.

Benjamin Hoff: Pú a tao (s ilustracemi E. L. Sheparda; překlad Lucie Cronin-Kliková; Volvox Globator, Praha 1996)

Labyrint, listopad 1996, Petr Matoušek

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1040