Fichard E. Schultes, Albert Hofmann: ROSTLINY BOHŮ, JEJICH POSVÁTNÁ, LĚČEBNÁ A HALUCINOGENNÍ MOC

Fichard E. Schultes, Albert Hofmann
ROSTLINY BOHŮ, JEJICH POSVÁTNÁ, LĚČEBNÁ A HALUCINOGENNÍ MOC
(Praha, Volvox Globator a Maťa 1996, 192 str.)

Atlasy rostlin bývají ryze deskriptivní s kresbami, které lahodily stoupencům socialistického realismu. Tím mileji zájemce překvapí celková koncepce a nádherná grafická úprava etnobotanické publikace, která je dílem týmu, jehož členkou byla u nás známá Joan Halifaxová.

Farmakologovi Hofmannovi byl za objev nejmocnější psychotropní látky z alkaloidu námele, LSD-dietylamidu kyseliny lysergové udělen doktorát přírodních věd honoris causa. Vyzkoušel ji na sobě, takže měl zkušenost s jejími vlastnostmi katalyzátoru či spouštěče: LSD totiž otevírá brány, jak to poeticky označil spisovatel Aldous Huxley, vnímání dosud neznámých dimenzí či prostorovostí mysli.

Zájem o psychotropní látky je velký a tak se vynálezce LSD spojil s botanikem z Harvardu, aby vyhověli společenské objednávce.

Od pradávna rostliny byly pro člověka životně důležité: byly pro něj potravou, léčebnými prostředky i nástroji ke komunikace s nadsvětskou oblastí, sídlem bohů. Magické rostliny byly v předindustriálních a kmenových společenstvích vždy považovány za posvátné. Naproti tomu postindustriální konzumní společnost si jejich význam uvědomuje sotva 30 let.

V kapitole „Rostlinná říše“ (s. 16-19) se dovídáme, že botanikové, kteří se specializují na průzkum deštných pralesů, odhadují počet rostlinných druhů na 700 000 druhů. Z nich pouze 150 druhů se farmakologicky využívá pro psychotropní vlastnosti. Nejvíc magických rostlin je v Jižní a Střední Americe a dále v Africe. „Přehled rostlin a jejich popis“ (s. 32-60) je abecední a má 91 položek. Autoři se výlučně soustřeďují na domorodé kultury, které tyto magické rostliny považují za dar bohů či jejich ztělesnění jako např. sómy Rgvédy. Manipulace s posvátnými rostlinami byla vesměs omezena na šamany a jejich žáky, případně na část mužské populace. Ženám bývaly odepřeny, aby jejich toxicita neohrozila jejich plodnost. Nepodávají se dětem: výjimkou je Indiánský kmen Jivaro.

„Celkový přehled používaných magických rostlin“ (s. 65-80) symboly diferencuje xerofyty a sukulenty, liány, popínavé rostliny, trávy a ostřice, byliny, liliovité rostliny, houby, orchideje, keře, stromy a vodní rostliny. Z 81 magických rostlin autoři samostatně pojednávají o čtrnácti. Vylisovanou šťávu z muchomůrky červené u sibiřských kmenů vytlačil až ruský národní nápoj – vodka. Lilkovité rostliny rulík, blín a mandragoru používaly středověké vědmy a čarodějnice. Tři druhy konopí používali kočovní Skythové, v Íránu, Indii a Číně.

Do r. 1937 bylo konopí na seznamu amerických úředně povolených léčiv. Časem bylo jeho používání kriminalizováno. Zákonodárci a policejní kruhy je považují za sociální, zdravotní a morální nebezpečí, kdežto „druhá skupina zastává názor, že jde o neškodnou zábavu, jež by měla být legalizována“ (s. 101). Paličkovice Claviceps paspali se používalo v starořeckých eleusinských mystériích k vyvolání extáze. Zprávy o masových otravách námelem z žitné mouky se dochovaly ze středověku. O třídění žita a námele se zasloužil lékař a botanik Dodart, který r. 1976 o tom informoval Francouzskou akademii. Durman má rituální význam u severoamerických Indiánů, ve staré Číně i Indii. Jihoafrickou specialitou je Tabernanthe iboga – keř výšky 1,5-2 m v Gabunu a Kongu. V povodí Orinoka se šňupá cahoba, prášek ze semen stromu Anadenanthera perigrina. Jihoamerickou specialitou je ayahusca neboli caapi z popínavé rostliny Banisteriopsis. Z And pochází Brugmansia vulcaniola – strom zlověstného orla Guambiánů.

Nejzdařilejší je pojednání o peyotlu „Stopy malého jelínka“ (s. 132-143), protože koriguje množství zkreslených informací. Pro příslušníky Americké domorodé církve je peyotl svátostí jako tělo Páně, „jenž jim umožňuje rozmlouvat přímo s Bohem bez prostřednictví kněze“ (s. 143). V jižním Mexiku je nejrozšířenější požívání posvátných hub Lysohlávek – Psilocybe. Houbový kult byl v Mexiku rozšířen již od 1. stol. Př. Kr. Brazilského původu je magická rostlina rodu Virola, z níž se připravuje šňupací prášek epená.

Závěrečná kapitola „Použití halucinogenů v lékařství“ (s. 176-85) přiznává, že experimentálně užívané psychedelické látky jako LSD, psilocybin a čistý meskalin mají moc „vnímání skutečnosti nepředstavitelně změnit a rozšířit ... a tak vytvořit nový a odlišný obraz světa“ (s. 176). Zdá se, že autoři preferují psycholytickou metodu, kterou zavedli jungiánští psychoanalytici: opakování malých dávek s následnou analýzou prožitků ve skupině. Transpersonalisté raději používají časově úspornější metodu psychedelickou, zavedenou psychiatrem Osmonden: jednorázová vysoká dávka k navození mystické extáze, která „může být odrazovým můstkem pro restrukturalizaci osobnosti pacienta“ (s. 178). Je škoda, že se šíře nevyužívá zkušenosti Kurlanda a S. Grofa z aplikace LSD u lidí umírajících na rakovinu. LSD nejenže tiší bolesti, ale v kombinaci se zkušeným psychoterapeutem umožňuje pacientům se s procesem umírání vyrovnat a ztratit strach ze smrti. Kurland o tom za bolševismu referoval i v Praze, ale blokádu tabuizace tanatologie neprorazil. Snad se u nás otevřená metoda uplatní v hnutí hospiců.

Je smutné, že v ČR politici a zákonodárci i k nenávykovým psychotropním látkám přistupují paranoidně a represivně: hází je do jednoho pytle s heroinem a ostatními tvrdými drogami. Je paradoxní, když legislativci, kteří si nič zdraví kouřením a alkoholem a nejednou jsou přistižení, že ohrožují své spoluobčany řízením auta pod vlivem alkoholu, tak rajtují na par. 188 trestního zákona o šíření toxikomanie. Proto určité partie byly z překladu vyloučeny a z opatrnosti je připojeno varování, že „jakékoliv jiné užití informací knihy než vědecké může způsobit ohrožení zdraví“ (s. 4).

Autorita obou autorů je totiž tak obrovská, že farizejové a zákoníci budou nuceni jejich názory vzít na vědomí. Objektivní pohled na problematiku bude solí v očích krátkozrakým populistům, kteří i na řízení protidrogové komise uplatňují jen ryze stranická hlediska a kteří z této klíčové funkce jen s těžkým srdcem odvolávají osobu, která se podílela na stimulaci s čs. sportovců anaboliky. Přitom autoři jsou tak konformními členy establishmentu, že nepolemizují s termínem halucinogen, tj. látka budící halucinace, což v případě LSD a psilocybinu je zavádějící: to, co jejich působením vyvstává, nejsou halucinace, nýbrž málo známé dimenze mnohoúrovňového vědomí či psychické prostorovosti mysli.

Benjamin Hoff: PÚ A TAO, vydal Volvox Globator

Dotek, č. 12/96, prosinec 1996, Boris Merhaut

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4038