Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 7. září 2015 - 16:06Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Carlos Castaneda – Cesta do Ixtlanu


(Volvox Globator 96)

Vzpomínám si, byly prázdniny, mně bylo dvacet, a já si den co den za chalupou sedal na zatvrdlou hromadu písku, ze které vyrůstaly bodláky – z těch se před mýma očima stávaly kaktusy a z té haldy písku kus pouštní arizonské krajiny. Zaujatě jsem si tam četl knížku, kterou mi právě poslal přítel z ciziny. Když jsem se pak šel projít do lesa a mezi skály, měl jsem pocit, že se to všechno na mne dívá, poslouchá a mluví. Rozuměl jsem zpěvu ptáků a vrzání stromů a srdci skály, jako hloupý Honza, který se napil kouzelného lektvaru. Pokoušel jsem se „zastavit svět“ a „vidět“. Celý svět se směje, komunikuje s námi – konečně žije a jeho znovuzrození obsahuje i nás. Člověk se stává součástí velkého organismu, jehož jsou zvířata a rostliny vnitřní orgány, stejně jako my. Šlo to. A nemusel jsem do sebe (díky Bohu) cpát kořeny durmanu, který jsem si – z čistých sympatií – do své domácí mikro-pouště odněkud přesadil taky. Stačilo polykat tu knížku. Jmenovala se Journey to Ixtlan.

Teď je rok 1996 a českým překladem již třetího dílu eposu o mexickém „čaroději“ donu Juanovi a jeho skeptickém učedníku Carlosu Castanedovi nás mile překvapilo vydavatelství Volvox Globator. Tak jako v obou prvních dílech (Učení dona Juana a Oddělená realita), které v Čechách dosud vyšly, učí starý „válečník“ svého žáka jinému pohledu na svět, jinému postoji ke světu; uvádí ho do světa, který má jiné parametry než svět běžné každodennosti: učí ho žít v alternativní realitě.

Je to vlastně další kniha o „něžné revoluci“. Aby bylo rozuměno, sám Castaneda říká: „Není těžké vyhodit do vzduchu nějakou budovu nebo něco podobného. Těžké je změnit něco v sobě. Třeba přestat kouřit. To už vyžaduje proměnu. Každá revoluce začíná zde, v tomto těle. Mohu svoji kulturu změnit, ale jen z nitra těla dokonale vyladěného na tento tajuplný svět.“ Umění dona Juana spočívá ve schopnosti dotáhnout takovouto „něžnou revoluci“ do konce, neboť (jak říká) je to jediná cesta, která zděšení i úžas –z toho, že jsme lidmi, z hlubinné mnohotvárnosti a neuchopitelnosti světa kolem nás – uvádí do vzájemné rovnováhy.

„Fikce a fakta se zde proplétají a proměňují události v alegorie,“ napsal o Castanedových knihách psycholog Sam Keen. Dnes už se opět ví, že svět „zdravého rozumu“ vlastně není nic víc, než naše společná „notářsky ověřená“ domluva. Jestli vám tato konstrukce stačí (a jestli vám k úžasu stačí zástupný televizní program), pak za tuto knihu neutrácejte – Castaneda není čtením pro vás. Pokud vám jde o něco víc, klepejte a bude vám otevřeno.

Umění Dona Juana je totiž otevíráním oken i dveří, především však očí (někdy bolestným) do jiných odrůd skutečnosti. Věci jsou jen zřídka tím, čím se zdají být, v tom se don Juan vzácně shoduje s Lynchovým agentem Cooprem a teoretiky kvantové fyziky. Věci sice jsou také tím, čím jsou, ale zároveň i nejsou; mnohdy jsou totiž něčím mnohem víc - a aby takovými byly stále, od toho je tu „učení“. Don Juan učí, že mezi extází a příčetností (vyšším vědomím aa zdravým rozumem) nemusí být žádné nepřátelství. Kázeň i uvolnění, realismus i fantasie, vědomí i pod/nad – vědomí je možno synchronizovat.

I v Cestě do Ixtlanu don Juan vede svého žáka od jednoho bláznivého experimentu k druhému. Zdravý rozum učedníka se permanentně vzpírá (- jen ať se vzpírá, od toho tu je). Mistrovi jde o to, dostat žáka do jiného režimu fungování mysli. Tomu se pak občas stane, že lítá jako havran nebo vidí komáříma očima. Všichni bychom si občas potřebovali půjčit jiné oči, havraní, kojotí, orlí, hmyzí, dračí, andělské – abychom si uvědomili, kolik druhů reality eistuje a žádná z nich není ta jediná pravá.

Je třeba si uvědomit, že svět jak jej vnímáme, je jako dětská „puzzle“. Někdo ji pro nás koupil, pak ji trochu porozházel a učí nás, jak ji skládat. Položí před nás obrázek – vzor reality, světa, nás – hle, jak má vypadat, jak ho lze složit. Nu dobrá. Jestliže se nám však snaží vsugerovat, že jiná „puzzle“ neexistují, uvádí nás do hlubokého klamu. Svět je mnohem víc, než si obvykle přiznáváme. Naučili nás, jak vidět svět a jak ho chápat. Tento cizí program se nás však zmocňuje se vším všudy a pak hrozí, že z programátorů se stáváme programem někoho jiného. (I computer je dobrý sluha, ale špatný pán – na to si začas také budeme muset zvyknout.)

Don Juan nás učí, že existují i jiné možnosti skládání puzzle, že jsou jich dokonce nekonečná množství, pakliže jste schopni si je představit, zrealizovat je, vdechnout jim život. Don Juan je svým způsobem postmodernistou, alespoň ve svém způsobu programování reality. To, čemu říkáme realita, je jenom jeden ze způsobů vidění světa a on to dobře ví. Všemi deseti je pro mnohost světů.

Zatímco na jedné straně svého neustále vyjeveného žáka zbavuje klamných zdání (jeho starých programů), na druhé straně mu jiná klamná zdání nabízí – je to fér? Domnívám se, že ano, neboť tak činí při pokusu naučit jej klamnosti (a zároveň i reálnosti) všech zdání – učí jej Hessovské „hře perel“ či šachové hře „magického divadla“ – hře s realitami i osobnostmi „já“. Čaroděj učí žáka všechna nová klamná zdání uspořádat. Používá ovšem logiku paradoxu. On sám (tak jako probuzený Stepní vlk) proměnil svůj život v umění, neboť svůj život i svou skutečnost záměrně spoluvytváří. Je vědomým designerem reality.

Velmi dbá na to, aby jeho žák zastavil vnitřní dialog (to věčné vnitřní žvatlání, hodnocení věcí, posuzování, kategorizace, kritické soudy, předpojatost, neklid vědomí), to věčné a bezhlavé pádění mysli. Učí, jak vypnout motor – nechat běžet otáčky na prázdno (volnoběh) – ale zbystřit pozornost, otevřít zrak vnitřního vědomí. Existuje fáma, že z člověka, který „zastaví svět“ a věnuje se „ne-dělání“, se rázem stane idiot. To je ovšem nonsens. Vnitřní Já vidí a ví, i když se vám hlavou honí věčný uragán názorů -, ví však samo pro sebe. Když mu dáte šanci, aby mohlo říci, co všechno ví ... a vidí ... řekne vám to a ... padnete na zadek.

Učí, jak „jako lasička proklouzávat z jednoho světa do druhého“. Učí, jak najít skulinu mezi programy (starými i novými klamy) a jak jí proklouznout do světa za, kde je jen údiv. V úžase se díváme na svět, jaký jsme nikdy dřív neviděli. To, čemu starý čaroděj říká „vidní“ (nebo „zastavení světa“, „ne-dělání“) je vnímání světa bez jakékoli interpretace – vnímání spojené s ryzím úžasem. Veškeré jeho kouzelnictví je prostředkem k dosažení tohoto cíle. Rozdíl mezi námi a čarodějem je asi takový: Don Juan žije v magickém čase a jen příležitostně se vrací do běžného času. S námi je to naopak.

K otřesení jistoty „jediné a pravé“ skutečnosti (té každodenní) používá Don Juan i drogy. Psychotropní látky. Kaktusy, kořeny divokého durmanu a jinou pouštní havěť. Je to místní tradiční metoda, jak rozbít dogmatickou jistotu, že svět je takový, jak nás to učili. Je to jeho způsob, jak obrovský těžký balvan, který leží a překáží na cestě srdce.

I svého žáka učí poznat smrt, podívat se jí do očí, potřást jí rukou. Zní to děsivě a děsivé to je. Je to dávná součást každé iniciace. On sám se naučil žít se smrtí – stal se válečníkem, který musí ukáznit své tělo a nashromáždit osobní sílu (mana). Válečník se učí vidět smrt po své levici. „Máte-li tělo správně naladěno na svět a podíváte-li se doleva, můžete se stát svědkem výjimečné události, stínové přítomnosti smrti,“ říká Castaneda, který hovoří o vlastní zkušenosti. Don Juan mu nedal vydechnout. Stojí-li smrt takto vedle vás, vaše životní rozhodnutí dostávají jinou kvalitu. Jsou odpovědná a zásadní – se vší malicherností je konec. A přesto (nebo právě proto) učí, jak se omluvit zvířeti a rostlině. Učí karmické ekologii.

Říká se, že každá doba si vytváří takové hrdiny, jaké potřebuje. Zdá se to těžko pochopitelné, ale naše ultravědecká a hypertechnologická doba si vytvořila Dona Juana. Mnohým se to zdá absurdní: proč zrovna nějaký upovídaný a zaprášený dědek, potulující se celý život arizonskou pouští; proč nějaký indiánský Švejk, vydávající se za šamana a čaroděje. Odpověď na tuto otázku se snažili hledat mnozí, faktem ovšem je, že poptávka po takovém typu hrdiny byla nečekaná. Obrovská. Následoval fenomenální úspěch: každého dílu se jen v Americe prodalo více než milion výtisků.

První díl Castanedova svědectví o učení (a umění) dona Juana Matuse vychází na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v době, kdy v Americe vrcholila „psychedelická horečka“. Statisíce mladých Američanů se díky LSD a dalším psychotropním látkám podívali na druhou stranu zrcadla, měli možnost nahlédnout do „země divů“. Užasli, ale nevěděli co dál. Jen málokteří si takový zážitek průlomu do jiného světa, jiné reality, dokázali uspořádat do nějakého systému (když ne přehledného, alespoň žitelného), který by jim umožnil žít v obou realitách (všední i kosmické) zároveň. Castanedův don Juan se tváří, že něco podobného umí a jeho mladý posluchač – nadšený student antropologie, ale skeptický hledač – Castaneda, se tváří, že ho to nezajímá. Podobných hledačů bloudili Amerikou sta tisíce. Hlad po „učení“ byl neuvěřitelný. Don Juan se dokázal objevit v pravý čas na tom pravém místě. Jestli si snad autor svého hrdinu vymyslel v nějaké zapadlé universitní knihovně (jak se občas tvrdí), dnes není důležité. Ten se o sebe postaral sám: stal se novým ztělesněním dávného archetypu.

Jestli bude mít Castanedovo dílo stejnou odezvu v zemi, několik let nadšeně propadávající mystické keltománii (místní obdoba pohanského revivalu), nelze zatím odhadnout podle počtu prodaných výtisků. Potřeba „učení“ je i zde nepochybně velká. Snad je jen těžké smířit se s tím, že archetypického „moudrého starce“ bude i v české kotlině ztělesňovat opálený a vrásčitý indián z Nového Mexika. Pravděpodobně nám nic jiného nezbývá. Po více než tisíciletém misionářském působení svaté inkvizice nelze očekávat, že bychom v některém českém polesí objevili pozůstatky živých druidských bytostí.

Dědové vševědové a moudré babky kořenářky (v církevní terminologii čarodějové a čarodějnice) dokázali za nesmírného úsilí našich odvážných předků přežít jen v pohádkách šířených od ucha k uchu. Našel se sice odvážlivec – Božena Němcová - , který z těchto mytických „fám“ svého času udělal pohádky pro děti, ale vymydlený (brain-washing) svět dospělých již byl vůči jejich kouzlu dokonale hluchý, slepý, imunní. Ale pozor: Don Juan učí, že je chybou uzavřít se do sebe (do vykonstruovaného světa své duše) a zanedbávat divy okolo nás.

Čtěme tedy Castanedu, vzpomeňme si však někdy na pohádky z české kotliny i na kotlinu samotnou. Někdy se spolu s Donem Juanem a Carlosem zkusme za svitu měsíce plížit lesními porosty a zkusme vidět svět jinak; zkusme vidět „ten zázrak“. Nejenom pouštní chapparal, ale i české luhy a háje mají svého ducha. Nejenom kaktusy, ale naše luční houby ho mají. I prakeltská česká kotlina měla svůj přírodní mysticismus, své psychotropní rostliny a své kouzelnictví. I Evropa má tradici své „filosofie perennis“, přírodní filosofie. Dokud však nějaký český student antropologie nenarazí na nějakém autobusovém nádraží českého venkova na prachem pokrytého staříka, ze kterého se vyklube náš ryze český vševěd, a nedostane od něho své „tři zlaté vlasy“, musíme se zatím spokojit s vševědem Castanedovým.

Mana, č. 5, květen 1996, Blimfeld S. M.

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1042