Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 7. srpna 2015 - 16:09Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

KTERAK FILOSOFOVATI MOTOCYKLEM


KTERAK FILOSOFOVATI MOTOCYKLEM
neboli
ON THE ROAD S FILOSOFICKÝM KÝČEM R. M. PIRSIGA

Minulý rok jsme se na stránkách UNI zamýšleli nad kultovní knihou D. R. Hofstadttera Gödel, Escher, Bach (GEB) z konce 70. let (viz UNI č. 5/95 – pozn. red.). Hofstadterova reflexe, originální, vtipná a informativní, reprezentuje možnost pozitivního kultu, kdy autor vysloví, artikuluje tušenou komplexnost soudobé situace, současného životního světa, aktuální problémovost, pozici člověka. Text má v takovém případě i predikční hodnotu, míří vlastně do budoucna skrze lépe pochopenou přítomnost a reinterpretovanou minulost. Vynáší na světlo dříve jen nanejvýš vágně tušené souvislosti a přemýšliví čtenáři takový výkon náležitě přivítají. Konkrétně Hofstadterova kniha tuto funkci naplnila vrchovatě a je bohužel příznačné, že česky nevyšla. Nic z uvedeného však neplatí o jiném kultovním díle sedmdesátých let, Pirsigově knize ZEN A UMĚNÍ ÚDRŽBY MOTOCYKLU (pův. vydání 1974, česky letos). V tomto případě jde o jakéhosi antipoda Hofstadterovy „metaforické fugy o vědomí a strojích v duchu Lewise Carrolla“ a následně o kult negativní, o pseudokult, jehož vyznávání, ztotožnění či rezonance s ním nejde cestou hlubšího (sebe)poznání, ale stvrzení povrchnosti, ignorantství a ledabylého nihilismu. Robert M. Pirsig vyšel vstříc určitým dílčím náladám a pocitům, artikuloval je, a tím vyprodukoval kultovní bestseller. Po sedmnácti letech od Zenu a ... stvořil další opus Lila, kde do koktejlu své první práce doplnil přísadu, která v něm chyběla – erotiku. Kalkul s povrchními tužbami potencionálního čtenářstva je v Lile ještě mnohem zřetelnější; lidově řečeno, tady se Pirsig odkopal úplně.

Narozdíl od GEB je Pirsigův výlev sebechvály a sebeobdivu nepůvodní, elektický, smrtelně vážný. Textem vládne duch negace: útočí e na systém školství, racionalitu, vědu a filozsofii XX. století, která se ovšem autorovi zužuje na chicagskou novoaristoteliků. Až na zjevné zkušenosti s americkým školským systémem, jehož kritika je snad i oprávněná, vykazuje nesebekritickou předsudečnost, zacílenou mimo těžiště a sebezahleděnou. Autor za pomoci laciných stylistických triků neprávem a nepoučeně zavrhuje celou filosofii tohoto století (o Kantovi a Aristotelovi, který je líčen jako „asshole“, nemluvě), estetiku jako relativní filosofickou disciplínu a přírodní vědy jako celek. Jak postupuje?

Kniha je poměrně obratným spletencem dvou hlavních narativních linií. Nosnou (a módní) vlnou je cesta otce se synem ne motocyklu po Spojených státech, a tedy pro řadu čtenářů dvojitě oblíbeným tématem: hledáním mezigenerační komunikace, aluzí na krizi rodiny a symbolem svobody. Typicky americká zátěž sentimentu (obdobná např. ve své době populárnímu filmu Kramerová vs. Kramer) převažuje tuto vrstvu textu do zóny kýče. Navíc dodává romantiku svobodného křižování krajinou ve stylu filmu Easy Rider (i v Čechách kultovní podívané a relativně decentní propagace LSD), a implikuje tak obdobný rozměr (kýč a nepochopený svobodný myslitel) filosofující, či spíše zarputile mudrující druhé linie textu. Tu tvoří ‚rekonstrukce‘ životní poutě za pravdou, resp. za mysteriózní ‚Kvalitou‘, autorova dřívějšího Já, Faidra (podle rétora z Platonova stejnojmenného dialogu), tvůrce údajně originální a převratné filosofie, kterého však zášť, závist a nepochopení odborné veřejnosti a vysokoškolských kolegů dohnaly k šílenství. Po tehdy povolené léčbě vědomí destruujícími elektrošoky původní Faidros zmizel a v témže těle přebývající nová personalita je vypravěčem Zenu a umění údržby motocyklu. Povšimněme si skrytého motivu mučeného mesiáše, který zejména v zemi Jana Husa snadno rozezvučí skryté strunky v duších čtenářů. Tato cézura mezi tehdejším Faidrem a současným otcem, řidičem motocyklu atd., umožňuje autorovi pět oslavné ódy jakoby na někoho jiného, na Faidra, který už vlastně není. Takže Faidros měl IQ 170 (ergo génius), jeho filosofie byla naprosto převratná, originální a natolik předběhla dobu, že ji nikdo nepochopil. Post-Faidros se ji snaží z fragmentů rekonstruovat, ale čtenář musí pochopit, že poté, co mu nepřátelská společnost zničila polovinu mozku, to prostě nejde. Inkonzistence, rozpory, zavádějící interpretace a nedostatečná argumentace tak jsou na vrub ‚skromně‘ přiznávaným omezeným možnostem nového Faidra. Jedná se o prastarý trik, známý z druhořadé okultní literatury, kdy ‚zasvěcenec‘, jakmile dospěje k místu, kde by konečně řekl něco objevného či podstatnějšího, ‚tajuplně‘ poznamená, že mu není dovoleno více prozradit.

Dalším letitým kouskem, tolik používaným marxistickou filosofií pro kritiku filosofie ‚buržoazní‘, je uplácání panáka z kontextuálně vytržených fragmentů a svévolných desinterpretací, jemuž se poté s velkým halasem urazí hlava. Panák však nemá nic společného s živým organismem vědy a filosofie XX. století. Pirsig ostře vytýká současné filosofii i vědě (připomeňme namátkou jako protipříklad reflexi role pozorovatele v teorii relativity a kvantové fyzice) karteziánský dualismus, přičemž sám se nevymaní z ploché dichotomie typu klasické vs romantické pojetí světa. Příznačně například výčet idealistických filosofů, kterým se Pirsig-Faidros věnoval, končí Bradleym a Bosanquetem, tedy koncem 19. století. Prakticky veškerá filosofie XX. století jako by neexistovala. Kde je Whitenhead, Husserl, Heidegger a další filosofové první poloviny tohoto století, natož druhé? Z Američanů napříklady Dewey, Peirce, Goodman a další? Nezapomínejme také, že klíčová díla Derridy, Deleuzeho, Foulcaulta aj, vyšla v šedesýtých letech. Vinit tedy filosofii sedmdesátých let z karteziánskédho dualismu a zanedbání hodnot jako relevantního tématu filosofické reflexe je, mírně řečeno, nehorázné. Při této ignoraci (záměrné?) pak může post-Faidros hrdě konstatovat: „Faidros se vydal po stezce, kterou podle jeho vědomí nikdo v dějinách západního myšlení nekráčel – kvalita není ani částí ducha, ani částí hmoty.“ Pojem kvality je pro Pirsiga geniálním objevem, který tu ztotožní s principem Tao, jindy s událostí recepce hodnoty, ondy s prostým zalíbením. Stačí připomenout Bolzana a jeho ‚pravdy o době‘, Fregeho ‚myšlenku‘, Popperův ‚Třetí svět‘, teorii hodnot Maxe Schelera, ontologii Nicolaie Hartmanna, nemluvě o Husserlovi a Ingardenovi, abychom zjistili, že po Faidrově stezce se už dávno před ním vydali podstatně disponovanější běžci. Nevíc Pirsig kondenzuje veškerou axiologii, veškeré proměnlivé hierarchie hodnot, veškerý Schelerův etos příslušné kultury, do jednoho pojmu kvality, který, a v tom je podle Pirsiga opět Faidrova nepochopená genialita, Faidros odmítá definovat. Metodicky tak kopíruje cimrmanovský ‚úkrok‘ stranou. Disciplíny, které se naproti tomu kvalitu definovat pokoušejí (explicitně estetika, která se snaží, opět podle Pirsiga, definovat krásu a nic jiného nedělá), nemají právo žít a nejlepší by bylo je zrušit. Podle této logiky bychom ovšem museli zrušit nejen estetiku, ale i etiku, logiku, tzv. kognitivní vědy a vlastně celou filosofii.

Pirsig prohlašuje, že proudy dnešního myšlení nevedou nikam a že se Faidros pokusil prohloubit koryta myšlení. Ve skutečnosti sotva ‚surfuje‘ na povrchu a kritickou reflexi nahrazuje desinterpretací podle pravidla:

Vidím či slyším jen to, co se mi hodí do krámu. Při rozvíjení své vlastní dichotomie klasického a romantického pojetí světa (téma mnohonásobně hlouběji a přesněji uchopené Edmundem Husserlem v Krizi evropských věd – vyšlé v roce 1954, napsané v letech třicátých – nebo ve čtyřicátých letech americkým filosofem S. C. Popperem ve World Hypotheses, či CH. P. Snowem ve Dvou kulturách) suverénně tvrdí, že nikomu se nepodařilo (až Faidrovi) smířit smyslové a rozumové. Zmíní se sice v této souvislosti o Kantově Kritice soudnosti, ale rázně ji zamítne jediným argumentem – je prostě ošklivá. V (des)interpretaci Kantovy první Kritiky, kdy se současně omlouvá čtenářům, že se nechal unést a zašel příliš do hloubky (pokrytectví nebo naivita?), postuluje zdánlivě v Kantově duchu nesmyslné pojmové monstrum – apriorní motocykl. Což je hrubá směska Kanta s Platonem, zamezující v principu nejen poznání, ale i jakoukoli tvorbu nového. U Kanta najdeme apriorní rámcové schéma předmětu v prostoru, ale žádné apriorní jednotliviny. Pirsig se obdobně ‚hluboce‘ dotýká problému arbitrárnosti klasifikace (čtrnáct let po Foucaultových Slovech a věcech), aby zajiskřil filosofickými perlami typu: relace nejsou fakta (pak ovšem ani jeho ‚Kvalita‘ fakticky neexistuje, neboť je bází vzniku páru subjekt – objekt a tvoří jeden z vrcholů relačního trojúhelníku). Rovněž tvrdí, že Raffael, Beethoven a další mistři tvořili prostě to, co se lidem líbilo. Redukce veškeré estetiky na pouhé zalíbení neguje nejen dva tisíce let estetického myšlení západního, ale i třeba čínskou estetiku, nemluvě o smyslu umění vůbec.

K filosofické velikosti Faidra přidává pedagogickou genialitu – Faidros byl „elektrizující pedagog“, opět nepochopený, mimo jiné pro své ‚originální‘ zrušení klasifikace. Nutno však uznat, že pasáže, věnované zkušenosti s americkým školstvím patří k tomu málu informativního, co kniha nabízí. Nakonec Pirsig sám (jistě nevědomky) prorocky určuje hodnotu vlastního textu: „Každé úsilí, jehož cílem je oslava vlastní osoby, je předem odsouzeno ke krachu.“ Jistě lze namítnout, že vyplodil bestseller, tak jakýpak krach. Námitka připomíná dávnou argumentaci pop zpěváka Petra Spáleného, vypískaného na II. beatovém festivalu, který při nařčení z ‚komerce‘ (tehdy, tj. v 60. letech běžné pejorativní označení populární hudby – na rozdíl od hudby progresivní) opáčil, že produkuje hity, lidé jeho desky houfně kupují, a proto nedělá komerci, ale kvalitní hudbu. Pirsigovi se podařilo vyjít vstříc potřebě filosofování, potřebě reflexe, ‚místa ve světě‘ a životního smyslu širší veřejnosti; avšak učinil tak textem podbízivým, nepoctivým a scestným – analogicky k uměleckému kýči tak stvořil kýč filosofický. A tak jako kýč není uměním, není ani Zen a ... filosofickým dílem, pouze jeho křiklavě našminkovanou nápodobou.

Tento sebeoslavný výplod plytkého mudrlantství se navíc, přičiněním překladatele Karla Klusáka, posunul do žánru zmatených výpotků. ‚Kvalita‘ překladatelské práce je taková, že se jí musíme věnovat poněkud obšírněji, neboť knize ubírá to málo hodnoty, kterou má. Diskredituje-li se Pirsig coby filosof sám (s mírnou pomocí překladatele), dělá z něj překlad také motocyklového nedouka, jímž jímž podle originálního textu rozhodně není. Pro účely rozporu chyb překladu můžeme dílo rozdělit na tři vrstvy. Všechny tři jsou stylotvorné a tedy zásadní pro celkové vyznění. Jednu vrstvu tvoří místy detailní popis funkce a konstrukce motocyklu, zážitků z jízdy spjatých s motocyklovou technologií, druhou pak filosofické úvahy (propletené adorací Faidra). Mezivrstvou je potom ‚všední život‘ otce a syna na cestě.

Ve střední vrstvě se překladatel pohybuje poměrně zručně. V krajních oblastech však kupí chybu za chybou a překlad je díky tomu rafinovaně špatný. Není školácky neohrabaný a neukazuje tak prvoplánově své nedostatky. Upozorním nejprve na nejkřiklavější případy ‚motocyklové‘ vrstvy Pirsigova opusu. Překladatel zde znovu potvrzuje známou poučku, že dobrý překladatel by měl především ovládat obor rozpravy, do kterého překládá. S razancí buldozeru překladatel krmí čtenáře nehoráznostmi, které ho usvědčují z naprosté neznalosti techniky i řízení motocyklu. Příznačně rozkolísaná nedodržovaná je terminologie: český ‚napínák řetězu‘ je najednou „napínač“ , jindy „natahovač“, stavitelný klíč typu ‚francouzáku‘ je jednou nesmyslným „kalibrovacím klíčem, podruhé „hasákem“ (čímž dělá z Pirsiga naprostého montážního barbara, resp. zběhlého instalatéra), z nárazového šroubováku se stává řemenice, montážní kladivo se mění na neexistující strojní, integrální přilba v přilbu kompaktní, ustřihnutá koncovka lanovodu v surrealistický „seštípnutý konec manžety“, opálené kontakty přerušovače v „promáčknuté“, svíčka v neexistující „zásuvku svíčky“ atd., atp. Interpretační dobrodružství, do nichž se překladatel pouští, vedou někam mezi tragédii a grotesku. „Na začátku klesání řadím trojku a zavírám sytič. Motor trochu brzdí a vynechává,“ popisuje Pirsig jednu pasáž cesty. Jel snad chudák Pirsig několik hodin s vytaženým sytičem jako úplný nováček, navíc s motocyklem, který sytič nemá? Jistě že ne. „ Na začátku klesání řadím trojku a zavírám plyn. Motor brzdí a střílí do výfuku,“ říká Pirsig ve skutečnosti původního textu. Pochopitelně, prudké zavření plynu ochudí směs, která hoří pomaleji a exploze ve válci prošlehne již se otevírajícím výfukovým ventilem. Příkladů, kdy si překladatel naprosto svévolně a ku škodě věci přimýšlí (nebo vynechává), je celá řada. „U motocyklu stačí vyměňovat pístní kroužky a vydrží člověku až do smrti.“ Kdyby Pirsig skutečně takovou větu napsal, pravověrný motorkář by už dál nečetl. On ovšem mluví o údržbě a generální opravě (overhaul), tj. i výbrusu atd., a dobře ví, že pouhá výměna kroužků u vyběhaného válce chod motoru ještě zhorší. „Kdyby se utrhla ojnice, udeří do otáčející se vačky a zničí motor“, překládá vehementně „překladatel“ nedbaje, že neexistuje motocyklový motor, kde by to ojnice dokázala. ‚Crankshaft‘ je totiž kliková hřídel, nikoli vačková (camshaft). Takto by se dalo procházet celou knihou a mohlo by se zdát, že jde ze strany kritika o zbytečné hnidopišství motocyklového fanatika, kdyby detailní a zasvěcené popisy technologie motocyklu a jeho řízení netvořily integrální a kontrapunktickou součást díla. Jejich deformace a nesmyslná převedení značně ubírají celkovému vyznění díla. Nabízí se ovšem otázka, zdali vlastně neučinil překladatel dobře, když ‚filosofický kýč‘ takto odstřelil.

Ve ‚střední zóně‘ textu překladatel znovu dosvědčuje technické neznalosti (supersaturated solution není „vysoce nasycený roztok“, ale „přesycený roztok“) a hýří svévolnými doplňky: Hrdina se „nepokouší vyměnit olej“, ale prostě ho vymění; když se na našeho jezdce vyřítí náklaďák z protisměru, začne brzdit, houkat a blikat světlometem, pro překladatele však pouze rozsvítí. Dramatická vložka ztrácí veškerou gradaci. Volný pokus o smíšenou metaforu končí nesmyslem: „Jiskra je psychický benzín, který drží vše pohromadě.“ Benzín, pokud vím, nemá vlastnosti lepidla či tmele. Buď je tedy jiskra psychickým benzínem, který udržuje celou záležitost v chodu (jak píše Pirsig analogicky k motoru), nebo je tmelem, který drží vše pohromadě. Jinak se dostaneme k parafrázím přísloví typu: lepší vrabec v hrsti než se ucho utrhne.

Blížíme-li se k (pseudo) filosofickému pólu Pirsigovy knihy, záludnost překladatele roste: „Příčinou svalové necitlivosti je částečně kinestézie.“ Pirsig ovšem mluví právě o nedostatku kinestézie, který je příčinou ... atd. Vrchol překladatelského „umu“ se pak ukazuje ve filosofických pasážích: přeložit „Godhead“ jako „boží mozek“ je snad už záměrná ironie, ovšem přeložit Parmenidovo „neměnné jsoucno“ jako „neměnnou bytost“ už není ani legrační. Otázku „co znamená slovo krásno?“ by snad položil Wittgenstein nebo nějaký analytický filosof, nikoli však Platon. Ten se ptá, a Pirsig to výjimečně nedeformuje: „Co je krásno?“ Klíčový Faidrův „objev“, že „kvalita je událost“ (což je mimo jiné vykradený Whitehead s jeho aktuální událostí, dvojicí subject – superject, konkrescencí aj.) je přeložen jako „proces“. Překladatel tak posunul Pirsigovo pochybné filosofování do žánru absurdity.

Před dvěma lety jsem recenzoval pro Lidové noviny novelu Arthura Machena Bílí lidé (překladatelsky ‚zabitou‘ J. Kučerou), rovněž z nakladatelství Volvox Globator. Při té příležitosti jsem popřál ‚Váleči‘ šťastnější ruku při volbě překladatelů. Po dva roky trvá velmi dobrá ‚dramaturgie‘ tohoto nakladatelství, ruka, vybírající překladatele, však opět sáhla na míle vedle.

Závěrem a na doplnění pár slov o obálce. Výřez z fotografie motocyklu Harley Davidson je přímo symbolický. Obrázek totiž slibuje, tak jako text, co v knize není. Hrdina (Pirsig, post-Faidros) necestuje na motocyklu této značky. S největší pravděpodobností (podle mnoha indicií v textu – dva karburátory, levý a pravý výfuk atd.) jede na motocyklu Triumph, podle výkonu pak typu Speedtwin nebo Tiger. Jistě, minimálně od zmíněného filmu Easy Rider a zpopularizování Hell’s Angels je Harley symbolem motorkářské Ameriky, ale dále je příznačné, že z technického a užitného hlediska je strojem podprůměrným, jak co do výkonu, tak jízdních vlastností. Mnohem progresivnější a technicky nápaditější značky (např. Indian, Henderson, Super X, abych zmínil jen americké) zanikly a udržel se právě jen (pod)průměrný Harley. Zcela analogicky dopadla Pirsigova kniha – nabízí iluzi hlubokého promyšlení, originálních filosofických vhledů, nemilosrdné kritiky vědy, racionality a západního životního stylu, aniž by cokoli uvedeného skutečně poskytla.

Vlastimil Zuska

P. S. Doufám, že nikoho nenapadne vydat Pirsigovu Lilu. Jelikož je to ještě větší kýč než Zen a ..., určitě by měla úspěch.

Robert Maynard Pirsig: Zen a umění údržby motocyklu. Z anglického originálu Zen and the Art of Motorcycle Maintenance přeložil Karel Klusák. Vydal Volvox Globator jako 12. publikaci v edici Na cestě. Vydání první, Praha 1996. Váz., 283 s.

UNI, č. 10/96, říjen 1996, Vlastimil Zuska

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 899