Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 23. června 2015 - 11:47Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Pozastavení


Patrik Ouředník: Rok čtyřiadvacet. Praha, Volvox Globator 1996. 61 s.

Záměrně volím jako titul těchto řádek termín, který podle kontextu může mít několik významů. Pozastaví-li se nad něčím ctihodný měšťan, podle vlastního soudu mravnost sama, čekejme přísný odsudek. Ale občas se pozastaví slovem „no tohle“ i usměvavá a chápavá babička, když jí řeknou, že její vnučka čeká dítě, a ještě se nestačila vdát. Prosím čtenáře, aby si sám vybavil případy, v nichž pozastavení mění svůj smysl. Pro mne tu znamená především, nikoli však výlučně, stručnou nebo o maličko delší zastávku za chůze nebo v myšlení, když na sebe podnětně nebo otravně upozorní jev, který se mi do spěchu v ulici nebo v mysli nehodí. Výsledek takového pozastavení buď není žádný. Jde se dál. Nebo rozmrzí, zmrazí, zkazí den. Může i potěšit.

Než povím, nad čím jsem se po svém pozastavil ve věci šedesátistránkového pěkně vydaného sešitku PATRIKA OUŘEDNÍKA s titulem Rok čtyřiadvacet, přiznávám, že jsem ze dvou stran ovlivněn. Kdo nad něčím kriticky uvažuje, měl by být mravně tak silný, aby vliv jeho soudnost nezkřivil, ale je líp to prostou kázní pojistit, jako se to žádá v britském parlamentě: od poslance, který chce mluvit o situaci v telekomunikacích, se samozřejmě očekává, že se předem zmíní o své ženě jako člence správní rady významné telekomunikační společnosti. Mé zájmy v oblasti života a práce Patrika Ouředníka jsou jiného druhu, ale vliv neodbytně vykonávají.

Letmo jsem se před mnoha lety setkával s vynikajícím lékařem Ouředníkem, Patrikovým otcem. Je z těch nikoli početných, jimž se pacient odevzdává s naprostou důvěrou. A jeho kolegové bezvýhradně a přejícně usuzovali, že je to právem příští přednosta II. interní kliniky ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Jenže po roce 1968 zůstal příliš dlouho ve Francii. Začínající pádná obnova totalitářské moci jeho patřičné zdejší uplatnění znemožnila. Velmi MUDr. Ouředníka ctím.

Druhý vliv je opačný. V závěrečných letech totality skupina lidí poutaných divadlem a dramatem vydávala samizdatový čtvrtletník O divadle. Už byl k dispozici xerox, takže výtisků nebylo pouhých dvacet, padesát, sto, ale snad tisíc i víc. Před zrakem Patrika Ouředníka se octlo i to číslo, v němž byl podroben kritice jeho překlad Beckettova Čekání na Godota. Výtky byly oprávněné s jedinou výjimkou, kde mylně četla originál autorka recenze. Dvojjazyčný Patrik, po matce Francouz, se cítil tak dotčen, že zapomněl na totalitní situaci. Rozeslal na adresu Kruhu překladatelů, Svazu spisovatelů, organizace novinářů, Divadelního ústavu a podobných dalších spolků velmi dotčený a útočný text, jímž autorku recenze vinil z neznalosti i z úmyslu zostudit ho v očích české veřejnosti.

Bylo v dané druhé polovině osmdesátých let hloupé obracet se na shora uvedené spolky. Patrik Ouředník už byl dostatečně dospělý a mohl či měl si to uvědomit. Svědč pro něj, že svou vzpouru proti věcně opodstatněné kritice neposlal do žádného z tehdejších periodik ani do ČTK. Ale nebýt poměrné slušnosti lidí v řečených organizacích, mohlo se stát, že se útočná obrana octne v rukou některého tehdejšího novináře a tím se na stránce oficielně vydávaného listu změní v udání jednoho ze samizdatů a autorky tam přispívající.

V inteligentním stručném doslovu Vlastimil Hárl píše, že autor volí „racionální propojení důležitého s nedůležitým, osobního se společenským, vzájemnost obou poloh“. Právě i epizoda s veřejným překladem Godota a překladatelova stejně veřejná obrana proti recenzi v periodiku, o němž nemohl nevědět, že je vydáváno přinejmenším proti přáním či zákazům Strany a Státní bezpečnosti, byla výraznou ukázkou propojení (...) osobního se společenským“. Patrik Ouředník si na ni nevzpomíná. Řídit se tou nebo onou kritickou metodologií nemám za vhodné. Sainte-Beuve na jednom křídle posuzovatelského spektra pokládal za nutné pro patřičné hodnocení díla dobře znát život a povahu jeho autora. Donedávna vrcholně módní dekonstruktivisté naopak měli znalost autorovy biografie za zbytečnou nebo i pro správnost soudu za nebezpečnou. Pokud jde o Rok čtyřiadvacet Patrika Ouředníka, bylo by líp pro čtenáře i autora, kdybychom se toho z kombinace vlastního textu, Hárlova doslovu a vlastních rozpomenutí o Patrikovi nedovídali tolik. Jak to však vyloučit, když už je to tady?

Paměť, říkají psychologové a psychiatři, je základní pomůckou k odhalení povahy lidí. Rok čtyřiadvacet, kde každý z krátkých odstavců čtyřiadvaceti oddílů začíná „Vzpomínám si, že...“ nebo „jak“, je z toho hlediska jazykově i věcně poutávým a koncízně výmluvným soupisem odpovědí na diagnostický dotazník. Jako novota v česky psané literatuře se tento útvar osvědčuje. Ale jak se to znovu a znovu říká o Joyceově „vnitřním monologu“, kterého dávno před Odysseem, už roku 1889,originálně užil autor jinak druhořadý Edouard Dujardin, v románu Les Lauriers sont coupés, metoda byla zcizena. Joyce to nepopíral. Jen neměl proč to mít za eticko-estetický prohřešek. Vyplynulo mu užití vnitřního monologu z tématu a situací díla. Ani Ouředník se svým užitím metody nalezené jinými neskrývá. Na stránce před doslovem čteme, že „Rok čtyřiadvacet byl inspirován textem Georges (sic!) Pereca Je me Souviens (1978), který byl inspirován textem Joe Brainarda I Remember (1970)“.

Termín „inspirován“ mé generaci i mně zní poněkud silně. Zvlášť v souvislosti zde dané. Joyce se Dujardinem „inspirovat“ nedal. Psal z podstatně jiných podnětů. Též Patrik Ouředník má jiné podněty, než mohli mít Brainard a Perec. Na rozdíl od jejich časů a míst žil Prahu 1968 až přibližně 1990. Od autora vnitřně mohutnějšího bychom očekávali, že jeho inspirace i metody bude určena těsným životním kontaktem mezi jeho povahou a životním prostředím na jedné straně a velmi střídavě podnětnými událostmi v daném místě na straně druhé. Měla mu vyplynout jiná metoda záznamu paměti. Pokud zůstal u Brainarda a Pereca, zjevně si jako původce textů nevěděl se svou zkušeností rady.

Vypůjčená metoda výtečně obstála jako návod k záznamům triviálních i hluboce závažných autorových styků se „syrovou skutečností“ ve zranitelných letech mravního a intelektuálního dozrávání. Vytvořit imaginativně a myšlenkově bohatý spis podnícený touto zkušeností nedokázal. Poněkud opatrně prošel obtížnými léty této země a svého dospívání po můstku vystavěném jindy a jinde Brainardem a Perecem. Je to škoda, protože látka i autor jsou dost a dost bohatí na skladbu zamyšlenější a významnější.

V jednom „Vzpomínám si“ píše Ouředník o traktoru jako o jednom ze znaků totalitního pokroku. A se zjevným záměrem shodit ten stroj z jeho výsostného postavení hned v příští větě sděluje, že v traktoru prvně souložil. Pamatuje si. Nedomýšlí. To je jeden z hlavních důvodů pozastavení. Kdo soulož má za zneuctění, ať lůžka nebo traktoru, patrně si z pocitových a mravních příčin neužil. Ani jeho partnerka. Kdyby se mravně, citově, fyziologicky a ve vzájemném ocenění shodli, mohl být právě ten určitý traktor vzpomínkou okouzlující.

Ale Patrik Ouředník se domnívá, že špatná doba se dá ocenit jen sarkasmem a záznamem pasiv. Podlehl společenské nesvobodě i ve své mysli. Namítám, že v mysli se svobodně žít dalo. I po širokou mez jednání.

Literární Noviny, č. 34, srpen 1996, Zdeněk Urbánek

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1130