Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 9. dubna 2015 - 13:58Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Babylon v Ligurii


Stanislav Struhar: Váha světla. Přel. Pavel Vrtílka, Volvox Globator, Praha, 2014, 150 s.

Před sedmadvaceti lety emigroval Stanislav Struhar z komunistického Československa na Západ. Ve svém románu Váha světla, který vyšel na sklonku roku 2014 v českém překladu Pavla Vrtílky, ohledává zkušenost emigrace z perspektivy člověka, kterého z domova nehnaly politické důvody, ale rodinné neštěstí. Fabian po smrti matky odchází se strýcem z Vídně do Říma, kde se zamiluje do Lucilly. I lásku mu však vezme smrt a on je připraven k dalšímu odchodu, aby se s tragickou ztrátou lépe vyrovnal. Míří do ligurského letoviska, kde se bude namísto nemocného strýce starat o sezonní provoz apartmánů pronajímaných turistům.

Tuto románovou expozici představuje v dějové zkratce první kapitola útlého románu, prostoupená smutkem a vzpomínkami na milovanou dívku. Hned první stránky knihy zároveň prozrazují konstanty Struharova psaní. Silný je v popisu prostředí, v náladotvornosti a v reminiscenčních pasážích, které dýchají atmosférou prožitých okamžiků a zachycují to podstatné, zatímco přítomnost utvářejí střípky hovorů, krátká setkání a někdy až zbytečně podrobné popisy běžných úkonů, které děj drobí až banalizují. Rakušan Fabian je v Itálii cizincem a s tímto faktem je opakovaně konfrontován, třebaže v přátelském či pouze konverzačním tónu – a i na tento hojně variovaný motiv narazíme už v úvodu knihy: „… byla šťastná, když nacházel nové přátele. Bylo jejím velikým přáním, aby se její vlast stala i jeho vlastí.“

Hledání domova, jenž mnohdy nemusí mít geografický rozměr a představuje ho prostě „ráj srdce“, je nepochybně nosné a literárně vděčné téma. Může však narazit i na nelibost nevděčného čtenáře, kterému nebude konvenovat Struharova zaujatost tímto fenoménem. Navracející se otázky po původu a životě mimo rodnou zem a vágní úvahy o tom, jak dobrovolný či vynucený pobyt v cizině vnímá člověk s přibývajícími roky, se mu mohou svou explicitností jevit jako omílání jednoho a téhož, zejména zaznívají-li v útržkovitých zdvořilostních rozhovorech turistů a jejich „pana domácího“, který jim na pár dnů pronajal apartmán u moře. Dialogy nesoucí se v lenivém tempu letních dovolených tak tu a tam zašustí papírem, aniž by evokovaly palčivost tohoto tázání, s nímž se jistě potýká člověk, který se v takové životní situaci opravdu ocitl a není pro něj jen „zajímavým“ konverzačním tématem. „Kouzlem nechtěného“ občas zapůsobí i doslovný, stylisticky neobratný překlad („Moritz si strčil do úst kousek salámu a zeptal se Fabiana, jakýpak je zde život pro cizince“ /s. 108/ nebo: „Už jsi dneska měla kávu?“ – „Ne.“ – „Chceš si jednu vypít?“ /s. 113/), což je škoda, protože Struharova němčina je přesná a bezchybná.

Epizodický děj koresponduje s režimem prázdnin, věčnými odjezdy a příjezdy nových hostů, pro něž je třeba uklidit a nakoupit, zkratkovitými vhledy do života místních i cizinců, kterým učarovaly krásné přírodní scenerie a v Ligurii se usadili natrvalo. Vše se stmeluje v barvitou mozaiku drobných událostí, jež se odehrávají nebo jsou vyprávěny mezi popíjením kávy či vína a neodbytným zvoněním mobilů. Podmanivou lehkost příležitostných setkání střídá unylost všedních dnů v blahobytu, a přestože ve většině epizod obvykle figuruje také ústřední protagonista, chybí knize silná příběhová linka. I výrazněji prokreslené Fabianovo přátelství s Němkou Kerstin, z něhož by se mohl zrodit nový vztah, vyznívá do ztracena poté, co se Fabian seznámí s jinou ženou. Svým rozsahem a zarámováním příběhu naplňuje kniha žánrové charakteristiky spíše rámcové novely než románu.

Přestože tu v nenápadných náznacích probublává i pod pokličkou držené téma rasismu a xenofobie, nevystupuje příběh z poklidných vod řemeslně solidně zvládnutého psaní. Titulní Váha světla odkazuje ke světlu jako k naději, kterou melancholik Fabian vkládá do nové země, již si vyvolil k životu. Mimořádná intenzita světla ve Středomoří je mu příslibem lepší budoucnosti, v niž opravdově doufá, jak dokládá i smírný závěr knihy: „Po kůži ho pohladil jemný vánek, a odkudsi zazněl smích malých dětí.“

www.literatura.cz, 5. 4. 2015, Jitka Nešporová

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1290