Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 17. listopadu 2014 - 21:01Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Cosi cizího...


Michael FitzGerald: Nacistická okultní válka. Hitlerova smlouva se silami zla (Volvox Globator, Praha 2014)
Michael FitzGerald: Nacistická okultní válka. Hitlerova smlouva se silami zla
248 stran, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2014, vydání první, vázané, cena 499 Kč
ISBN 978-80-7207-969-8

Michael FitzGerald je historik zaměřený především na německou historii let 1918-1945. Začínal s poezií, krátkými povídkami a non-fiction. Je uznávanou autoritou na Výmarskou republiku a období nacismu a jeho druhá kniha, Adolf Hitler: A Portrait, získala cenu za nejlepší historickou biografii.

V září 2009 vyšla jeho kniha Nacistická okultní válka v nakladatelství Robert Hale. Dále je autorem knih Ragged London: The Life of London’s Poor, Storm Troopers of Satan, American Destiny: From Adam to Obama, The Making of Modern Streatham.

Kniha má famózní fotografické snímky a díky jejímu velkému formátu navíc dobře vyniknou (prameny uvedeny na str. 4).

Hned v úvodu poukazuje Michael FitzGerald na „širokou škálu teorií, které nabízejí okultní výklad nacismu. Tyto myšlenky se začaly vynořovat už ve 30. letech 20. století, ale do obecného povědomí vstoupily a staly se módou teprve o tři desetiletí později díky ohromujícímu úspěchu Pauwelsovy a Bergierovy knihy Jitro kouzelníků.“

V češtině jsme navíc měli možnost číst již řadu knih na toto téma: Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu (dvě vydání: Votobia, Olomouc 1998 a Eminent, Praha 2008), Nicholas Goodrick-Clarke: Černé slunce (Eminent, Praha 2006), Nicholas Goodrick-Clarke: Hitlerova kněžka (Grada, Praha 2011), Christopher Hale: Himmlerova křížová výprava (Columbus, Praha 2005), Trevor Ravenscroft: Kopí osudu (Eminent, Praha 2003), Trevor Ravenscroft, Wallace-Murphy Tim: Znamení bestie (Eminent, Praha 2003), Peter Levenda: Nesvatá aliance (BB art, Praha 2004) ad.

Jak píše v úvodu sám autor, „kniha Nacistická okultní válka odděluje fakta od fikce, mýtus od reality a zkoumá, do jaké míry Hitlera a Třetí říši ovlivnily okultní faktory. Výsledky této analýzy mohou překvapit jak fantasty, tak pochybovače.“

V první kapitole Tajemní zasvěcenci se dovíme, „do jaké míry ovládaly myšlení nejmocnějších mužů nacistického Německa různé okultní teorie. Odkrývaly natolik ohromující skutečnosti, že tyto důkazy byly během norimberských procesů svévolně zatajeny, protože panovala obava, aby je obhájci nevyužili k dokazování nepříčetnosti svých mandantů.“

V roce 1909, když bylo Hitlerovi dvacet let, potkal Adolfa Lanze, vůdce jedné vídeňské okultistické skupiny. Lanz mimo jiné vydával časopis jménem Ostara … a nechal si říkat »baron Jörg Lanz von Liebenfels«. Lanzovo okultní společenství, Řád nových templářů, se vědomě inspirovalo hierarchií katolické církve. Volal po „vyhubení zvěrolidí a množení vyššího ‚nového člověka‘“. Prostředkem mělo být selektivní šlechtění, sterilizace, nucené práce, deportace „do pralesa mezi opice“ a dokonce vraždy. Lanz tento bizarní systém rasové mytologie nazval ariosofií. Zahrnoval množství výstředních představ, které se točily kolem myšlenky, že když autoři bible hovoří o andělech, mají na mysli „árijské reky“. Podle jeho bludů se méněcenné lidské rasy vynořily v dobách Atlantidy a Lemurie. Lanz odmítal myšlenku, že lidé pocházejí z lidoopů; jeho teorie pokládají lidoopy za zkažené lidi. Zvláštní zášť choval k Židům, Čechům a Slovincům. Tyto tři etnické skupiny podle něj vznikly mesaliancí árijců s lidoopy. Když se Hitler v roce 1913 přestěhoval do Mnichova, usadil se ve Schwabingu, čtvrti bohémů. Kromě toho, že se stýkal s dalšími výtvarníky, objevil myšlenky Alfreda Schulera a Ludwiga Derletha. Derleth zastával ještě podivnější názory než Schuler. Věřil, že Schulerovy seance jsou „rituály černé magie“, a jeho megalománie ho dovedla k sepsání proslulých Die Proklamationen (Prohlášení), v nichž upozorňoval na blízký příchod »Krista Nejvyššího vládce« (Christus Imperator Maximus). Tento spasitel světa, který se už blížil, požadoval „krví zocelené oddíly k dobytí planety“. Dobře známá je poslední věta Die Proklamationen: »Vojáci, dávám vám v plen – tento svět!«

Hitler o Derlethových Prohlášeních věděl a věděl také o jeho projektu na vybudování ideálního města zvaného Rosenburg. I když Rosenburg zůstával jen snem, Lanz a další myslitelé, kteří měli na mladého Hitlera vliv, o něm rádi hovořili. Tento nápad se líbil i Himmlerovi, když začal vytvářet vlastní vizi utopického státu, nad nímž mělo podle Himmlerových představ v případě konečného vítězství Německa vládnout jeho SS (Schutzstaffel neboli »ochranný oddíl«). Derlethova fascinace alchymií, organickým zemědělstvím, životem v harmonii s přírodou, vegetariánstvím, »duchovním vývojem« a »řádem«, který zrodil »šťastnou společnost« a vládl jí, zásadně ovlivnila Himmlerův světonázor.

V roce 1919 se na mnichovské politické scéně objevila Německá dělnická strana (DAP). Založil ji Anton Drexler ze společnosti Thule. Hitler dostal rozkaz, aby tuto stranu sledoval, ale nakonec se stal jejím členem. Eckart byl posedlý myšlenkou, že se brzy objeví silný vůdce, který nejen navrátí Německu jeho bývalou velikost, ale učiní z Němců nejmocnější národ světa. Okamžitě ho upoutal Hitlerův potenciál a uvěřil tomu, že mladý rakouský kaprál je mesiášem, na něhož on i celé Německo čekali. Hitler nepocházel z vyšší nebo střední třídy, takže mohl mluvit k pracujícím jako jeden z nich. Jeho charisma a řečnický talent byly nesporné. Eckart věřil, že když on a další, kteří sdílejí jeho světonázor, poskytnou Hitlerovi dostatečnou průpravu, může se změnit v budoucího spasitele Německa. Eckart Hitlera pečlivě připravoval a zasvětil ho do celé řady okultních idejí a praktik. Seznámil ho se třemi esoterními spolky: společností Thule, Řádem vysokých armanů a Společností vrilu. Zde si Hitler osvojil okultní techniky koncentrace a vizualizace a rozvinul schopnost působit na události a lidi silou své vůle.

Právě Eckart seznámil Hitlera s bizarními texty z knihy Pohlaví a charakter antisemitského Žida Otto Weiningera, který uváděl další okultní důvody, proč mají árijci vládnout světu a proč si Židé zaslouží nenávist. Jádro Weiningerovy knihy představovala polemika namířená proti ženským hodnotám a ženám obecně. Některé myšlenky jsou ovšem hluboce pravdivé, jak dnes vidíme: „Lidská rasa očekává zakladatele nového náboženství a boj spěje do rozhodující fáze stejně jako v prvních letech našeho letopočtu. Lidstvo má opět před sebou volbu mezi judaismem a křesťanstvím, mezi obchodem a kulturou, mezi ženou a mužem, mezi třídou a jednotlivcem, mezi bezcenností a hodnotou, mezi nicotou a božstvím; žádné třetí království není“ (viz dále kapitoly Nový řád německých rytířů a Nové náboženství pro Německo).

Společnost vrilu, čteme v druhé kapitole, odvozovala svůj původ od japonského spolku známého jako Řád zeleného draka (str. 36). V době, kdy Karl Haushofer objevil tajné tibetské nauky, existovaly v Tibetu čtyři náboženské tradice, z nichž jeho zvláštnímu zájmu se těšily hlavně tzv. žluté čapky n. čepice, jimž byly přisuzovány nejvyšší znalosti a schopnosti na poli okultismu. O zájmu nacistů o Tibet viz zejména Christopher Hale: Himmlerova křížová výprava.

Bergier a Pauwels ve své slavné knize mluví o ‚Společnosti Vrilu‘ takto:

„Vril je obrovská energie, z níž v obyčejném životě užíváme jen nepatrnou část. Kdo se stane pánem vrilu, stane se pánem sebe sama, druhých i světa. Je to jediné přání, které má oprávnění. K němu musí mířit všechno naše úsilí.“

Aleister Crowley ve své encyklopedické Liber 777, která je věnována nejširším souvislostem tarotu se všemi významnými světovými magickými koncepcemi, abecedami, symboly atd., v oddílu Sepher Sephiroth, uvádí pod číslem 251 anděla Uriela, psáno hebrejsky Vau-Reš-Jod-He-Lamed, kterého ztotožňuje právě s magickou silou vrihl, o níž poprvé mluví Edward Bulwer-Lytton ve své knize Plémě, které nás vystřídá, další odkaz je na jméno Abra-Melin. Kenneth Grant vysvětluje pojem vrihl (jeho pravopis) ve světle Necronomiconu takto:

„Jde o magickou sílu. Slova hriliu a R’lyeh jsou příbuzné pojmy označující podvědomí (v tomto případě R’lyeh) jako zdroj magické síly. Vrihl je také spoluoznačením pro arcimága – Člověka.

‚Není boha mimo člověka‘ (viz Liber Oz Aleistera Crowleyho) by proto naznačovat virilního (plodného), jedince naplněného vrihlem. Když dochází k expresi vrihlu, stane se hriliu. R‘lyeh je podmořské město, v němž čeká a sní spící Cthulhu. R‘lyeh je pojem, který označuje podvědomí jako zdroj hriliu. Hriliu je ‚pronikavým výkřikem orgasmu‘, metafysickou extází, která doprovází akt stvoření.“

S tímto pojmem souvisí jak Hru, tak i Hrumachis. Hru je anděl vládnoucí tarotu, který se skládá z nebeských silových zón vizualizovaných Knihou Thothovou. Hru má pozoruhodně ‚ufologickou‘ konotaci, neboť kola či disky (dříve pantákly), které představují silové zóny tarotu, jsou víry magické energie pocházející „Odtamtud mimo letokruhy“. Hrumachis je „Horus [z] Hvězdy“. Hvězda je Sothis neboli Set, a tento titul má nápadné ‚ufologické‘ implikace. Odtud existuje spojení na tajný Řád Stříbrné hvězdy (Order of the Silver Star), A .‘. A .‘., Argenteum Astrum. Touto Stříbrnou hvězdou je Sirius, Psí hvězda. Dvě ‚A‘ mají hodnotu dvou ‚jedniček‘, které je třeba číst jako jedenáct, číslo magické expanze a klifotu (slupky zla).

Je pozoruhodné, že bytosti popisované čínskou magickou tradicí jeví podobné rysy s těmi, které jsou od druhé poloviny tohoto století po celém světě odpovědné za únosy lidí, případně s nimi měli lidé osobní kontakt, ať už skončil šťastně nebo ne. Prostý rozum si vypomáhá pomocnými popisy k zachycení nejvýraznějších rysů či podobnosti s tím, co člověk zná. Tak lze dospět k pojmu Batrachoofité, což znamená, že se hlava, obličejová partie, barva kůže a její vzezření blíží takovým tvorům, jako je ropucha a had (srv. UFO, kult Ku & projekt Galileo).

Společnost věřila, že základem veškeré moci je vril, tajemná životní síla, z níž vychází všechno ostatní. V prosinci 1919 se Společnosti vrilu sešla v domě poblíž Berchtesgadenu. Chorvatské médium Marija Oršićová a další médium známé pouze jako Sigrun předalo řadu zpráv, údajně od „skrytých mistrů“ (»tajní vůdci« Aleistera Crowleyho). Na této zvláštní seanci bylo oznámeno, že se blíží příchod toužebně očekávaného zachránce Německa. Médium prohlásilo, že „už je za dveřmi“ a že se stane příštím majitelem Longinova kopí.

Společnost vrilu se nezajímala pouze o Atlantidu (viz kapitola Hledání Atlantidy), ale také podzemní světy Agharti a Šambhala (srv. rovněž kapitolu Okultní říše).

Polák dr. Antoni Ferdynand Ossendowski, žijící až do bolševické revoluce v Rusku, kdy musel uprchnout z Petrohradu v roce 1918 právě kvůli své národnosti, se v Mongolsku ve stepích kolem Cagan-Luka poprvé setkal s fenoménem říše Aharti.

„Aharti,“ jak píše Ossendowski, „se rozkládá pod všemi zeměmi světa. … Obyvatelé Aharti jsou lidé učení a vládnou vysokým stupněm umění magického. My si vůbec nedovedeme představit rozsahu jejich vědění. … Kolem paláce ‚Vládcova‘ jsou domy mocných ‚goro‘, vládnoucích silami magickými, silami země, nebe, pekla i vody. V jejich rukou je život i smrt národův. Mohou vysadit polovinu naší země do vzduchu, osušit moře, změnit stepi v oceán a hory rozdrolit na písek pouště. Na jejich rozkaz rostou stromy i květiny; starci se stávají mládenci; mrtví vstávají z mrtvých. ‚Goro‘ letí úzkými, podzemními skulinami na vozech nám neznámých, jeskyněmi zalitými tajemnými, úchvatnými paprsky. … V nádherném paláci ze zářícího křišťálu přebývají ti, kteří vládnou všem šlechetným a bohabojným lidem, zůstávajíce sami nepoznáni. ‚Vládce světa‘ čili ‚Veliký Neznámý‘ nebo Brahytma vidí Boha a mluví k Němu tak, jako mluvím já k vám. Brahytma má dva pomocníky: Mahytma, který zná cíl budoucích událostí, a Mahynga, který stanoví příčiny oněch událostí. … Svatí ‚goro‘ zkoumají svět viditelný i neviditelný a jeho síly. Nejučenější z nich se scházejí časem k magické poradě a vysílají posly do takových krajů, jakých nedosáhl nikdy ani rozum ani zrak lidský“ (srv. Ultima Thule a Lidé měsíčního svitu).

Písemnosti Karl Maria Wiliguta – rovněž známého jako Jarl Widar Lobesam a Karl Maria Weisthor – jsou mysteriózní dokumenty. Je velmi obtížné jim porozumět bez pár slov úvodu, který by uvedl do souvislosti často nevýslovné obsahy díla. Wiligut je svým způsobem jedinečný esoterní spisovatel. Napsal toho relativně málo (ve srovnání se svým předchůdcem Guido von Listem) a publikoval ještě méně (většina jeho díla zůstala v archivech). Velká část publikovaného materiálu má podobu veršovaných říkanek skrývajících nauku, zhusta ilustrovaných ideogramy nebo runami.

Nese si rovněž označení nejznámějšího esoterika, který patřil k SS a produkoval esoterická díla pro Reichsführera-SS Heinricha Himmlera. Wiligutovo dílo je tudíž to, co máme nejvíce po ruce z prvotních a objektivních zdrojů ohledně všech často velmi mytologizovaných poznámek o „nacistickém okultismu.“ Wiligut byl také hlavně produktem Zeitgeistu vládnoucího v jeho době a vlivů, jež ho předcházely.

Wiligut je stále záhadný muž. Narodil se 10. prosince 1866 ve Vídni. Během první světové války sloužil na ruské frontě a octl se tam v těžkých bojích. Roku 1907 se oženil s Malwine Leuts von Treuenringen, která mu porodila dvě dcery a syna, který záhy zemřel. Začátkem 20. století stál v Rakousku spíše v pozadí, své ideje publikoval v málo známých žurnálech ve 30. letech a v roce 1933 stal se členem Himmlerových SS, kde produkoval to, co vyvrcholilo soukromými zprávami pro svého šéfa.

V době, kdy se Wiligutův život významně zapsal do historie středoevropského okultismu, byl již zralým mužem. Vydal svoji první knihu Seyfrieds Runen, když mu bylo 37 let a byl kapitánem rakouské armády. Děj se odehrává kolem řeky Taja, která je přítokem řeky March (nyní řeka Morava v České republice). V roce 1908 sepsal Devět přikázání Gótových. Přibližně ve stejné době se seznámil s Theodorem Czeplem, členem Ordo Novi Templi (ONT) Jörga Lanze von Liebenfelse ve Vídni. Je velmi pravděpodobné, že Wiligut byl při té příležitosti uveden do vídeňského kruhu esoteriků svým bratrancem Willy Thaletem, který byl členem Liebenfelsova kroužku (viz Ultima Thule).

Do významných oblastí, v nichž Wiligut pracoval pro Himmlera, patří i jeho koncept hradu Wewelsburg jakožto „středu světa“ (viz kapitola Nacistický hrad svatého grálu); návrh prstenu pro SS; vytvoření řady rituálů; návrhy rituálních předmětů, jež byly používány při ceremoniálech SS; a plynulý přísun zpráv o esoterních záležitostech teologie, historie a kosmologie, připravovaných z největší části soukromě pro Himmlera.

Hrad Wewelsburg je stavba ze 17. století nacházející se blízko Bürenu ve Vestfálsku. Himmler poprvé viděl hrad v roce 1933, když byl na cestě za stranickými voliči. Není jisté, zda jej Wiligut doprovázel na této cestě, jisté ovšem je, že plukovník ho silně ovlivnil v záměru proměnit hrad ve světové sídlo řádu rytířů – SS. Krátce poté přešel hrad do rukou SS, stal se ústředím Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdenkmäler (Společnosti na podporu a péči o německé kulturní památky), pak se přeměnila v „Nordickou akademii“ pro ideologické vzdělávání – nebo zasvěcování – vůdců SS. Stále více se konceptuálně posouval k významu řádového hradu (Ordensburg) a byl přetvářen tak, aby se stal rituálním prostorem pro ceremoniály zejména Himmlerova elitního kruhu uvnitř SS.

Ústředním místem tohoto kultu se stala severní věž hradu. Nejníže v této věži se nacházela hrobka, která byla označována jako „Walhalla“ – Síň mrtvých. Nad touto hrobkou je prostora se sloupořadím, na podlaze je různobarevným dřevem vykládaný nejvýraznější a jediný symbol Wewelsburgu.

Prostora se sloupořadím se stala ústřední rituální komnatou řádu rytířů SS, který si Himmler a Wiligut vysnili. Tento hrad byl vrcholným velitelským ústředím jak pro kulturní, tak i vojenské kampaně za šíření nové árijské říše a, dle konceptu Himmlera a Wiliguta, i baštou proti vpádu „podlidí“ z východu – bolševiků.

Wewelsburg se stal velikou skříní všech druhů tradic, rituálů a předmětů SS. Na konci války, když americké jednotky vstoupily do této oblasti, byl hrad 31. března 1945 na příkaz Himmlera vyhozen esesmany do povětří. O tři dny později se americké jednotky dostaly dovnitř a místo zajistily. Co se týče toho, co se stalo s materiálem a dokumenty původně uskladněnými v Ordensburgu, vyvstávají tři otázky: něco muselo být zničeno při výbuchu budovy; něco se stalo kořistí místních z blízké vesnice během tří dnů od detonace po příchod Američanů a zbytek uloupili američtí vojáci (viz Ultima Thule).

Kapitola Skuteční „dobyvatelé ztracené archy“ (srv. Trevor Ravenscroft: Kopí osudu) vypráví o činnosti společnosti Ahnenerbe a Otto Rahna. Jenže Otto Rahna bych se neodvážil označit za vzor nacistického Indiana Jonese. Po vydání své první knihy Kreuzzug gegen den Gral. Die Geschichte der Albigenser (anglicky Crusade against the Grail. The Struggle between the Cathars, the Templars, and the Church of Rome) se stal předmětem zájmu Heinricha Himmlera, šéfa SS, jehož fascinace okultní stafáží je dobře známa a stál rovněž za zahájením výzkumu na jihu Francie. Rahn se přidal k SS a plnohodnotným příslušníkem se stal v roce 1936. Sběr materiálu pro druhou knihu přivedl Rahna na různé lokality v Německu, Francii, Itálii a na Islandu. Skrývaná homosexuální orientace a židovský původ přivedla Rahna k povinnosti strážce v koncentračním táboře v Dachau v roce 1937 jako trest za homosexuální aféru, jíž se dopustil v opilosti. Z SS odešel v roce 1939. Poté Rahn čtyřikráte selhal, když měl Gestapu doložit svůj rodokmen v souvislosti s říšskými zákony podle Rüdina a dalších teoretiků „rasové hygieny“— načež se zjistilo, že Otto Rahn je Žid právě tak jako jeho rodiče. Matkou Otto Rahna byla Clara Margaret Hamburger a jeho dědečkem Simeon Hamburger, a babičkou z matčiny strany Lea Cucer, všichni židovského původu. Cucer je transkripcí jména Cocer, což je označení řemesla typického pro Židy ve střední Evropě. Rahn nebyl jediným Židem uvnitř národně socialistického hnutí, podobně jako Frederic Heilscher a Martin Buber; a rovněž šéf Ahnenerbe Wolfram Sievers. Rahn však zjistil, že po něm jde Gestapo. Vypařil se a 13. března 1939, téměř na výročí pádu Montséguru (po devítiměsíčním obléhání katary drženém hradu Château de Montségur jej dobyla francouzská královská vojska v květnu 1243), byl Rahn nalezen umrzlý na horském úbočí poblíže Söllu (Kufstein, Tyrol) v Rakousku. Jeho smrt byla oficiálně hlášena jako sebevražda.

Rahn se snažil dokázat, že grál byl svatyní nebo kultickým předmětem albigenských, tedy katarské sekty, jež byla jako heretická pronásledována a vyhlazena ve 13. století v jižní Francii. E. Anitchkof se snaží odhalit podobné spojitosti v zajímavé práci Joachim de Flore et les Milieux courtois mezi názory obsaženými v jednotlivých verzích příběhu o grálu, učením Gioacchina da Fiori a myšlenkami sekt novomanichejců a katarů, rozšířených ve Francii 12. století. Blízký náhled zastává J. Vola a dokonce jde ještě dál, když upozorňuje na podobnost myšlenek zastoupených v příbězích o grálu s idejemi Fedeli d’amore (Hnutí doložené od počátku 12. století v Provenci, Itálii, Francii a Belgii. Jeho cílem byl kult „jedinečné ženy“ a zasvěcení do mystéria lásky. Užívalo se v něm „tajného jazyka“, aby jeho obsahy zůstaly nepřístupné „sprostému lidu.“) nebo hermetické tradice. O tom, že byl grál považován za skutečně existující předmět, svědčí také velmi rozšířený názor, podle kterého byl totožný s takzvanou Sacro catino, údajně smaragdovou mísou, kterou si Janované roku 1101 přivezli jako kořist a odměnu z obléhání Caesareie (viz Lidé měsíčního svitu nebo také I přecházeli do té země a zase zpět po světelných mostech…, a to včetně tématu grálu).

Michael FitzGerald

Michael FitzGerald v závěru trochu lacině a zkratkovitě horuje proti nacismu, neboť ho chce odsoudit jako jiní už mnohokráte před ním, ale obávám se, že tu stále přetrvává jakési jeho zásadní nepochopení, jež se snažili napravit Bergier a Pauwels ve své knize Jitro kouzelníků, zvláště když představují dílo Arthura Machena. Samotné jádro nacismu bylo natolik vzdáleno běžnému chápání, že se slovy „zlá, fanatická tyranie“ nic nevyřeší – neměl nic společného s tím, co Michael FitzGerald jmenuje jako základní hodnoty naší civilizace: rozum, laskavost, mravní hodnoty. Jejich civilizace měla rovněž „rozum, laskavost, mravní hodnoty“ – jenže jimi rozuměla cosi veskrze cizího, co se jen těžko uchopuje, a to nás po bezpočtu let děsí natolik, že je fenomén nacismu stále živý, třebaže by již dávno měla vzpomínka na něj vyblednout a pocity k němu vyvanout. Protože se to neděje, je zřejmé, že nás z něj cosi stále atakuje, s čím se neumíme vyrovnat. Třeba k tomu přispěje právě i jeho kniha.

www.okultura.cz, 17. 11. 2014

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1601