Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 19. října 2011 - 17:13Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Skrytá vada je v nás


Nad posledním románem Thomase Pynchona

Thomas Pynchon, jemuž je věnováno téma čísla, je jedním z nejzáhadnějších současných spisovatelů. Jeho poslední román Inherent Vice, z nějž přinášíme úryvek na stranách 8 a 9, má s předchozími autorovými díly mnoho společného. V prvním Pynchonově noiru jsou opět drogy, spiknutí, paranoia, halucinace a popkulturní odkazy, navíc se tu ale objevuje věc pro autora nezvyklá: naděje.

Neonový nápis titulu Inherent Vice a malba surfařského obchodu, před nímž stojí jeden z prvních „kombíků“ Cadillac Miller -Meteor, na obalu amerického vydání poslední knihy Thomase Pynchona dává zkušeným čtenářům jasně na srozuměnou, že tento román by mohl být jeho poslední. Jsou k tomu hned dva důvody. Barevnost obalu a to, že autor prolomil celoživotní ticho: nakladatelství potvrdilo, že hlas v reklamě na YouTube je skutečně Pynchonův. Navíc hollywoodský režisér Paul Thomas Anderson prý skutečně spolupracuje s autorem na scénáři k filmovému zpracování knihy. Inherent Vice se však čte jinak i z důvodů odlišností v románu samém.

Co je skutečnost a co halucinace?
Už po několika stránkách je nám jasné, že tento text je Pynchon jako každý jiný: složitý, vtipný, nabitý intertextovými odkazy. Narativní technika se příliš nezměnila a kdo si libuje v kudrlinkách mnoha diskurzivních přístupů najednou, nebude zklamán. Často není na první pohled jasné, kdo vlastně příběh vypráví, v kolika úrovních se zápletka pohybuje, která časová úroveň se zrovna odvíjí a co je drogový rauš, co je sen a co realita. Dialogy plné kulturních kódů (například soudní proces s „Rodinou“ Charlese Mansona), filmografi cké údaje, názvy písní (tentokrát je zde na 369 stranách textu přes sto písní), názvy drinků a míst, to všechno oživuje poněkud fantaskní verzi konce šedesátých let v L. A. Potud Pynchon tak, jak ho známe.

Hlavní postava Larryho „Doktora“ Sportella, stejně jako celá náruč ostatních „good guys“ (hipíci, feťáci, milenci, ztroskotanci, anarchisti), se potácí někde mezi nepřetržitým mejdanem, skrytou revolucí proti establishmentu a snahou utéct před „bad guys“ (zlými policajty, nájemnými zabijáky, vymahači dluhů, perverzními milionáři). Příběh se zamotává s příchodem každé z mnoha postav a všechno se zdá propojené se vším. Dluhy a službičky z minulosti, sex a strach z věcí, které mnohonásobně přesahují jednotlivce, splétají síť, do které se postavy nešťastně zachytily. Doktor Sportello musí porušit všechna pravidla soukromého očka, aby pomohl Šastě, své osobní femme fatale. Přitom si chce zachránit kůži před Christianem „Yettim“ Bjornsenem, policejním detektivem, který nesnáší amatéry, trávu a vůbec všechno, co se nedá zkontrolovat v kteroukoli denní či noční hodinu. Zatímco Yetti se opírá o zdánlivě všemocný losangeleský policejní sbor, Doktor má k dispozici pár nespolehlivých známých a několik triků, které se mu osvědčily v minulosti.

Doktor začíná chtě nechtě řešit několik případů najednou. Zdá se, že je nejen těžké odlišit je jeden od druhého, ale také rozhodnout, který z nich je skutečný a co je jen halucinace: Doktor se totiž někdy probudí tam, kde rozhodně neusnul. Navíc se všeobecně neví, kdo lže záměrně a kdo si vymýšlí pod vlivem drog. Stále jsme si jisti, že jsme v Pynchonově románu. Baví nás svou úsměvnou složitostí, v níž tak vzniká narativní prostor k tomu, aby se rozkryla pěkná řádka velice závažných témat života v postmoderně.

Začátek konce
Českému čtenáři se snad vybaví podobná dialektika (a)symetrie institucionalizované moci a osobní svobody, technologického násilí a etického jednotlivce, kterou Pynchon rozehrál v Duze gravitace (Gravity’s Rainbow, 1973; česky Volvox Globator 2007 v překladu Zdeňka Fučíka a Hany Ondráčkové). Od roku 1973, kdy Pynchonův nejslavnější román vyšel v originále, však uplynulo už mnoho vody. Duha gravitace sňala závoj z kapitalistické industriální demokracie a ukázala ji jako rigidní systém postavený na technokratickém základě, který z člověka dvacátého století možná udělal pouhé kolečko v nadnárodní korporátní mašinerii.

Ve Městečku Vineland (Vineland, 1990; česky Argo 1997 v překladu Barbory Puchalské) se Pynchon zamýšlel nad tím, kdo v americké kultuře měl skutečně na svědomí nástup Nixona a Reagana. Zatímco privatizované zbrojení v sedmdesátých a osmdesátých letech vedlo v mezinárodním kontextu k rozpadu Sovětského svazu a vítězství Západu ve studené válce, uvnitř USA to znamenalo upevnění moci velkého byznysu a otupení jakéhokoli odporu nesouhlasící menšiny – zároveň generace hipíků odrostla a zasedla ve správních radách velkých firem. Co Pynchon ukázal ve Vinelandu jako důsledek určitého vývoje, je v Inherent Vice prozkoumáváno jako začátek konce. Pokud Pynchon v románu Mason & Dixon (1997) obviňuje z etického úpadku Západu individualismus, v němž je svoboda pojata jako vlastnictví, a v Against the Day (2006) vidí důvod rozkladu v nekonečné globální chtivosti, v Inherent Vice autor obrací pozornost k nedostatkům v člověku samotném. Nakonec titul znamená „skrytou vadu“, jako by Pynchon vzdal hledání viníků a zalomil rukama nad lidstvem jako takovým. Doktor Sportello není žádný pasivní svatoušek, a Yetti není jenom fašistický darebák, což byl právě případ postav v Duze gravitace.

Záchvěv lidskosti, nebo ztráta energie?
Výše popsaný vývoj lze v celoživotním autorově díle možná vysledovat, nebyl by to ale postmoderní Pynchon, kdyby jeho texty neobsahovaly proti takové reduktivní interpretaci protiproud: od cynického autora Duhy gravitace bychom například neočekávali „happy end“. Přesto jej v jeho pozdějších dílech nacházíme. Nejprve zlomkovitě, ve smyslu všechno zlé je k něčemu dobré, nicméně se zdá zejména od dob románu Mason & Dixon zřejmé, že Pynchon svým zmateným antihrdinům vyloženě drží palce. V jeho raných dílech vidíme destrukci a hrdinové jsou buďto nadobro ztraceni (V., 1963), nebo se obrní statečností v očekávání nejhoršího (Dražba série č. 49, The Crying of Lot 49, 1966; česky Volvox Globator 2004 v překladu Rudolfa Chalupského), ale v Inherent Vice vidíme řadu malých vítězství pro naději. A to je Pynchon, jak ho neznáme, to je postmoderní text, ve kterém však burroughsovská beznaděj či hellerovský cynismus ustupují téměř twainovskému humanismu.

Jakkoli je jisté, že Pynchonova próza neztrácí nic ze své výřečnosti, tón se poněkud změnil. Abychom neprozradili z knihy příliš mnoho, řekněme jen, že Doktorovy případy se jakžtakž vyřeší a že policejní moc díky němu na čas přestane dýchat na záda rodinám či milencům, kteří se mohou zase dát dohromady. Je podivuhodné, že takovou vlídnost nacházíme v textu, jenž byl označen za „první Pynchonův noir“, a je na čtenářích, zda tuto změnu uvítají jako dozrání do lidštější podoby, nebo ji odsoudí jako stařeckou ztrátu

Thomas Pynchon: Inherent Vice. Penguin Books, Londýn 2009, 369 stran.

Myslet se bude později
Thomas Pynchon
V posledním románu Thomase Pynchona se setkáváme s dalším z řady jeho sympatických antihrdinů, kteří mají problémy s drogami a s realitou. Larry Sportello, přezdívaný Doktor, se živí jako soukromé očko. A potíže začnou, když se na něho obrátí jeho bývalá láska Šasta s tím, že je v úzkých.

Pod dlažbou je pláž.

Graffi ti, Paříž, květen 1968 Přišla po pěšině zadními schody jako dřív. Doktor ji už rok neviděl. A nebyl sám. Pamatoval si ji v sandálech, spodní části květovaných bikin, vybledlém triku s nápisem Country Joe & the Fish. Dnes byla oblečená jak ty lidi z města, přesně tak, jak vždycky přísahala, že se nikdy oblíkat nebude. I vlasy měla o hodně kratší, než si pamatoval.

„Seš to ty, Šasto?“ „Myslí si, že má halucinace.“ „To asi ten novej vohoz.“ Stáli v kuchyni a poslouchali rytmický příboj pod svahem. Oknem bez záclon, které mu vždycky přišlo zbytečné pořizovat, na ně dopadalo světlo z ulice. Když vál příznivý vítr, vlny bylo v noci slyšet po celém městě.

„Potřebuju pomoc, Doktore.“ „Víš, že teď mám kancl? Že normálně pra -cuju?“ „Našla jsem si ho v telefonním seznamu a málem šla tam. Ale pak mi došlo, že bude pro všechny lepší, když jako pojedu na tajný rande.“ Chápu. Dnes večer s ní nic nebude. Pešek. Ale třeba se z toho vyvrbí kšeft. „Někdo tě sleduje?“ „Pro jistotu jsem hodinu křižovala vedlejší ulice.“ „Dáš si pivo?“ Otevřel lednici, vytáhl dvě plechovky z krabice a podal jednu Šastě.

„Jde o jednoho chlapa.“ Samozřejmě, ale to ho přece nemůže vyvést z rovnováhy. Kdyby dostal pěťák od každého klienta, který začne touhle větou, už by byl na Havaji, hulil dnem a nocí, vyhrabával kanál pro vlny na Waimee nebo, ještě líp, najal si někoho, kdo by hrabal za něj… „Určitě spořádanej gentleman,“ vypadlo z něj.

„No dobře, je ženatej, Doktore.“ „Takže jde o prachy.“ Odhodila ofi nu, kterou neměla, a zvedla obočí. No a? Doktor je v pohodě. „A manželka – ta o tobě ví?“ Šasta přikývla. „Taky ale někoho má. Jenže nejde o úplně běžnej vztah – vymýšlej spolu nějakou špinavost.“ „Jak shrábnout manžílkovo jmění. Mám dojem, že v L. A. něco takovýho není zrovna vzácnost. A co přesně ode mě čekáš?“ Našel papírový pytlík od večeře a předstíral, že si na něj píše poznámky. I přes uhlazené oblečení a důmyslně nenápadné líčení či co, se dostavila stará dobrá erekce, od který mu Šasta vždycky dříve či později pomohla. Copak to nikdy nepřejde, ptal se sám sebe. Jasně že přejde. A taky že jo. Přešli do obýváku a Doktor si lehl na gauč a Šasta zůstala stát a bloumala po místnosti. „Chtěj mě do toho namočit,“ pokračovala. „Prej se k němu můžu dostat ve slabejch chvilkách, jestli vůbec nějaký má.“ „Když spí s holou prdelí.“ „Věděla jsem, že mě pochopíš.“ „A tobě pořád ještě vrtá hlavou, co je správný a co špatný, Šasto?“ „Něco horšího.“ Provrtala ho pohledem, který si tak dobře pamatoval. Když si vůbec něco pamatoval. „Jak moc bych vůči němu měla bejt loajální.“ „Doufám, že ode mě nečekáš odpověď. Asi tak jako k někomu, s kým pravidelně šukáš –“ „Dík. ,Milá Sally‘ mi poradila skoro to samý.“ „Cajk. City stranou, zaměříme se na peníze. Kolik ti dává na nájem?“ „Platí to celý.“ Na chvíli se jí vzdorovitě zúžily oči jako vždycky v takových situacích.

„Hodně?“ „Na Hancock Park dost.“ Doktor zahvízdal refrén z „Can’t Buy Me Love“ a z její grimasy si nic nedělal. „Předpokládám, že mu všechno splácíš i s úrokama.“ „Kreténe, kdybych věděla, že seš pořád tak zahořklej –“ „Já? Klid, tomu se říká profesionální přístup. Kolik ti ženuška a ten její nabídli?“

Šasta řekla číslo. Doktor už dokázal ujet namíchnutým dealerům ve vytuněných rollsech, a to musel řezat hala bala naprojektované zatáčky pasadenské dálnice v mlze a stošedesátkou, procházel se divokýma uličkama na východ od losangeleské řeky a na obranu měl v kapse pytlovitých kalhot akorát půjčený drátěný hřeben, kterým se krotí afro, a pohyboval se po policejní stanici s malým jměním v podobě vietnamský trávy. V poslední době si ale téměř úspěšně namluvil, že už z riskování vyrostl. Teď se ho ale začal zmocňovat známý urputný neklid.

„Koukám…“ zpozorněl, „že pár hambatejch polaroidů nebo podstrčený drogy v kastlíku nebudou stačit… ani zdaleka.“ Dřív si celé týdny vystačila s jednoduše našpulenými rty, ale teď na něj zkoušela složitou kombinaci obličejových přísad, kterou nedokázal rozluštit. Možná to pochytila v herecké škole. „Je to jinak, než si myslíš, Doktore.“ „Klid, myslet se bude později. Co dál?

„Nejsem si jistá, ale zřejmě ho chtějí zavřít do cvokhausu.“ „Legálně? Nebo plánujou únos?“ „Mně nikdo nic neřekne, Doktore, jsem jen návnada.“ Napadlo ho, že i její hlas zní mnohem utrápeněji než kdy předtím. „Slyšela sem, že chodíš s někým z města.“ Chodím, hm, „Jo ty myslíš Penny? Hodná holka, připadá jí vzrušující mít tajný milostný poměry s hipíkama, nic víc –“ „A mimo jiný žalobkyně z kanceláře Evelle Youngerový.“

Doktor se zamyslel. „Tím chceš říct, že by je někdo odtamtud mohl zastavit, než to rozjedou?“ „Není moc lidí, na který se můžu obrátit.“ „Dobře, promluvím s Penny a uvidíme, co uvidíme. Ten šťastnej páreček – jmenujou se nějak, bydlej někde?“

Když slyšel jméno Šastina starýho, napadlo ho: „Ten stejnej Mickey Wolfmann co o něm pořád píšou v novinách? Velký zvíře v realitách?“ „Nikomu ani slovo, Doktore.“ „Jako hrob. Mám to v popisu práce. Dáš mi nějaký telefonní čísla?“

Pokrčila rameny, zamračila se a dala mu jedno číslo. „A radši ho nepoužívej.“ „Cajk, a jak se dovolám tobě?“ „Nijak. Odstěhovala sem se a teď bydlím, kde se dá. Neptej se.“

Málem jí nabídl: „Tady je místa dost,“ což vlastně nebyla pravda, ale všiml si, jak si prohlíží, co všechno u něj zůstalo při starém: autentický terč na šipky z anglické hospody postavený na kole od vozu, závěsnou lampu z bordelu s fialovou psychedelickou žárovkou a vibrujícím vláknem, sbírku vytuněných autíček z plechovek od piva, míč na plážový volejbal podepsaný od Wilta Chamberlaina svítivou fixou, sametový obraz a tak dál. Tvářila se znechuceně, jinak to nazvat nešlo.

Doprovodil ji dolů k autu. Všední dny se tady od víkendu moc nelišily a ulice už se hemžily lidmi, co sem vyrazili za zábavou, halekajícími opilci a surfaři. Huliči sháněli něco k snědku, kravaťáci zas povolné letušky a usazené kancelářské paničky doufaly, že si je někdo splete s letuškou. Nahoře z kopců hučel neviditelný provoz plnící dálnice a bulváry. Výfuky frázovaly zpěvné melodie, jejichž ozvěna se nesla až k moři, kde ji posádky ropných tankerů plujících kolem klidně mohly zaměnit za řev divé zvěře při nočním dovádění na exotickém pobřeží.

Zastavili se v poslední oáze tmy před zářivými světly Beachfront Drive, tak jak to tady chodci praktikují od nepaměti, když si chtějí dát pusu nebo aspoň chytit toho druhého za zadek. Ona ale řekla: „Dál se mnou nechoď, už by mě mohl někdo sledovat.“ „Tak třeba zavolej.“ „Vždycky sem ti důvěřovala, Doktore.“ „Klid, budu—“ „Myslím to vážně, nikdy jsi nezklamal.“ „No… to víš.“ „Vždycky na tebe byl spoleh.“ Na pláži se setmělo už před několika hodinami, moc toho nevykouřil a refl ektory to taky nebyly – ale než se otočila, přísahal by, že na její tváři zahlédl světlo. Takovou oranžovou zář, která vám po soumraku zasáhne tvář, když sledujete oceán a čekáte, jestli na poslední vlně dne někdo nepřipluje od západu na břeh, do bezpečí.

Aspoň to auto nevyměnila. Pořád měla tu samou ojetinu, kabriolet Cadillac Eldorado Biarritz ročník 59 koupený v autobazaru na Western, kde se postávalo přímo u krajnice, aby výfuky zamaskovaly vůni všemožného kuřiva.

Když odjela, sedl si Doktor na lavičku na Esplanade. Za zády se mu zvedal dlouhý svah plný rozsvícených oken. Pozoroval jasně kvetoucí vlny a světla aut vracejících se pozdě večer z práce po klikaté silnici na vzdálených vrcholcích Palos Verdes.

Zrekapituloval si všechny otázky, které jí zapomněl položit: jako třeba, jestli si zvykla na Wolfmannovo pohodlí a moc, jestli by se vrátila k bikinám a tričku a jestli by si to pak nevyčítala. A za nejtěžší otázku považoval tuhle: existuje mezi Šastou a staroušem Mickeym opravdová vášeň? Doktor měl jasno, že mu s největší pravděpodobností odpoví „miluju ho“, jak jinak? A není nutné dodávat, jak je dneska tohle sloveso zprofanované. Kdo chce jít aspoň trochu s dobou, musí každého „milovat“. Nemluvě o dalších využitích, třeba když potřebujete někoho dostrkat k sexuálním praktikám, které by jim jinak nebyly po chuti.

Když se Doktor vrátil domů, chvíli civěl na sametový obraz od jedné z mexických rodin, které svými stánky víkend co víkend lemují bulváry na nížině za pobřežními vršky mezi Gorditou a dálnicí, kde lidi ještě pořád jezdí na koních. Už za rozbřesku vytahují ze svých dodávek do klidného rána obrazy šířky gauče s motivy ukřižování, poslední večeře, rebelů na vyšperkovaných harlejích, otrlých superhrdinů v uniformách speciální jednotky s puškami M16 a tak dál. Doktorův obraz znázorňoval jihokalifornskou pláž tak, jak nikdy nevypadala: palmy, holky v bikinách, surfová prkna, na co si člověk vzpomene.

Doktor obraz považoval za okno, ze kterého se díval, když zrovna nemohl vystát pohled z toho tradičního se skleněnými tabulkami ve vedlejším pokoji. Někdy se ze stínů vynořilo světlo, většinou když kouřil trávu, jako kdyby někdo otočným knofl íkem vyladil kontrast samotného Stvoření, lehce všechno podsvítil a dodal věcem svítivý okraj. Noc se pak naplnila příslibem epických událostí.

Dnešní večer ale sliboval spíš hodně práce. Zkusil zavolat Penny, ale nebyla doma. Zřejmě někde tančila watusi s právníkem s krátkým sestřihem a slibnou kariérou. Doktor s tím nemá problém. Pak zavolal tetě Reet, která bydlela na jiné části bulváru na druhé straně dun, na předměstí s rodinnými domky, dvorky a stromy, které téhle části města daly jméno Stromovka. Před pár lety se rozvedla s odpadlým luteránem z Missouri, pojišťovákem aut, který trpěl osudovou slabostí pro neposedné ženy v domácnosti, takové, co člověk potká na bowlingu u baru. Pak se sem přestěhovala s dětmi ze San Joaquinu a začala prodávat nemovitosti. Zanedlouho si založila vlastní kancelář, kterou teď řídila ze svého bungalovu na stejném obřím pozemku, kde stál i její dům. Když Doktor potřeboval zjistit cokoliv týkající se nemovitostí, obrátil se na tetu Reet a její fenomenální znalost každého kousku země od pouště až k moři, jak rádi říkali ve večerních zprávách.

„Jednoho dne,“ předpověděla, „na tohle budeme mít počítač. Jen do něj naťukáš, co potřebuješ, nebo si s ním dokonce jen popovídáš – jako s HALem v 2001: Vesmírná odysea – a vyplivne to na tebe víc informací, než upotřebíš. Jakejkoliv pozemek v celý losangeleský kotlině až ke španělskejm dekretům, práva na užívání vody, věcný břemena, historie hypoték, prostě cokoliv. Věř mi, to je na spadnutí.“ Ale než se tak stane, bude se teta Reet v reálném světě bez výdobytků sci -fispoléhat na svůj téměř nadpřirozený čuch pro pozemky. V hlavě měla podrobnosti, které byste těžko hledali v dokumentech a smlouvách, obzvlášť těch manželských. Znala pletky a sváry táhnoucí se celé generace a věděla i kudy teče nebo tekla voda.

Po šestém zazvonění zvedla telefon. V pozadí hlučela televize.

„Stručně, Doktore. Ulovila jsem pěknej kus a musím na sebe ještě naplácat čtvrt tuny make -upu.“ „Co víš o Mickey Wolfmannovi?“ Doktor ani nepostřehl, jestli se stačila nadechnout: „Hochdeutsch mafi e z Westside, největší zvíře, jaký existuje, stavby, spoření, půjčky, nezdaněný miliardy někde pod Alpama, striktně vzato žid, ale radši by byl nacista. Když v jeho jméně vynecháš druhý „n,“ rozčílí se natolik, až ti jednu vrazí. Proč se ptáš?“ Doktor stručně vylíčil Šastinu návštěvu a spiknutí proti Wolfmannovu bohatství.

„Bůh je mi svědkem,“ poznamenala Reet, „že v týhle branži se morálka vykládá dost volně. Jenže fakt je, že vedle některejch developerů vypadá Godzilla jak ochránce přírody. Na tvým místě bych se do toho možná nepletla, Larry. Kdo tě platí?“ „Kdo mě…“ „Šel si do toho jen tak, co? To sem si mohla myslet. Poslouchej, když na to Šasta nemá prachy, může to taky znamenat, že ji Mickey nechal, a ona za tím vidí jeho manželku a chce se pomstít.“ „Možný to je. Ale řekněme, že se chci jen seznámit a pokecat s Wolfmannem.“ To měl být uražený povzdech? „Tak to bych nedoporučovala tvoje obvyklý postupy. Neudělá ani krok bez tuctu motorkářů; většinou zasloužilý členové Árijskýho bratrstva, co mu hlídaj záda. Soudně potvrzený drsňáci. Zkus si pro změnu domluvit audienci.“ „Počkej. Ze sociologie sem se sice hodně ulejval, ale… židi a árijský bratrstvo… neměli by se, jestli si dobře pamatuju…nenávidět?“ „O Mickeym musíš vědět jedno. Je nepředvídatelnej. A v poslední době je to horší. Někomu připadá výstřední. Já bych řekla, že je spíš zkouřenej jak motyka. Nic osobního.“ „A ta parta goril s ním drží? I když v lochu složili přísahu, ve který bysme asi našli pár antisemitskejch klauzulí, že?“ „Přibliž se k tomu chlapovi na deset bloků a lehnou si ti před auto. Když pojedeš dál, hoděj po tobě granát. Jestli chceš mluvit s Mickeym, nesmíš spolíhat ani na improvizaci, ani na šarm. Musíš si jednoduše domluvit schůzku.“ „Jenže zas nechci dostat Šastu do maléru. Kde myslíš, že bych na něj moh narazit, jako náhodou?“ „Slíbila sem svý mladší sestře, že její dítě nebudu vystavovat nebezpečí.“ „S Bratrstvem je to v cajku, teto Reet. Znám jejich tajnej pozdrav a tak.“ „No dobře, jde o tvůj krk, chlapče. Já se teď musím věnovat tužce na oči, ale proslýchá se, že Mickey teď tráví čas ve svym nejnovějším útoku na ekologii. Je to taková dřevotřísková hrůza, Komplex Channel View nebo tak nějak.“ „Jo, to mi něco říká. Yetti Bjornsen pro ně dělá reklamu. Vysílaj ji během divnejch filmů, o kterejch si nikdy neslyšela.“ „Možná by to měl vzít tvůj starej kámoš polda. Seš v kontaktu v losangeleskou policií?“ „Napadlo mě vzít to přes Yettiho,“ řekl Doktor, „ale jak sem sahal po telefonu, uvědomil jsem si, že se to určitě pokusí hodit na mě. Už je takovej.“ „V tom případě by ses možná měl držet nácků. Ten výběr ti ale nezávidím. Opatrně, Larry. A dej o sobě vědět, ať můžu ujistit Elminu, že seš pořád naživu.“ Ten idiot Yetti. Kdo by to byl řekl. Z nějakého mimosmyslového popudu Doktor zapnul televizi, naladil jeden nezávislý kanál vysílající staré televizní filmy a pilotní díly seriálů, o které není zájem. A jako by to netušil. Ten pošuk plný nenávisti k hippies si tam po náročném dni stráveném porušováním občanských práv přivydělával v reklamě na Komplex Channel View. „Koncept Michaela Wolfmanna,“ stálo pod logem.

Z anglického originálu Inherent Vice (Penguin Books, Londýn 2009) přeložili Linda Petříková a Zdeněk Fučík.

Thomas Pynchon (nar. 1937) po absolvování střední školy začal studovat fyziku na Cornellově univerzitě v Ithace. V roce 1955 odešel k námořnictvu, po dvouletech se vrátil na katedru anglické literatury (mimo jiné se účastnil kurzů vedených V. Nabokovem) a univerzitu dokončil. Pak pracoval jako autor technických textů u firmy Boeing. Poté, co podal výpověď, žil krátce v New Yorku a Mexiku, následně v Kalifornii, kde fl irtoval s životním stylem beat generation a hippie, od nichž se ale brzy distancoval. Pynchon je proslulý tím, že se straní veřejného života, což dává vzniknout řadě legend. Někteří kritici ho považují pouze za pseudonym jiného autora (například J. D. Salingera), případně jiní autoři jsou považováni za pseudonym Pynchonův. V češtině vyšlo: soubor povídek Pomalý učeň (Volvox Globator 1999, přeložila Pavla Horáková) a romány Městečko Vineland (Argo 1997, přeložila Barbora Puchalská), Dražba série č. 49 a Duha Gravitace (Volvox Globator 2007, přeložili Zdeněk Fučík a Hana Ondráčková).

12. 10. 2011, A2, Vít Vaníček

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2548