Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 20. září 2011 - 12:54Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

CESTY DO POSVÁTNÉ HORY, ŠAJENSKÉ MÝTY A JINÉ PŘÍBĚHY


Roman Tadič,
CESTY DO POSVÁTNÉ HORY, ŠAJENSKÉ MÝTY A JINÉ PŘÍBĚHY
Volvox Globator, Praha 2010, 270 s.-

Kolekce česky psaných či do českého jazyka přeložených titulů z oblasti indiánských studií se před nedávnem rozrostla o další položku, konkrétně o komentovaný překlad šajenských mýtu a jiných příběhů z pera Romana Tadiče. Publikace nazvaná Cesty do posvátné hory se zařadiloa do dnes již ne bezvýznamné skupiny děl zaměřených na dějiny, literaturu a kulturu nativních obyvatel Ameriky, jež se začala významněji rozrůstat, třebaže v různorodé kvalitě, od poloviny 90. let 20.století. Tento soubor by se dal rámcově rozdělit do šesti hlavních kategorií: (i) texty zaměřené na historii indiánských válek; (ii) (auto)biografie významných indiánských představitelů a vůdců; (iv) antologie mytologických příběhů a legend; (v) studie o domorodé spiritualitě a (vi) tvorba současných indiánských autorů.

Hodnoceno výhradně z pohledu produkce přelomu a počátku nového tisíciletí se do první skupiny řadí např. monografie Josefa Opatrného Velká siouxská válka (Praha: Epocha, 2005). Do druhé skupiny patří mj. Dějiny Navahů (Jean-Louis Rieupeyrout, Praha: Argo 2000) a Lid Rudého oblaka (Geogre E. Hyde, Praha: Paseka, 2007). Třetí skupinu zastupují životopisy dvou významných postav indiánského hnutí předchozího století, Chromého jelena (Vyprávění siouxského medicinmana, Praha: Paseka, 2004) a Dvou krkavců (Život a učení duchovního válečníka, Praha: Triton 2009). Ve skupině čtvrté zaujímá přední místo antologie lakotských mýtů a legend Když ještě po zemi chodil Iktómi v převodu Jana F. Ullricha (Praha: Argo, 2002), dále pak druhé vydání Trnové dívky Jáchyma Topola (Praha: Torst, 2008) a zajímavou položku tvoří také Dcery měděné ženy Anne Cameronové (Volary: Stehlík, 2003). Kategorie pátá zahrnuje např. Domorodá náboženství Severní Ameriky (Áke Hulkrantz, Praha: Prostor, 1999) či Frekeho Spiritualitu severoamerických indiánů (Praha: Aurora, 2000). Kategorii poslední reprezentují překlady tvorby Shermana Alexieho (Deset malých indiánků, Praha: Maťa 2005); Kouřové signály, Praha: Paseka, 2009) a Gordona Johnsona (Indiánský psi žerou fazole, Praha: Signeta, 2006) Dům z úsvitu N. Scotta Momadaye (Praha: Argo 2001) a druhé vydání románu Obřad Leslie Marmon Silkové (Brno: Jota, 2010). Do stejnékategorie patří taktéž antologie současných povídek severoamerických indiánů nazvaná Vinnetou tady nebydlí (Brno: Větrné mlýny, 2003) a sbírka současných dramat kanadských indiánů Čekání na Kojota (Brno: Větrné mlýny, 2007).

Předložený seznam je pochopitelně pouze výběrový. Jednak se zaměřuje výhradně na severoamerický region (a ani v tomto případě nepodává vyčerpávající výčet), a nezahrnuje tak zajímavé publikační výstupy a jižněji položených teritoriích Ameriky, jednak nezohledňuje šířeji pojaté amerikanistické studie, které se sicen na problematiku indianistiky orientují, ale ta nemusí vždy stát v samotném centru pozornosti, nebo opět nepokrývá čistě severoamerickou oblast. V této souvislosti lze zmínit knihy Mnislava Zelného, překlady textů Lévi-Strausse, tvorbu Garyho Snydera ad. Zahrnuty nejsou ani kolektivní monografie, sborníky z konferencí, časopisy a další publikace, jež mohou často obsahovat relevantní kapitoly či články. Na tomto místě je vhodné připomenout např. studie etnoložky Lívie Šavelkové (mj. „Kdo jsou současní Irokézové.“ In: Lenk, L. – Svoboda, M.; Argonauti za obzorem západu. Ústí nad Labem: Vlasta Králová, 2006), neboť jde o autorku předmluvy zde recenzovaného díla.

Antologie šajenské mytologie v překladu a komentářích Romana Tadiče vstupuje do prostoru početně nejbohatší z vymezených kategorií (iv). Vedle již zmíněných textů lze uvést minimálně další dva zástupce z přelomu tisiciletí: Hlasy větrů (Praha: NLN, 2000) a Příběhy z parní lázně (Praha: Argo, 2000), popřípadě ještě soubor indiánských příběhů Jaimeho de Angula Jak se Lišáček stal Lišákem (Praha: Maťa, 2003). Postačí však jen letmé nahlédnutí do jednotlivých souborů a všem bude zřejmé, že charakterově a způsobem podání má nejblíže k Ullrichovým lakotským mýtům.

Stejně jako Ullrich taktéž Tadič přichází s překladem mytologických příběhů jednoho konkrétního kmene, nikoli s převodem mýtů z různých kultur domorodé Ameriky, jak je tomu v případě většiny ostatních dostupných antologií. Tato skutečnost se jeví jako velká výhoda, neboť překladateli umožňuje představit strukturu mýtů a dalších narativních žánrů zvoleného etnika v ucelenější podobě, a pokud je navíc překladatel dostatečně kvalifikovaný, může svou translaci doplnit o informativní komentáře, které čtenáři osvětlí minimálně některé historické a kulturní souvislosti předkládaných textů. O tom, že je Tadič jako překladatel a komentátor šajenských příběhů člověk na pravém místě, nemůže být nejmenších pochyb. Potvrdil to jak povedeným překladem odborné studie J. H. Moorea Šajeni (Praha: NLN, 2003), tak i vlastní monografií nazvanou Tséhoné´o: Příruční šajenský herbář pro mírně pokročilé (Praha: Volvox Globator, 2007), na které pracoval se svou ženou Janou Tadičovou a v níž nahlíží kulturu Šajenů z perspektivy etnobotanika. Třebaže na rozdíl od Ullricha Tadič nepřekládá (s výjimkou příběhu Straka, pytlonoš a Červená kráva – Mo´ě´ha, éstsema´e naa Ma´méhá´e) přímo z šajenských originálů, jichž je v psané podobě zaznamenáno nesrovnatelně méně než originálů lakotských, nýbrž z anglických převodů, je si vědom možných úskalí tohoto typu překladu a činí co nejvíc pro to, aby si v jeho podání mýty uchovaly vazbu na původní šajenské tradice. Vychází z kvalitních terénních sběrů předních amerických antropologů G.B. Grinnella, A.L. Kroebera, G.A. Dorseyho a T. Michelsona a ve srovnání s J.F. Ullrichem ještě více posiluje erudovaný poznámkový aparát, který se dá téměř číst jako samostatné vyprávění o šajenské historii a kultuře.

Kromě obsáhlých poznámek jsou dalším cenným doplňkem knihy kapitoly podávající základní vzhled do unikátního světa šajenských indiánů, jejich mytologie a narativní tradice. Autor se v nich vydává cestou syntézy bohatých primárních a sekundárních zdrojů, jejichž detailnější bibliografické údaje se nacházejí v závěru svazku. Dokládá výtečnou znalost české i zahraniční literatury, přesto není jeho zpracování pouhou kompilací informací o šajenské sociální struktuře, šajenském válečnictví, šajenské spiritualitě, šajenské současnosti atd. Často přichází s vlastní interpretací a nebrání se ani argumentovat proti obecně přijímaných teoriím, např. stran etnogeneze Šajenů. Tadič přesvědčivě vystupuje také vůči některým unáhleným závěrům, zejména co se týká původnosti, stáří či významu šajenských mýtů, přičemž má dobré povědomí o různých teoretických východiscích k analýzám mýtů obecně (o přístupech strukturálních, jungiánských apod.). Je velká škoda, že obdobně jako Ullrich věnuje Tadič jen málo prostoru jazykovým otázkám. Zatímco však Ullrich tento nedostatek zčásti vynahrazuje Učebnicí lakotštiny (Valašské Meziříčí: vlastní náklad, 1994), detailnější pojednání o systému a vývoji jazyka Šajenů v češtině chybí. Nemáme tak možnost nahlédnout do aspektu kultury, který Šajeni považují za klíčový prvek své osobní i etnické identity.

Řazení šajenských příběhů se snaží sledovat tenkou a zčásti prostupnou typologickou hranici mezi tzv. hóhta´heo´o a hóséstoo´o, tdy příběhem fantaskním, z doby předhistorické, na jedné straně, a vyprávěním, které se vztahuje k době historické a je považováno za reálné na straně druhé. Toto dělení odpovídá lakotskému rozlišení mezi ohunkakan a wičhóoyake. Samotná antologie tak počíná mýty o vzniku světa a lidí, početnou skupinou tvoří vyprávění o šibalech a kulturních hrdinech, zejména o hrdinovi jménem Motsé´eóeve a jeho cestě do hory za čtyřmi posvátnými šípy, dále zahrnuje líčení událostí z dějin Šajenů od poloviny 18.století do poloviny 20.století. Nejdříve vypráví o době, kdy ještě Šajeni žili v oblastech dnešní Minnesoty v obydlích z hlíny a místo lovu bizonů se věnovali pěstování kukuřice, teprve posléze přibývá příběhů z dob, kdy se toulali pláněmi a pořádali válečné výpravy proti svým nepřátelům Pónijům a Jutům. Celý soubor končí fragmentem eschatologického mýtu A jak to všechno skončí. Některé příběhy byly již do češtině přeloženy, což je případ mýtu nazvaného Kutálející se hlava; mj. jej do své antologie O muži, který šel za sluncem (Praha: Argo, 1996) zařadily pod názvem Uťatá hlava M. Moravcová a M. Nová.

Cesty do posvátné hory Romana Tadiče jsou výjimečně zdařilou antologií indiánských příběhů a zároveň čtivou a erudovanou studí o životě na amerických pláních v 19.století. Svým úzkým zacílením na jedno konkrétní etnikum, nikoli na módní panindianismus, se hlásí k těm, kteří obhajují význam kulturní a jazykové diverzity pro plnohodnotné fungování světa. Vedle sbírky Jana F. Ullricha jsou příkladem hodným následování pro všechny, kteří by se do budoucna chtěli pokusit o obdobnou kolekci příběhů některého z dalších domorodých etnik Severní Ameriky. Pokud se tak stane, sám za sebe uvítám, když budeme tentokrát pro změnu uvedeni do jiného kulturního areálu než mezi prérijní indiány. Americký kontinent je přeci jen mnohem rozmanitější.

srpen 2010, Etnologický časopis Český lid, ročník 97, Miroslav Černý (FF Ostravské univerzity)

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2633