Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 23. května 2011 - 12:23Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Instantní tajemno z knih


Alan Baker: Slavné záhady světových dějin. Mýty, taje a bludy z celého světa, přeložil Tomáš Lenikus, Praha, Volvox Globator 2011
Joel Levy: Ztracená historie. Pátrání po nejproslulejších záhadách světa, Praha, Metafora 2010
Terry M. Boardman: Záhadný Kaspar Hauser, přeložil Vladimír Havrda, Praha, Grada 2009
Bernd Ingmar Gutberlet: 50 největších lží a legend světové historie, překlad Alena Opletalová, Brno, MOBA 2008
Graham Hancock et al.: Velké záhady. Mýty a mystéria, přeložili Raisa Novotná et al., Praha, Svoboda 1995

„Záhady mají věčnou moc těšit a okouzlovat lidskou fantazii. Některé ve svých důsledcích převracejí celý svět naruby, jiné nabízejí drobná intelektuální cvičení v podobě poutavých hádanek, nad nimiž můžete celé hodiny či dny hloubat.“ Tak zní první slova knihy Slavné záhady světových dějin. Mýty, taje a bludy z celého světa od Alana Bakera, kterou letos vydalo nakladatelství Volvox Globator. Jde přitom o poslední přírůstek k dlouhé řadě knih s touto tematikou. Podle katalogu Národní knihovny u nás tento žánr započal spiskem Shrnuté popsánj málo několika powědomých okamženj z života Kasspara Hausra, genž byl w městě Normberce w Bawořjch nalezen, a kterého nepowědomý sskůdce o žiwot připrawiti chtěl z roku 1830 – o záhadném mladíkovi, který se objevil roku 1828 a nedokázal říct, kdo je a odkud přišel (roku 1833 byl pak zavražděn). Již v tomto spise byla vyjádřena hypotéza, že Hauser byl „od některého zlosyna vzácným rodičům vzmut“, jeho možný královský původ ovšem pozdější genetické testy nepotvrdily.

Po mnoho následujících desetiletí pak ovšem knihy o záhadách a tajemstvích pojednávaly ne o konkrétních historických (či pseudohistorických) jevech a lidech, ale spíše o obecných světonázorových otázkách vztahu hmoty a života, duše a těla či povahy snů; význačné místo mezi nimi zaujímaly spisy teosofické (třeba Haeckel, záhady světové a theosofie od Rudolfa Steinera) nebo spiritistické, velmi aktivní (jako autor i jako vydavatel) byl v tomto směru Karel Sezemský. Ten například ve svém spisu Záhady duševního oplození. Příspěvek ku řešení záhad života dochází ke zjištění, že „při obapolném styku dvou oživených bytostí vyroňuje se současně s původní oplozovací látkou část fluidální sloučeniny nervové, která poskytuje možnost prvotního pudového oživení plodu“. Vznikaly ovšem i příručky jako Záhady pohlavního plození a samovolné předurčení jeho nebo kniha o tom, Jak působí pochopení záhady pohlaví na dospívající mládež o záležitostech, které dnes za příliš záhadné považovány nejsou.

Oblíbené byly texty s obecnými a nicneříkajícími názvy jako Záhady metafysické nebo Záhady všelidské filosofie, jak zněl podtitul jedné z knih slavného psychologa a pedagoga Václava Příhody z roku 1948. To už ovšem bylo na prahu zcela nové doby, která chtěla se všemi tajemstvími rázně zatočit. Ne náhodou vyšla třeba roku 1953 publikace „Záhady“ přírody od Vladimira Andrejeviče Mezenceva (1913–1987) s uvozovkami v názvu: spisek podle dobové anotace „podává stručnou a přístupnou formou výklad různých jevů v přírodě jako zatmění slunce a měsíce, padání meteoritů, objevování komet, halových úkazů, faty morgany, duhy, polární záře, větrů a smrští, které mohou být příčinou různých neobvyklých příhod. Ukazuje, jak různé tak zvané záhady přírody lze vědecky vysvětliti, při čemž zdůrazňuje význam dialektického materialismu, který dává správnou methodu k studiu a poznání přírody.“ Pokud vůbec byly povoleny nějaké záhady, tak to byly ty, na které dával konečnou odpověď jediný v té době platný „vědecký světový názor“. Kupříkladu kniha Záhady dejín od Vladimíra Brožíka z roku 1973 byla uvozena citátem z Karla Marxe a hledají se v ní (ovšem dopředu dané) odpovědi na otázky typu „proč se vyvíjí lidstvo“ nebo „kam směřují dějiny“. Souběžně už ale vycházejí i knihy Ludvíka Součka a na přelomu 60. a 70. let také Ericha von Dänikena, boom publikací tohoto typu pak pochopitelně přišel po roce 1989.

Okamžitě se vyrojily desítky publikací o záhadných místech a předmětech (v počtu titulů vedou asi Atlantida a Svatý grál) i záhadných lidech, třeba i o Kasparu Hauserovi (podle zatím poslední, s názvem Záhadný Kaspar Hauser, šlo o bytost, která měla „splnit důležité poslání esoterního křesťanství“ a pouze „se skrývala za závojem K. Hausera“). A pak ovšem takové, které mají ambici všechny podobné záhady shrnout do jediné knihy. Vedle sebe se tak ocitají „záhady“ starověku (pyramidy), tajemství starých Keltů i předkolumbovských civilizací, soudobé i prastaré teorie spiknutí, ufoni i témata spjatá s křesťanstvím (Turínské plátno, fatimská zjevení). Ta jsou přitom víceméně zbavena svého náboženského obsahu, jde jen o produkci trochu dráždivého tajemna. Jen málokdy v těchto knihách objevíme nadhled a kritický odstup, světlou výjimkou je třeba publikace 50 největších lží a legend světové historie. Některá témata přitom různí autoři zařazují pravidelně, i když pak každý hledá záhadu v něčem jiném: u Shakespeara někteří řeší stále se vracející otázku, zda byl opravdu autorem všech her, či zkoumají reálný základ Romea a Julie (Velké záhady minulosti. Co se skrývá v pozadí historických událostí), Joel Levy (v knize Ztracená historie. Pátrání po nejproslulejších záhadách světa) se pro změnu zabývá jeho ztracenými hrami; naděje na jejich nalezení (či objevení ztracených Aristotelových Dialogů) podle něj trvá, neboť „ať jste nadšení amatéři, nebo jen příslovečné děti štěstěny, nikdy nelze vyloučit, že právě vy někde zakopnete o ukrytý poklad nebo se propadnete do dosud neobjevené hrobky“. To autor v knize opakuje několikrát a velmi sugestivně, nedodává ovšem, že pravděpodobnost není příliš velká. Každopádně je obecně snadnější nezávazně rozvíjet podobné hypotézy, než se skutečně do hloubky zabývat texty, které se od Shakespeara či Aristotela skutečně dochovaly (a málo jich není).

Ani Slavné záhady světových dějin. Mýty, taje a bludy z celého světa se příliš nevymykají z průměru. Najdeme tam kapitoly o amazonkách, původu Bible a arše úmluvy, křišťálových lebkách a Longinově kopí, nebo o Vojničově (Voynichově) rukopisu, který zřejmě vznikl, nebo se alespoň vyskytoval na dvoře Rudolfa II. Bude-li podle Bakera rukopis někdy rozluštěn, možná se ukáže, že jde o samotné Necronomicon, zakázanou knihu dávného vědění, o níž píše Howard Phillips Lovecraft. Tomu je věnována další kapitola: podle autora to byl „velký autor science fiction, uvězněný v těle pisatele hororů“1. Hodně pozornosti Baker věnuje teoriím spiknutí: F. D. Roosevelt prý nařídil architektům a inženýrům, aby navrhli dům, který se snadno a rychle postaví a který lze přemisťovat. Na celém Středozápadě se pak zakládaly pozemky pro mobilní domy. Oblast, v níž se toto bydlení zavádělo, postihuje více tornád než celý zbytek světa, a protože mobilní domy nelámou rekordy v odolnosti, „každý rok lze se tímto způsobem pohodlně eliminovat celé rodiny, aniž by byl kdokoli obviněn“. Kriticky referuje také o teoriích o světových vůdcích, kteří jsou ve skutečnosti klony, jež pěstuje CIA, MI6 či Mossad, kterým slouží k plnění pokynů tajných služeb a nadnárodních korporací, tedy skutečných vládců planety. „Přestože by se mohlo zdát praktičtější původního vůdce zabít a nahradit klonem, šedé eminence zjistily, že je daleko šikovnější využít oba dva.“ Celkem mne zaujala kapitola o Johnu Murray Spearovi (1804–1887), americkém duchovním, jenž (na způsob Čapkovy továrny na absolutno) sestrojil Nového mesiáše v podobě stroje, který měl přinést nový život a spiritualitu všemu živému i neživému na Zemi. Za tím účelem přizvaná žena, „Marie Nového osvobození“, se před strojem zmítala na zemi v porodních bolestech, pak se ho dotkla a on prý „na několik minut ožil“.

1 Pozoruhodnou esej s názvem Podivný pán z Providence mu věnoval Josef Škvorecký (Hrobka : příběhy a vize z let 1917-1920. Praze : Plus, 2010), religionista Ivan O. Štampach zase zařazuje vyznavače Necronomiconu mezi kvazireligiózní směry současné spirituality.

22. 05. 2011, www.iliteratura.cz, Jan Lukavec

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2455