Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 2. března 2011 - 11:35Volvox.cz si právě čte 7 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Slavné příběhy anglických dějin


V českých nakladatelstvích v současné době sleduji podivný trend, zvláště pokud jde o knížky pro děti a mládež: zaměřují se na svazky útlé, jako kdyby čtenáře objemnost titulu měla už předem zastrašit. Dokonce i při reedicích se rozsah pokud možno redukuje, aby knihy snad děti a mladistvé na příliš dlouhou dobu neodváděly od počítačových her. Zdá se mi, že to povede k druhotné negramotnosti, protože četba, důvěrné pochopení knihy, které chce leckdy širší prostor, ponoření do dějů a pochopení postav, okouzlení bohatstvím jazyka, to vše je nenahraditelné. Ostatně výsledky vidíme už dnes všude kolem sebe, jako by okřídlené rčení, že kniha je nejlepší přítel člověka, už neplatilo.

Robert Lacey
v dějinách vsadil na příběhy

Pražské nakladatelství Volvox Globator tomuto trendu bohudík vzdoruje. Svědectvím mohou být Slavné příběhy anglických dějin, jejichž autorem je britský historik Robert Lacey. Objemný svazek obsahuje tři části: Od dob krále Artuše po morové rány (od roku 7150 před naším letopočtem po rok 13810 našeho letopočtu), Od Chaucera po slavnou revoluci (1387-1687) a Od bitvy na Boyne po rozluštění DNA (1690-1953). Z anglického vydání (2006) knihu přeložila Ivana Dandová a její přetlumočení je adekvátní, čtivé a věrohodné. Celá publikace je doprovozena mapkami, rodokmeny králů (až po Alžbětu II.) a celých dynastií, vysvětlujícími úvody, bohatými bibliografickými údaji a rejstříkem a najdeme tu i odkaz na internet, kde se čtenář, pokud kniha vzbudí jeho zvědavost (a to téměř garantuju), může dozvědět víc.

Kdo čeká ovšem příval mohutně se valícího toku dějinných událostí, nedočká se. Autor vsadil na příběhy. A tak v pestrém sledu, v jakémsi až chronologicky vedeném střípkobraní,vytváří dějinnou mozaiku, z níž vystupují osobnosti, které vzbudily jeho zájem – od králů, generálů, politiků, kazatelů, vědců, spisovatelů až po rebely, vojáky i civilisty. Vodítkem je mu vždy markantní událost, která s uvedenou osobou souvisí, něco zajímavého, neobvyklého, co s tokem dějin souzní a může ho ozřejmit někdy i z nečekaného úhlu. Sám o tom uvádí: „Hrdinové a hrdinky jakoby měli své dny sečteny. Současná (pochybná) výuka historie se soustřeďuje spíše na témata než na osobnosti. Ale osobnosti – lidské bytosti – jsou nepochybně podstatou historie a já jsem záměrně postavil tuto knihu na osobnostech.“

A právě lapidární a výstižné charakteristiky těchto osobností jsou jednou z předností díla, přibližují je totiž zcela neformálně čtenáři, bez jakékoli „oficiálnosti“, suchosti, vydestilovanosti. Uveďme si alespoň tři a uvědomme si rozmanitost přístupu k nim: „Avšak Richardova majestátnost, tak okázale prezentovaná, byla maskou pro nejistotu. Král trpěl koktavostí, a když dospěl, měřil témě šest stop (180 cm) a měl děsivé záchvaty zuřivosti. Při jedné příležitosti, zrudlý hněvem a pohazuje svou žlutou plantagenetovskou kšticí, tasil meč na jistého šlechtice, který si dovolil zkřížit mu cestu, a dalšího udeřil do tváře.“ (Svržení krále Richarda II.) Winston Churchill si své proslovy psal sám. Byl schopen strávit i šest až osm hodin pilováním a nácvikem frází, aby dosáhl požadovaného efektu – a výsledek stál za to. „Pusťme se tedy do svých povinností,“ prohlásil 18.června 1940 v parlamentu, „A chovejme se tak, že i za tisíc let, bude-li britské impérium a jeho Společenství národů trvat tak dlouho, si lidi řeknou: „To byla jejich nejznamenitější hodina.“ (Hlas lidu) „Watson byl typickým exemplářem vědce – košile mu lezla z kalhot a běžně měl na botě rozvázanou tkaničku. Byl ostříhaný na ježka, když přišel na Cambridge. Vlasy si však nechal brzy narůst, aby si ho nepletli s americkými letci, kterých bylo ve Východní Anglii spousta – po válce tam zůstali na základnách, aby mohli čelit nové hrozbě ze sovětského Ruska.“ (Rozluštění tajemství života).

Nemíním tvrdit, že Lacey navazuje na proslulou publikaci Waltera Sellara a Roberta Yeatmana 1066 and All That z roku 1930, která duchaplně a zcela netradičně téměř paradovala ustálené pojetí dějin a tvrdila, že „historie není to, co jste si mysleli, ale to, na co si dokážete vzpomenout,“ nicméně jeho briskní pojetí, umění zkratky, snaha vyhmátnout na malé ploše podstatu doby svědčí o tom, že si své předchůdce prostudoval. Uveďme si alespoň pár titulků jednotlivých kapitol, abychom si uvědomili i jejich tematickou rozdílnost a vynalézavost pojetí: Zázraky svatého Augustina, Smrt statečného krále Harolda, Rozvedená, poopravená, zemřela... (Anna Boleynová), Vesnice, která se rozhodla zemřít (morová rána). Ňadra panny Burneyové (rakovina prsu), Jak Vánoce zastavily válku (krátké příměří v roce 1914), Dunkerque – jak malé čluny zachránily britskou armádu (1940) atd. Jednotlivé příběhy nejsou podávány izolovaně, prolínají se, mají souvislost se světovým děním (od Caesara po Mnichov), autor neváhá z nich vytěžit i jakési morální nebo vůbec všeobecněji platné vyznění.

A propos zmíněný Mnichov. Tomu je zasvěcena kapitola Neville Chamberlain a mnichovská dohoda – „Přinesl jsem vám mír!“ (1938) Cituji: „Ohlédneme-li se však zpět, vidíme, že Chamberlain se zmýlil pouze v tom, že věřil Hitlerovi – jen o jeden rok odsunul to, co se tak jako tak stát muselo. Avšak jásot, s nímž byl onen kus papíru přijat, nasvědčoval tomu, že ve své plané naději zdaleka nebyl osamocen. A opravdu se dopustil takové chyby, když se snažil zabránit konfliktu, který – jak se později ukázalo – si vyžádal životy více než padesáti miliónů lidí? S tímto závěrem nemusíme a asi ani nebudeme souhlasit, protože zrada – viděna z našeho stanoviska – zůstává zradou, avšak autor si neklade za cíl být neomylný. Je vypravěč, vyhledává nosné a přitažlivé historické momenty, volí jejich ústřední hrdiny a prezentuje je. Ponechává na čtenáři, aby si z nich vyvodil závěr (i když ten svůj občas nabízí).

Ten celkový závěr ve Slavných příbězích anglických dějin je pak zasvěcen Francisi Crickovi, který s americkým genetikem Jamese Do. Watsonem vytušil, že klíčem k rozluštění identity žijících organismů je DNA (Rozluštění tajemství života), což podpořil biochemik Maurice Wilkins, a s tímto názorem bez větší pozornosti veřejnosti také vystoupili. Za svůj objev byli odměněni Nobelovou cenou až po devíti letech. K čemuž autor knihy dodává: „I historii bude třeba přepsat, protože výzkum DNA mění náš pohled na to, co je hnacím motorem lidstva a lidských činů.“ S čímž souvisí i bezprostřední zakončení. Jeden z prvních příběhů knihy Muž z Cheddaru líčí násilnou smrt prehistorického člověka, jehož kostra byla nalezena v somersetských jeskyních. Když oxfordští vědci provedli před nedlouhým časem stěr z ústní sliznice místních lidí, oznámili, že našli pokrevního příbuzného Muže z Cheddaru: „Tím příbuzným po devíti tisíciletích a asi čtyřech stovkách generací byl Adrian Targett, dvaačtyřicetiletý místní učitel dějepisu, který bydlel necelou míli od jeskyně. Minulost je někdy blíže, než si myslíme.“

Což je téměř slogan i pro Laceyovo dílo. Dovedu si představit, že podobně prezentované české dějiny by mohl napsat i dějepisec, žijící tady a dnes. I proto jsem nemohl tuto recenzi nenapsat.

březen 2011, UNI, č. 3/2011, Z. K. Slabý

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2427