Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 27. července 2010 - 07:35Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Překládání je posedlost


Zaprášený kovbojský jih a stalinské gulagy, tam strávil loňský rok překladatel Jiří Hrubý. McCarthyho Města na planině vyšla před pár týdny (viz LtN 14/2010). Nyní Volvox Globator vydává román Martina Amise Návštěvní barák.

Anglickému autorovi, ale i zákonitostem řemesla je věnován rozhovor s překladatelem.

Příběh knihy Martina Amise se odehrává v ruském gulagu. Není to trochu netypické zasazení příběhu pro britského spisovatele, jehož hlavní linie románové i esejistické tvorby se dotýká především současné civilizace?

Není to poprvé, co se Amis zabývá Ruskem. Ta země ho evidentně zajímá. Zabýval se jí nejprve v esejistické knize o stalinismu Koba the Dread (Koba Strašný). Po této přípravě, o pár let později, napsal House of Meetings – Návštěvní barák, a to je román se vším všudy. Jedná se o příběh dvou bratrů, kteří žili v padesátých letech v gulagu. Svým širokým časovým rozpětím zasahuje až do dnešní doby, kdy hlavní hrdina těsně před smrtí vzpomíná na svůj život. Kniha se dotýká všemožných traumat Ruska až do doby Putina… Afghánistán, teroristi v moskevském divadle i ve škole v Beslanu, demografická situace. V tomto smyslu je to taková paměť Ruska. Ještě k té „současné civilizaci“: on především píše o tom, kam až jsme to jako lidstvo dopracovali, kde jsme se ocitli nebo se ocitnout velmi snadno můžeme… a z tohoto pohledu je Rusko pro něj ideální, je to přímo jeho téma.

Návštěvní barák je ale vlastně taky románem o lásce…Jde o milostný trojúhelník: dva bratři milují jednu ženu. A jeden z nich si ji vezme za manželku. V lágrech, kam Amis příběh umístil, nastalo v jisté době určité uvolnění, takže byly povoleny dokonce i návštěvy manželek. Pro tato setkání je v románu vyhrazen takový dřevěný domek. A to je právě ten návštěvní barák. Takové návštěvy jely tisíce kilometrů tundrou a tajgou, aby tam pak strávily jednu jedinou noc. Noc v tomto baráčku. Celý příběh krouží kolem jediného takového bodu, události, kdy za jedním z těch bratrů přijede manželka. Ten druhý bratr chorobně žárlí, a celé se to velice zamotá... Hlavní zápletku bych shrnul slovy: milostný trojúhelník v sibiřském táboře nucených prací.

Za přednost Amisových knih bývá považován jeho pronikavý, vytříbený styl. Čím zaujal vás?

Mně se na něm líbí jeho pochmurnost. Dokáže výborně vyhmátnout odpudivé věci, to je snad přímo jeho poznávací znamení – jako by nevěřil, co je vůbec ještě možné. Taky mě zaujalo, a nejen v této knize, jeho mistrovské zobrazení samolibého člověka. To je úplně ukázkové. Odhaluje právě tu odpudivou stránku samolibosti, jedince, který se úplně vyžívá ve vlastní důležitosti. To platí o hlavním hrdinovi a vypravěči knihy Návštěvní barák.

Překládáte už dvacet let. Co vám ta léta dala?

Je to taková posedlost. Je pravda, že každá profese člověka determinuje. Je vším, čím člověk nakonec žije. Pak už nedělá nic jiného, než že překládá. Už není schopen ani nic číst, aniž by to hodnotil. Takže v pracích kolegů hledá chyby, překladatelské kiksy. Nedá se to vypnout. A už si moc nepočtu ani anglicky, protože mi pořád běží hlavou, jak by se to asi nejlíp vyjádřilo česky.

Zajímají vás překladatelské teorie?

Asi bych je měl lépe znát, ale jsem přesvědčený, že se ke všemu na světě dá přistupovat jak přísně vědecky, tak také intuitivně. Mně je určitě bližší spíš ten intuitivní přístup. Texty zase až tak moc nerozebírám. To dělají novináři nebo literární kritici, a já ty škatulky a pojmy nechávám na nich.

Nemůže naopak důkladná znalost všech těch teoretických pojmů a překladatelských metod překladatele spíše nějakým způsobem svazovat? Svazovat jeho intuici a odvahu ten text nějak osobitě uchopit?

Asi ne. Nevím. Podle mě je to strašně individuální. Dejme tomu, kdyby do mě někdo nahustil všechny ty teorie, můj přístup k textu už by se teď změnil jen sotva. A na druhou stranu učitelé v překladatelských kurzech vědí, že po někom se to nedá číst, takže teoretická příprava asi nestačí. A ze studenta, který má vše nastudované, všechno dokáže pojmenovat, nakonec vůbec nemusí být překladatel. Kdo z těch, kdo vystudují překladatelský obor, tuto práci nakonec opravdu dělá?

Jak vypadají dny překladatele? Těšíte se, když už práce končí?

Ten konec bývá hrozný. To už stříhám metr. Termín většinou hoří nebo se překlad odevzdává se skluzem. Nabízí se otázka, kde je vlastně ta radost z práce. V jaké fázi překladu se vůbec zažívá radost. A já vlastně ani nevím, zřejmě v tom celku. Vím jen, že ke konci to opravdu není! To už jde jen o to mít to co nejdříve z krku. Dopředu si zjišťuju, kde jsou v tom zbývajícím textu poloviční stránky. Říkám si: „Tady je díra, zaplať pánbůh, tak se to o něco poposune…“ Předem zjišťujete místa, kde není text. Je to taková duševní hygiena, která ke konci umožňuje přežít.

Jak si myslíte, že bude Amisova kniha přijata českými čtenáři?

Takový známý a dobrý autor, a k tomu takové téma! Nedávné ruské dějiny nás zajímají a zajímat by měly. Takový titul by určitě měl zarezonovat. Ale dnešní nadprodukce knih je tak příšerná, že i když na knihu třeba i vyjdou recenze, tak po ní velmi často neštěkne ani pes.

26. 07. 2010, Literární noviny, Taťána JANUŠOVÁ

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2602