Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 14. prosince 2009 - 11:42Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

TAJEMNÝ SVĚT LED ZEPPELIN


Neal Preston se stal předním fotografem Led Zeppelin na začátku 70. let, kdy ho kapela vyzvala, aby ji doprovázel na jejích amerických koncertech. Žádný jiný fotograf nezískal tak neomezený přístup k aktivitám Led Zeppelin jako Neal Preston, žádnému jinému fotografovi se nepodařilo tak přesně zachytit sílu a tajuplnost této legendární skupiny. Jeho snímky Jimmyho Page, Roberta Planta, Johna Paula Jonese a Johna Bonhama jsou stále nesmírně ceněny fanoušky z celého světa i kapelou samotnou.

Led Zeppelin jsou stále obklopeni závojem tajemství, jako tomu bylo v minulosti, kdy získat interview s jakýmkoli členem byl imaginární sen každého hudebního žurnalisty a proslýchaly se jen divoké historky ze zákulisí. Po dlouhých letech povstali Led Zeppelin I z mrtvých (10. prosince 2007, londýnská 0 2 Aréna), aby odehráli jediný společný koncert s Jasonem Bonhamem (syn legendárního Bonza) za bicími. Hudební svět zaplavila vlna nadšení, zvlášť poté, co se duo Page/Jones nechalo slyšet, že by Led Zeppelin mohli natočit nové album. Vše ale zablokoval zpěvák Plant, který se odmítl zúčastnit opravdového comebacku, a tak se za nejslavnější hardrockovou veličinou opět zavřela vrata, která se jen tak brzy neotevřou. Rock & Pop měl nicméně možnost získat interview s dvorním fotografem Nealem Prestonem, bez jehož fotografií by byl hudební svět o mnoho chudší. Autor slavných fotografií, na nichž si Page nahýbá přímo z lahve Jacka Danielse, nebo Plant drží bílou holubicí během písně Stairway To Heaven, a jež zná snad každý fanda Led Zeppelin. Proto když se nabídla možnost vyzpovídat zprostředkovaně přes vydavatelství Volvox Globator Neala Prestona, dvorního fotografa Led Zeppelin, neváhali jsme ani minutu. Našim čtenářům tak umožňujeme nahlédnout do zákulisí Led Zeppelin, kteří jsou symbolem 70. let.

* Jak dobře jste znal Led Zeppelin a jejich muziku před tím, než jste se stal jejich fotografem? Znal jsem je velice dobře. Už od jejich první nahrávky jsem byl jejich velkým fanouškem. Poprvé jsem je viděl a fotografoval na koncertu v Madison Square Garden v New Yorku roku 1970. Také jsem šel na slavnou tiskovou konferenci v Drake Hotelu v době, kdy byli označováni za lepší než Beatles. To bylo tehdy naprosto neuvěřitelné. Nikdo nebyl lepší než Beatles. Teď se ale vraťme na úplný začátek. Začal jsem fotit už v 17 letech. Já a pár mých kamarádů jsme nosili foťáky na místní koncerty, jen tak jsme fotili z obecenstva. Jen tak pro zábavu? Ano, byla to naše záliba. Pro fotografování jsem měl velkou, opravdu velkou slabost. To, že jsem si na rockový koncert vzal foťák, pro mě byla stejná samozřejmost jako dýchání. Jednoho dne jsme potkali dva lidi, kterým patřily místní koncertní kluby, a napadlo nás: Hele, možná, že když jim ukážeme nějaké fotky z jejich koncertů, budou nás na ně pouštět zadarmo. To se také stalo. Zbytek už je, jak se říká, minulost. Jak se vám podařilo přeměnit tuhle zálibu v zaměstnání? Došlo nám, že by z toho s trochou snahy mohl být dobrý byznys... Založili jsme malou firmu s názvem KLN Photos, to proto, že naše jména byla Kevin, Louie a Neal. V té době jsem byl ještě pořád na střední škole. V posledním ročníku jsem chodil ráno do školy a odpoledne jsem jezdil do Manhattanu, kde jsem prodával fotografie do časopisů. To jste měl tedy opravdu podnikatelského ducha, většina středoškoláků není tak rozumná. A jak jste potkal ty správné lidi, abyste jim ukázal svou práci? Většinu lidí jsem potkal v zákulisí na koncertech, spoustu rockových textařů a jiných lidí, co pracovali v rock'n'rollových časopisech. Například v magazínu Rock, který založil můj známý, taky si vzpomínám na Crawdaddy. Dál tu byl Circus, který začal pod názvem Hullabaloo. Začal jsem pro ně pracovat ještě, když se jmenovali Hullabaloo.

* Byl ten koncert Led Zeppelin v Garden úplně první, na kterém jste byl? Nikdy jste je neviděl naživo a najednou před nimi stojíte v Madison Square Garden?

No, ano, i když - technicky vzato - poprvé jsem viděl některého z členů Led Zeppelin na pódiu během slavné show Jeffa Bečka. Beck v roce 1969 předskakoval kapele Vanilla Fudge v Singer Bowl v Queensu. Pamatuji si, jak Robert Plant a Jimmy Page vběhli na pódium, stejně tak Bonzo, který se zřejmě pěkně opil a nakonec ho museli odnášet. Mám pár fotek Roda Stewarta a Roberta Planta společně na pódiu, i když ty fotky za moc nestojí. Takže to bylo vlastně poprvé, co jsem na vlastní oči viděl některé z členů Led Zeppelin. Doteď si přesně pamatuju, kteří to byli.

* A to jste je hned poznal?

No jistě. Rockovou scénu znal roku 1969 každý sedmnáctiletý kluk, bylo to pro nás něco důležitého. První album Led Zeppelin, alespoň tam, kde jsem vyrůstal, byl obrovský trhák. Abyste rozuměli, Led Zeppelin, Jeff Beck a jeho Truth, Jimi Hendrix, The Doors, to byly úžasné nahrávky mého dětství. Takže ano, samozřejmě jsem je poznal hned. A potom, jak se blížil rok 1970, to už si ani nepamatuju, jak jsem získal povolení na focení v Garden.

* A poté jste šel rovnou za Led Zeppelin a řekl "mám tady skvělé fotky"? Jak se vám povedl ten skok z klučiny, který fotil jen pro rockové časopisy, v oficiálního fotografa Led Zeppelin?

Přestěhoval jsem se do Los Angeles v roce 1971, rok poté, co jsem odmaturoval. Okamžitě jsem se vnořil do muzikálni scény ve West Coastu. Nesnáším slovo scéna, ale jako označení to naprosto sedí. Spojil jsem se s fotografem Andym Kentem, který pracoval především pro The LA Free Press. V Los Angeles dělal to samé, jako jsem dělal já v New Yorku, což bylo focení na rockových koncertech. Sestavili jsme společné portfolio, obešli s ním veškerá nahrávací studia a kousek po kousku jsme pro ně začali pracovat. Mezi nimi bylo i studio Atlantic Records, vydávající nahrávky Led Zeppelin. A právě díky Atlantic Records jsem se s kapelou mohl v roce 1973 vydat fotit na jedno z jejích turné.

* Měl jste být na každém koncertu a každou živou show fotit?

Každou ne, jen pár. Měl jsem zadáno fotit v San Francisku, LA, Long Beach, San Diegu, možná ještě jeden další koncert, zkrátka jsem měl fotit celou část koncertů na West Coastu. Od Atlantic Records jsem získal svolení dát fotografie Cameronu Croweovi z The LA Times, který psal příběh o Jimmym. Jedna z klíčových věcí, které se tenkrát staly, byla fotka Jimmyho na konci koncertu v San Diegu. Těsně před přídavkem, před tím, než poprvé odešli, mával Jimmy rukou a vypadal, jako by se zároveň usmíval a šklebil. Tehdy jsem to nevěděl, ale jak jsem později zjistil, asi týden před tím koncertem si zranil ruku a stále ho dost bolela. Myslím, že Jimmy potom tu fotku v LA Times viděl. Pamatuju si, jak mi tehdy říkal, že mu připomněla, jak bolestivé to pořád bylo. Taky si pamatuju, že on to řekl tak nějak barvitěji.

* Byl jste dvorním fotografem slavné kapely. Máte možnost seznámit se a popovídat si po koncertu se členy kapely? Nebo máte povolený vstup jen do konkrétního prostoru a vůbec se s nimi nesmíte bavit?

Ten přístup jsem si pomalu získával a rozšiřoval, ale opravdu pomalu. V roce 1974 založila kapela vlastní nahrávací studio s názvem Swan Song, oddělené od Atlantic. Andy a já jsme byli t pozváni na velkou oslavu, abychom ji nafotili pro Atlantic/Swan Song. Každá taková maličkost mi pomohla dostat se k nim blíž. Často mě vídali okolo sebe. Vlastně za to může především manažer Peter Grant. Peter měl rád mě i mé fotky a věřil mi. Beztak za veškeré nitky tahal on. Takže roku 1974, ačkoliv Led Zeppelin neměli žádné turné, jsem dělal nějakou práci pro Swan Song, stranou od jejich koncertování. Na konci roku 1974 se stal Danny Goldberg jejich publicistou. Danny byl můj dobrý kamarád ještě z doby, kdy jsem žil v New Yorku. Pracoval pro Hullabaloo, kde jsem se s ním seznámil. Měl jsem s ním pracovat na té oslavě Swan Song, jednoho dne jsem mu zavolal a říkám: "Víš ty co?

Hrozně rád bych pro vás pracoval, pro kapelu, pokud se někdy rozhodnou někoho najmout, berte moji rukavici jako hozenou." A doslova měsíc nato se mi ozval a řekl: "Jak by se ti líbilo pracovat pro Led Zeppelin?" Danny, pochopitelné s Peterovým souhlasem, byl ten, kdo mi tu práci oficiálně zařídil.

* A otevřel vám celý svět! Víte, když se zamyslíte nad hudebním byznysem v té době, fotograf už se nemohl dostat výš, než jsem byl já. Pamatuju si jednoho fotografa z LA, který nebyl zrovna nadšený z toho, že mi nabídli focení Eltona Johna. Elton měl naplánované veliké, opravdu veliké turné a já bych zabíjel, abych se na ně dostal... Ale zavolat někomu a říct: "Hele, zrovna mě najali Led Zeppelin jako svého fotografa po amerických koncertech..." No teda, to přitáhlo pozornost všech. Tenkrát jsem si neuvědomoval, jak velká událost to byla. Chci říct, věděl jsem, že jde o něco velkého, ale bylo mi 21, 22 let. Pořád to pro mě byla španělská vesnice, i když jsem tehdy v tom oboru pracoval prakticky už tři nebo čtyři roky. Dobrá, teď se tedy dostáváme do doby, kdy jste se stal oficiálním fotografem Led Zeppelin na jejich turné. Kdy jste byl představen členům kapely... Bylo to na nějaké schůzi, poradě? Pamatujete si vaše první setkání s Jimmym Pagem? Poprvé jsem je potkal, když jsem letěl z LA do Chicaga, kde začínalo jejich turné. Na letišti v O'Hare mi přišla zpráva od nějaké slečny ze Swan Song. Věděla, že jsem právě přistál, a řekla mi, že musím okamžitě letět do Minneapolisu. Už na mě čekala připravená letenka. Prý: "Popadněte svoje kufry a nasedněte na příští letadlo, protože kapela je právě teď na zkoušce a vy tam musíte být, za chvíli budou hrát." Nejspíš přidali jeden koncert v Minneapolisu. Tak jsem tak stál v O'Hare, zničehonic zase zvedám batohy a letím do Minneapolisu. Napochodoval jsem na hokejový stadión, nebo co to bylo, a viděl je zkoušet na pódiu. Tehdy jsem vyfotil... ...ty fotky ze zkoušky. Prostě jste tam vešel a hned začal fotit? Jo, jo. No, nebál jsem se. Okamžitě jsem začal fotit, pamatuju si, že hráli písničku Custard Pie. Taky The Wanton Song. Neptejte se mě, jak si to pamatuju. Dobře, takže jste jejich fotograf... V tu chvíli jste měl neomezený vstup kamkoliv? Zkoušky a podobně? Bylo to pořád něco nového, ale byli to Led Zeppelin, samozřejmě že jsem si dával pozor, kam šlapu. Pořád jsem musel být nenápadný. Ale tak to chodilo s každým fotografem u nějaké velké rockové skupiny. Být jak myška, neplést se do cesty, myslet hlavou a ne zadnicí. Nesnažit se být středem pozornosti, přemýšlet nad tím, co vidím, fotografujú a znám. A když jste je začal fotit uprostřed zkoušky, prostě jen dál hráli? Nezdálo se vám, že by si najednou řekli "hele, plete se nám tu nějakej cizí chlap?" Věděli, že tam přijdu. Ale nezdálo se vám, že by najednou nějak zpomalili, přestali hrát nebo se nějak zasekli... Ne, ne. Prostě byli dál v klidu. Ano. Už jsem je předtím párkrát vyfotil! Nebylo to tak, že bych prostě vlezl doprostřed, vyběhl na pódium a začal zběsile mačkat spoušť. Chci říct, už předem mě museli seznámit s celým týmem okolo Led Zeppelin, s ochrankou, jejich vedením a podobně.

* Co hráli na zkoušce? Byly to písničky, co si hráli jen pro zábavu, nebo to byl celý koncert?

To jsem neměl ani tušení. Byla to jejich jediná zkouška, kterou jsem kdy viděl, kromě nějakých zvukařských zkoušek. Nevěděl jsem, jestli na samotném koncertu budou hrát stejné písničky jako na zkoušce, nebo jestli se jen rozehřívají, nebo jestli zkoušeli, která písnička jak zní, a rozhodovali se, jaké písničky večer zahrajou. Prostě jsem jen fotil a pozoroval je. A hned po téhle zkoušce jste se osobně seznámil se členy kapely? Hmmm. Tu noc, nebo možná příští den. Napřed jsem se seznámil s Peterem Grantem. Peter tomu celému velel. Na zkoušce mě představili Jimmymu a Robertovi. Potřásli jsme si rukama, patnáct vteřin si popovídali.

* A chcete vyprávět, jaké to bylo osobně každého poznat?

Tak poprvé, co jsem s Jimmym mluvil déle než půl minuty, to bylo asi o dva nebo tři dny později v Chicagu, když jsme stáli v Ambassador East Hotelu. Dostal jsem za úkol vyfotit portréty členů Led Zeppelin pro článek do nového časopisu People. Fotil jsem Jimmyho, když čekal na svůj bílý oblek na příští koncert. Seděl na pohovce s deskami Wailers, ukazoval mi svůj prsten, tak vznikly všechny ty fotky. To bylo den nebo dva po prvním koncertu. Pamatuju si, jak nastoupili na pódium a Bonzo začal hrát intro k písničce Rock And Roli, najednou se všechno rozsvítilo, pamatuju si, jak jsem se přes hledáček svého foťáku zadíval na Jimmyho a pomyslel si: "Kurva, tohle jsou fakt Led Zeppelin! Tak jo! Tohle bude stát za to! Pojďte do mě!" Teda, všemocná chemie... S Robertem jsme si padli do oka. On byl hippík, takové to dlouhovlasé, blonďaté dítě květin. Miloval Joni Mitchell, Jacksona Browna, The Eagles. Miloval všechno, co se týkalo Kalifornie a muziky.

* A jak jste s ním navázal tak dobrý vztah? To jste prostě jen začal mluvit o muzice a podobných věcech?

Na to neexistuje žádný návod. Byl jsem s nimi pracovně. Bylo to jako bychom společně cestovali. Buďto navážete dobrý vztah, nebo ne. Samozřejmě pro mě bylo důležité s nimi vycházet dobře, protože jsem byl jejich fotograf a nějakou dobu jsem s nimi měl zůstat. Kdyby se mnou kdokoliv z nich měl problém, byl bych v háji. Toť vše. Část tajemství, které Led Zeppelin obklopovalo, část jejich kouzla vznikla tím, že spoustu věcí dělali jinak. Spoustu věcí dělali po svém. Přesně tak. Jimmy Page je hrdý na to, že Led Zeppelin se stali ikonou čistě díky své muzice, ne díky reklamě, ne kvůli účasti v televizních show. Vy jste vlastně svým způsobem pomohl této legendě vzniknout a udržet jí popularitu, především díky své schopnosti zachytit je v mnoha nezapomenutelných momentech, které většině lidí přijdou jako první na mysl, když se řekne Led Zeppelin. Takové momenty jste vytvořil vy. No, já jsem je pouze zvěčnil na fotografiích. Myslím, že ještě před začátkem toho turné se rozhodlo, že Led Zeppelin začnou být otevřenější. Byli největší kapelou na světě a já jsem si celkem jistý, že se rozhodlo o zvětšení reklamy. Přibrali nějaké spisovatele, kteří měli detailně popisovat, co kapela na cestách zažívá. Vzali dva britské reportéry, kluky z NME a Melody Makeru. Párkrát se přidala i Lisa Robinson a Cameron Crowe, který psal pro Rolling Stone. Tenhle časopis Jimmy ze srdce nesnášel.

* Protože ze strany Rolling Stonu slýchal jen samou kritiku?

Jsem si jistý, že jimi ještě teď opovrhuje. Zdáli se mu otřesní. Ale Cameron se s tím dokázal poprat, ne snad proto, že by byl fanoušek Zeppelin, což samozřejmě byl, ale proto, že byl skvělý publicista a chápal jak kapelu samotnou, tak to, čím je tak důležitá pro nás, naše děti, fanoušky... Bavil se s Jimmym pár let před The LA Times, byl to svým způsobem spojenec. Oblíbil si Zeppelin a vždy o nich psal velice výmluvně. A tak se projevila snaha otevřít Led Zeppelin tisku. Řekl bych, že to všechno byla součást předem připraveného plánu.

* Fanoušci se mohou jen domýšlet, jak úžasný váš život musel být. Byl jste na každém koncertu, fotil jste LedZep všude možně, zachytil jste je ve chvílích, kdy je žádný fanda nemohl vidět. Jaké to pro vás bylo? Tak například odkud jste je fotil přímo na koncertech? Byl jste na pódiu? Fotil jste vždy ze stejného místa? Mohl jste po pódiu pobíhat? Nebo jste byl pod ním? Nebo jste zkrátka byl, kdekoliv jste chtěl, kamkoliv jste měl povolen vstup?

Byl jsem vždy tam, odkud se daly pořídit nejlepší záběry. Hodně jsem se hýbal. Nebyla to zrovna práce pro flákače, jestli mi rozumíte.

* A stalo se vám někdy, že byste si najednou uvědomil: Ups, tady překážím... Zkrátka byl jste někdy v nesprávný čas na nesprávném místě?

Ne. Ačkoliv to nemůžu říct najisto. Ne... Dá se říct, že větši nou ne. Ale být profesionál znamená... Každý dělá, co mu síly stačí, to vám řeknu... Jakmile se postavíte do cesty někomu ze zvukařů, utrhne vám koule a hodí je do publika. Protože práce těchhle kluků je nesmírně důležitá, přesná a načasovaná. Pokud se tenhle suchý led neukáže na začátku písničky No Quarter kvůli tomu, že jsem si na něj položil batoh, nebo fotograf vylije colu na mixážni pult... No zabijou za to toho zvukaře, ne mě. Takhle to je u všech kapel, alespoň u všech, se kterými jsem kdy pracoval, to tak rozhodně bylo. Tohle je základní pravda rock and rollu: s lidmi, kteří cestujou s kapelou a o všechno okolo koncertů se starají, s těmi žijete a stejně tak s nimi jednoho dne umřete. Proto se k nim musíte chovat správně, pak se budou i oni chovat dobře k vám.

* Teď mě napadá otázka, jak zachytíte ten správný moment pro focení? Na začátku téhle knihy je fotka Jimmyho ve skoku... Vy tušíte, že něco takového přijde?

Máte nějaký šestý smysl fotografa, co toho už tolik zažil, který vám říká: "Tak, teď přijde něco skvělého, připrav se..." Musíte mít oči otevřené a prst neustále na spoušti. To je všechno, co já dělám. Neexistuje na to žádný recept. "Hej! Jimmy skáče!" Cvak, cvak, cvak, jen doufáte, že máte nasazený správný objektiv, správně načasovanou clonu. Nemůžu vám prozradit, jak na to. V mém případě je to vrozené, vždycky bylo. A pokud znáte muziku a písničky, ať už jsou to Led Zeppelin, Humble Pie, Heart, kdokoliv... Nebo Queen... Pokud znáte tu muziku, dokážete předvídat, kdy přijdou dramatické momenty a kdy se naopak nic dít nebude. Samozřejmě jste pořád závislí na osvětlovačích. Žádné světlo, žádné fotky. Ale protože vy jste měl slabost pro Led Zeppelin a znal jste je osobně... To vám ale stejně neřekne, že Jimmy Page vyskočí přesně na druhý verš v písničce Rock And Roli. Jako fotograf se musím vcítit do koncertu samotného, stát se jeho součástí, ať už fyzicky či jinak. Během prvních deseti minut proběhnu bez povšimnutí těsně kolem Jimmyho zesilovače a když se pak otočí na svůj Theremin, stojím tam já a svým Nikonem mu mířím do tváře. To se člověk postupně naučí. Ale počítám i s jejich osobnostmi. Postupně poznáváte jejich pohyby při hraní a už víte, z kterého úhlu je v danou chvíli fotit, aby byl výsledek co nejzajímavější... Ale pořád musíte kalkulovat se světlem, já už poznám, kam si stoupnout na dobrou fotku. Povězte mi něco o tom napětí, o té nejistotě, která kapelu obklopovala. No, široko daleko byli známí jako velmi uzavřená kapela, izolovaná skupina lidí, málem vypadali jako mafie, nebo nějaká tajná organizace. Byli proslulí tím, že věřili jen velmi málo lidem, měli takovou tu mentalitu "my proti světu". Toho jsem si byl vždy vědom.

* Díky tomu pro mě byla tak velká událost, že jsem tu práci dostal. Díky tomu, že málokomu důvěřovali?

Ano, přesně tak. Takže to ještě stupňovalo... ...to napětí. Neustále. Chápu. Tím, že se vám podařilo proniknout do téhle jejich svatyně, jste pro mě ještě působivější, protože to není jen o focení koncertů, ale i o vaší volnosti, kam všude jste s kapelou mohl, co všechno jste měl dovolené. A není to jen ve spojení s focením, je to i o tom, co slyšíte, co řeknete dalším lidem a co si naopak necháte pro sebe. Je fotograf ukecaný? Myslí si, zeje stejně důležitý jako kapela? Zeppelin měli okolo sebe hodně egoistů. Nepotřebovali nějakého fotografa, co by si myslel, že mu patří celý svět. Takže k vašemu doporučení napomohl nejen váš talent, ale i mlčenlivost. Věděl jste, jak se správně zachovat k potřebám muzikanta a vůbec celé kapely. Ne, pouze potřebám Led Zeppelin... A co oni potřebovali, bylo, aby jejich lidé drželi jazyk za zuby. Tečka. Nebavíme se tady o nějakých The Vagrants z Long Islandu nebo Vanilla Fudge, ani o trumpetové sekci kapely Tower Of Power. Tohle byli, kurva, Led Zeppelin. A Peter Grant se očividně nebál dát najevo, co si myslí, když už jste překročil hranici. Ani v nejmenším. Díky bohu za lidi, kteří to dají takhle najevo. Občas muzikant ani neumí říct: "Začínáš to přehánět. Už mě nech." Věřte mi, znal jsem muzikanty, kteří uměli říct víc než jen "jdi do hajzlu", a to velice ostře. Nicméně Peterova pověst ho předcházela. Stejně tak pověst kapely, alespoň co se týkalo pouštění si lidí k tělu. Ale vy jste byl nenápadný a oni vás měli rádi. Šel jste na ně zlehka, rozuměli jste si. Bylo jim s vámi příjemně. Nedalo se říct, jak moc. Popravdě, nevěděl jsem, jestli mě měli rádi, nebo mě nesnášeli. Umožnili mi k sobě přístup, to bylo jediné, co jsem věděl. Fotil jsem skvělé fotky a snažil jsem se vyhýbat nepříjemným událostem. Jednou nebo dvakrát k něčemu došlo a zavolali si mě na kobereček. To jsou zajímavé historky, které teď nebudeme vyprávět. Teď si pojďme povídat o jednotlivých fotkách. Hned na úvod se musím zeptat na tu známou fotku Roberta Planta držícího holubici.

* Jak ten záběr vznikl?

Ta holubice je opravdová, to jen pro pořádek. Lidé se mě často ptali, jestli to není napodobenina. Byl jsem na scéně v Kezar Stadiu v San Francisku roku 1973. Byl to venkovní koncert za denního světla. Za Bonzovými bicími byla velká klec, kde byl tak tucet bílých holubic, které se měly vypustit na konci písničky Stairway To Heaven. Nechali je tam být, ale jedna holubice ulétla, obkroužila nás a sedla si rovnou do Robertovy otevřené dlaně. Bylo obrovské štěstí, že stál zrovna čelem ke mně a já jsem měl na foťáku správný objektiv. Je senzační. Jednou jsem někomu říkal, že ta fotka by takhle nevyšla s žádnou jinou rockovou hvězdou, alespoň ne mužskou hvězdou. Zažil jste někdy jako fotograf chvíle, kdy jste se snažil nějakou fotku naaranžovat, kdy jste chtěl, aby Zeppelin pózovali přesně tak, jak chcete vy? A poslouchali vás? Párkrát, s různými kapelami, jen sem tam. Většinou jsem chtěl, aby stáli na pódiu blízko u sebe, aby mi vyšla fotka, jakou jsem potřeboval... Jednou jsem zaranžoval fotku jedné z největších rockových hvězd historie, ten snímek je úžasný, ale nebyli to Zeppelin. A neptejte se mě, kdo to byl.

* Povězte mi něco o těchhle fotkách Roberta Planta. Takže tady je Robert Plant se zmrzlinou, stojící před dodávkou s nápisem "Všechno nejlepší". To byl rok 1976?

To jsme vyfotili v roce 1977. Ta dodávka tam byla pořád. Potřebovali jsme fotku na obal časopisu Creem, chtěl jsem Roberta vyfotit u jezera. Danny Markus (tehdejší zástupce Atlantiku -pozn. aut.) nám řekl, že ví o nějakém poblíž. Nebylo to Michiganské jezero, ale malé, soukromé jezírko. Naběhli jsme do půjčovny aut a jeli asi 50 mil za hranice Chicaga, kde bylo takové stařičké jezero, zelené od řas, zamořené odpadky. Nafotili jsme tam pár snímků, tuhle fotku jsme udělali po cestě. Ale ten den se nám stala jiná zajímavá věc. Byli jsme vyhladovělí, a tak jsme šli do McDonalda, který stál uprostřed ničeho. Byl tam Robert, já, jedna slečna ze Swan Song, Robertův kamarád a Danny Markus. Vešli jsme dovnitř a to vám povídám, všechno se tam najednou zastavilo, dokonce i hranolky se přestaly smažit. Věděli, že ten chlap je hvězda, jen si nebyli jistí, kdo přesně je. On si vykračoval dál, charisma z něj přímo vyzařovalo. Nakonec se zvedlo nějaké dítě, přišlo k němu a zeptalo se: "Ty hraješ fotbal?" Což se Robertovi hrozně líbilo, protože je opravdu velký fanoušek fotbalu. Robert Plant v McDonaldu v roce 1977, na to nikdy nezapomenu. Jak dlouho po koncertu jste ukazoval kapele vaše fotky a poslechl si, co si o nich myslí? Nebo jak tohle funguje? Dobrá otázka. U Led Zeppelin to chodilo tak, že se kapela při koncertování usadila v jednom městě. Pokud hráli v New Yorku, Philadelphii, Bostonu, zkrátka pro celou část East Coastu jsme zůstávali v hotelu Plaza v New Yorku. Jen jsme na letišti Newark nasedli na letadlo a zaletěli do Philly, nebo Bostonu či kamkoliv. Ale jednu věc nechápu, a sice kdy jste vyvolával fotky. Měl jste v hotelu temnou komoru? Ne. Měl jsem vždycky předem zaplacený účet ve fotografické laboratoři ve městě, kde jsme se usadili. Vždy jsem vzal film z každého dne, dal ho do obálek a sepsal instrukce ke zpracování. Richard Cole, manažer turné, mě nechal odvézt do laboratoře limuzínou, protože byla asi hodina času mezi tím, co se kapela osprchovala a chtěla vyrazit ven. Takže auta jen zbytečně čekala venku. Hned jak jsem připravil obálky, přistavil mi jednu limuzínu. Obálky s filmem jsem podle domluvy hodil do schránky, takže na tom mohli kluci z laborky začít pracovat hned druhý den ráno. Ti pak vytvořili šest zkušebních archů na každý černobílý film, pro každého člena kapely, jeden pro Petera a jeden pro mě. Když je pak na druhý den v poledne přivezli do mého pokoje, musel jsem dát ve spěchu dohromady pro každého soubor a strčit mu ho pod dveře. Co se týče barevných fotek, dokončené diapozitivy mi poslali zpátky v krabicích. Já zůstal vzhůru celou noc, dával jsem je do diaprojektorů, prohlížel je a editoval. Ještě jsme moc nemluvili o Johnu Paulu Jonesovi... No, Jonesyho jsem vlastně pořádně neznal až do turné v roce 1977. Tam jsem s ním strávil hodně času. Jeden důvod byl, že mi Bonzo jedné noci zničil pokoj v hotelu Swingo's. Byl to stejný Swingo's jako ve filmu Na pokraji slávy - prostě skutečný hotel. Můj pokoj byl hned vedle Jonesova dvoupokojového apartmánu. Měli jsme všechny dveře dokořán a vypadalo to jako jeden velký třípokoják. Bonzo vpochodoval dovnitř a myslel si, že Jonesy má tři pokoje, zatímco ostatní z kapely jen dva, a tak se rozhodl, že ten třetí pokoj, můj pokoj, zničí. Doslova ho srovnal se zemí. Všude bylo jídlo, na posteli a kobercích se válely podnosy, závěsy byly potrhané až k zemi, lampy a všechny tyhle hotelové blbosti rozmlácené na kousky. Všechny svoje důležité věci jsem si rychle vzal k sobě a Jonesy mě pak nechal pár dní spát u něj na gauči. Nebo když vyšla nahrávka The Beatles Live At The Hollywood Bowl to jsme byli v Clevelandu. Shelly Stiles, holka Dannyho Markuse, byla jedna z DJ's na EMMA a když měla čas, poflakovala se po Clevelandu s námi. Když byla zrovna ve vysílání, volali jsme jí a chtěli jsme hrát The Beatles Live At The Hollywood Bowl. To jsme udělali mnohokrát. Jonesy jí zavolal z hotelu, já z ulice, takhle to šlo celý den, kdykoliv byla ve vysílání. Volali jsme jí celé dny. Vždycky byla hrozně ráda a vyhověla nám! Tou dobou jsem ho začal poznávat. Je to skvělý člověk. Jonesy má takový jemný, skromný smysl pro humor. Věděl, že nikdy nebude hlavní postava Led Zeppelin, a byl zvyklý na to, že nebyl cílem fotografů tak, jako zbytek kapely. Vždycky přišel s nějakým vtipem... Vsadil se se mnou, že nikdy neudělám tolik fotek, aby si z nich vybral jednu, která by se mu líbila, protože jeho fotky z pódia se mu nikdy nelíbily... Samozřejmě že jsem jeho výzvu přijal. Takže si nakonec nějakou vybral? Jistě, byla to pro mě snadná výhra! Je to skvělý člověk a i po slavných dnech Led Zeppelin jsme zůstali nějakou dobu v kontaktu. Měl jste někdy pocit, že musíte být pořád v pohotovosti, když jste byl na turné? Pořád ve střehu, jak se říká, dnem i nocí? Jo, to rozhodně. Stejně nebylo moc času na spaní. Chci říct, nespal jsem měsíc. A další měsíc mi zabralo dostat se z toho. Měl jsem tak dvě hodiny spánku za noc. Víc než to byl nejen luxus, byla to fantazie, zvlášť když laboratoř posílala hotové fotky z předchozího dne v poledne a já musel být připraven o všechno se postarat. Pamatuju si jednu noc, kdy jsem konečně asi ve čtyři hodiny ráno - na poměry Led Zeppelin ještě dost brzo - usnul krásným, hlubokým spánkem. V tom mi někdo prudce vyrazil dveře z druhého pokoje, doslova je prokopl, jako v kreslené pohádce od Disneyho, kde vidíte obrys v díře ve dveřích. A stál tam Robert, pan Mír a Láska mi právě vykopnul dveře. A říká mi: "Přijel k vám princ Míru! Máš jointa?" Dobře věděl, že mám. A co ta věc okolo Jimmyho s flaškou Jack Daniels? To je velmi známá fotka, jak ji do sebe klopí. Hodně často měl s sebou flašku Jacka. Pamatuju si, jak jsem seděl u toho stolu v jejich šatně, Jimmy seděl nalevo ode mě. Bavil jsem se zrovna s někým jiným a když jsem se otočil na Jimmyho, zrovna ji do sebe klopil. Rychle jsem vyfotil jednu fotku, ne sekvenci několika za sebou, nic takového. Z nějakého důvodu si ten moment přesně pamatuju, jaký objektiv jsem měl nasazený, rychlost filmu, všechno... Přijde mi, jako by se to všechno stalo včera.

Být fotografem u nějaké velké rockové skupiny vyžadovalo jak myška, neplést se do cesty a myslet hlavou a ne zadnicí. Jakmile se postavíte do cesty někomu ze zvukařů, utrhne vám koule a hodí je do publika.

01. 12. 2009, ROCK & POP

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2857