Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 9. dubna 2009 - 11:19Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Poslední dny Mohameda Atty


"Žádný hmotný, písemně doložený ani analytický důkaz neposkytuje přesvědčivé vysvětlení, proč [Mohamed] Atta a [Abdul Azíz al] Omarí jeli ráno 10. září z Bostonu do Portlandu ve státě Maine, aby se letem č. 5930 vrátili ráno 11. září na Loganovo letiště." (Zpráva Komise k 11. září) 1/ 11. září 2001 otevřel oči ve čtyři hodiny ráno v Portlandu ve státě Maine. Začal poslední den Mohameda Atty. Kde se procitnutí odehrálo? V pokoji hotelu, který se v průvodci označoval za "nepříliš nákladný" - o něco lepší než "levný". Patřil k řetězci Repose Inn. Ale těm ostatním hygienickým zařízením s čilým ruchem, kde se ubytovával, se nepodobal ani trochu. Tohle byla nudná spleť chodeb, stará jako většina její klientely. A taky laciná. Prošívaná nylonová deka, těžká jako olověná vesta, veliká krychle televize na protějším toaletním stolku a promáčknutá bílá lednička - v níž se náhodou chladil Mohamedův důvod pro návštěvu Portlandu. Nebývalá skrovnost posledních týdnů souvisela se soutěžením ve zbožnosti mezi jeho druhy, na něž lakonicky přistoupil. Jako ostatní se oddával modlitbám, rozdílel almužny, často se myl, málo jedl a málo spal. (Ale nebyl jako ostatní.) Před několika dny sebe mrskačsky poslali přebytek provozních fondů - asi 26 000 dolarů - zpátky prostředníkovi do Dubaje.

Vyklouzl z postele a zavolal Abdulovi, který už byl vedle v pokoji vzhůru a možná se i modlil. Pak do sprchy a na splachovací klozet: rituál omývání, muka vyměšování, utrpení depilace. Natáhl se po kohoutku a shodil spodky. Udělal krok a lýtkem a stehnem strpěl chladné a vlhce lepkavé polaskání závěsu. Pak se neuvěřitelně dlouho pokoušel odstranit chloupek z kostky mýdla. Ta cizí kadeř ustavičně měnila svůj tvar - otazník, symbol nekonečna -, ale zůstávala na mýdle. Když začal, nebylo větší než krabička od sirek, a když skončil, nezbylo z něj skoro nic. Pak, jak se občas v takových starých, masivních a v zásadě dobře míněných lidových hotelích stává, zalapala sprcha po dechu a znenadání na něj místo vlažného čůrku vychrlila vařící proud. Jak se snažil vymotat z vaničky, šlápl na pytlíček vytékajícího šamponu a ztěžka a bolestivě dopadl na kostrč. Odrazil se nohama, aby se dostal z páry, a přitom narazil hlavou do zubatého kovového rámu sprchového koutu. Po chvíli se pomalounku zvedl, držel se rukama za kyčle a se skloněnou hlavou a přivřenýma očima čekal, až bolest poleví. Osušil se prořídlým bílým ručníkem a v jeho jasu si všiml záděry.

Znechuceně si povzdechl a dřepl si na mísu. Ani se nenamáhal mračit a tlačit a chvět jako obvykle, a to nejen proto, že cítil, jak mu ve spáncích varovně buší krev. Od května se mu to ještě nepodařilo. Po všech těch hodinách v tělocvičně se saúdskými "svalovci" byl sice v těle působivě vyhublý, ale v místech pupku se mu chmurně zvedal pahorek pevný a pyšný jako čtyřměsíční těhotenství. To ovšem nebyl jediný následek. Sužovala ho zimničná a neustálá bolest ne ve střevech, nýbrž ve spodní části zad, v sedací oblasti a v šourku. Každých pár minut musel potlačovat zvedání žaludku, když mu nevyužité žaludeční šťávy vybublaly žumpou krku. Dech mu páchl jako řeka hniloby.

To nejhorší mělo ovšem teprve přijít. Nejhorší bylo holení, protože při něm se nemohl vyhnout pohledu na sebe sama. Když si mydlil tváře, sklopil oči, ale pak přišla na řadu brada a s ní i ona, odhalená ve svislých pruzích: tvář Mohameda Atty. Před dvěma lety, po Afghánistánu, se rozloučil s plnovousem. Rozcuchaný a lehce nesouměrný ovál mu přece jen zjemňoval zhnusené rysy úst a zcela zakrýval upřímné nepřátelství spodního předkusu. Střeva zůstávala nepropustná, ale tvář nedokázala zadržet nic, alespoň mu to tak připadalo. Jako by v ní měl to vnitřní znechucení, to znechucení vším vytesané. Žasl nad tím, že se ještě vůbec smí pohybovat po ulicích, natožpak vstoupit do nějaké budovy nebo nasednout do letadla. Ještě den, ještě jeden den, a už by ho nikam nepustili. Proč si na něj všichni neukazovali, proč jim neběhal mráz po zádech a proč neutíkali? A přitom bude tuhle teď už téměř komicky zlosynskou tvář brzy zahrnovat úsměvy a předplacenou pozorností (v ceně byznys letenky) k záhubě odsouzená letuška.

Hypotéza. Kdyby se teď "operace letadla" nezúčastnil a proběhla by bez něj (nebo kdyby ji nějakým způsobem přežil), nemohl by stejně už nikdy cestovat letadlem, ani ve Státech, ani kdekoliv jinde - ani letadlem, ani vlakem, ani lodí, ani autobusem. A nebyla by to diskriminace rasová, ale výrazová. Nikdo při smyslech už by se totiž nenechal uzavřít v jeho blízkosti. V blízkosti tváře, po níž se ta sněť rozlézá den za dnem. A jména, s nímž prochází životem jako se slibem pomsty: Mohamed Atta.

V posledním desetiletí se pohledem na něj dokázala potěšit jen jediná lidská bytost, a tou byl šejk. Stalo se to při jejich první schůzce v Kandaháru - na níž ho šejk prakticky během několika minut postavil do čela celé operace. Mohamed Atta věděl, že první věc, na kterou se ho zeptá, bude, zda je připraven zemřít. Ale šejk mu s téměř láskyplným úsměvem řekl: "Tebe se ani ptát nemusím. Máš tu odpověď vepsanou ve tváři." Pravidelná ranní regionální linka společnosti Colgan Air na Loganovo letiště měla startovat v šest hodin. Zbývala mu ještě hodina. Oblékl se (tmavomodrá košile, černé kalhoty) a nepohodlně, bokem, se usadil k toaletnímu stolku. Před sebou měl dva dokumenty. Zívl, pak kýchl. Při holení se Mohamed Atta poprvé v životě řízl do rtu (dolního). Zející rána se s překvapivou rychlostí změnila v přesvědčivou imitaci oparu. Už méně neobvyklé bylo to, že se škrábl do masité spirály pravé nosní dírky, odkud mu nepřestávala téct krev, takže se musel co chvíli zvednout a dojít si pro další kapesníček. Zůstávala za ním papírová cestička zakrvácených chuchvalců. To opakování a protahování skutečnosti se už nejspíš pojí s posledním dnem, pomyslel si.

První dokument se skvěl na obrazovce laptopu. Byla to jeho poslední vůle, kterou sepsal v dubnu roku 1996, kdy se skupina zaměřila na Čečensko. Jejími svědky byli tenkrát dva přátelé z Maroka, Mounir a Abdelghání, oba velmi oddaní víře, takže do ní zakomponoval spoustu bohulibých formulek, které ho právě napadly. "Během mého pohřbu ať všichni mlčí, neboť Bůh řekl, že má rád ticho při třech příležitostech: při čtení Koránu, při pohřbu a při plazení." Plazení? Že by se nějak přepsal? Do očí ho praštilo další ustanovení a donutilo ho zamračit se ještě víc. "Osoba, která bude omývat mé tělo kolem přirození, musí mít rukavice, aby se ho nedotkla." A tohle: "Nepřeji si, aby se se mnou přišly rozloučit těhotné ženy nebo jinak nečisté osoby, protože to neschvaluji." Ostatně tyhle obavy byly už čistě teoretické. Nepřijde se s ním rozloučit vůbec nikdo. Nikdo ho nebude omývat. Nikdo se nedotkne jeho přirození.

Vedle na stole ležela druhá písemnost, čtyřstránková brožurka v arabštině, sestavená centrálou v Kandaháru (a svázaná špinavou stužkou). Každý dostali po jedné; ostatní si ji opisovali a pak se nad ní vsedě kývali a kolíbali a mumlali si ji celé hodiny. Jenomže Mohamed Atta nebyl jako ostatní (a platil za to daň). Doteď se na ni ani nepodíval. "Utáhněte si pevně tkaničky a noste přiléhavé ponožky, které drží v botách a nevylézají z nich." To byla asi rozumná rada. "Ať si každý z vás nabrousí nůž, aby se mu pohodlně a snadno zabíjelo." To se nejspíš vztahuje k tomu, co čeká piloty, první důstojníky a zbytek posádky. Pár Saúdů prý proto v Chaldánu, výcvikovém táboře nedaleko Kábulu, podřezávalo ovce a velbloudy. Mohamed Atta nepředpokládal, že by si tuhle část mohl nějak užít: prostě jen ukázkově použije nůž s odlamovací čepelí. Představil si ženy v uniformách s rozhalenkou. Nesliboval si od toho žádný požitek; nesliboval si žádný požitek od smrti v této podobě.

Opřel se a cítil, jak se mu začíná zvedat žaludek: hromadilo se to všude kolem a pak to pronikalo skrze něj. Myslí, byla-li oddělitelná od těla, neměl daleko k "naprostému klidu", který tak velebil a doporučoval Kandahár. Značně odlišný typ třiatřicátníka by možná pociťoval tutéž hypnotickou jistotu při úvahách o odpoledni v zapůjčeném bytě se svou milovanou (ve víru vášně). Ale mysl a tělo Mohameda Atty oddělitelné nebyly: v tom byla právě ta potíž. V tom byl ten duševnětělesný háček - a v jeho případě nesmírně ostrý. Mohamed Atta nebyl jako ti ostatní, protože dělal to, co dělal, pro samotný smysl věci. Ostatní také dělali to, co dělali, pro samotný smysl věci, ale prostřednictvím džihádské horlivosti dosáhli sublimace. A jejich těla se tím nechala přesvědčit a spolupracovala. Jedla, pila, kouřila, usmívala se, chrápala; brala schody po dvou. Tělo Mohameda Atty nespolupracovalo. Dělal to, co dělal, pro samotný smysl věci a pro nic jiného.

"Očistěte svá srdce a zbavte je poskvrn. Zapomeňte a nedbejte na to, co se nazývá světem." Mohamed Atta nebyl věřící. Nebyl ani nijak zvlášť politicky zaměřený. Spojil se s militantními islamisty proto, že džihád pro něj byl tou absolutně nejpřitažlivější myšlenkou jeho generace. Sloučením divokosti a správnosti v jediném slově: tomu se nemohlo nic vyrovnat. Přidal se k nim a dělal věci, které imponovaly jeho druhům. Sbíral citáty, citace, milodary, pouti, konspirační metody a podobně, jako jiní lidé sbírají autogramy nebo pivní tácky. Zkrátka mu to sedlo. Kdyby se odpáraly všechny ty kecy kolem víry, byl mu fundamentalismus šitý jako na míru, až z toho šel strach.

Například přístup k ženám: ta směs agrese a varovnosti mu byla navýsost příjemná. Navíc se mu líbila myšlenka bratrství, ačkoli tímhle posledním týmem pochopitelně pohrdal, zejména ostatními piloty: Haniho (Pentagon) moc neznal, ale Marwan (Jižní věž) mu vyloženě lezl na nervy a v zaujatosti proti Zijádovi (Kapitol) se přímo vyžíval. Cizoložství trestané bičováním, sodomie pohřbením zaživa: pod to by se Mohamed Atta klidně podepsal. Sdílel i nenávist k hudbě. A ke smíchu. "Proč se nikdy nesměješ?" ptávali se ho občas. Zijád by odpověděl: "Jak se můžeš smát, když se v Palestině umírá?" Mohamed Atta se nikdy nesmál ne proto, že se v Palestině umíralo, ale protože mu prostě nic nepřišlo k smíchu. "To, co se nazývá světem." I to mu mluvilo z duše. Svět mu vždycky připadal jako pouhá iluze - jako neskutečná fraška.

"Čas mezi tebou a tvým sňatkem v nebi je velmi krátký." No jistě, panny: šest tuctů - půl veletuctu. Mohamed Atta, dvojnásobný inženýr architektury hovořící perfektní angličtinou a němčinou: Mohamed Atta nevěřil v panny, nevěřil v zahradu. Jak by v tak nepřijatelně a děsivě oplzlý ráj mohl vůbec věřit? Ano, byl odpadlík. Neočekával ráj. Očekával zapomnění. A kupodivu nedošel ani jednoho.

Sbalil si věci. Zarazil se a sehnul se k promáčknuté ledničce, pak se narovnal a zamířil ke dveřím.

Výtah klesal sledem trpělivých vzdechů a s ochablými, rozechvělými pukrlaty zastavil v jedenáctém, desátém, devátém, osmém, sedmém, šestém, pátém, čtvrtém, třetím, druhém a prvním patře. Dovnitř a ven se šourali důchodci a tváře se jim klepaly nedůvěrou. Přitom se vždycky někomu podařilo stisknout vzdorným marfanickým palcem nesprávné tlačítko a znovu otevřít dveře. Kde se tu v tuhle hodinu brali? Sotva se rozednívalo. Mohamedu Attovi bleskla hlavou hrůzná myšlenka, že se všichni vrací do postele ze záletů. Ale ne - to musí být nespavost, bezesnost stáří - probdělý soumrak života na stráži úsvitu. Jejich úsilí udržet se při životě mu každopádně přišlo nedůstojné. To cítil i předchozího večera v nemocnici, když šel navštívit imáma. Každých deset, patnáct vteřin sledoval na hodinkách zabitý čas sestupu, zabitý, jak jen čas může být, jako čekání ve frontě nebo nekonečné červené světýlko nebo tupé civění na zavazadla na letištním pásu. Stál tam obklopený sinalostí a rozkladem a mučený smíšeným odporem.

Abdul Azíz na něj čekal ve slabé záři a hudbě z reproduktorů v hale. Beze slova a snídaně vyčkali, až budou moci zaplatit účet. Další zabitý čas. Když vyšli ven a zamířili zbytkem noci k parkovišti, uvažoval Mohamed Atta nepříliš velkoryse o svém kolegovi. Tenhle saúdský svalovec byl stejně beznadějné tele jako Ahmed al-Námí - ten hejsek ze Zijádovy skvadry. Na druhé straně se ta jemná africká tvářička s dětskýma očima nechala až hanebně snadno ovládat. Měl na jihu Saúdské Arábie ženu a dceru. Ale záleželo mu na tom asi tak, jako kdyby se řeklo, že má na jihu Saúdské Arábie náklaďák. Znal korán nazpaměť a u nich v mešitě dokonce pomáhal vést modlitby. A přece to byl Abdul Azíz, kdo nesl nůž, ne odpadlík, Abdul Azíz, kdo byl připraven přiložit ho k hrdlu letušky.

Když došli k autu, pronesl Abdul Azíz několik slov ke chvále Boha a dodal ve snaze znít vznešeně: "Nuže, začněme se ,studiem architektury'."

Mohamed Atta sebou bezděčně trhl. "Kdo ti to řekl?" "Zijád." Dali si věci do kufru a vmáčkli se do předních sedadel.

Abdul Azíz to neměl vědět - neměl znát cílový kód. "Práva" byl Kapitol. "Politologie" byl Bílý dům. Když to se šejkem probírali, bez problémů se shodli na "architektuře" (Světové obchodní centrum) a "umění" (Pentagon); zato se rozcházeli v názoru na zcela jiný cíl, totiž na "elektrotechniku". To byla jaderná elektrárna, kterou Mohamed Atta viděl při jednom ze svých cvičných letů kolem New Yorku. Nechápal, proč tomu šejk nedal své požehnání - navzdory bezesporu lákavé možnosti proměnit obrovské pruhy Východního pobřeží na následujících sedmdesát tisíc let (to jest do roku 72 001) v plutoniem zamořený hřbitov. Šejk uvedl své důvody (omezený vzdušný prostor, nulová "symbolická hodnota"), ale Mohamed Atta vycítil jistou morální pochybnost, tichou narážku na to, že takový tah by se mohl považovat za přehnaný. Byl to první a jediný náznak, že jejich vesmírná válka proti nepřátelům Boha má nějaké meze. Mohamed Atta se často ptával sám sebe: Byl vůbec šejk připraven zemřít? Z rozhovorů s ním si vyvodil, že zatímco s konečným mučednictvím se naprosto slučoval (jinak by si to ani nedovedl představit a tak dále), smrt šejka osobně nijak nepřitahovala; ještě se brzy proslaví tím, prorokoval Mohamed Atta, jak usilovně se jí bude snažit vyhnout.

Setkání a debaty se šejkem a později s jeho jemenským emisarem, Ramzím bin al-Šibhem, teď v Mohamedových myšlenkách ztratily na váze a ceně, zastínila je Zijádova nedisciplinovanost a neopatrnost (a když to věděl Abdul Azíz, věděli to i všichni ostatní Saúdové). Zavzpomínal na svůj historický telefonát s Ramzím ve třetím srpnovém týdnu.

"Náš přítel by rád věděl, kdy začínají kurzy." "Bude mnohem zajímavější studovat ,práva' během zasedání kongresu."

"Ale proč to odkládat. Když máme ve Státech tolik studentů." "Dobře. Dva klacíky lomeno lízátko." Ramzí mu zavolal zpátky a řekl: "Abychom si to ujasnili. Jedenáctého devátý?" "Ano," potvrdil Mohamed Atta. A byl tou první osobou na zemi, která to řekla - řekla to takhle: "9/11. 11. září."

Uchovával to tajemství až do 9. září. Teď už to samo zřejmě věděli všichni: onen den právě nadešel. Nemohl se dočkat, až mu v 7.00 na Loganově letišti zavolá Zijád. Zijád pořád tvrdil, že se ještě nerozhodl mezi "právy" a "politologií". Viděl to spíš na "práva". Prezidentské sídlo je jako cíl přestalo lákat ve chvíli, kdy v rámci možností zjistili, že prezident tam v danou chvíli nebude.

Prezident se totiž právě chystal na časnou ranní návštěvu Sarasoty na Floridě, kde se Mohamed Atta v září 2000 učil létat v pilotní škole Jones Aviation.

Hlava ho začala bolet během jízdy na Mezinárodní letiště v Portlandu. V posledních měsících se z něj stal hotový znalec bolestí hlavy. Jenomže teď mu připadalo, že ty dřívější za to jméno snad ani nestály: tohle byla teprve bolest hlavy. Zpočátku přičítal její prudkost nehodě ve sprše. Ale pak se mu bolest prodrala přes temeno a roztahovala se tam jako elektrický úhoř, nejdřív od ucha k uchu, pak od oka k oku - a pak tam i tam. Měl dvě bolesti hlavy, ne jednu; a nejspíš mezi sebou válčily. Jeli zbrusu novým Nissanem Altima, voněl novotou z továrny, což ještě 10. září působilo jako příjemná prémie. Teď se mu ale zdálo, že ten vakuový dech chutná po mořské nemoci a páchne jako loď pod čarou ponoru. Najednou se mu vidění rozložilo na drobné roje slepých bodů. Musel zastavit a poprosit překvapeného Abdula Azíze, aby ho za volantem vystřídal.

Provoz naprosto nesmyslně houstl. Američani už si jedou po svém. Abdul Azíz mučil spolujezdce pravidelným starostlivým pohledem, ale jinak řídil s obvyklou úzkostlivou pozorností, kterou umocňovaly obavy toho dne. Mohamed Atta se snažil nesvíjet bolestí; cestou na parkoviště deset minut předtím se snažil neutíkat; ve výtahu, dalších deset minut předtím, se snažil neúpět a nekřičet. Věčně se snažil něco nedělat.

Bylo 5.35. Přinutil se krátit si čas úvahami o Portlandu: byl to asi dost dětinský nápad. Jeho skupina se předháněla nejen ve zbožnosti, ale taky v nihilistické náruživosti, v nihilistické netečnosti; a on si myslel, že by rozhodně bylo stylové projít z jednoho konce Loganova letiště na druhý během ani ne jedné hodiny. Pak tu taky byl příslib hovoru se Zijádem, na který jeho duše čekala mnohem toužebněji než kdy jindy. Ale to, co ho vedlo k návštěvě Portlandu, bylo prostě nezodpovědné. Nebyl by to udělal, kdyby se 10. září opakovaně na internetu neubezpečil, že ráno 11. září bude bez jediného mráčku.

A neutěšil se ani myšlenkou, že je přece 11. září: to se ještě dalo jezdit na letiště bez velké časové rezervy. "Balil jste si ta zavazadla sám?"

Mohamedova ruka se připlížila k obočí. "Ano," odpověděl.

"Měl jste je po celou dobu u sebe?" "Ano." "Nepožádal vás někdo, abyste mu něco převezl?" "Ne. Poletíme na čas?" "Měl byste svůj spoj stihnout." "A zavazadla půjdou přímo?" "Je mi líto, ale budete je muset nechat znovu odbavit."

"Chcete tím říct, že tohle celé budu muset absolvovat znovu?"

Ať už dokázal terorismus za posledních pár desetiletí cokoliv, rozhodně dosáhl čistého navýšení celosvětové nudy. Položit a zodpovědět tyhle tři otázky nezabralo příliš času - zhruba patnáct vteřin. Ale těmi navlas stejně opakovanými otázkami a odpověďmi se zabíjel čas stotisíckrát denně. Pokud by "operace letadla" proběhla podle plánu, odkázal by Mohamed Atta světu ještě víc, možná mnohem víc zabitého času. Snad bylo příhodné, a ne paradoxní, že teror kromě jiného také výrazně podporoval svůj nejočividnější protějšek. Nudu.

Mohameda Attu si také náhodou vybral počítačově řízený systém kontroly cestujících. Znamenalo to jen to, že jeho zkontrolované zavazadlo nemohlo být naloženo, dokud on sám nenastoupil do letadla. To se stalo v Portlandu. Na Loganově letišti, které spadá do "kategorie X" stejně jako třeba newyorské mezinárodní letiště Newark nebo Dullesovo letiště u Washingtonu, a mělo by být tudíž bezpečnější, budou tímtéž systémem vybráni tři z jeho Saúdů s týmiž irelevantními důsledky.

Mohamed Atta a Abdul Azíz se podrobili detekční kontrole. Zavazadla jim nikdo neprohledal; ani neprohmatal ani nepožehnal detektorem kovů. Abdulův dětský ruksak s noži a obranným slzným sprejem projel tunelem lásky. Těsně předtím, než nastoupili do letadla, udělalo se Mohamedu Attovi znovu zle, jako by se ho zmocnilo hejno maličkých pochopů. Čekal, až se zase rozptýlí, ale nijak se k tomu neměli, naopak se mu všichni nahrnuli do žaludku. Mohamed Atta zašel na pány a ulevil si od sáhu žlučovité zeleně. Páchnoucí ústa si otíral, ještě když stoupal po třesoucích se kovových schůdcích.

Let č. 5930 společnosti Colgan Air neměl jen zpoždění: bylo to také devatenáctimístné vrtulové letadlo a bylo plné. S největším sebezapřením se vklínil vedle tlusté blondýny pokryté lupy, navíc s dítětem, jehož nesnesitelné kňourání (bolí ho ouška) se opakovaně a neúspěšně snažila utišit nabízeným prsem. Mezi bušením srdce, když byl na kratinký okamžik schopen souvisle uvažovat, si představoval, že blondýna je tou k záhubě odsouzenou letuškou. Letadlo horlivě vyskočilo do vzduchu, bez jakékoliv technologické námahy, která bude charakterizovat start letu č. 11.

Do Portlandu jel za imámem. Pro něco za něco.

Umíral ve středně veliké oprýskané nemocnici v centru: další podnik uprostřed všech ostatních podniků. Ani uvnitř to na Mohameda Attu nepůsobilo dojmem povolané péče - jen americké strohosti, v níž nikdo netlumí hlasy ani kroky a dívky na recepci se sotva usmějí. Kráčel k patřičnému oddělení vlhkým teplem nedojedených nebo netknutých večeří a těžkým pachem léků. Imám spal na lůžku, v němž byl zapadlý, jako by kdosi do matrace vydlabal koryto v imámově velikosti. Mohamed Atta se díval na jeho temně šedé rty, jaké mívají psi. Další zabitý čas. Pak se imám probudil a zadíval se do Mohamedovy tváře bez úsměvu. Bez zábran vzdychl. Ti dva se pak v myšlenkách vrátili nazpátek: do mešity ve Falls Church ve Virginii.

"Máš pro mě citát?" optal se imám překvapivě živě. "Je z tradic. Prorok řekl: ,Kdo se sám připraví o život čepelí, bude toutéž čepelí mučen v ohni pekelném. Kdo se vrhne ze skály, aby se připravil o život, bude se tak navěky vrhat do ohňů pekelných. Kdo na tomto světě sám sebe připraví o život, bude tímtéž způsobem mučen v pekle.'"

"Všechno má své výjimky. Pamatuj, že jsme v zemi nevíry," namítl imám a pokračoval výčtem zločinů Ameriky.

Ty jeho návštěvník už znal a považoval je za skutečné důvody k rozhořčení. Podle toho, jak se to přepočítalo, byla Amerika tím či oním zodpovědná za mnohamilionovou smrt. Ale Mohamed Atta nebyl přesvědčen o morální rovnocennosti. Jisté systémy zbraní si činí nárok na přesnost; moc ale přesná není. Moc je vždycky nestvůra. A tak veliká nestvůra jako Amerika tu ještě nebyla. Kdykoliv se obrátila ve spánku, uvedla tím do pohybu katastrofy, které se pak nemohly nepřehnat vesnicemi. Dopouštěla se neohrabaností a zrůdností a záměrných ukrutností; a nebyla si toho o sobě vědoma - nikdy. A přece nevynakládala svou vynalézavost na snahy zabíjet nevinné.

"Je tím nepřítel dán?" ptal se imám ostře.

Mohamed Atta neodpověděl. Řekl jen: "Je to tady?" "Ano. A ty to budeš potřebovat." Mohamed bez soucitu sledoval, jak se imámova ruka rozklepaně natahuje k laminátovému nočnímu stolku jako nějaké humří klepeto. Dvířka skříňky se vyklopila a odhalila věc, která vypadala přesně jako napůl prázdná čtvrtlitrovka minerálky.

"Nedávej si ji při probuzení, ale až budeš cítit, že se blíží tvá zkouška. A tys mi na oplátku slíbil, že mi popíšeš své zasvěcení."

To bylo to něco za něco: chtěl slyšet o šejkovi. Najednou se imám stočil na bok čelem k Mohamedu Attovi a na okamžik tak k jeho nevoli připomínal dítě, které si zahřívá postýlku v očekávání pohádky na dobrou noc. Ale náklon byl jen součástí složitějšího manévru. Imám se po boku odsunul dozadu a napřímil se. Na polštáři ulpělo pár šedých vlasů.

Mohamed Atta dosud bezděčně předpokládal, že imáma ujistí idealizovaným portrétem šejka jako vyzáblého vizionáře na vrcholku hory, který svou pokorou a asketismem zůstává prostým bojovníkem božím. Teď si to ale rozmyslel. V životě neřekl to, co si opravdu myslel. Ze zažloutlého umyvadla ani ne půl metru od jeho nosu začpěl pach léků.

"Setkal jsem se s ním několikrát ve výcvikových táborech v al-Farúku v Kandaháru. A v Tarnaku. Šíří kolem sebe kouzlo úspěchu - přesně tak. Když mluví o porážce Rusů. Člověk by si myslel, že studenou válku nevyhrál Západ, ale šejk. Jenomže my to kouzlo nutně potřebujeme, nemám pravdu? Kouzlo úspěchu."

"Ovšem ty úspěchy jsou skutečné. A to je jenom začátek." "Jenomže on se spoléhá na aktivní účast jisté supervelmoci." "Jaké supervelmoci?" "Boha. Proto ta krize." "Co tím myslíš?" "Pramení z náboženského roztrpčení, nemyslíte? Bůh věřící na staletí opustil a odměňoval bezvěrce. Jaké máte pro jeho lhostejnost vysvětlení vy?"

Nebo pro jeho nepřátelství, pomyslel si, když opouštěl lůžko a oddělení. Napadlo ho, samozřejmě podvědomě, že by se to tak mohlo vyvíjet: jestliže selhaly modlitby a zbožnost, a ty jednoznačně selhaly, pak by mohlo být načase nasměrovat svou oddanost jinam a sebrat jiné síly.

Na Loganově letišti stáli u pásu, který měl obsluhovat cestující z regionální linky z Portlandu, jen on a Abdul Azíz. A pás mlčel a nehýbal se. Dívat se na běžící pás se zavazadly mu v porovnání s tím hned připadalo docela povzbudivé. Úhoři nebo rejnoci v hlavě mezitím přesunuli svůj boj na život a na smrt dozadu za uši. Někdy se na nekonečné okamžiky dokázal od bolesti odpoutat a jenom jí naslouchat. To byla hudba v dalším vývoji, za atonálním stadiem. Teď mu došlo, proč hudbu vždycky nenáviděl: každičkou, dokonce i tu nejkonejšivější melodii vnímal jako bolest. Z posledních sil civěl na neměnné pruhy černé gumy dalších třicet vteřin, další minutu; pak se otočil na podpatku a Abdul Azíz za ním.

"Balil jste si ta zavazadla sám?" "Jaká zavazadla? Jak jsem se vám pokusil vysvětlit..."

"Vaše zavazadla budou v našem příštím letu, pane. Přesto vám musím položit kontrolní otázky, pane."

Američani - jak člověku pořád říkají "pane". To už by mu rovnou mohli říkat "Macu".

"Balil jste si ta zavazadla sám?" "Jaká zavazadla?" Už zase to nesnesitelné opakování, jako když výtah v hotelu stařecky klesal na kolena v každém patře, jako když ten cizí chlup na mýdle neustále měnil svůj tvar ve sledu různých abeced, jako to (jak jinak?) mono tónní vyzvánění gongu v jeho hlavě. Už dřív ho napadlo, že jeho stav, dá-li se to tak nazvat, byl jenom nudou, nekonečnou nudou plnou zabitého času. Jako kdyby celý jeho život sestával ze zodpovídání týchž tří otázek, ze slov "ano" a "ano" a "ne".

"Nepožádal vás někdo, abyste mu něco převezl?" "Ano," odtušil Mohamed Atta. "Včera večer nás jeden číšník v libanonské restauraci poprosil, abychom jeho bratranci v Los Angeles odvezli těžký budík s rádiem." Po rtech jí přeběhl mdlý úsměv. "Velmi vtipné." Zamířili k východu č. 32 a pak se stáhli zpátky do haly. Lusknutím prstů přikázal Abdulu Azízovi, aby se šel poohlédnout po ostatních. Mohamed Atta se zatím usadil před podřimující kavárnou a připravoval se na telefonát se Zijádem. Zijád: bejrútský hejsek, zpustlík z diskoték a barů, který teď pro změnu padá na hubu v náboženské euforii, s tím svým věčným odříkáváním modliteb a kvílením, kolíbáním a kýváním. Vyvést Zijáda z míry, poslat ho na smrt se srdcem naplněným pochybnostmi: to byl důvod jeho cesty do Maine.

V Německu mu Zijád kdysi řekl, že nevěsty v zahradě budou "utkané ze světla". Což se o jejich tmavých a hmotných pozemských sestrách rozhodně říct nedalo, zejména ne o hmotné a tmavé Aysel Senguenové - Zijádově německé Turkyni nebo turecké Němce. Mohamed Atta viděl Aysel jen jednou (obnažené nohy, obnažené paže, obnažené vlasy) v knihkupectví lékařské fakulty v Hamburku a na její obličej nezapomněl. Zijád a Aysel byli jeho kontrolním experimentem života se sexuální láskou; a ti dva po mnoho měsíců obývali jeho bezesné noci. Věděl, že Aysel v lednu přijela na Floridu (a doprovázela Zijáda na pilotní školu, což bylo přímo neslýchané). Zvláštním způsobem na něj taky zapůsobilo to, že jí adresovaný dopis obsahoval Zijádovu poslední vůli. A neustále spekuloval nad tím, jak se jejich těla spojovala, jak se mu hmotná a tmavá musela otevírat. Mohamed Atta došel k závěru, že milostná a náboženská vášeň musí pramenit z navzájem sousedících končin lidské bytosti: z končin, které on postrádal. A přitom byl Zijád jako zkáza "práv" (a zkáza letu č. 93) na sebevražedný atentát náležitě připraven. Takže jenom přibližně sousedících: Zijád mohl říct, že to dělá pro Boha, a leckdo by mu to i věřil, ale nemohl říct, že to dělá pro lásku. Nedělal to pro lásku ani pro Boha. Dělal to pro samotný smysl věci, přesně jako Mohamed Atta.

"Jak je na Newarku?" "Všechno v pořádku. Jsme ve sterilní zóně. Navštívil jsi svého drahého imáma?" "Navštívil. A dostal jsem od něj vodu." "Vodu? Jakou vodu?" "Svěcenou vodu." Ta slova si Mohamed Atta přímo vychutnával. "Z oázy." Následovalo ticho. "Co dělá?" zeptal se Zijád.

"Zprošťuje člověka ,obludnosti', jak to nazval imám, ohavného zločinu, Zijáde, ukončení vlastního života."

Další ticho. Ale teď už to nebyla tak docela pravda. Mohamed Atta doufal, že z hovoru vytěží víc, nebýt mycího stroje podobného vrtulníku, se kterým kolem jeho křesílka pípal a popotahoval nějaký dědek.

"Teď právě se ji chystám vypít." "Je v nějaké zvláštní lahvi?" "V křišťálové lahvičce. Bůh řekl: ,Všichni, kdo mě nenávidí, milují a předcházejí si smrt.' Ty jsi totiž, Zijáde, jen správcem svého těla, ne jeho vlastníkem. Vlastníkem je Bůh." "A ta voda?" "Ta voda je uvnitř tebe a ochrání tě pro Boha. Je to nová technika - začali s ní v Palestině. V tvém pekle, Zijáde, bude navěky hořet palivo. A věčnost nikdy nekončí - a nikde ani nezačíná. Takže asi nějakou dobu potrvá, než se dostaneš k těm svým nevěstám ze světla. Možná jsi měl přece jenom zůstat s tou německou nudistkou. Sbohem, Zijáde."

Ukončil hovor, navolil další číslo a více méně totéž sdělil Marwanovi s tím, že vynechal Aysel. V Marwanově případě (druhá půlka "architektury", jen kousek vedle u United Airlines) zaměřil pozornost na něco jiného. Jejich rivalita se netočila tolik kolem džihádského zápalu, jako spíš kolem nihilistické netečnosti. Takže se ti dva se zíváním a zašifrovaně trumfovali, jak nízko a pod jakým úhlem zaútočí, a jen tak mimochodem se shodli na tom, že kdyby se nad New Yorkem objevily F16, napálili by to do ulic. Nakonec pro pořádek zavolal Hanímu ("umění"), jedinému saúdskému pilotovi, s nímž ho nepojila žádná minulost a taková nenávist. Mohamed Atta doufal, že to se Zijádem moc nepřehnal, když už mu přece jen scházel jeden Saúd (nebo spíš dva, nepočítal-li se ten trouba Ahmed). Ne. Věřil, že v tomhle se může bezpečně spolehnout na nelítostné fyzikální zákonitosti v navzájem soupeřící skupině.

Došel k závěru, že skupina, jejíž členové se mezi sebou zbožně předhánějí, aby mohli spáchat sebevraždu, je velmi mocný nástroj, který nemá na Západě obdoby. Skupina, pro kterou není smrt smrtí - ani život životem. Jenomže tak extrémní zvrácenost musí nutně směřovat k úpadku: synagogy, noční kluby, školky, domovy důchodců. Překračování hranic znamená chaos: nemá jinou možnost než se stupňovat. A po generaci to zajde na úbytě, jak to všem podvědomě pomalu a váhavě docházelo: ten samotný smysl věci.

Snad jedinou obdobou, kterou by Západ mohl nasadit, byli hasiči. Mohamed Atta studoval architekturu a stavařinu. Věděl, že požár, který vzplane z 90 000 litrů leteckého paliva, se nedá uhasit: ocelový rám věže se zkroutí; stěny, jelikož nejsou nosné, se zřítí jedna na druhou; a pak se to celé zhroutí. Požár se uhasit nedá, ale hasiči tam budou. Označovali je za "nejstatečnější" a podle něj právem. A jako ti nejstatečnější na sebe brali jistou zodpovědnost. Hasiči si každý den říkali: "Kdo to udělá, když ne my? Když to neudělahost jí ti nejstatečnější, kdo jiný bude riskovat vlastní život na záchranu cizích?"

Když tak seděl ještě chvilku na plechovém křesílku a sledoval, jak se hala probouzí ke svému komerčnímu životu, jak se plní Američany a americkým smyslem a automatickou vírou v sebe sama, cítil, že to načasoval tak akorát. (A jeho tvář to načasovala tak akorát.) Protože by už nedokázal přežít jediný den té všezahrnující ošklivosti - té proklatosti všeho. Ten pocit míval už od svých dvanácti, třinácti let; uhnízdil se v něm jako nemoc bez příznaků. Káhira, Hamburk, dokonce i citronově modré zimní svítání nad Kandahárem: pro něj to bylo jedno a to samé. Neskutečná fraška.

Mohamed Atta vytáhl z příručního zavazadla lahvičku. Imám přece řekl, že je z Medíny. Pokrčil rameny a svatou minerálku vypil.

Nastupování začíná první třídou. Kdyby Mohamedu Attovi přišlo vůbec někdy něco k smíchu, bylo by to možná tohle: Wail a Walíd, dva bratři, poloviční analfabeti a křupani z pohraničních holin Jemenu se štrachají na své trůny - 2A a 2B. Následuje byznys. On jako první. Za ním Abdul Azíz a Satam.

Nedošel ani ke svému sedadlu, když ho to chytlo. Přišlo to zčistajasna a zabralo si to celý přepjatý senzorický aparát. Dokonce i bolest hlavy, ačkoliv nezmizela, se okamžitě stáhla, div ne s fanfárou, aby uvolnila místo novému hostu. Před čtyřmi měsíci si myslel, že už ho ten pocit opustil nadobro - ale teď se vrátil. Hudební konzerva se v něm rozlila s chvějivou hbitostí: baladický evergreen, vzletná flétna s mnoha trylky a dlouhými přírazy. Nezvučný refrén se přidal k slabému vření motorů; ale nic z toho nemohlo přehlušit to lupnutí, zaúpění, skřípění, jako když se otvírají dveře kobky vnitřní svatyně - nevýslovný hněv jeho střev.

Svíral opěrky sedadla 8D, zatímco kolem pochodovali cestující z autobusu. Proč jich musí být tolik, zase další kufřík, další batoh, další vyholenec, další páprda?. Čekal, pak se zvedl a s vyčerpávající nonšalancí a stisknutými půlkami vykročil vpřed. Všechny tři toalety se tvářily obsazeně. Ale obsazené nebyly. Mohamed Atta jako častý a zvídavý cestující v amerických osobních letounech věděl, že toalety jsou z bezpečnostních důvodů zamčené, jako ostatně všechny palubní toalety, a zamčené zůstanou, dokud se letadlo neodlepí od země. Opřel se dlaní do všech tří: zase to mizerné opakování, to zmnožování. Přes veškerou snahu se neovládl a v návalu vzteku do dveří bušil, kopal a lomcoval jimi. Když se vrátil na své místo, všiml si, jak ho Abdul Azíz sleduje ne se soucitem, nýbrž se zmateným zklamáním, dokonce se na sedadle otočil a významně se na sebe se Satamem zamračili.

Mohamed Atta se připásal a vybičoval se k následujícím úvahám. Člověk potřebuje víru, ideologii, horlivost. Musí to mít. Hlava si možná vystačí se samotným smyslem věci. Ale zbytek těla už ne.

Uvědomil si, že pro ostatní je teď ztělesněním člověka, který ztratil nervy. Jenže on nervy neztratil. Ještě než sebou letadlo předběžně cuklo (jako když na sebe někdo upozorní zdvořilým zakašláním), nasál s úlevou jeho sílu: ty potřebné obrátky, únikovou rychlost, která mu měla dopomoci k dosažení cíle jeho cesty.

Let č. 11 společnosti American Airlines vycouval od východu č. 32 terminálu B v 7.40. Řídili ho kapitán a první důstojník; bylo v něm dalších devět členů posádky a kromě Waila, Walída, Satama, Abdula Azíze a Mohameda Atty ještě sedmdesát šest cestujících. Let č. 11 se ocitl ve vzduchu v 7.59.

Teď, během stoupání, se přinutil udělat to, co měl vždycky v úmyslu. Vylovil z paměti myšlenkový experiment. Chtěl se připravit na zásah do ženského těla; chtěl se připravit na to, co se za okamžik bude dít s hrdlem letušky, která se na sklápěcím sedadle skláněla s perem v ruce nad deskami na klíně.

V roce 1999 se na zpáteční lístek z Afghánistánu ocitl na palubě letadla společnosti Iberia z Emirátů do Madridu. Právě dokončili stoupání, když to vzadu v letadle začalo nějak šustit. Otočil se na sedadle a uviděl, jak se zhruba patnáct nebo šestnáct mužů v turbanech a bílých hávech strká v uličce, padá na zem a hrbí v modlitbě. Bylo slyšet monotónní a rezignované protesty stahujícího se stevarda. "Por favor, senores. Es ilegal. Senores, por favor!" Pár minut nato se z reproduktorů ozval hlas kapitána, který španělsky, anglicky a arabsky varoval cestující, že pokud se nevrátí na svá místa, bude se muset vrátit zpátky do Dubaje. Pak se objevila ona. Dokonce i Mohamed Atta musel připustit, že tohle je tmavá žena ve sviňsky prvotřídním provedení: vysoká, dlouhý krk, celá zaoblená a aerodynamická, vlasy jako reklama na pohár čokoládové zmrzliny a všechno to tělo, vlhké a lesknoucí se jako v horečce nebo chtíči. Zastavila se a zakoulela očima, které na tu chvíli zabraly snad celou hlavu. Pak vykročila a máchala rukama a křičela: "Vamos arriba, conos!" A klečící mužové museli vzhlédnout a nad nimi se tyčil serafín ňader a boků a uniformované moci, museli se zvednout a zamračeně tápat na svá místa. Mohamed Atta měl pro ty muže ohýbající se k vzorku koberce jen pohrdání; ale nikdy nezapomene na tvář letušky - tvář jasného oprávnění -, a na to, jak moc jí chtěl ublížit.

Jenomže - ne, to nebude fungovat. Tak zblízka pro něj bylo to spojení nezvládnutelné: spojení ženy a krve. To je zatím snad nejhorší den v mém životě, říkal si - prokazatelně ten nejhorší. Únavný boj mezi škodnou v hlavě už skončil. Jedna umírala a ta druhá ji teď nechutně požírala. A jeho slabiny mezi sebou prováděly cosi, co vnímal jako anální znásilnění. To je zatím nejhorší den jeho života. Ale pak byl každý den tím nejhorším, protože každý den byl tím posledním v řadě, tím nejrozvinutějším, tím nejpokročilejším (a za ním všechny ostatní dny) směrem k proklatosti všeho.

Dostoupili letové hladiny. Čekal na pokyn. Ten vydá sám kapitán tím, že vypne signál "Připoutejte se, prosím." "Máme nějaká letadla," oznámil Mohamed Atta pevně. "Zůstaňte v klidu a všechno bude v pořádku. Vracíme se na letiště. Nikdo se nehýbejte. Všechno bude v pořádku. Pokud se o něco pokusíte, ohrozíte sami sebe a letadlo. Prostě zůstaňte v klidu."

Prošel polem nevýslovné špíny a dorazil do pilotní kabiny. Tady, ve sluji šíleného hodináře, čekalo další nechutné tělo a další krev - ale zvladatelně mužské. Odpojil počítač a převzal řízení.

Bylo 8.24. Poprvé od dětství se zasmál: byl v Atlantiku nebes a v ruce měl největší zbraň v historii.

V 8.27 opsal velkolepý půlkruh proti směru hodinových ručiček a zamířil k jihu.

V 8.44 začal klesat.

Samotný smysl věci bylo pochopitelně všechno to zabíjení - všechno to usmrcování. Ne posádky, ne cestujících, ne úředníků ve Dvojčatech, ne tamních uklízeček a obsluhy, ne příslušníků newyorské policie nebo newyorských hasičů. Myslel na válku, na války, na začarované kruhy válek, které tento den podnítí. Nevěřil v ďábla jako aktivní sílu, ale věřil ve smrt. Smrt se v jistých dobách přestávala pohybovat svým odměřeným krokem a hladově a nenasytně se rozbíhala. To bylo to základní tajemství. Už ho nemusel přísně střežit - už ho nemusel opatrovat. Zabíjení bylo božským požitkem. A sebevražda byla jen dílem toho, čím přispěl - čím tak nesmírně přispěl smrti. Všechen ten chlad a prázdnota se najednou přehodnotily a nabobtnaly smyslem. Právě to mohl ten, kdo obrátil život naruby, kdo se přidal k šelmám, kdo se neštítil much.

Nejdřív menší totemy Queensu jako obranná linie strážných božstev ostrova.

Když rachotil nad všemi těmi stojkami a latěmi Manhattanu, viděl to před sebou a pod sebou - to, čemu se říká svět. Zpod letadla vystřelovaly příčné ulice, bloky budov, okrsky. Byl rád, že nebude muset město zbrázdit, a dokonce k němu pocítil lásku, k jeho úsilí a spojování a rozdělování. A nepociťoval ani potřebu zvýšit rychlost, naklonit křídla nebo udeřit ještě níž. Přitahovalo ho. Dokonce i potřeba srát mu při pohledu na rostoucí cíl připadala správná a dobrá.

O tom, jaké to je umírat pomalu, existuje spousta výpovědí, a všechny do jedné jsou neúplné. Ale o tom, jaké to je zemřít náhle a násilně, neexistuje ani jediná. Pro takovou smrt máme poměrně jemný výraz okamžitá. "Cestující zemřeli okamžitou smrtí." Opravdu? Možná to někdo dokáže, zemřít okamžitě. Ti hodně staří, protože už jim nezbývá moc životních sil; ti docela malí, protože není třeba rozprášit tolik zkušenosti. Mohamedu Attovi bylo třiatřicet let. Jemu (a třeba to platí i pro případy vypaření; třeba to platilo i pro stíny na zdech Japonska) to trvalo mnohem déle než jen okamžik. Než nastala poslední vteřina, byla ta první vzdálená jako dětství.

Let č. 11 udeřil v 8.46:40. V 8.46:41 už vzalo tělo Mohameda Atty za své. Ale jeho mysl, jeho přítomnost potřebovala nějaký čas na to, aby se uzavřela. Fyzická muka - útok zděšení na každičký nerv, bouře atomů - jen podtrhla poslední záblesky jeho mozku. Nebyly to myšlenky, spíš něco jako řada závěrečných soudů, které nelze přejít a které jsou vynucené zvenčí. Tak přece jen bylo nějaké potom, nějaké zúčtování. Jeho mysl zápolila s nesmiřitelností, prohýbala se pod porážkou, pod znehodnocením sebe sama. Dal by dohromady důkaz? Z defi nice vyplývá, že je-li a pouze je-li.

A pak se důkaz dal dohromady sám. Radost ze zabíjení je úměrná hodnotě toho, co je zničeno. Jenomže tuto hodnotu nemůže vrah nikdy posoudit ani změřit. A kde byla ta radost, o níž si myslel, že ji pociťoval - kde byla ta radost, ta touha, to ubohé vzrušení? Ano, jak hrubě to podcenil. Jak neodčinitelně hrubě podcenil život. Svůj vlastní nenáviděl a chtěl se ho zbavit; ale podívej se, jak dlouho to trvá, než se člověk zbaví existence - a s jak bezmocným žalem sledoval, jak mizí, chladnokrevná ve své kráse a moci. Ještě když se jeho tělo smažilo a krev vřela, byl tu život a líbal mu konečky prstů. Pak odezněl a skončil.

2/ 11. září 2001 otevřel oči ve čtyři hodiny ráno v Portlandu ve státě Maine. Začal poslední den Mohameda Atty.

***

C 2008, Martin Amis Z anglického originálu "Th e Last Days of Muhammad Atta" (in Martin Amis: Th e Second Plane. September 11: 2001-2007, London 2008) přeložila Kateřina Klabanová. České vydání celé knihy chystá na podzim tohoto roku nakladatelství Volvox Globator.

08. 04. 2009, Host

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3090