Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 16. března 2009 - 11:47Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Melancholický optimista


Bellow nevítal multikulturalismus, ale psát uměl

Snad nejvíc obdivoval Tolstoje a Dostojevského, pomalost mu byla ovzduším románu. Nelitoval několika stran navíc na drobnokresbu charakteru nebo rozvinutí epizody; zvlášť mistrně pracoval s fyziologickými rysy jako povahovými indexy: rýhami v obličeji, dřevěnými končetinami či s tloušťkou. Psal opulentně (jeho věta je jako švédský stůl), s mandarínskou vzdělaností a filigránskými detaily. Jako takový se osvědčuje Američan Saul Bellow (1915-2005) nejen v románech, ale i ve svých povídkách, které vydal ve dvou svazcích Volvox Globator.

"Kdo je Tolstoj kmene Zulu? Kdo je Proust Papuánců? Rád bych si je přečetl." Tyto tři věty, jež Bellow vyřkl v rozhovoru pro časopis New Yorker ze 7. března 1988, rozpoutaly prudkou debatu o multikulturalismu v literatuře. Nositel Pulitzerovy a Nobelovy ceny byl veřejně pranýřován jako provincialista a rasista; koneckonců už v románu Planeta pana Sammlera nepěkně popsal jednoho černošského kapsáře.

Bellow se bránil, že jako studovaný sociolog a antropolog pouze srovnával literární kulturu s aliterárními. Jenže nálepka zpátečníka už mu zůstala: nejenže nevítal multikulturalismus, nepřijímal ani postmodernu a feministky tvrdily, že jeho ženské hrdinky jsou jako z kresleného seriálu. V mládí trockista (Trockij byl zavražděn den předtím, než se měl v Mexiku s mladým Bellowem setkat) si nakonec vysloužil nepříliš opodstatněné označení neocon neboli neokonzervativec.

Stárnoucí a osamělý muž
Kdyby Bellowův otec neemigroval do Ameriky, mohl se Saul narodit v Rusku - chyběly k tomu dva roky. Takto se přiřadil k židovským emigrantům I. B. Singerovi (toho Bellow pro Ameriku objevil, když přeložil jeho povídky z jidiš) či Chaimu Potokovi. Ale zatímco Singer psal o životě a postavách polského ghetta, Bellow nepřekonatelným způsobem rozvinul melancholii židovského intelektuála v Americe. Nejznámější jeho postavou je Herzog, hrdina stejnojmenného románu, který po krachu manželství sepisuje dojemné a roztrpčené dopisy kdekomu - a Bohu nakonec -, aniž by kterýkoli odeslal. Bellowovým typickým hrdinou je stárnoucí osamělý muž, který zjišťuje, že veškeré profesní úspěchy, sláva a vzdělání jsou jako vánoční prskavka ve srovnání s Molotovovým koktejlem lásky, sexu, tradice a smrti.

Navzdory melancholii bývá Saul Bellow překvapivě označován za optimistického autora. Snad je to pod vlivem jeho přednášky při příležitosti udělení Nobelovy ceny (1976), ve které se postavil proti nihilismu a negativismu soudobé literatury. Pravda je spíš taková, že moderní úzkost a zmatek frontálně zasahují Bellowovy hrdiny, ale nepoznamenávají jeho styl. A právě pro něj bývá Bellow vynášen do prozaických nebes: Joyceovi se vyrovná technikou proudu vědomí; s Proustem ho spojuje receptivita, posedlost detailem a vytěžování paměti; s Dickensem soutěží v umění portrétu.

Zní to až podezřele, ale Bellowova próza je ve svém šumivém plynutí výjimečně plnokrevná a zároveň pružná: leckterá věta začne parafrází klasika, elegantně vystihne rozpoložení hrdiny a skončí panoramatickým pohledem na město. Daleko hůř Bellow pracuje se zápletkami, rytmem a kompozicí. Odvrácenou stranou toho, že dokáže udělat drama z procházky kolem řeky, je fakt, že mnoha jeho prózám chybí vnější dějový spád; vše směřuje dovnitř.

Ačkoli nesou dva aktuálně vydané svazky titul Sebrané povídky, jde o autorský výběr, který má k úplnosti daleko. Příjemné je, že Bellow zařadil i několik delších novel - brilantní Spojku Bellarosa či Krádež, jež dříve vycházely samostatně (škoda, že tu není i novela Ani den, Bellowův ranější majstrštyk). Narazíme tedy na texty dvojího typu: klasické sevřené povídky jako U řeky svatého Vavřince nebo Podle toho si mě budeš pamatovat a vedle toho spíše otevřené, decentrované prózy, téměř fragmenty románů, které směřují ke všemu, jen ne k pointě.

Melancholie, humor, velkorysost
Proč dnes Bellowa číst? Po zmíněném kontroverzním interview pro New Yorker z roku 1988 zazněly hlasy, že mu už ujel vlak. Má snad za to, že se literatura píše jenom na amerických univerzitách? Během následujících let se navíc objevili výrazní autoři jako Naipaul, Smithová či Royová, tak či onak spojení se třetím světem, a tento vývoj podpořil Bellowovy kritiky. Takzvaná vážná literatura se demokratizovala a také globalizovala.

Nechme stranou politiku a vraťme se k dílu. Bellow je svým způsobem autorem jediné knihy a jediného hrdiny. Díky tomu nestojí jeho povídky jako poznámky na okraji vrcholných románů, jako je Herzog či Humboldtův dar; jsou zábavnými variacemi autorových obsedantních motivů. Zkušenost židovského intelektuála chyceného "v pasti, kterou se stal svět" (M. Kundera) - v tomto případě Amerika a zvlášť Chicago -, tu dostala definitivní podobu: melancholickou, humornou a velkorysou. Bellow vitální prózou naplňuje, co prohlásil dříve: "Silné a původní povahy lze pořád ještě nalézt, génius existuje, usilování nemusí být vždy monomanie a naděje není neoprávněná."

***

Saul Bellow: Sebrané povídky I., II. Přeložili Eva Kondrysová, Jiří Hrubý a Lenka Fárová, Volvox Globator, 326 a 342 stran

16. 03. 2009, Respekt, JAN NĚMEC

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 2932