Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 10. května 2008 - 07:50Volvox.cz si právě čte 12 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Kolik životopisů má ďábel?


V zahraničí bylo životopisů ďábla napsáno už nespočet. Jedním z nich byla Politická historie Ďábla Daniela Defoea, v níž se ďábel po stovkách let vrací na Zemi a zjišťuje, že lidé páchají zlo zcela bez jeho spoluúčasti, a to v míře, na jakou by on sám nikdy ani nepomyslel. Přesto z těchto skutků neprávem obviňují jeho samého. Také v českém jazykovém prostředí má tato oblast zájmu relativně dlouhou tradici: už roku 1877 byl ve Spojených státech publikován Životopis Satana, všemohoucího samovládce všech ďáblů, diblíků, čertů od Kerseyho Gravese v překladu Františka Matouše Klácela (v Česku je kniha nyní takřka nedostupná).

Historici zabývající se dějinami teologických pojmů mohou zaujímat velmi odlišné postoje: Le Goff na závěr svého Zrození očistce vyjadřuje naději, že lidé budou i nadále věřit v jeho existenci, tedy že v lidských snech zbude „místo pro odstín, pro spravedlnost, pro míru, pro rozum (očistec – jak rozumné)“, Jean Delumeau v knize Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století přiznává, že věří v lidskou hříšnost a že hřích nachází i sám v sobě. A existenci zla v nějaké podobě připouští skoro všichni. Citujme například historika Alfonsa di Nolu, který na začátku knihy Ďábel a podoby zla v historii lidstva píše, že zlo chápané v jeho historické konkrétnosti bezpochyby existuje, závisí na sociálním kontextu, na mechanismech řídících výrobní procesy a třídní rozdělení.

Politika, sport, strach a... výmysl Jinak je tomu ovšem s ďáblem. V té podobě, v jaké ho pojímá křesťanská tradice, v něj věří jen autoři ke křesťanství se hlásící: mj. švýcarský reformovaný teolog s ekumenickými sklony Walter Nigg a vlivný katolický teolog Romano Guardini. V knize Ďábel a jeho služebníci, zabývající se ďáblem od Nového zákona až po současnost, Nigg až paranoidně líčí, jak se dnes ďábel projevuje takřka na každém kroku. Například vidět v politice nejvyšší smysl života jedince je podle Nigga moderně zřízené peklo, do kterého člověka odnáší sám ďábel. Jeho také Nigg viní za dnešní bezduché zbožňování sportu, které má člověka odvést od těžkostí: „Ďáblova chytrá spekulace v tomto případě zase prošla hladce.“

Hlubší pohled nabídl Guardini ve spisku Odpůrce; podle něj ve středověku převládaly představy o ďáblovi jako o čertu, který je koneckonců hloupý a na kterého můžeme vyzrát. Toto chápání bylo podle Guardiniho natolik pravdivé, nakolik je nesla křesťanská víra. Ta však ponenáhlu od počátku novověku odumírala, a tak byly názory o čertu vytrženy ze své původní souvislosti. „Primitivní“ národy připouštěly existenci temných sil a snažily se před nimi chránit pomocí kouzel, středověkého člověka chránila víra v Boha, novověký strach už ale podle Guardiniho neví, koho se bojí. Je to strach bezpředmětný, zírající strnule do prázdna.

Pro ostatní autory je ďábel pouhou metaforou či fiktivním konstruktem, který ovšem po staletí mocně působil na lidskou imaginaci a podněcoval lidský pokrok. Tak podle Příběhu ďábla filozofa Viléma Flussera jsou Bůh a ďábel naším vlastním výtvorem a jsou totožní, jde o dva různé aspekty lidského já. Ďábla jsme si vymysleli a postavili vedle Boha z estetických důvodů, abychom zachovali rovnováhu. Dějiny ďábla jsou podle Flussera dějinami lidského pokroku a smrtelné hříchy, jež ďábel používá, autor pozitivně reinterpretuje: místo pýchy se zabývá sebevědomím, místo lakomství ekonomií, místo smyslnosti instinktem, místo nestřídmosti zvyšováním životní úrovně, místo závisti bojem o sociální spravedlnost, místo lenosti filozofickým klidem.

Také podle Alfonsa di Noly byli Bůh a ďábel totožní, tvořili jedinou postavu, která se rozštěpila na dvě protikladné bytosti. Je to příklad procesu, jehož základem je ambivalentní vztah jedince k vlastnímu otci.

Jestliže se di Nola odvolává na Freuda, Mircea Eliade cituje v knize Mefisto a androgyn C. G. Junga. Oba v úvahách o „nečekaných sympatiích“ mezi Bohem a ďáblem vycházeli z konceptu splynutí protikladů – coincidentia oppositorum, podle kterého božská dokonalost není pochopitelná jako souhrn dobrých vlastností a ctností, ale jako absolutní svoboda nad dobrem a zlem.

Paradoxní je, že nejucelenější (a samozřejmě zcela odmítavý) přehled historie této myšlenky od gnostiků přes Jacoba Böhma a Goetha až k Ernstu Blochovi, Andrému Gidovi a Hermannu Hessemu najdeme v textu Pakt s Hadem v krajně konzervativním katolickém časopisu Světlo. Ačkoliv se jeho vydavatelé zřejmě cítí být nositeli jediného pravého Světla, neměli by zkoušet vyjádřit to latinsky (světlonoš = Lucifer).

Nelidská síla, zvíře Nejnovějším ďáblovým životopisem jsou Dějiny ďábla od historika Roberta Muchembleda. Na rozdíl od di Noly se omezuje jen na západní svět, a to na období od středověku po současnost. Shoduje se s Guardinim v tom, že až do konce středověku se Evropané ďábla příliš nebáli, pro běžného křesťana byl neviditelný svět obydlen nespočtem více méně strašidelných figur, tedy svatými, démony a dušemi zemřelých. Ve vztahu k dobru a zlu, nebylo jejich místo definováno příliš dokonale, neboť svatí se mohli nešťastníkům mstít, a na druhé straně si lidé mohli nechat démony občas přivolat na pomoc a nebylo těžké démony napálit.

Na konci středověku ale podle autora dochází, v souladu s tezemi Jeana Delumeaua o nárůstu míry strachu, k proměně: ďábel či satan již není vnímán jako znetvořená bytost podobná člověku, ale jako nelidská síla, schopná převtělit se do podoby zvířete nebo křížence a vplížit se do každého živého těla.

Vzestup ďábla šel ruku v ruce s nárůstem kontroly, které lidé podřizovali své chování. Podle Muchembleda se lidé začali více bát zvířecího aspektu své povahy, a s tím se také stupňovaly jejich pocity viny. Období od začátku novověku do osvícenství je tak podle autora v celých dějinách Západu jediné, ve kterém ďábel ze smlouvy, již uzavírá s hříšníky, vychází jako vítěz. Středověk dával přednost démonům napáleným a myšlenka satanovy konečné prohry se již v 18. století opět vrací jak ve folkloru, tak v kultuře vzdělaných vrstev – známá je především z Goethova Fausta. Od konce 18. století ďábel postupně vyklízí pole společenských praktik a uchyluje se do světa mýtů, symbolů a zvláště literární fantastiky (zde se Muchembled liší od Nigga, který se zabýval postavou ďábla u A. von Chamisso, Dostojevského či Bernanose; zjevení ďábla podle Nigga nejsou pouhými výplody fantazie, umělci zažili skutečná setkání s ďáblem).

Čertovská Amerika Další vývoj je však v různých západních kulturách podle Muchembleda odlišný: zatímco na jihu, zvláště ve Francii, ďábel slouží už jen jako pouhá definice zla, obsaženého v každém člověku, jako předmět zábavy a veselý kumpán s přistřiženými křidélky či jako romantický posel svobody a vzdoru, na sever od Belgie stále s hrůzou sledují, jak se ďábel vynořuje z hlubin lidského těla, aby zničil svého nositele a s ním celý svět.

V Německu a Skandinávii už podle autora naštěstí také dochází k základním změnám ve vnímání ďábla, což má znamenat, že se tamní obyvatelé začínají přibližovat ideální situaci v autorově rodné Francii. Zato v Americe zůstává podle Muchembleda ďábel všudypřítomný, jeho převleky nachází i v postavách nejrůznějších katastrofických filmů, nad nimiž se ironicky ptá, jak Spojené státy vůbec dokázaly tak dlouho vzdorovat neustálým nájezdům obyvatel jiných planet, krabů, panenek a hanobitelů hrobů.

I pro Muchembleda je ďábel určitým „civilizačním“ faktorem. Od chvíle, kdy na sklonku středověku vtrhl do světa kolektivních představ Evropy, vyvolal ono neodolatelné nutkání úprku vpřed, jež pohání západní civilizaci. Kumulace této energie byla podle Muchembleda zdrojem překypující kolektivní vitality Evropy v dobách zámořských objevů a dnes tvoří jeden z pilířů hegemonie Spojených států (jako Francouz se s ní evidentně nemůže smířit).

Posedlostí ďáblem pak autor dosti přehnaně vysvětluje četné stinné aspekty amerického života, především hromadné vraždy na školách: destruktivní chování jejich pachatelů pro něj dokládá šílenství, k němuž může kultura strachu z ďábla dospět.

Muchembled zakončil svoji knihu jakýmsi nenávistným pamfletem na současnou Ameriku, také di Nola si vyřizuje účty se Spojenými státy, a stejně tak historik a spisovatel Gerald Messadié. Ten ve svých Obecných dějinách ďábla prohlašuje, že ďábelská je sama víra v ďábla. Naruby tak obrátil to, co ho prý učili ve škole jezuité, totiž že nejzáludnější ďáblovou lstí je přesvědčovat nás, že ďábel neexistuje. Ve své knize Messadié velmi tendenčně tvrdí, že většina kultur žádnou bytost podobnou ďáblovi neznala, a za hlavního padoucha dějin schematicky označil především křesťanství a jeho posedlost ďáblem. Právě ona podle Messadiého zavinila po rozšíření křesťanství a islámu takové přibývání masakrů, jaké prý staří Řekové, Římané ani Egypťané nepoznali. To je však pouhý výplod autorova démonizujícího pojetí historie, protože masakrů a vražd se lidé dopouštěli ve všech dobách a civilizacích (tvůrce pojmu genocida Raphael Lemkin nacházel nejstarší příklady už ve starověku).

Jak však podotýká sociolog Jaroslav Krejčí, křesťané nebo v menší míře i buddhisté se násilným jednáním dostávali do příkrého rozporu s principem altruismu, který hlásali (což podle něj neplatí o vztahu Mohameda a muslimů). Navzájem se přitom vyvražďují i jednotlivé tlupy šimpanzů, aniž by k tomu představu ďábla potřebovaly. Zvyšující se počet obětí je nejspíš podmíněn výkonnějšími technologiemi a lepší organizací. Není důvod nevěřit biologům tvrdícím, že pokud by lidoopi měli k dispozici jednoduché palné zbraně a dostatečný počet příslušníků znepřátelené tlupy, výsledek by byl zaručený.

Zvláště Messadié, ale ve slabší míře i další dva jmenovaní autoři se tedy snaží ďábla prohlásit za pouhý neexistující fantom, avšak ty, kteří se podle nich nejvíce proviňují vírou v jeho existenci, sami démonizují a dělají z nich neživotné karikatury. Z toho plyne, že pokud by ďábel nebyl, museli bychom si ho stejně vymyslet. A jestliže se třeba v úvahách nad hororovou sérií Noční můra v Elm Street objevily názory, že je-li zlo ve Freddym personalizované, lze je alespoň uchopit a poněkud více nad ním získat kontrolu, pak se zpětně dostáváme k úvodnímu Guardiniho tvrzení o tíživosti bezpředmětného strachu.

Hned je ale nutno upozornit na souběžné nebezpečí příliš snadné identifikace ďábla se skutečnou osobou nebo etnickou, sociální či názorově odlišnou skupinou (ačkoliv pokud by třeba Francouzi ve 30. letech identifikovali s ďáblem Hitlera, což v sekularizované Francii jistě nehrozilo, Češi, kteří v tradičního ďábla věří asi ještě méně než Francouzi, by jim to jistě rádi odpustili).

Dva příběhy A kolik má tedy ďábel životopisů? S velkým zjednodušením lze říci, že v zásadě jen dva: první vypráví o tom, jak se ďábel úspěšně snaží, aby nikdo nevěřil v jeho existenci, a až toho dosáhne, bude moci ovládnout svět. Druhý naopak v nejčernějších barvách vykresluje ty, kteří stále ještě věří ve fantomy absolutně dobrého Boha a nenapravitelně zlého ďábla a své protivníky chápou jako ďáblovy spojence. V tomto příběhu jsou však právě tito věřící jedinými skutečně existujícími ďábly. Je až překvapivé, jak se oba příběhy zrcadlově podobají.

***

Dějiny ďábla Robert Muchembled Přeložila Jana Vymazalová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 377 stran. Obecné dějiny ďábla Gerald Messadié Přeložila Danuše Navrátilová. Vydala nakladatelství Odeon a Argo, Praha 1996. 572 strany. Ďábel a jeho služebníci Walter Nigg Vydalo nakladatelství Cesta, Brno 1999. 228 stran. Ďábel a podoby zla v historii lidstva Alfonso M. di Nola Přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 1998. 403 strany.

Dějiny Boha jsou zatím v češtině dostupné jen jedny, zato dějiny Ďábla nedávno vyšly už druhé a knih o něm na trhu stále přibývá. Tak jako je Dantovo Peklo hodnoceno výše než Ráj, je i postava Ďábla pro autory nejrůznějšího zaměření mnohem přitažlivější.

Posedlostí ďáblem Muchembled dosti přehnaně vysvětluje četné stinné aspekty amerického života, především hromadné vraždy na školách. Destruktivní chování jejich pachatelů pro něj dokládá šílenství, k němuž může kultura strachu z ďábla dospět.

O autorovi| Jan Lukavec, kulturolog Autor (* 1977) vystudoval český jazyk, literaturu a kulturologii na FF UK v Praze

03. 05. 2008, Lidové noviny, Jan Lukavec

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3599