Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 5. března 2008 - 10:42Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Americká idyla


U nás už velmi dobře známý Američan Philip Roth (1933) tentokrát svůj román, z něhož přinášíme ukázku, zasadil do "idylického" období po 2. světové válce. Svěže napsaný a intelektuálně důvtipný příběh představuje svého protagonistu Švéda Levova, vynikajícího univerzitního atleta, který dospívá v poválečných letech všeobecné hospodářské prosperity. Když se později jeho manželkou stane krásná Miss New Jersey a Švéd navíc zdědí otcův prosperující podnik, nic jim nebrání v tom, aby se odstěhovali do půvabné a klidné vesničky Old Rimrock. Americká idyla však netrvá dlouho - přichází rok 1968 a Švédova zbožňovaná dcera, Merry, z níž se stává zarputilá aktivistka hnutí proti vietnamské válce, se zapojuje do aktů politického násilí. Švédova představa rodinného štěstí stejně jako jeho duševní integrita se tříští... Román Americká idyla v těchto dnech vydává nakladatelství Volvox Globator.

Za jednoho letního večera 1985 jsem se šel během návštěvy New Yorku podívat na utkání Mets proti Astros, a jak jsem obcházel s přáteli stadion a hledal, kterým vchodem se dostaneme na svá místa, uviděl jsem Švéda, o šestatřicet let staršího než byl v dobách, kdy jsem se na něj díval při zápasech, v nichž hrál za Upsalu. Měl bílou košili, proužkovanou kravatu a černošedý letní oblek a vypadal ještě pořád ohromně. Zlaté vlasy měl sice o odstín nebo o dva tmavší, ale o nic řidší; už je neměl ostříhané nakrátko, spadaly mu bohatě přes uši až na límec. V obleku, který mu dokonale padl, se zdál ještě vyšší a štíhlejší, než jak jsem si ho pamatoval v dresu při tom či onom sportu. Žena, která tam byla s námi, si ho všimla první. "Kdo jen to je? To je... To je... Není to John Lindsay?" zeptala se. "Ne," odpověděl jsem. "Můj ty Bože! Víte, kdo to je? To je Švéd Levov," řekl jsem svým přátelům. "To je Švéd!"

Vedle něj šel hubený, světlovlasý, asi tak sedmi- až osmiletý chlapec v čapce Mets, a bušil do rukavice hráče na první metě, která se mu bimbala na levé ruce jako kdysi Švédovi. Na první pohled otec a syn, něčemu se smáli, a já jsem k nim přistoupil a představil se: "Znal jsem ve Weequahic vašeho bratra."

"Vy jste Zuckerman?" opáčil a potřásl mi mocně rukou. "Ten spisovatel?"

"Jsem spisovatel Zuckerman."

"No samozřejmě, byl jste Jerryho velký kamarád."

"Já bych řek, že Jerry nebyl s nikým velký kamarád, na to byl moc chytrý. Jenom mě kdysi ve vašem suterénu pobíjel v pingpongu. Moc mu na tom záleželo, aby mě pobil."

"Tak to seš ty. Moje maminka o tobě říká: ,A byl vám to tak milej tichej chlapec, když k nám chodil.' Víš, kdo to je?" zeptal se synka. "To je jeden pán, co píše knížky. Nathan Zuckerman."

Chlapec pokrčil nechápavě rameny a zadrmolil: "Brej den."

"To je můj syn Chris."

"A tohle jsou moji přátelé," řekl jsem a mávl rukou, čímž jsem představil ty tři, co tam byli se mnou. A jim jsem řekl: "Tohle je nejslavnější sportovec v dějinách weequahické střední školy. Opravdový mistr ve třech sportech. Hrál na první metě stejně jako Hernandez - myslel. Měl rovnej odpal a vždycky doběh aspoň na druhou. Jestlipak to víš?" zeptal jsem se jeho syna. "Tvůj tatínek byl náš Hernandez."

"Hernandez je levák," odpověděl.

"Ale to je jedinej rozdíl," řekl jsem tomu hnidopíškovi a znovu natáhl ruku k jeho otci. "To jsem rád, že jsme se setkali, Švéde."

"Já taky. Měj se, Skokane."

"Pozdravuj bratra," řekl jsem.

Zasmál se, načež jsme se rozešli a někdo z nás poznamenal: "No ne, ten nejslavnější sportovec v historii weequahické střední ti řekl ,Skokane'."

"Já vím. Je to úžasný." A měl jsem opravdu pocit, že čním nad ostatní stejně jako kdysi, když mi bylo deset a znal jsem se se Švédem tak dobře, že mě oslovoval familiérně mou přezdívkou z hřiště, kterou jsem získal díky tomu, že jsem v základní škole přeskočil dvě třídy.

Asi tak v půlce prvního iningu se žena, která tam byla s námi, ke mně otočila a řekla: "Přála bych ti vidět, jak ses zatvářil - jako kdybys nám oznamoval, že je to Zeus. Hned mi bylo jasný, jaks vypadal v klukovských letech."

V roce 1995 jsem několik dnů před Memorial dostal prostřednictvím svého vydavatele následující dopis:

Milý Skokane Zuckermane,

omlouvám se, jestli Ti tímhle svým dopisem připravím nějaké nepříjemnosti. Třeba jsi už zapomněl na naše setkání na stadionu Shea. Byl jsem tam se svým nejstarším synem (teď je v prvním ročníku college) a Tys tam přišel s několika přáteli podívat se na Mets. Bylo to před deseti lety, za éry Cartera, Goodena a Hernandeze, kdy ještě stálo za to se na Mets dívat. Což už dnes nestojí.

Píšu Ti proto, že bych Tě rád poprosil, jestli bychom se nemohli někde sejít a o něčem si pohovořit. Velice by mě potěšilo, kdybys byl tak laskav a přijal mé pozvání na večeři do New Yorku.

K té schůzce si Tě dovoluju vybídnout kvůli něčemu, o čem přemýšlím už od smrti svého otce, který vloni zemřel. Bylo mu devadesát šest. Byl to až do konce svého života bojovný pruďas. Tím těžší pro mě byl jeho odchod; přes jeho pokročilý věk.

Rád bych si pohovořil o něm a o jeho životě. Pokusil jsem se vzdát mu písemně hold, měl by vyjít mým vlastním nákladem pro přátele, rodinu a jeho obchodní partnery. Takřka každý ho měl za nezdolného člověka s hroší kůží, který snadno vybuchne. To ovšem není zdaleka pravda. Ne každý věděl, jak ho sužovaly rány, které postihly ty, co miloval.

Prosím Tě, věř mi, že pochopím, nenajdeš-li si čas na odpověď.

Se srdečným pozdravem

Seymour "Švéd" Levov,

absolvent weequahické střední z roku 1945

Kdyby mě byl kdokoli jiný požádal, abych si s ním pohovořil o holdu, který chce vzdát písemně svému otci, byl bych mu popřál mnoho zdaru a nenamáčel se do toho. Ale měl jsem naléhavé důvody k tomu, abych mu - do hodiny - odpověděl, že jsem mu k službám. První byl, že se se mnou chce setkat Švéd Levov. Je to možná směšné, ale přestože jsem byl už na prahu stáří, stačilo mi uvidět na konci dopisu jeho podpis, a okamžitě mě zaplavily vzpomínky na Švéda jak na hřišti tak mimo ně, vzpomínky sice padesát let staré, ale ještě pořád úchvatné. Vzpomínal jsem, jak jsem ten rok, co se Švéd uvolil hrát fotbal za tým školy, chodil každý den na hřiště dívat se na trénink. Na basketbalovém hřišti už byl v té době uznávaným mistrem ve střílení košů přes hlavu, ale nikdo ještě nevěděl, že dokáže být stejně báječný na hřišti fotbalovém, dokud ho kouč nepřiměl, aby hrál jako end, a náš neúspěšný tým, přestože byl až na konci tabulky městského přeboru, nezačal dávat v každém zápase o mistrovství města jeden, dva nebo i tři touchdowny, všechny z Švédových přihrávek. U postranních lajn postávalo při tréninku padesát nebo šedesát dětí, které na něj koukaly - na hlavě měl popraskanou koženou helmu a na sobě hnědý svetr s oranžovou jedenáctkou - , jak se činí za reprezentační mužstvo v zápase proti juniorům. Quarterback reprezentačního mužstva "Lefty" Leventhal vyběhl po každé rozehrávce s míčem sám ("Le-ven-thal Švé-do-vi! Le-ven-thal Švé-do-vi!" byl anapest, který nás v dobách, kdy byl Švéd na vrcholu, vždycky rozparádil) a mužstvo juniorů hrajících obrannou hru mělo za úkol zabránit Švédovi, aby pokaždé neskóroval. Je mi přes šedesát, nejsem zrovna člověk, který by se díval na život jako v době, kdy byl kluk, a přesto se ze mě to klukovské očarování ještě úplně nevypařilo, a dodnes jsem nezapomněl, jak se Švéd, když ho tacklové srazili k zemi a zavalili, vyškrabal pomalu na nohy, otřepal, vrhl vyčítavý pohled vzhůru na potemnělou podzimní oblohu, lítostivě si povzdechl a odklusal, jako by se nic nestalo, znovu do huddlu. Když skóroval, byla to nádhera, ale když ho srazili a přimáčkli k zemi, a on prostě vstal a otřepal se, byla to taky nádhera, i když to bylo jenom ve skrimidži.

A jednou odlesk té nádhery padl na mě. Bylo mi deset, nikdy předtím mě nic velkolepého nepotkalo, a nebýt Jerryho Levova, nebyl by mě Švéd zaznamenal o nic víc než kohokoli jiného u postranní lajny. Jerry mě v poslední době povýšil na svého kamaráda; a Švéd si mě zřejmě u nich doma povšiml, i když pro mě bylo těžké tomu uvěřit. A tak mě jednou k večeru na podzim 1943, když napůl utíkal a napůl se belhal z hřiště a přitom opatrně zkoušel ohnout loket poté, co chytil Leventhalovu krátkou pecku, načež ho zalehl na zemi celý juniorský tým a kouč okamžitě zapískal na znamení, že to pro ten den končí, poznal mezi ostatními kluky a zavolal: "Tohle se při basketu stát nemůže, Skokane."

Tím mě náš bůh (sám teprve šestnáctiletý) přijal do nebe sportovců. Zbožňovaný uznal zbožňovatele. Každý obdivovatel nebo obdivovatelka sportovců nebo filmových idolů si představuje, že je s nimi pojí tajné osobní pouto, ale že tohle pouto ukula - a veřejně - ta nejneokázaleji se chovající hvězda před ztichlým shromážděním klukovských soupeřů - byl úžasný zážitek, který mě vynesl na vrchol blaha. Celý jsem na tom vrcholu zrudl a nejspíš po celý týden na nic jiného nemyslel. Ta ironická atletova sebelítost, ta mužná velkorysost, ta královská vlídnost, ta sportovcova spokojenost se sebou samým, která je tak velká, že jí může kousek přenechat davu - ta štědrost mě ohromila a rozechvěla nejen proto, že přišla zabalená do mé přezdívky, ale že uvízla v mém vědomí jako vtělení čehosi, co bylo dokonce ještě úžasnější než Švédovo nadání ke sportům: nadání "být sám sebou", schopnost být tou zvláštní všezahrnující silou, a přesto mít hlas a úsměv neposkvrněné byť jen zábleskem povznesenosti - ta přirozená skromnost člověka, pro kterého neexistují překážky a který zřejmě nikdy nemusel bojovat, aby pro sebe získal prostor. Myslím, že nejsem jediný dospělý, který za těch vlasteneckých válečných let - kdy se zdálo, že válečné naděje celé naší čtvrti jsou soustředěné v tom nádherném Švédově těle - toužil jako židovský kluk stát se ryze americkým klukem a který v sobě celý život chová vzpomínky na nepřekonatelný styl toho nadaného chlapce.

Židovství, které jakožto vysoký, světlovlasý, sportovní šampion nesl tak lehce, určitě promlouvalo i k nám - v našem zbožňování Švéda a jeho podvědomého američanství byla nejspíš kapička studu a odsuzování sebe samých. Pohled na něj v nás vzbouzel a zároveň tišil protichůdné židovské touhy; rozpor v Židech, kteří se chtějí zařadit, ale přitom odlišovat, kteří trvají na tom, že jsou jiní, ale i na tom, že se ničím neliší od ostatních, vždycky rozptýlila triumfální podívaná na tohohle Švéda, který byl vlastně v naší čtvrti jenom jeden ze Seymourů, jejichž předkové se jmenovali Solomon nebo Saul a kteří jednou zplodí Stepheny, a ti pak zplodí Shawny. Kde v sobě skrývá toho Žida? Nedal se v něm najít, přestože člověk věděl, že v něm je. Kde v sobě skrývá tu židovskou iracionalitu? Kde je v něm ten ublíženeček? Kde jsou v něm ta nepředvídatelná pokušení? Není záludný. Není úskočný. Není zlomyslný. To všechno ze sebe vymýtil, aby dosáhl dokonalosti. Nikam se nedere. Není obojaký. Nehraje na obě strany - má prostě styl, přirozenou fyzickou kultivovanost hvězdy.

Jenomže... jak došel k té osobitosti? V čem spočívá Švédova osobitost? Musí tu být nějaká živná půda, jejíž složky jsme si nedokázali představit.

To byl druhý důvod, proč jsem mu na jeho dopis odpověděl - ta živná půda. Jak vypadá jeho mentální život? Co mohlo Švédovi hrozit - pokud vůbec něco -, že ho vychýlí z jeho dráhy? Nikdo nezůstane nepoznamenán přemítáním, žalem, zmatky a ztrátami. I ti, kteří jako děti měli všechno, si dříve či později vytrpí své, a někdy i víc. Určitě si ledacos uvědomoval a určitě prožil něco neblahého. Přesto jsem si nedovedl představit, jakou podobu to či ono mělo, ani teď jsem ho nedokázal vidět jinak než zjednodušeně: to, co ve mně zbylo z představivosti adolescenta, mě ještě stále přesvědčovalo, že jeho cesta byla od začátku až do konce bezbolestná.

Ale nač potom narážel v tom opatrném, zdvořilém dopise, v němž se zmiňoval o svém zesnulém otci a v němž o muži, který neměl tak hroší kůži, jak si lidé mysleli, napsal: "Ne každý věděl, jak ho sužují rány, co postihly ty, které miloval"? Ne, to Švéd utrpěl nějakou ránu. A chce mluvit o ní. Nechce mi prozradit něco z otcova života, nýbrž ze svého.

Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi

22. 06. 2005, Hospodářské noviny

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3157