Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 5. března 2008 - 10:42Volvox.cz si právě čte 6 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Tep prachu


Australan Tim Winton (narozen 1960 v Perthu) už léta patří k nejpozoruhodnějším spisovatelům své generace a dvakrát byl nominován na prestižní Bookerovu cenu - naposled právě za Tep prachu, z něhož přinášíme ukázku. Hlavní postava Wintonova románu, čtyřicetiletá Georgie Jutlandová, je závislá na alkoholu, žije s nemilovaným mužem a dvěma adoptivními dětmi, jimž jejich skutečnou matku však sotva dokáže nahradit. Uvězněná v sociální izolaci i životní prázdnotě "hledá sama sebe" - až do okamžiku, kdy se střetne s nezkrotným pytlákem Lutherem Foxem. V té chvíli se vytváří bizarní spojenectví dvou ztracených duší, toužících se odpoutat od minulosti... Knihu v těchto dnech vydává nakladatelství Volvox Globator.

Jedné listopadové noci - další, která se zase nějak změnila v ráno - Georgie Jutlandová vzhlédla a spatřila v odrazu okna svoji bledou, vzteklou tvář. Ještě před chvílí si prohlížela plány desetimetrové lodě Pain Clark z roku 1913, které na svůj web vystavil nějaký jachtařský fanoušek z Manily, ale server teď neodpovídal a ji popadl tak hloupý nával zlosti, až se musela zamyslet, co se to s ní vlastně děje. Ani loď, ani chlápek z Manily pro ni naprosto nic neznamenali; byli stejně nedůležití jako všechny ostatní stránky, které si během posledních šesti hodin prohlédla. Ve skutečnosti si jen s námahou vzpomínala, jak ten čas vlastně strávila. Ploužila se galerií Uffizi zhruba stejně nadšeně jako utahaný turista. Zírala na záběr webové kamery v obchoďáku v Perthu, byla v brazilském fanklubu Franka Zappy, v londýnském Toweru se podívala na nočník Francise Drakea a náhodou zabrousila na chat kosmopolitů, kterým bylo líto, že mají ještě všechny kosti v těle.

Surfování - ha ha, dobrej vtip. Spíš by se tomu mělo říkat pomalý umírání. Když se Georgie posadila před obrazovku, propadla se do křesla jako důchodce u výherního automatu, kterého posedl mamon. Noc co noc se potápěla do změti zbytečných informací, čelila lidem a názorům, bez kterých by se klidně obešla. Nevěděla, proč to vůbec dělá - kromě toho, že tím zabíjela čas. Stejně se ale muselo nechat, že je to fajn, být na chvilku bez těla; bylo to vzrušující a člověk si na to lehko zvykl, nemít žádný věk, žádné pohlaví, žádnou minulost. Byl to nekonečný sled otvírajících se portálů, nabídek a chodeb, které vás přiváděly ke krátkým, bezbolestným setkáním a kde se ze života stávalo jakési apatické brouzdání. Svět bez následků, amen. A ona se v něm cítila lehká jako anděl. Hlavně ji to ale drželo dál od flašky.

Zavrtěla se v křesle, popadla hrnek a otřásla se, když se napila kávy a ucítila na rtech studený škraloup. Měsíční moře za jejím odrazem v okně jako by se chvělo.

Georgie vstala a došourala se do kuchyně, kterou od obýváku dělila lesknoucí se bariéra polic a domácích spotřebičů. Z ledničky vytáhla láhev a nalila si pořádnou dávku vodky. Chvíli tam stála a zírala do velkého, prostorného obýváku. Byl dost rozlehlý na to, aby nevypadal přeplněně, i když v něm stál jídelní stůl pro osm lidí, stolek s počítačem a na druhém konci v kruhu kolem televize tři pohovky. Celá jedna stěna tohoto horního patra, obrácená směrem k moři, byla prosklená a všechny závěsy byly roztažené. Mezi domem a sto metrů vzdálenou lagunou byl jen trávník a pár zarostlých dun. Georgie to do sebe kopla naráz. Přímo na věc, a žádnej styl, přesně takhle ji jednou popsala sestra. Usmála se, a když pokládala sklenici ke dřezu, nadělala docela dost hluku. Kousek dál přes chodbu spal Jim. Chlapci byli dole.

Odtáhla zasouvací dveře a vyšla na terasu; bylo tam chladno a ve vzduchu těžce čpěly bobtnající chaluhy, slaná voda a vápnitý písek, ponorné návnady a ostré aróma lebedy. Na venkovním nábytku ležela rosa. Bríza nebyla ještě dost silná na to, aby rozhýbala třásně na slunečníku, ale rosa v tuhle roční dobu znamenala, že přichází vítr. White Point ležel přímo v chřtánu Řvoucích čtyřicítek. Tady na středozápadním pobřeží vítr možná není váš kamarád, ale můžete se vsadit, že to bude na věky váš soused.

Georgie tam stála déle, než jí bylo příjemné, až ji začala z chladu bolet prsa a vlasy jako by se jí scvrkávaly. Dívala se, jak měsíc zapadá za lagunu, až se jeho poslední paprsky odrazily od zábradlí, přídí a čelních skel člunů, až kotvící bójky zablikaly jako neposedné hvězdy. A pak měsíc zmizel a moře bylo temné a prázdné. Georgie dál postávala na studených dlaždicích. Tak to by stačilo: reálný svět jí teď připadal zhruba stejně příjemný jako dítěti dávka rybího tuku.

Na pláži se něco zalesklo. Ve čtyři ráno to bude nejspíš jenom racek, ale člověku stejně přeběhl mráz po zádech. Byla teď větší tma než za celou noc předtím; Georgie neviděla ani na krok.

Mořský vzduch se jí srážel na kůži. Hlava ji pálila zimou.

Nikdy nebyla ranní ptáče, ale když pracovala na směny, tak si úsvitů užila víc, než je zdrávo. Jako při všech těch saúdských ránech, kdy se vracela do komplexu nevěřících a potloukala se venku, zatímco její kolegové šli už spát. Stávala na vzácném koberečku z trávy jen v punčochách, nasávala vzduch Jeddahu a doufala, že přes vysokou obvodovou zeď zachytí závan čerstvé mořské brízy. Sentimentální geografické vazby ji rozčilovaly; všichni Australané nad nimi kroutili hlavou a Západoaustralané úplně nejvíc ze všech, ale nemělo cenu popírat, že ten starý jitřní rituál je jen klasický stesk po domově, že se prostě snaží ucítit ten opojný koktejl, kterým se jako dítě nalívala každý večer na břehu řeky v Perthu, a to zvláštní slané víření přílivu běžícího do malých zátok, přes mělčiny v ústí řeky Swan. Ale Jeddah ji vždycky za to úsilí odměnil jen štiplavým miazmatem ze silnice nad srázem, výfukovými plyny z cadillaků a freonem foukajícím nad Rudé moře z půl miliónu klimatizací.

Teď tady stála, o pár let později, a se zoufalým, až skautským odhodláním nasávala čistý, čerstvý vzduch z Indického oceánu. I když ráda jezdila na jachtě, potápěla se a chytala ryby, věděla, že v těchto dnech si krásy přírody vychutnat nedokáže.

Nemělo už cenu chodit do postele. Jim bude do hodiny vstávat, a ona do té doby rozhodně neusne, ledaže by si vzala prášek. Jaký to mělo smysl jít si lehnout, když se on za chvíli v posteli posadí a poprvé se zhluboka nadechne do nového dne? Jim Buckridge nepotřeboval budík, měl to uvnitř nastavené tak, že vstával brzo. Byl to ten druh rybáře, který vyráží jako první a vrací se jako poslední; pro ostatní v přístavu byl příkladem, ke kterému vzhlíželi. Má to v krvi, říkali všichni. Když vyjížděl z laguny průplavem mezi útesy, s ostrůvkem vířících ptáků na pravé palubnici, v celém zálivu teprve bručely diesely a ostatní jen vyhlíželi za hasnoucím fosforem v brázdě za jeho lodí.

V sedm přidupou do kuchyně kluci, budou se motat sem a tam a budou chtít snídat, ale během následující hodiny se jim bude chtít do školy čím dál míň. Připraví jim svačinu - jablečné sendviče pro Joshe a pět chlebíčků s drožďovou pomazánkou pro Brada. Nakonec vyrazí zadními dveřmi ven a Georgie si bude moct zapnout vysílačku a poslouchat rybáře na moři, zatímco bude postupně dávat velký dům do pořádku. A tak dále a tak dále.

Ten rozmazaný pohyb tam dole na pláži, to nebyl racek; to se na vlhkém kovu zablýskly hvězdy. Přímo tam, ve stínu pobřežní duny. A teď se ozval benzínový motor, osmiválec.

Georgie se upřeně zadívala do tmy a udělala si z dlaní rourku, aby mohla zaostřit. Ano. O dvě stě metrů dál se na pláži otáčel malý náklaďák - couval k vodě. Neměl zapnutá čelní světla, což bylo divné. Ale prozradily ho brzdovky: v růžovém světle se na vlečňáku objevila loď. Byl to malý dvoumístný člun; neměl snad ani šest metrů. Nebyla to loď profesionála. Dokonce i lovci ušní měli na lodích velké žluté licenční značky. Žádný sportovní rybář nespouštěl loď na vodu s takovou tajností hodinu před tím, než Jim Buckridge vyleze z postele.

Georgie si vzala v domě větrovku a chvíli stála v chodbě. Hodiny ztěžka tikaly, ozvalo se zachrápání, spotřebiče bzučely. V žaludku ji pořád pálila vodka. Z přemíry kofeinu byla neklidná a celá se třásla. Ale co, kašlu na to, řekla si. Scénka, kterou nemají ve White Pointu ve scénáři. Musíš se tam jít mrknout.

Trávník pod nohama byl zesládlý rosou a teplejší, než čekala. Přešla tu posečenou kožešinu k duně a po písečné cestě se vydala směrem k pláži. Bílý písek kolem laguny i bez měsíce světélkoval, nadýchaný jako pudr. Kam až dosáhl příliv, byla pláž tvrdá a zvrásněná.

Někde ve tmě nastartoval přívěsný motor. Tak tiše, že to byl určitě čtyřtakt. Chvíli běžel na prázdno, a když přidal na otáčkách, zahlédla jen na moment náznak bílé brázdy na laguně. Ať už to bylo kvůli utajení nebo jenom z ohleduplnosti, celá akce proběhla mimořádně tiše a svižně. Někde poblíž tleskl pták křídly, nebylo ho vidět, ale téměř jí šeptl do ucha. Ten zvuk zasvědil Georgii na těle, jako by se o ni pokoušela chřipka.

Kousek dál na pláži se jako skvrna míhal pes. Když přišla blíž, uviděla, že je uvázaný k autu. Zavrčel, pak málem zaštěkal, ale rozmyslel si to.

Když došla k velkému pozinkovanému vlečňáku, ještě z něho tekla mořská voda. Pes výmluvně kňučel. Články řetězu skřípaly o nárazník fordu. Byla to ef-stovka, pohon na všechny čtyři. Model pro burany. Pes vyskočil a rozvalil se na zemi. Vypadalo to, že si chce spíš hrát než útočit.

Georgie se ke stínu psa sehnula a ucítila na dlaních jeho horký jazyk. Pes tloukl ocasem do nárazníku. Na stupačce u řidiče uviděla chomáč chaluh, pár černých cárů na písku v barvě talku.

Hmm, zamumlala. Jsi hodnej?

Sedl si a celý zpozorněl, když uslyšel její hlas. Byl to malý ovčácký pes, kříženec - ořech z farmy, který chvilku neposedí, obyčejný vesnický čokl jak z divokých vajec. Velký čumák, hrudník, koule. Už teď ho měla ráda.

Hodnej pejsek, řekla tiše. No jo, ty chlapáku.

Pes natáhl krk k vodě.

Chceš si zaplavat, že jo?

Kašlu na to, řekla si v duchu. Proč ne.

Svlékla se a šaty položila na auto. Blůzce už dávno vypršela záruční doba; zvedla ji, čichla k ní a hodila ji zase zpátky.

Když psa odvázala, vyrazil přes písek v šíleném oblouku, div si nepolámal nohy. Georgie se vřítila do vody a naslepo do ní skočila. Při takovém hazardérském skoku se člověku vybavila jednotka intenzívní péče. Ve vodě za sebou uslyšela dusot psa a vyrazila na moře uvolněným, rozmáchlým kraulem, až doplavala mezi zakotvené humří lodě, které zatuchle smrděly rzí, sardinkami a nánosem ptačinců. Pes za ní poslušně funěl, čumák nad hladinou, a zvedal před sebou vlnu, kterou cítila v zádech.

Hvězdy už pohasínaly. V několika domech se svítilo. V jednom z nich bude určitě Jim. Asi je teď překvapenej.

Tam, kde v laguně rostl hustý les chaluh a kde se dno zdálo být hlubší, šlapala chvíli vodu a našla si na duně Jimův dům. Byla to jednoduchá bílá kostka, bauhausovská moderna, ve White Pointu jako pěst na oko a první svého druhu. Místní tomu kdysi říkali jugoslávská ambasáda, ale dnes už měl skoro každý rybář postavený luxusní palác, na který si vydělal, když přišly langusty do kurzu.

Jim teď bude v koupelně, bude se opírat o kachlíkovou zeď, škrábat se na bradě, protahovat si záda, cítit svůj věk. I přes svou pověst jí pořád připadal jako slušný chlap, dost slušný na to, aby s ním prožila tři roky, a to byl pro Georgii Jutlandovou rekord.

Představovala si ho, jak je v kuchyni, vaří si vodu do termosek, chodí od pokoje k pokoji a diví se. Vyjde ven a přehlédne zahradu, možná i pláž, okoukne, jak vypadá nebe a moře, taky si odhadne vítr. Zajde dovnitř a připraví si věci na osm až deset hodin na moři. Ale co když se ona nevrátí? Až se objeví jeho lodníci ve starém hiluxu, v čepicích a v pivním oparu, s člunem převalujícím se na korbě jako koryto pro dobytek, co potom? Neměla to už úplně na háku? Ještě před pár měsíci by byla zakutaná v posteli. Neplavala by nahá v zálivu s nějakým cizím rafanem a nenapadaly by ji vzpurné myšlenky. Ale nedávno z ní něco vyprchalo. Vyvanulo v okamžiku.

Pes kolem ní kroužil, trpělivě - vlastně oddaně jako pes - a Georgie v každém vlasu a v každém póru cítila, jak jí tetelící se voda klouže po těle. Po týdnech virtuálna to bylo divné a skoro to bolelo, být takhle naplno v realitě.

Georgie si vzpomněla na to odpoledne před několika měsíci a na pouhý obláček páry, který se z ní stal v dětském pokoji. Nechtěla tomu uvěřit, že by ji ta dvě slova mohla tak odrovnat. Jako sestra si schytala pěknou řádku nadávek, od umírajících a od holek v porodních bolestech, od feťáků a cvoků, od primadon i chytráčků. Když měli pacienti smrt na jazyku, říkali jí pěkná svinstva. Řekli byste, že žena vydrží pět obyčejných slabik jako nevlastní máma. Ale ta slova, tak horká, vlhká a nečekaná, jí do obličeje zařval devítiletý kluk, jehož noční můry tišila, jehož tělíčko tak často koupala a objímala, jehož žalem rozmazané čmáranice lepila na ledničku. Ani nezaslechla větu, ve které ta slova přišla. Prostě se jenom zvrátila dozadu do sedačky, jako by dostala facku. Nevlastní máma. Ta dvě slova se v domě ještě nikdy neozvala, natož aby je někdo vypálil v hněvu. Svým způsobem to bylo fér a ona tomu rozuměla. Spolu s potřebou zvítězit a touhou ranit, Josh jenom vyjádřil, jakou má ona v domě vlastně pozici. Stále ještě viděla jeho tvář zvrásněnou a sevřenou vztekem. Takhle bude vypadat, až bude starý. Kvůli debilní video- hře ji odsunul za hranice svého života, zatímco jeho bratr Brad, kterému bylo jedenáct, se na ně mlčky a znechuceně díval. Když Georgie vstávala, vzlykla tak, až se za to zastyděla. Ani jeden z nich si nevšiml Jima opřeného ve dveřích. Všichni zalapali po dechu. Georgie vyběhla z místnosti dřív, než padlo jediné slovo, než si dovolila úplně se zhroutit. Proklouzla mu pod rukou a vydrápala se po schodech do ložnice, kde brečela do utěrky, dokud se neuklidnila natolik, aby si nalila trochu chardonnay. Ze schodiště se ozýval tichý a hrozivý Jimův hlas. Uvědomila si, že je bude bít, a věděla, že by měla jít dolů a zarazit to, ale skončilo to dřív, než mohla zasáhnout. Tohle se ještě nikdy nestalo, nic takového. Později Georgie uvažovala, jestli kouzlo zlomila ta dvě slova, nebo vědomí, že mohla chlapce ochránit před výpraskem a ani se o to nepokusila. Ať tak či tak, nic už nebylo jako dřív.

To bylo pozdě na podzim. Pár týdnů poté jí bylo čtyřicet a ona si dala pozor, aby ten malý mezník prošel bez povšimnutí. Na jaře a na začátku nové sezóny dělala všechno bez duše a bez elánu. Jeden Američan jí přes časem, když se celí rozjaření smáli, vysvětlil svoji teorii lásky. Je to kouzlo, říkal. To kouzlo není skutečný, zlato, ale jak je pryč, tak je po všem.

Přeložil Martin Svoboda

26. 05. 2005, Hospodářské noviny

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3152