Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. října 2007 - 14:47Volvox.cz si právě čtou 3 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Kolik toho musí člověk ztratit


Tristan Hughes: Věž
Přeložila: Vladimíra Šatavová
Volvo Globator, Praha 2006

Tyhle povídky jsou na každou myslitelnou škatulku příliš neskladné. Chtít je něčemu připodobnit by znamenalo obrat je o jejich hloubení; o ozvěnu kamene, který v dychtivé předtuše zvuku házíme do hluboké studny. Tyhle povídky jdou po vertikále vzhůru a dolů jako vzpomínka, jejíž doslovné i přenesené variace se zde stále vracejí. Tristan Hughes, Velšan, píše o své zemi, ostrovu Ynys Môn; o tvaru, jaký zabírá v jeho paměti.

Sedm různě dlouhých povídek je svázáno víc než jen formální příslušností k jedné sbírce - dokonce natolik, že se o povídkách dá mluvit spíš zdráhavě. "Věž" z názvu, kdysi mlýn, poté dlouho ruina a nakonec "památka", zvelebená zbohatlíkem, je přítomna v periferii každého oddílu. Úvodní Boží dech ji zachycuje ve velebnosti funkce, kdy je ještě poháněna na ráhnech napnutou plachtovinou, a spojuje její úpadek s pádem mlynáře, jejího dávného majitele; pádem do tmy rozumu. Dva zapomenutí hippíci z karavanu zaparkovaného v poli (povídka Posvátné čáry) ji o pár generací později vnímají jako obtěžující monstrum, liverpoolský zbohatlík a její čerstvý majitel jako nesehnutou výzvu, zpupnou hromadu kamení, rušící jeho "rozkoš z vlastnictví" (v povídce Věž). Jak je důležité být jinde zjišťuje v bezcílnosti jednoho odpoledne parta mladíků, v jejichž unavených dialozích hnízdí i právě rekonstruovaná Věž. Místem navždy ztracení, protože už jen vzpomínané dětské hry na lásku se stane v povídce Vytrvalost, námětem lamentace zapšklé farnice v oddíle O skalách a kamenech. Zachycená na obraze dojme Londýňana, který musel ostrov opustit už jako dítě (Ynys). Provázanost dějů se projevuje i v "migraci" postav - objevují se na okrajích dialogů, přecházejí z textu do textu a mění se s úhlem pohledu. (Podobně s postavami pracuje K. Legátová v Telatech.)

Zachytit tvar sedmi krátkých textů je nesnadné. Charakterizuje je jakási rozmytá obraznost, zmatňující obrysy lidí i věcí v krajině, kde ani tito nejsou důležití, na rozdíl od trvání kamene, větru a střídání stínu se světlem. Proud nevzrušivých příběhů připomíná vyprávění starých lidí, které nelze vnímat bez lehkého znudění, ale zároveň v úžasu, že oni, nyní zpřítomnělí ve svém ustrnulém stáří, také někdy žili. "Platili jsme básníkům, aby deklamovali [naše rodokmeny]. Pozorně jsme naslouchali a radovali se z tak staré a slavné minulosti, bylo to koneckonců to jediné, co jsme měli." Žitovky postav uplývají v trpně snášeném běhu nudy, práce a povinnosti vůči blízkých lidem, zvířatům, polím, krajině. Místem, kde stojí za to žít, je buďto jiná, cizí země, anebo vzpomínka - přesto ti, kteří domovský prostor, ostrov Ynys Môn, opustili, jsou k němu zpátky puzeni. "[…] uvědomil si, že se vlastně nevrátila, že tihle lidé a tahle místa pocházejí z mrtvého času, ze kterého nikdy neodešla a on ho nikdy neopustil." Nedobrovolná ztráta je pak ztrátou životní. "Jednou jsem jí o svém domku vyprávěl, a než jsem se nadál, měl jsem v očích slzy. Řekl jsem, že se stydím, že jsem ho ztratil a že se tak cítím kvůli tomu, že když jsem ho ztratil, ztratil jsem všechno, a teď už nepocházím odnikud."

Hughes své postavy nachází v momentech zastavení se nad sebou samými - v zastavení většinou nechtěném, vnuceném něčím zvenčí, co zatáhne za nit jejich příběhu jako za rozpáraný šev. Někdy po akci následuje reakce a život se vychýlí novým směrem (dívka Gemma v Posvátných čarách), ale častěji způsobí jen zpomalení a ohlédnutí, pasivní zastávku v běhu dnů a zvyků, které krátce osvětlí některý záhyb vzpomínky nebo výspu očekávání, aby nechala poutníka tam, kde byl už dřív. Zbývá sklíčenost, nebo spíš bezradná melancholie. "Noc byla chladná, on byl unavený a noha ho bolela. Posadil se u silnice na kámen a díval se do černé tmy; nic neviděl nemohl se pohnout a vůbec netušil, jak daleko to má domů." Je příznačné, že Hughes příběhy klasicky nepointuje a nevyhrocuje je k jednoznačným závěrům, ale nechává je rozklížit v dvě a více možností, jak nastat; jak nenastat. Poslední věty povídky dovádějí k významu, který je příběhem rozpovězen a který se tu vystavuje bez metafor a v prosté jednoduchosti.

Je-li přece jen škatulka, do které by se daly - svou náladou - přiřadit Hughesovy povídky, pak se nazývá elegie. Dlužno říci, že velice civilní elegie, vzdálená na hony patosu a potěše z žalu, naopak obyčejná jak zmáčené pole a studený vítr a nějaké ty navlhlé ovce na pastvině. V pozadí polorozpadlá Věž, memento doby, kterou jsme milovali, která je navždy pryč a po které budeme, každý po svém a třeba potichu, tesknit. "Kolik toho musí člověk ztratit, aby si uvědomil že kousek země, část oblohy, jeden kopec, jedna věž znamenají všechno?"

Tvar 10/07, 17.5.2007, Anna Cermanová

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3335