Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 3. října 2007 - 14:47Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Dvakrát Thomas Pynchon: Duha gravitace


THOMAS PYNCHON: DUHA GRAVITACE
PŘELOŽIL: ZDENĚK FUČÍK A HANA ONDRÁČKOVÁ
VOLVO GLOBATOR
PRAHA 2007

"VŠECHNO JE NĚJAKÉ SPIKNUTÍ."
Je to trochu absurdní chtít psát o knize, která už přes třicet let patří k základnímu zlatému fondu americké postmoderny, jen tak nějakou recenzi. Navíc když k ní existují stovky studií, vyučuje se o ní na seminářích a čtenáři si zoufale masírují své unavené spánky, aby pochopili, jestli tahle velryba na 800 stranách textu je opravdu tak důležitá, nebo jestli se tlustého svazku prostě všichni jen tak nebojí a nemluví o něm s nábožnou úctou jako o Odysseovi od toho irského lingvisty a hračičky. Dalo by se říct, že Pynchon je trochu lingvista a víc hračička, ale seriózně si myslím, že Duha gravitace (v originále Gravity´s rainbow, poprvé vyšlo v roce 1973) je čtivější a zábavnější. Vždyť věty typu: "Krizi vyvolala otázka, které g by se mělo používat ve slově "stenografie"." (s. 364), nebo "To nejlepší z gangrénového guláše" (s. 730) by se mohly hned používat pro nejrůznorodější výuku.

Proč zrovna Duha gravitace? (Jen poznámka na okraj: bez znalosti kontextu se název románu překládal dříve dost často jako Duha přitažlivosti. Ano, je to hezčí název, dokonce má i dvojsmysl, ale zaboha tam nenarvete písmeno G, písmeno tolik potřebné a tolik důležité pro celý román.) Duha gravitace je prý označení oblouku výparů za raketou V-2, se kterou měli Němci s konečnou platností změnit pro ně nepříznivý chod druhé světové války.

Pokud bych měl tu drzost a osmělil se vyprávět děj této knihy, řekl bych v první řadě, že se odehrává (pravděpodobně) od prosince 1944 do zhruba jara 1945. Sotva ale pořádně určit místa, Pynchon skáče z jednotlivých lokací, zčásti poznáváme Evropu a zčásti Ameriku a Asii. Jeden z hrdinů, Tyrone Slothrop, je paranoidní. Jako ostatně většina z těch asi tří set postav, které knihou prosviští. Můžeme samozřejmě dumat nad tím, že za veškerou vychýlenost od normálu může dlouhotrvající válka, přetížení a strach ze smrti, ale i dávky kokainu a hašiše, které se objevují hodně často. Jistě, ale od Pynchona je to spíš past, protože onu antiválečnost má jako jednu z mnoha variant svého vidění, a dost pravděpodobně skrze ni kritizoval a útočil na vlastní politickou současnost. Svět konce druhé světové války je volný a paralelní k tehdy existujícímu světu. Rozrušují ho nejroztodivnější vidiny (halucinace? Psychická labilita?), stavy, zvuky. Když se hned na začátku knihy objeví vize obří mandle, která vyrostla v hltanu lorda Blatherarda Osma, jste maličko zaraženi. Naopak příběh žárovky jménem Byron z konce knihy již přijmete s ledovým klidem. A tak podobně a tak dále. Stranou nechme důležitost hudby, důležitost poezie, citace T. S. Elita a věci jako raketa 00000, S-Gerät (je to Schwarzgerät nebo Slothropgerät?), King Konga, tarot, na němž je pravděpodobně celá kniha postavena. Udělalo by to ještě větší zmatek, než v tom je.

Výhodou, pokud tedy přistoupíte na Pynchona i na jeho styl a uhranutí paranoiou, je pak ohromná volnost, která dovoluje vše, co si za někdy ta bezduchá slova vojenských dialogů dosadíte. Můžete Duhu číst jako průvodce po čtyřicátých letech 20.století nebo jako jednu velkou konspirační teorii, která nemá řešení a která ve vás může vzbudit i skryté psychózy. Můžete pak lovit jednu narážku za druhou, dosazovat si je do svých znalostních sítí a dělat pak ramena, jak tomu Pynchonovi rozumíte víc než ostatní. Omyl. Ten, kdo je intelektuálně na výši a není rodem Američan, stejně neporozumí a moc víc. Kontext je nám odepřen, a na druhou stranu se tomu americkému pohledu na Rusko a Evropu můžeme jen a jen šklebit. Dodnes lze ale válčit s tím, kdo to byla a kde hrála Margaret Dumontová. Právě tohle je myslím jeden z hlavních důvodů, proč Duha gravitace kromě skupinky zájemců o fenomenální dílo americké postmoderny a skupinky snobů nenajde více čtenářů. Odradit může i tloušťka a bizarní sled událostí, které se jen tak nepoddávají a trvají. A navíc:

"To je nějaké spiknutí, že jo?" saje Slothrop sliny z plyšových chlupů.
"Všechno je nějaké spiknutí, chlape," směje se Bodine. (s. 616)

Cokoliv, co o Duze řeknete, je jen vzduch. Tahle kniha se může stát ozdobou knihovny, i když ji nikdy nebudete číst. Zároveň provokuje, objevuje se a mluví se o ní celkem často. Jaké jsou ty hlavní důvody, bůh suď. Jedním z nich může být třeba stálá přítomnost paranoiků, stálá přítomnost válečného konfliktu a stálá přítomnost raket jakéhokoliv doletu, které už už vystrkují své hlavice, aby doletěly na místo určení. Tenhle svíravý stav byl aktuální v 70.letech, ale dodnes vystrkuje svoje rohy. Pynchonovi se myslím podařilo v globálnější šíři postihnout svou dobu a vymáchat jí obličej v záchodové míse. (Mimochodem, průchod záchodem za spadlou foukací harmonikou je tu popsán důsledně, a - opět mluvme o neznalosti kontextu - to, co si pamatujeme z filmu Trainspotting, je evidentní pocta Duze gravitace.)

Jinak ještě drobet k překladu - jistě to byla nelehká a dlouhá práce, kdy se nad textem dlouze mluvilo a přemýšlelo. Co mi trochu vadí, je chaos ve zkratkách, jejich nedůsledné překládání. Zatímco ACHTUNG je i v angličtině (Allied Clearing House, Technical Units, No. Germany, česky Armádní Centrum pro Hromadění Techniky Ukořistěné Německé Generalitě), MMPI (anglicky Minnesota Multiphasic Personality Inventory) se přeloží jako Minnesotský osobnostní dotazník.

Ale jinak je tu horký favorit na knihu roku.

Michal Jareš

"FICKT NICHT MIT DEM PYNCHONMENSCH!" ANEB KDO SE BOJÍ, NESMÍ DO ZÓNY
Samotářksý tajnůstkář Thomas Pynchon zůstává už téměř padesát let těžko zařaditelným fenoménem amerického písemnictví. I když bývá většinou označován za příkladného postmodernistu, svým dílem se jakýmkoliv intencím zmíněného literárního směru vzpírá, mílovými kroky je překračuje a se shovívavým úsměvem si s nimi sebevědomě pohrává. Pynchon si vydobyl své literární ostruhy už prvním románem V. (1963) a svoji pozici záhy upevnil útlou Dražbou série 49 (The Crying of Lot 49, 1966, česky Volvo Globator, 2004) Duha gravitace (Gravity´s Rainbow 1973), toto Pynchonovo opus ultra maximum, způsobila u čtenářské veřejnosti stejný poprask a pozdvižení jako vybuchující raketa V-2, která tvoří dějovou osu a tematický středobod celé knihy.

Londýn v zimě roku 1944 úpí pod masivním německým bombardováním. Hlavní hrdina Tyrone Slothrop je důstojníkem americké zpravodajské služby, který se vyznačuje mimořádnou sexuální apetencí, a V-2 je nadzvuková německé raketa, která se vyznačuje pravidelnou tendencí dopadat na místo, kde Slothrop svoji výše zmiňovanou apetenci ukájel. Že to zní divně? To je teprve začátek. Přijdou zjevení andělů, cvičená chobotnice Grigori, spiritistické seance, koprofilní výprasky, odporná anglická cukrátka, honičky v sanitkách, důlních vozících i balonech, záhadně zednářské kartely, topořivý polymer Imipolex G, hašišové dýchánky, vražedné Kyrgyzské světlo, bezedné koncentrační tábory, nenadálé záměny identit, sexuální spartakiády, čarodějnické obřady i tajuplné mandaly, žárovky v řitních otvorech, kancelářský kout fungující jako teleport, nacistické černošské (sic!) komando plížící se noci, halucinogeny navozující přítomnost Boha, kabalistické kejkle i tarotové teorie. Nad tím vším se vznáší přízrak balistické rakety V-2 s pořadovým číslem 00000 a tajuplným Schwarzgerätem uvnitř a samozřejmě také - v neposlední řadě - všudypřítomná paranoia, která hlavnímu hrdinovi pozvolna mlží zrak a rozkládá smysl. Slothrop postupně nabývá podezření, že je ve dne v noci sledován a že slouží jako pokusný králík v nezbadatelných piklech svých (opravdu svých?) nadřízených. Uniká z dovolené v osvobozené Francii, noří se do chaotické Zóny hroutící se Říše a přijímá několik přechodných identit, až se z něj nakonec stává pověstný superhrdina Raketám. Pokračování netřeba.

Jazykové a stylistické zpracování románu je brilantní. Pynchon od začátku do konce tepe do čtenáře jako kladivem, jedna vybroušená věta střídá druhou, obrazy, nápady, hříčky či vtípky, z nichž by každý vystačil běžnému smrtelníkovi na celý román, se kupí na stránkách knihy v hromadách. Jazyk je až nečekaně poetický a filmový: text vibruje zvuky války a jazzovými songy, je cítit mastným dýmem z koncentráků i nedělním anglickým čajem a textury zrezavělých tanků a roztříštěných rozvalin jsou zhmotněny takřka hmatatelně. Bezprostřednost zážitku je navíc umocněna použitím přítomného času a narušováním interpunkce (v originále též občasným vypouštěním členů.)

Podobně suverénně - a rozmařile - zachází Pynchon s žánry, tématy i interpretacemi. Skvěle mísí nízké s vysokým: dobrodužný příběh paranoidního zpravodajce je prošpikován filozofickými výklady, komikové historky střídají mystické záhrobní vize či drogové flashbacky, vážná témata krouží neustále kolem: rasa, láska, válka, zrada; osvícení, osud, nenávist, holocaust. Ke konci už se vyprávění rozpadá stejně jako mysl hlavního hrdiny a končí v obrovském osobním kataklyzmatu. Raketa zde slouží jako mnohoznačný symbol: jako mechanický penis, jímž se lidstvo snaží vzepřít matce Gravitaci, jako žhnoucí genocidií Pec, jako zjevení Svatého, jako zoufalý existenciální výkřik, jako metafyzický Text. Lze vůbec román takových proporcí jednoduše popsat? Co třeba takto: elektromystický espo, filozoficko-falická fikce, kabalistický komiksový konspirační konstrukt, osudové oratorium za jednu osobu, symbolická symfonie… A podobně bychom mohli pokračovat s každým písmenem abecedy, možná i dále, ad infinitum.

Každý Pynchonův text je pro překladatele noční můrou a fantastickou výzvou zároveň. Za českou verzi Duhy gravitace jsou odpovědni Zdeněk Fučík a Hana Ondráčková a před jejich prací nezbývá než uznale smeknout. Trefně přetvářejí písně a popěvky, dobře stylisticky odlišují mluvu jednotlivých postav (hovorové "Any gum, chum?" povedeně jako "Máš žvejku, bejku?"; též zpotvořenou mluvu psů či Američanů v češtině adekvátně zrcadlí), nebojí se ostřejších výrazů při explicitních líčeních akrobatických sexuálních radovánek, krásně překládají incestní obrazy: otcovský pluh si mezitím našel cestu do dceřiné brázdy (as paternal plow found its way into filial furrow), a s vtipem vynalézají významonosné zkratky a akronymy (ACHTUNG, čili ALLIED Clearing House, Technical Units, Northern Germany se v češtině stává Armádním centrem pro Hromadění Techniky Ukořistěné Německé Generalitě). Aliterační názvy odpudivých jídel jsou převedeny nadmíru povedeně: soplí sós (snot soup), vředový vývar (tanker consommé), strevní sekaná (bowel burgers), rozhnilé ragů (fungus fricassee), atd., dobře přeložené jsou i slovní hříčky: A tak knírek na hustotě nabývá a vosku přibývá (As the Eustache Wales, Slothrop Wales the Eustache), i když některé jazykové kotrmelce překladatelé vypustí, aby nebyl překlad zbytečně násilný (nepřeložitelné hrátky s frází he don´t knot Shit from Shinola, kterou Pynchon volně asociuje s německým slovem Shcein-Aula).

Občas se však objeví i vyložené chyby: to be belted in the head není v tomto kontextu mít přivázáno něco (k hlavě), nýbrž dostat pořádnou ránu (přes hlavu); věta who is not above a bit of fun neznamená kterého to zas až tak nebaví, ale naopak kterému není trocha srandy cizí. Objevují se i drobná přehlédnutí: ohňová chůze má být správně ohnivé bdění (v originále firewaking), kirgizský se navzdory výskytům na Internetu přepisuje správně jako kyrgyzský, I Ching je samozřejmě I-ťing, ale Ching feet jsou správně jako pointa vtipu svědící nohy… Podobná nedopatření jsou však při obrovském rozsahu a významové sytosti textu snadno omluvitelná a celkově je překlad velice zdařilý a zaslouží pochvalu.

Podobně jako postavy v jeho románech, také Pynchon je reálná osoba vzbuzuje dojem silného paranoika. Od roku 1963, kdy v Mexico City vyskočil před reportérem z okna a uprchl do vzdálené vesnice, se nenechá fotografovat a nevystupuje na veřejnosti, neposkytuje rozhovory a vůbec si velice přísně střeží své soukromí. Jeho jediné známé veřejné vystoupení se odehrálo v 10.epizodě patnácté série seriálu The Simpsons, kde poprvé po 40 letech promluvil ústy své vlastní animované postavy, byť s papírovým pytlíkem na hlavě. Ještě štěstí, že světu dává všanc aspoň savé knihy - naposled obdařil své čtenářstvo knižním behémótem nazvaným Době navzdory (Against the Day, 2006), který má plných 1085 stran a jehož literárně-vědná recepce je stále ještě v plném proudu. V Pynchonově odtažitém přístupu k popularitě však můžeme vidět také sympatické opovržení světským, komerčním a mediálním pinožením a naprosto individuální duševní, pracovní a životní cestu. Samotný autorův život se tak stává spojitou nádobou jeho díla a svérázným společenským, politickým a filozofickým postojem. Jak ostatně napůl obdivně a napůl ohromeně poznamenává britský spisovatel James Lasdun: "Mám dojem, že mysl Thomase Pynchona snad ani nemůže být lidská."

Možná je to právě Pynchon, kdo ze svého neznámého obydlí na newyorském Manhattanu tahá jako spiklenecký demiurg za tajemné nitky světa. Brrr, že by byla paranoia nakažlivá?

Martin Svoboda

Tvar 12/07, 14.6.2007

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5766