Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 23. srpna 2007 - 08:05Volvox.cz si právě čtete pouze vy
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Philip Roth: Lidská skvrna


Nedokonalost lidstva podle Rotha
Philip Roth: Lidská skvrna. Přeložil Jiří Hanuš. Volvox Globator, Praha 2005. 284 stran, cena 339 Kč

Trilogie z Ameriky 20. století vychází také česky
William Faulkner kdysi poznamenal, že každý velký spisovatel má období, v němž se plně rozvine jeho síla a talent. V případě Philipa Rotha to nepochybně byla 90. léta, kdy se podobně jako dříve John Dos Passos (ve třech svazcích souborně příznačně nazvaných U.S.A.) či John Updike (v tetralogii o Králíkovi) pokusil v sérii románů postihnout ducha doby. Výsledkem je trilogie, jež se zabývá historickými momenty poválečného amerického života – a kterou k nám nyní uvádí nakladatelství Volvox Globator.

Vzestup a pád
Philipa Rotha (1933) netřeba dlouze představovat – jako „wunderkind“ 50. let šokoval celý západní svět tím, že pouhou dekádu po holocaustu odmítl své židovské postavy zobrazovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky (načež ho řada ortodoxních rabínů obvinila z antisemitismu), a ještě více ho pak proslavil skandální Portnoyův komplex, román explicitně popisující sexuální revoltu 60. let. Neméně důležité však je připomenout, že Rothovi prarodiče pocházeli z východní Evropy, a snad i proto se autor významně zasloužil o šíření současné české a polské literatury v zahraničí – léta působil jako šéfredaktor série nakladatelství Penguin nazvané Spisovatelé z té druhé Evropy a mimo jiné napsal např. úvod ke Směšným láskám Milana Kundery (za zásluhy na tomto poli ho ocenil bývalý prezident Václav Havel, Společnost Franze Kafky i český PEN klub). Naši zemi navštívil též krátce po sametové revoluci a při této příležitosti vedl rozhovory se spisovatelem Ivanem Klímou, které v USA vyšly 12.4.1990 v periodiku The New York Review of Books a česky roku 1990 v Evropském knižním klubu. Leč zpátky k recenzi.

Celou trilogií se jako červená nit vine téma veřejného odsouzení a následných očistných rituálů, byť by se projevovaly pokaždé v jiné dekádě: zatímco v Americké idyle (česky vyšlo v létě 2005) se reflektuje bouřlivé hnutí proti válce ve Vietnamu, Vzala jsem si komunistu (česky teprve vyjde) zachycuje dusno mccarthyismu 50 let, a recenzovaná Lidská skvrna pak vykresluje prosperitu a pokrytectví sklonku milénia. Dalším spojovacím článkem však je i Rothův oblíbený semiautobiografický vypravěč Nathan Zuckerman, s nímž jsme se poprvé setkali již roku 1979 v Elévovi – teď je z něj ovšem postarší o samotě žijící muž po operaci rakoviny prostaty. Nicméně stále nezapře své spisovatelské řemeslo a na základě rekonstrukce životních osudů několika lidí rekonstruuje zároveň veřejné dějiny, přičemž vždy postupuje pro něj typickým způsobem: ochotně přiznává, že zná jen některá fakta, a zbytek je jeho vlastní příběh, kterému můžeme (ale taky nemusíme) věřit.

Zpočátku se tedy zdá, že jeho a náš hrdina Coleman Silk přímo ztělesňuje mýtus amerického snu – z nemajetné židovské rodiny se vypracuje až na zcela asimilovaného váženého profesora klasické literatury s milovanou manželkou a čtyřmi dětmi. Nicméně po oslnivém vzestupu přichází absurdní obvinění z rasismu (Silk nazve své flákající se afroamerické studentky, které v životě neviděl, kdysi hanlivým a nyní neutrálním termínem přízraky, aniž by cokoli tušil o jejich rasovém původu, ony to však v obavě před vyhazovem ze školy překroutí) a tudíž konec akademické dráhy, pročež svůj domnělý pád pedagog na penzi završí tím, že naváže milostný poměr s o mnoho mladší a společensky nesrovnatelně níže postavenou Faunií Farleyovou (navíc v patologicky rozjitřené atmosféře morálního rozhořčení nad aférkou prezidenta Clintona se stážistkou Lewinskou). A až dosud vše nasvědčuje tomu, že před sebou máme brilantní variaci na v angloamerických zemích tolik oblíbený univerzitní román (campus novel), jež nemilosrdně karikuje jak extrémně vyhraněné feministické a marxistické kruhy (zde zastoupené Francouzkou Delphine), tak místy nesmyslně uplatňovanou politickou korektnost, v rámci níž se mnohdy automaticky podporují černošské a/nebo ženské studentky, aniž by se (jako u Colemana) braly v úvahu okolnosti konkrétního případu. Jistě, Roth píše satiru a v rámci žánru tedy pracuje s nadsázkou; zároveň však přesvědčivě dokazuje, že každá (i ta sebelépe míněná) ideologie je v rukou prospěchářů snadno zneužitelná. A úplně nejsnadněji zneužitelná je právě tehdy, je-li postavena do role jediné, neotřesitelné a nedotknutelné absolutní pravdy, což se stalo jak na Silkově imaginární domovské univerzitě, tak i na některých původně liberálních institucích v USA 90. let. Ano, fakt, že Silk je na tak vratkém základě usvědčen z rasismu, je absurdní a v reálu by neobstál, ovšem atmosféra, v níž se jeho proces odehrává a která dokonale zastraší všechny jeho kolegy před tím, aby svobodně vyjádřili svůj názor, nám Čechům drasticky připomene dobu minulou – a Rothovo varování před možnými konci dobré myšlenky by tak nemohlo být silnější.

Sněhobílej ksicht
Postupem času však Zuckerman odhalí Silkovo temné a znepokojivé tajemství – mladý Coleman se pod vlivem zkušeností rozhodl díky své světlé pleti vydávat za bělocha, v důsledku čehož odvrhl (nebo zradil?) černošskou rasu i rodinu, a vytvořil si tak vlastní identitu včetně smyšlené minulosti (jeho postavu autor mimochodem volně vystavěl na zesnulém literárním kritikovi prestižního listu New York Times, který se coby běloch úspěšně prezentoval celá desetiletí). Ze společenské satiry se tak rázem stává dílo pojednávající o „passing“ (nepřeložitelný anglický termín vztahující se zejména k fenoménu, kultuře a literatuře amerického Jihu), kde se coby hlavní hrdina objevuje tzv. tragický mulat, tj. člověk, který odmítl nejen rasismus okolí, ale též černošskou solidaritu, a oproti „oni“ nebo „my“ staví v touze po úspěchu a životě bez předsudků vlastní, individuální já. Za dané rozhodnutí však vždy krutě zaplatí – zatímco dříve (především na počátku 20. století) zpravidla končil sebevraždou, Rothova protagonistu patrně spíše trápí představa, že ultimátní svobodu a volnost stejně nezískal, a navíc se sám proměnil v pouhý přízrak, v rasistu svého druhu (není snad fakt, že popře svou rasu, jež byla po staletí automaticky považována za méněcennou, zakukleným projevem rasismu?) alespoň částečně odpovědného sice ne za to, z čeho je obviněn, ale rozhodně za život prožitý v přetvářce a lži. Klamně „sněhobílej ksicht“ (tak Colemana nazve starší bratr) ovšem nenosí jako jediný – podobně skryté rasistické názory chová i ambiciózní kariéristka Delphine, jejíž vysněný partnerem musí být automaticky běloch, či (v otevřené formě) vietnamský veterán Les Farley, pro kterého je každý Asiat „zkurvenej rákosník“. Jako by tak podle Rotha onou lidskou skvrnou nebyl prostý fakt, že lidé mohou být černí nebo bílí (nebo eventuelně i něco mezi tím), nýbrž naše podivně zvrácená potřeba každého člověka někam zaškatulkovat, přičemž prvním a určujícím vodítkem bývá zoufale často právě barva kůže.

Nadine Gordimerová, slavná jihoafrická spisovatelka a někdejší vášnivá bojovnice proti apartheidu, prohlásila, že Lidská skvrna je nejlepší román, jaký kdy Philip Roth napsal. Ve vší úctě a ve shodě s jinými kritiky se však zdá, že ji mistrně vybudovaná zápletka oslnila natolik, až se rozhodla ignorovat zjevnou dvojrozměrnost jistých vedlejších postav (kupř. Silkových dvojčat) i nepříliš přesvědčivé monology samotné Faunie (včetně její úvahy o vráně chované v zajetí, jíž se vysvětluje titul) – jako by tu ideje přebíjely děj. Na druhé straně proud vědomí Fauniina bývalého manžela je místy doslova strhující, a totéž naštěstí platí o mnoha dalších překrásných pasážích přímo překypujících jazykovou vitalitou (ne náhodou si nemálo amerických čtenářů upřímně stěžovalo na snad až neúměrně dlouhá, komplikovaná souvětí).

Na druhé straně je ovšem třeba ocenit, že Philip Roth přistoupil k rasové otázce ve Spojených státech 20. století velice originálním způsobem. Vypravěč Zuckerman totiž na rozdíl od svého okolí Colemana Silka nikdy a v ničem neodsuzuje – jeho příběh neinterpretuje primárně jako drama jinakosti, nýbrž jako součást amerického příběhu, který po každém jedinci žádá, aby odhodil starou identitu a osvojil si identitu novou, slibující neomezené možnosti. Pro převážnou většinu židovských imigantů, kteří se ať už barvou kůže či dalšími fyzickými znaky jen minimálně lišili od bílé většiny, nepředstavovalo odhození staré, evropské identity žádný zásadní problém, a postupem času s majoritní společností hladce splynuli. Američané afrického původu ovšem tuto volbu neměli a stále bohužel v jistém slova smyslu nemají – pokud chtěli ještě v poměrně nedávné minulosti něčeho dosáhnout, nezřídka to bylo možné jen na úkor popření vlastní rasové identity, a viditelnou menšinou zůstávají Afroameričané i nadále. Touží-li tedy Coleman po tom, aby se stal plnohodnotnou součástí amerického příběhu v jeho klasickém pojetí, musí zaplatit lží.

Doufejme, že už brzy i u nás uvidíme, jak se s tak důvtipnou a náročnou prózou vypořádali filmaři – v hlavních rolích snímku z roku 2003 vystupuje Anthony Hopkins a Nicole Kidmanová.

Ve zkrácené verzi vyšlo v týdeníku Respekt.

22. 02. 2006, iLiteratura, Hana Ulmanová

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3544