Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 25. května 2007 - 09:09Volvox.cz si právě čtou 4 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Daleko k pastýřské idyle


Amisova Londýnská pole jsou strhující i děsivá.

Martin Amis je vůdčí postavou generace autorů, kteří se významně přihlásili o slovo počátkem 80. let a kteří začali být symbolicky označováni za amisovskou generaci. Je tedy trochu paradoxní, že k nám ze všech těchto spisovatelů proniká až jako poslední: Salmana Rushdieho máme v českém překladu až na poslední román celého, Graham Swift se též čile překládá a Ian McEwan u nás doslova zdomácněl, přičemž totéž by bylo možné říct o Kazuu Ishigurovi. Ne tak o Amisovi.

V 90. letech tu vyšly jeho romány Úspěch, Noční vlak, Jiní lidé, knihy zajímavé, leč v kontextu Amisovy tvorby nepříliš významné. Teprve se značným časovým odstupem jsme se dočkali i Peněz, famózní grotesky z roku 1984, a aktuálně v překladu Ladislava Šenkyříka vychází druhý Amisův nejpodařenější román – Londýnská pole z roku 1989. Na pozoruhodnou Informaci či působivý Dům schůzek si budeme muset počkat, a zda se dočkáme i výborné autobiografie Zkušenost – jedné z nejlepších Amisových knih – to je ve hvězdách.

Posedlost angličtinou
Asi je ten paradox dán jazykovou náročností. Amisovy romány, a platí to zejména o Penězích, Londýnských polích a Informaci, jsou totiž jazykově dost ekvilibristické, v kladném i záporném slova smyslu. Kladném proto, že Amis snad nejlépe ze současných britských autorů dokáže imitovat různé způsoby mluvení a vytvořit plastický obraz postavy jen tím, jak dotyčný(á) mluví. Záporném proto, že to někdy s hříčkami až přehání.

Na rozdíl od takového McEwana nebo Ishigura, kteří – přinejmenším na začátku literární dráhy – píší velice úsporným, přesným jazykem, je Amis poněkud rozevlátý. Ta barokní bujnost, poháněná gustem, s nímž píše, se projevuje nesčetnými jazykovými odbočkami, a to do takové míry, že kde je v textu možnost hříčky, může si být čtenář jist, že ji Amis udělá. Kingsley Amis, který odmítal synovy knihy číst, prý kdysi prohlásil, že to všechno dává za vinu Nabokovovi, jenž je velkým vzorem Amise mladšího a jehož Lolita je nejen románem o posedlosti Humberta Humberta mladou dívkou, ale též knihou o Nabokovově posedlosti angličtinou. Jakkoli to může znít přehnaně, v případě Martina Amise je tato nabokovovská inspirace nepochybná.

Navzdory někdejšímu dekadentnímu pozérství, provokacím a ironickým sebestředným hříčkám zůstal Martin Amis vždy moralistou – od Úspěchu, který si bere na mušku posedlost společnosti chimérou sebeuplatnění, až po zatím poslední román Dům schůzek, v němž čtenářům předkládá drsný příběh z totalitního Ruska. Hned několik témat, která provázejí Amise po celou tvorbu, najdeme i v Londýnských polích: především je to téma apokalypsy, atomové smrti, klamu, na němž je postavena moderní kultura a který takto určuje ráz celé moderní společnosti.

Život utvářený pornem
Londýnská pole patří společně s Penězi k tomu nejlepšímu, co kdy Martin Amis napsal. Tyto dva romány, každý z jedné strany, rámují druhou polovinu 80. let a nabízejí přesvědčivý portrét té doby. Jedním z jejích určujících momentů byl strach z jaderné katastrofy, který vzrostl zejména po havárii černobylské elektrárny. Amis se ho dotkl již v povídkové sbírce Einsteinovy příšery, ovšem téma tehdy zaměstnávalo i jiné autory – například McEwan v jednom textu poměrně výstižně píše o strachu, který tehdy v lidech v západní Evropě vyvolával ruský jaderný program. A v Londýnských polích je atomová apokalypsa už tématem ústředním.

Název románu je samozřejmě výsostně ironický. Hned první stránky vyvedou z omylu čtenáře, který by pod ním očekával nějakou evokaci pastýřské idyly. Je tomu přesně naopak: jsou to pole apokalyptická, městská krajina, jejíž ráz jako by předurčoval pochmurný chrám Nicholase Hawksmoora – zde Amis tak trochu navazuje na dezinterpretaci této architektury, s níž přišli Ian Sinclair, Peter Ackroyd a nejnověji v komiksu Z pekla Alan Moore, kteří Hawksmoorovy chrámy vnímají jako body vytyčující prostor, který je zasvěcen smrti. Tato městská krajina se vyznačuje několika aspekty. Především je to zběsilé tempo života, který ztratil dávné povědomí o čase a závratnou rychlostí spěje k nevyhnutelnému konci; dominantními silami utvářejícími život v tomto prostoru jsou bulvární tisk, hospodská kultura, a především pornografie, jež se Amisovi stává (zdaleka nejen v tomto románu) ztělesněním fungování populární kultury.

Kamarádka Enola Gay
Nicola Sixová, hlavní hrdinka, jejíž jméno odkazuje (jako řada dalších symbolů) k apokalyptické symbolice, ví, že bude 5. listopadu 1999, přesně v den svých pětatřicátých narozenin, zavražděna. Jen si potřebuje vybrat vraha, a tak volí ze skupinky mužů, na které náhodně narazí v jedné hospodě. Jako ztělesnění všech mytických femmes fatales těmito muži obratně manipuluje, takže se v podstatě stávají loutkami v jejím démonickém plánu. Hlavní zbraní, kterou Nicola používá, je ironie: na zámožného aristokrata Guye použije parodii na lásku, hrubiánskému šipkařskému šampionovi Keithovi předloží parodii pornografie a těžce nemocného spisovatele Samsona zkouší ironickým použitím postmoderních postupů.

Nicola se staví do centra kolotoče klamu, který pomáhá roztáčet – sama všechny podvádí a na druhou stranu odhaluje čtenáři, kde fixlují ti kolem ní. Nicola Sixová představuje v Amisově díle dosud nejzdařilejší autorské alter ego. Je obrazem autora, který píše svůj text s jediným cílem: na jeho konci sám sebe vymazat. Ostatně nikoli náhodou Nicola často předkládá asociace s jadernou bombou: zmiňuje fiktivní kamarádku Enolu Gay a jejího bratra přezdívaného Little Boy, později, když je řeč o obyčejných bikinách, svede Nicola okamžitě řeč na stejnojmenný, neblaze proslulý atol.

Paralelně k sebedestruktivnímu plánu, který pomáhá realizovat, probíhá ještě jedna apokalypsa, a to v globálním měřítku. Román je plný eschatologických motivů: například spisovatel Samson věnuje neobvyklou pozornost sledování apokalyptických jevů v počasí a Guyův bratr Richard je přesvědčen, že onoho 5. listopadu doprovodí zatmění Slunce globální jaderný konflikt.

Londýnská pole jsou mistrnou satirou, leč o veselý román rozhodně nejde. Přestože se apokalyptické vize v roce 1999 nenaplnily a hrozba globálního jaderného konfliktu mezi dvěma velmocemi padla, na její místo nastoupily obavy jiného druhu. Kultura a společnost, kterou moralista Amis v knize tak pronikavě zachycuje, od 80. let žádný převratný pokrok neučinily: respektive dospěly do bodu, kdy si jen stěží lze představit jak dál. Aspoň k takovému vyznění dojdeme, když si vezmeme tři hlavní „oběti“ Nicoliných machinací. Guy je milý, vzdělaný, leč neschopný normálního života; Samson umírá – soudě dle symptomů – na AIDS; a tak jediným, kdo dokáže přežít, je podvodníček Keith – omezenec, který se rád nechá manipulovat bulvárem a pornografickými schématy moderní kultury.

V románu se smích mění v děsivý škleb. Je strhující svými literárními kvalitami a děsivý tím, že nenabízí ani špetku naděje.

Martin Amis: Londýnská pole, přeložil Ladislav Šenkyřík, Volvox Globator, 440 stran.

20. 05. 2007, Respekt, č. 21

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3980