Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 6. února 2007 - 10:15Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Kdy spatříme světlo


Po povídkách Pomalý učeň (1999), románech Městečko Vineland (1997) a Dražba série 49 (2004) vyšlo konečně česky stěžejní dílo Thomase Pynchona: román Duha gravitace.

Quidquid luce fuit, tenebris agit, ale i opak je pravdou! Co prožíváme ve snech, pokud to prožíváme dost často, se nakonec stane součástí celkové ekonomie našeho duševního života stejně jako jakýkoliv ,skutečný' prožitek. Sny nás obohacují či ochuzují, máme o potřebu víc či míň, a nakonec se svými snovými návyky necháme trochu vést i na denním světle, v nejradostnějších a nejjasnějších okamžicích svého bdělého myšlení." Nietzsche svůj postřeh z knihy Mimo dobro a zlo rozvíjí na příkladu člověka, který ve snu často létá: "vzhůru" bez námahy a "dolů" bez pohrdání či ponížení. Ten šťastlivec si štěstí bude představovat jinak než ti, jimž se o létání nesní.

Pynchonův román jako by s Nietzschem tiše rozmlouval. Je nejen plný snů, ale též se nám nabízí jako médium opakovaného snění, jež má moc změnit moderní kapitalistickou, rozuměj válečnou ekonomii naší duše: "Pravá válka je oslavou trhu." Je Pynchon skeptičtější než Nietzsche k nesilovým možnostem létání? Je to bytost 20. století: román se odehrává v Anglii a v německé okupované "Zóně" v devíti měsících (prosinec 1944 až září 1945), jejichž běh určuje druhá světová válka. Sny o létání jsou tudíž poznamenány snahou překonat působení zemské gravitace raketami - silou vojenské technologie. V symbolické rovině každý "let" vzhůru (pokus o transcendenci) vyžaduje energii, vypětí sil a vůle; každý pohyb "dolů" je rozpad a utrpení, pohrdání i ponížení. Román je přesto nietzscheovsky protiválečný: jde proti "každému prohlášení, které kdy válka učinila - že jsme stvořeni pro práci a vládu, pro odříkání; a že to vše má přednost před láskou, sny, duchem, smysly a ostatními druhořadými prkotinami, které náleží zahálčivým a bezmyšlenkovitým úsekům dne...". Na předním místě mezi zdánlivými prkotinami je u Pynchona humor.

My a Tamti
I Pynchonův svět se dělí na "nás" a na "tamty", nelišíme se ale ani hloubkou paranoie, ani posedlostí létáním. Rozdíl je ve způsobu, jakým spotřebováváme či mrháme energii potřebnou ke vzlétnutí a k výkladu znamení - a v tom, za jakým účelem tak činíme. Všichni toužíme po záhadné Raketě, po klíči k jejímu tajemství: "my" v touze po spojení (se sebou, se svým druhým já či prostě s druhým); "tamti" naopak, aby v mocenských hierarchiích postoupili výš a nad druhými získali moc. A tak se energie vráží jednak do prožitků, v nichž doufáme znovu nalézt skutečnosti ztracené na "druhé straně" (tajemství vlastních tužeb, dětství, hlasů mrtvých): jsou to "víno, ženy a zpěv" v podobách typických pro první polovinu 20. století. Anebo se energie spotřebovává sublimací sexuálního pudu, bojem o moc: toť vláda, armáda, tajné služby, průmysl, vědecké a kněžské hierarchie. Nepřekvapí, že příběh má svého obětního beránka (Gottfried) i své obětní prase (Tyrone Slothrop). Obě zmíněné skupiny pak mají své písně: melodie i texty.

"Udeří smrtonosná Raketa v temnotě, anebo zažehne své vlastní světlo? Kdy spatříme světlo: předtím, nebo potom?" Hranice mezi Námi a Tamtěmi, i mezi protiklady vůbec je též rozostřována. Román kolísá mezi manichejským dualismem ("Ať už patříme k vyvoleným či nevyvoleným, všichni se pohybujeme vesmírným rozvrhem temnoty a světla...") a nietzscheovskou tezí, že veškeré hodnotové protiklady nejenže nelze odvodit z prvotní antiteze dobra a zla, ale ani důsledně oddělit. Na ironické notě: "Velký plán dobrého Boha se daří/A dny jsou plné slunce pro černý, černý trh...". Zdání protikladů je vposledku vyvoláno jen povrchním výkladem světa/románu. V hloubce ani u Pynchona nenarazíme na antiteze, jen na hereze: gnostiky, kabalisty a manichejce, vykladače tarotu, spiritualisty a tak dále.

Proměna temnoty ve světlo
Transcendence je u Pynchona problém přeměny kvantity na kvalitu bez Božího zásahu, a to nejen tematicky (Raketa jako grál), ale i formálně. Časté a dlouhé výčty skutečností vytěsňují románový děj. Vyjmenováváním opakujících se dějů a kupením předmětů jako by se autor snažil přetavit čas jako řadu událostí na synchronii - formálně tak prorazit zeď na "druhou stranu" románového vyprávění. Tam by nebyl "žádný periodický čas: všechny události se tam dějí v jednom věčném okamžiku..." Jaký div, že "zprávy odtamtud nám ne vždycky ,dávají smysl': postrádají dějinnou strukturu, zní přehnaně anebo choromyslně".

Nejde o to, že by román neměl strukturu: naopak! Je to dílo propracované způsobem, jaký budí až posvátnou hrůzu. Představuje pokus učinit zázrak, tak jak to Slothropovi našeptává jeho puritánský prapředek: vyměřit místo božskému tím, že prostor zaplníme vším známým z různých oblastí života, až nám zbyde jen místo jediné, určené poslednímu kusu skládačky. Ten promění chaos různorodého množství skokem v obraz osvícení, vykoupení: "Přesně to měl Ježíš na mysli... když se odvážil na moře v Galileji. ... Bez milionů, které skočily a utopily se, by se zázrak nemohl stát. Úspěšný samotář byl součástí širšího celku: poslední kus skládačky, jejíž tvar už dříve vytvořili Nevyvolení, poslední prázdné místo na stole."

"Nečitelný, strojený, obscénní" román
Duha gravitace, jako každé velké dílo, v obrazech touhy předkládá obrazy četby. Je jen na čtenáři, zda si je vyloží jako návody k výkladu. Je snad román zašifrován Pynchonovým "kryptosamem": chemií místo magie slov? To by znamenalo, že se text zprávy objeví, až když se papír dostane do styku se spermatem prýštícím ze čtenářova pyje při četbě-masturbaci. Anebo je to text sám, který se tu ztopořen domáhá, aby se mu čtenář odevzdal, uvolnil řitní svaly a "nechal se vést"? Situace je o to složitější, že máme v rukou překlad; jeho kritika však přesahuje možnosti této recenze.

A tak čtenáři malé varování: většina sexuálních vztahů v románu je tzv. úchylných a vyžaduje převleky a rekvizity. Alfou a omegou pynchonovské sexuality je sadomasochismus. "Malé S aMještě nikomu neuškodilo," říká jedna z postav a vysvětlení, jež podává, jako by se vztahovalo na celek románu v jeho snaze podrýt "vyjadřovací prostředky kapitalismu" čili pornografii lásky (erotické, křesťanské, lásky chlapce ke psovi atd.): "Proč Struktura povoluje všechny ostatní druhy sexuálního chování kromě tohoto? Protože submise a dominance jsou zdroje, které potřebuje pro své přežití. Nelze je vyplýtvat v soukromém sexu. V jakémkoli sexu. Potřebuje naši podřízenost, aby se udržela u moci. Potřebuje naši lačnost po nadvládě, aby nás kooptovala do své mocenské hry. Není v tom rozkoš, jenom moc. Čistě podle mě, kdyby se S aMpodařilo ustanovit všeobecně, na úrovni rodiny, Stát by zanikl."

Snový zážitek připravený Pynchonem v Duze gravitace má posílit ve čtenáři představu štěstí, jež by o člověku viděném ve světle a temnotě doby černobíle nelhala: "Copak si nikdo nedokáže uvědomit, jak moc gravitace zotročuje, dokud se sám nedostane na rozhraní bouře?"

***

BELETRIE
KNIHA TÝDNE
Duha gravitace
Thomas Pynchon

Přeložili Zdeněk Fučík a Helena Ondráčková. Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2007. 776 stran.

O autorovi| ALENA DVOŘÁKOVÁ, Autorka je anglistka

03. 02. 2007, Lidové noviny, ALENA DVOŘÁKOVÁ

© 1991-2017 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4238